autor: Bubbly
Tákže, má drahá twincestná koťátka, posílám další, třetí dílek druhé řady MS. Moc mě těší, že to čtete a píšete komentáře. To mi totiž dává novou a novou inspiraci a chuť psát dál. Taky jsem se jeden večer rozhodla vzít tužku a papír a zkusit nakreslit ilustraci k povídce (přísahám, že je to kreslené a NEOBKRESLENÉ!). Snad se bude líbit, dala jsem si fakt záležet. No, utřem slinu a vy už čítejte xDD Bubbly
Billovi trvalo několik hodin, než utišil svůj nářek. A když jeho slzy oschly, tak jen ležel na posteli a díval se kamsi do prázdna. Snažil se vymanit z té spleti vzpomínek na všechno trápení, které prožil v době, kdy byl ještě Massenovou hračkou. V době, kdy ho Tom ještě miloval.
Bill se pomalu posadil a rozhlédl se kolem sebe. Chtěl zapomenout, ale pokud bude tady a sám, nikdy se mu nepodaří vypudit z hlavy tu bolest. Musí se zase vrátit do života, ačkoliv ten nový život nikdy nebude jako ten předešlý. Možná, že pro Billa to bude jen dobře.
Chlapec se zaposlouchal do mrtvého ticha, které ho objímalo, stejně jako tma v celé místnosti. Bylo to zvláštně nepříjemné být najednou tak osamělý. Když opomíjel jakoukoliv vzpomínku na Tomovu osobu a na to, co s ním prožil, byl zvyklý na samotu a měl ji rád. Dříve, když byl sám, znamenalo to, že mu Massen nehodlá ubližovat. Alespoň ne na nějakou dobu.
Mladý vampýr zavrtěl hlavou. Znovu se nechal unést vzpomínkami. Byla to chyba. Ohlížet se na minulost a nepřemýšlet nad tím, co se odehrává teď, bylo podle Billa špatné. Musí zapomenout. Prostě se musí smířit s tím, že to, co bylo, už není a nebude.
Kolem Billa se nic nehýbalo. Nikde necítil pocity jiných vampýrů, nebo dhampýrů, pokud tu Isis nebyla jediná. Vstal z postele, přešel pokoj ke dveřím a vzal za kliku. Dveře se tiše otevřely a za nimi nestál nikdo, kdo by Billa hlídal a odmítal ho pustit z pokoje bez svolení svého pána. Bill si oddychl. Když pomíjel souvislosti, byl svým způsobem svobodný. V jistém slova smyslu byl volný. Pociťoval jistou úlevu, kterou ale přebíjel strach ze samoty. Bill nikdy nechtěl zůstat sám.
V chodbě se ozvaly kroky. Chlapec otočil hlavou po směru zvuku a přimhouřil oči, aby lépe zbystřil drobnou postavu, která se k němu blížila. Byla to Isis. Svižným a stejně ladným krokem prošla kolem něho, aniž by si ho všimla. Zlatavě hnědé vlasy za ní povlávaly a v jejích olivově zelených očí plála jiskra. Z jejích pocitů plála energie a touha k boji. Všechny její emoce a myšlenky patřily Viktorovi. Její vesmír se točil kolem jediného slunce – Viktora. Ale přesto všechno to byla její vlastní vůle, která ji poháněla. Nikdo ji k takovému zbožňování nenutil.
Jakmile Isis zmizela ve spleti chodeb, Bill se vydal směrem, kterým přišla. Šel pomalu, sám svoje vlastní kroky vnímal jako ozvěnu tlukotu srdce. Uvědomoval si, že poprvé ve svém novém životě nemá pocit, že bloudí. Jako kdyby věděl, kam má jít.
Došel až k velkým dubovým dveřím. Položil ruku na mosaznou kliku, stiskl a vstoupil do ztemnělé velké místnosti, které dominoval ohromný stůl, stará pohovka a několik polic z ebenového dřeva, na nichž bylo vyskládáno několik knih v kožené vazbě. Bill přesně věděl, co tu hledá.
„Viktore?“ zašeptal do ticha.
U jedné z polic se pohnul obrys vysoké postavy muže. Otočil se a několika kroky se ocitl před Billem. Chlapec hleděl do fialových jiskřících očí a skoro ani nedýchal.
„Potřebuješ si promluvit?“ zeptal se potichu Viktor.
Bill chvíli mlčel a přemýšlel, jestli opravdu chce mluvit o tom všem, co ho potkalo a co mu tolik ublížilo. Věděl, že Viktorovi může věřit, ale nechtěl před ním vypadat jako slaboch. Ačkoliv, Viktor by se mu nikdy nevysmál do obličeje, ale trpělivě by mu naslouchal.
„Myslím, že ano,“ odpověděl.
„Tak se posaď, Bille,“ ukázal Viktor na pohovku a počkal, až se Bill usadí, aby se poté sám usadil vedle něho. Držel si od něho bezpečný odstup pro případ, že by byl Bill z jeho přílišné blízkosti nesvůj.
Mladý vampýr nezačal mluvit okamžitě, jen promýšlel všechno, co by chtěl říct. Opravdu chce vzpomínat na všechny ty věci? Opravdu chce mluvit o Tomovi a o svých citech k němu? Opravdu chce říct Viktorovi, co Massen udělal, aby Billovi zlomil srdce?
Viktor se opatrně dotkl jeho ramene. „Bille, nezneužiji tvojí důvěry, ale nechci, abys to dělal proti sobě. Pokud mi nechceš všechno říct, nemusíš.“
Bill polkl. Nevzpomínal si, kdy se s ním jednalo takhle klidně a příjemně. Většinu svého nového života prožíval jen v křiku, nadávkách a bolestech, nezažil nic příjemného, pokud nepočítal ty krásné okamžiky s Tomem, než mu ho Massen sebral. Bratrovo jméno se mu najednou rozezvučelo v mysli, jako úder zvonu. Tom, Tom, Tom… Bill se hryzl do rtu, aby zabránil slzám, které se draly z jeho očí. Rychle zamrkal a polkl. Pak sklopil hlavu a začal si pohrávat s vlastními prsty. Nebyl nervózní, jen nedokázal mluvit a dívat se Massenovi do obličeje.
„Nedokážu o tom mluvit slovy, ale už to v sobě nechci dál ukrývat. Viktore, prosím, podívej se na to sám.“
Viktor překvapeně zamrkal. „Ty chceš, abych pronikl do tvojí duše?“ zeptal se zmateně.
„Prosím,“ přikývl Bill. „Nebo mě ty myšlenky umučí zaživa.“
Viktor chtěl něco podotknout, aby mohl Billovi zabránit v takovémhle rozhodnutí, ale chlapcův zoufalý pohled mu zabránil se na cokoliv dalšího ptát a jen udělat to, co po něm žádá. Zaměřil se jen na Billovy myšlenky, na jeho pocity, touhy, přání, sny, vnímal jen jeho strach, bolest a zoufalství. A najednou uviděl všechno to, co prožil. Jen s tím rozdílem, že to viděl svýma očima.
Nedovedl si představit, co Bill kdysi prožíval. Viděl jeho lidské myšlenky, viděl jeho samotnou proměnu, viděl týrání a zneužívání Massenem, viděl každou ránu, která dopadla na jeho drobné tělo. Viděl všechno to špatné, ale nejen to. Pak začal Billův život získávat nový smysl, když se do něho vrátil jeho bratr. A najednou se objevila radost, štěstí, smích, který střídala touha a láska k bratrovi. Pak to všechno znovu vystřídala bolest a vztek, když Bill ztratil Vaniu. Do chlapcových žil znovu vlévalo život jen jeho starší dvojče. A v jeden okamžik všechen smysl Billova života zmizel. Ve chvíli, kdy Massen ovládl Toma a tím zlomil i poslední část silné vůle v mladém vampýrovi.
S hlasitým výdechem se vrátil ke svým myšlenkám. Bill ho pozoroval. Jeho výraz byl z části zoufalý, ale z části klidný a vyrovnaný. A děkovný. Mlčky děkoval Viktorovi, že ho vyslechl. Jeho úleva se rozšířila po pokoji jako nasládlá vůně štěstí. Viktor, ačkoliv si to možná neuvědomoval, zachránil Billa od naprostého šílenství.
„Nevěděl jsem, že jsi toho prožil tolik. Massen mi nedovolil nahlédnout do tvého života, ani na jeho okraj. Kdybych to tušil, mohl jsem ti pomoci už dříve.“ Znělo to, jako kdyby se Billovi omlouval za něco, co není jeho chybou.
„Nebyl jsem pořád nešťastný,“ odvětil Bill, ale to Viktor už věděl. „Jen jsem se nestihl vzpamatovat tak brzo, abych všechno vstřebal a adaptoval se.“
Viktor přikývl. „Ale stejně – jak si to všechno dokázal přežít se zdravým rozumem? Massen tě mohl zabít.“
„To už udělal,“ sklopil Bill vlhké oči.
„Vím, že to tak cítíš, ale nemusí to být navždy tak.“
Bill oči znovu zvedl k vampýřímu vládci. „Ne, musí to tak být. Já se nechci vracet k těm bolestným vzpomínkám. Tom by mě v tuhle chvíli nejradši viděl mrtvého. Vím to. Řekl mi, že se mu po mně nebude stýskat. On už mě nemiluje.“
„Protože to Massen ovládá jeho city. Ale až znovu přijde k sobě, bude to zase ten Tom, kterého miluješ, chlapče,“ pohladil Bill po vlasech jako malého kluka. A Bill se na něho usmál, ačkoliv mu do smíchu zrovna nebylo. Kéž by měl Viktor pravdu a už brzy se tak stalo…
Selenia se toulala chodbami Massenova sídla téměř celou noc, nedokázala přestat myslet na Billa, na Toma a na Massenovu krutovládu nad Tomovými myšlenkami. Navíc, kdyby se tak nestalo, černovlasý vampýr, přítel její sestry, by tu ještě byl. Všechno by se dalo změnit. Jen kdyby oba měli dost síly se bránit. Ale na jednu stranu Billovi přála nový domov. S Viktorem se již několikrát setkala a sama zjistila, že je mnohem vlídnější než Massen.
Z přemýšlení ji vytrhly cizí kroky, které se jí roznesly za zády. Stejně tak jako pocity, které patřily osobě jiné, než té, ze které přicházely. A pak se Tom objevil za ní.
„Bloudíš ve vlastních myšlenkách, Selenio?“ zasmál se a opřel se ledabyle o zeď. Selenia si nevšímala jeho řečí, jen sledovala jeho nepříjemně tvrdý výraz v obličeji, který byl nedávno tak krásný. Zavrtěla hlavou nad jeho nadutostí a dál pokračovala v cestě. Tak dlouho, dokud jí nepředběhl a nezavrčel jí do tváře.
„Co chceš?“ vyštěkla.
Tom se znovu usmál. „Nic. Jen mě překvapuje, nad čím přemýšlíš.“
Ušklíbla se na něho. „Když jsi mu ty zlomil srdce, tak se alespoň já starám, zda se má dobře. Bill byl přítel.“
Tom pohodil rameny a ustoupil jí z cesty. „Tvůj možná.“
„Copak ty to necítíš? Necítíš, jak jsi mu ublížil? Jak mu stále ubližuješ, když nebojuješ s tím, co tě ovládá?“ zeptala se ho nevěřícně.
Tom se zamračil, jako kdyby na chvíli zakolísalo to, co ho uvnitř ovládá. Selenia na chvíli doufala, že si uvědomí, kde nastala chyba, ale jeho slova potvrdila jen opak.
„Bill je minulost. Už se nevrátí. Nic pro mě neznamená. Nechybí mi.“
Selenia zavrtěla hlavou a její hlas ho zastudil.
„To není pravda a ty to, byť nevědomky, tušíš. Bill pro tebe znamenal víc, než tvůj život. Doufám, že až si uvědomíš svou chybu, budeš dostatečně trpět za to, co jsi mu způsobil.“
Tom se na ni díval, jeho bledá pleť vypadal jasně a netknutě ve světle ohně. Fialové oči mu zaplály. „Tohle jsou jen řeči, Selenio. Stejně jako všechno ostatní neznamenají nic. A nikdy nebudou. Zapomeň na Billa. Ten už se nevrátí. To je konec…“
autor: Bubbly
betaread: Janule
wow no tleskám, Tom je chudák, ale taky blázen, kdyby chtěl, tak by s Massenem bojoval…. naopak fandím Viktorovi a Billovi :)krásnýýý těším se na další díl
Abych pravdu řekla, Tom už pro mě začíná ztrácet význam, a převládá Viktor. Jsem zvědavá, jestli se do Billa zamiluje, a co na to Bill, třeba cítí, že by mu s Viktorem bylo dobře, a mohl by aspoň trošku zapomenout…
to je uplne suprrr v podstate jeko vzicky jako vsecko :D:D
Jsem tedy zvědavá, co se musí stát, aby se dvojčata znovu sešla dohromady a milovala se… *skepse*
mě se Viktor líbíííí….ať je s Billem…xD