autor: Tina
Ahoj lidičky. Za prvé vám chci moc poděkovat za vaše komentáře v minulé povídce. Nesmírně si toho cením, a tak jsem tady s další povídkou. Doufám, že se vám bude líbit a opět neváhejte s kritikou a klidně ji napište. =D
Den střídal noc a noc den. Dny se spojovaly v dny a ty v týdny. Po celou tu dobu byla Tomova mysl více než zatížena spoustou otázek a neustálých obav. Už několik týdnů jej tížila jedna z těch neustálých otázek a každým dnem to bylo čím dál víc horší. Stačil mu pouhý pohled a ruce se mu automaticky roztřásly. Už ani nedokázal přemýšlet nad něčím jiným. Otázka zdali mu má dát najevo své city a přiznat se k nim, byla jako utrpení. Neustále sbíral odvahu, a když už se cítil dostatečně připravený, aby mu to oznámil, všechno zklamalo při pohledu do jeho čokoládových očí.
Tom seděl na gauči zcela ztracen ve svých myšlenkách, absolutně ignorujíc pořad v televizi. Seděl na gauči a ani se nepohnul. Vypadal jako socha. Očima se upřeně díval na jedno místo a snažil se srovnat si myšlenky, které mu hlavou vířily jako tornádo. Z myšlení jej až vytrhl sám Bill, který se posadil vedle něj. Tom okamžitě znejistěl.
„Na co se to koukáš?“ zeptal se s úsměvem Bill. Tom na něj chvíli jen zíral, než promluvil.
„No, já ani nevím, moc jsem to nesledoval,“ vydechl a nedokázal z Billa spustit oči. Bill si vzal do ruky ovladač a začal přepínat kanály. Nakonec to nechal na jednom kanálu, kde právě běžel nějaký akční film. Pohodlně se uvelebil na gauči a až po chvíli na sobě ucítil čísi pohled. Byl to Tomův pohled. Celou tu dobu jej pozoroval. Bill se na něj otočil a nechápavě se na něj koukl.
„Co je?“ zeptal se překvapeně.
„Nic… jen… jen tu něco máš,“ vymyslel si první lež, která jej napadla. Aby to zakončil, palcem smetl Billovi z brady neexistující smítko. Když se dotýkal jeho tváře, přišlo mu to jako sen. Měl ji dokonale hebkou. V momentě, kdy Tomův palec přejížděl po Billově tváři, se Tom díval Billovi hluboce do očí. V tu chvíli jako by proletěla jiskřička mezi jejich očním kontaktem. Bill absolutně nechápal, čím to je, ale Tom to moc dobře věděl již dlouho. Byla to malinká jiskřička lásky.
Po chvíli si oba uvědomili, co dělají, a proto raději odvrátili své zraky k obrazovce. Z filmu tedy neměli nic, jelikož se na něj ani jeden nedokázali zcela soustředit. Jen předstírali před tím druhým, že jej sledují, ale ve skutečnosti sledovali spíš toho druhého, i když jen koutkem oka. Tom věděl, že ta maličká jiskřička může vést i možná k něčemu víc, ale nedával si moc velké naděje. Ale nepatrná naděje tu přece jen byla.
Od toho večera uběhly čtyři dny a oba dva cítili, že jejich chování se malinko změnilo. Billovi pomalu začínalo docházet, že k Tomovi cítí i něco jiného než jen bratrskou lásku. Když tak nad tím uvažoval, zjistil, že Tom je pro něj i celkem přitažlivý. A jeho čokoládové oči jsou naprosto okouzlující. Sám dobře věděl, že by takto neměl uvažovat. Není to správné, ale nedokázal svým citům říct ne. Bylo to tak hříšně lákavé, okusit zakázané. Tom byl mezitím venku, takže Bill měl celý dům jen pro sebe.
Zamyšleně přecházel s hrnečkem kávy v ruce z jednoho pokoje do toho druhého. Nevědomky se při tom lehce usmíval, když si vzpomenul na ten večer a nervózního Toma, jak se jej lehce dotýká, aby mu smetl neexistující smítko z brady. Bill věděl, že to smítko tam neměl, ale nechtěl chudáčka Toma vyvést ještě víc z rovnováhy, než byl před tím.
V momentě, kdy Tom vrazil rychle do dveří, sebou Bill trhl, až málem vylil kávu z hrnku. Tom byl udýchaný a celý mokrý. Bill si ani neuvědomil, že začalo pršet, natož, že už se smrákalo.
„Ahoj,“ řekl Tom, když ze sebe sundával mokrou mikinu, která byla celá mokrá.
„Ahoj,“ odpověděl Bill a sledoval Toma.
„Ukaž, já ti to pověsím, ať ti to uschne, a ty se běž převléct do něčeho suchého,“ natáhl Bill ruku po Tomově vodou nasáklé mikině, a přitom se na něj mile usmál. Tom mu mikinu podal a s úsměvem poděkoval. Potom šel po schodech nahoru do svého pokoje, aby se mohl převléct do suchého oblečení. Bill na něj ještě stačil křiknout.
„Tomi, chceš uvařit kafe?“ Nečekal dlouho na odpověď, z Tomova pokoje se ozvalo:
„Jo to budeš hodný, dík“
Tom seběhl dolů v suchém oblečení a na stole už na něj čekal hrníček s horkou kávou. Bill stál opřený o kuchyňskou linku a usrkával ze svého hrníčku. Tomovi horká káva přišla vhod, jelikož byl celý promrzlý z toho studeného deště, který venku padal. A proto jej příjemně zahřála.
Posadil se na židli a očima prolétl celou kuchyň, až jeho pohled přistál na Billovi. Jejich pohledy se střetly a oni na sebe takových dobrých pět minut, bez jediného slova, jen hleděli. Vpíjeli se jeden druhému do očí a ani na chvilinku neuhnuli pohledem jinam. Tomovi tahle chvíle přišla jako něco, co ani sám nedokázal popsat slovy. Však slova byla v tuto chvíli naprosto zbytečná. Ani tisíc slov by nedokázalo popsat, co se zde právě odehrávalo.
Jenže osud je nevyzpytatelný a klade nám různé překážky, jako právě teď. Jejich magickou chvíli přerušil zvonící mobil. Bill přetrhl jejich oční kontakt a šel do obýváku pro svůj mobil, který poskakoval po stole jako šílený. Volala jejich mamka. Bill proto příliš dlouho nečekal a zvedl to.
„Ahoj, mami… jo, máme se dobře… ne, ne, je tu se mnou. Jo, jasně, že ti zítra pro to zajedu, to není problém… Jo, nemáš zač… Tak jo, já tebe taky, pa.“ Tom jen tiše koukal na Billa a pak se zeptal:
„Co potřebovala?“
„Ale jenom říkala, že jí přišel nějaký balík na poštu, tak jestli bych jí ho zítra nepřivezl a pozdravuje tě,“ odpověděl Bill a usmál se na Toma.
Druhý den
Když se Bill vrátil od své matky, zjistil, že je v domě nějak moc velký klid. Hudba neotřásala základy domu, ani se neozýval druhý hlas nějakého z Tomových kamarádů. Vlastně se tu neozývalo nic, bylo tu absolutní ticho. Billa nejdříve napadlo, že Tom třeba ještě spí, protože když odjížděl, bylo teprve osm hodin a Tom spal, tak ho nechtěl budit. Ale teď bylo skoro jedenáct a Tom nemá ve zvyku tak dlouho vyspávat.
Sundal si bundu, boty skopl do rohu chodby a šel se podívat nahotu. Našlapoval raději potichu, protože nevěděl, jestli Tom opravdu nespí. Potichu otevřel dveře Tomova pokoje a nahlédl dovnitř.
„Tomi spíš?“ zašeptal tiše. Až po chvíli se ozval dost unavený a chraptivý hlas.
„Ne, jsem vzhůru,“ odpověděl mu Tom tím zvláštním hlasem. Billovi se ani trochu nelíbilo a proto vstoupil do pokoje a šel k Tomově posteli. Když uviděl Toma, doslova se zhrozil.
„Tomi pane Bože, jsi celý bledý.“ Tom vypadal opravdu hrozně. Tváře mu hořely a byl bělejší než stěny, které měl v pokoji. Jeho unavené a mírně nateklé oči pozorovaly Billa, jak se na něj s obavami dívá.
„Udělalo se mi špatně, když jsem se probudil, vlastně by se dalo říct, že mě probudilo bolavé břicho a než ses vrátil, tak už jsem stihl dvakrát běžet na záchod,“ řekl tiše svým chraptivým hlasem.
„Chudáčku, pojď, zavezu tě k doktorovi, ano?“ pohladil jej Bill soucitně po jeho horké tváři a pomohl mu vstát a obléct se.
Když dorazili k doktorovi, okamžitě je vzal, protože tam skoro nikdo nebyl. Vyšetřil Toma a předepsal mu recept na léky.
„Zdá se, že se jedná o chřipku nebo podobnou virózu.“ Řekl doktor a soucitně se na Toma podíval. Opravdu nevypadal dobře. Bledé tváře se k němu opravdu nehodily a bolest břicha mu taky nepřidala na radosti.
„Tady máte recept a zajděte si pro léky,“ usmál se doktor na Billa a Bill od něj vzal papírek, na němž byl předpis. Pomohl Tomovi do auta a sám zaběhl do lékárny.
Doktor si ještě jednou procházel spis a něco se mu nelíbilo.
„Sestři, všimla jste si toho Kaulitze? Myslím si, že se z toho vyklube ještě něco jiného, než jen chřipka, a že jsme jej tu neviděli naposled.“ Promnul si čelo doktor.
„Ano všimla, byl až příliš bledý a jeho oči se mi taky nelíbily,“ řekla sestra.
„Ale je možné, že se jen pletu, je přece spoustu takových chorob,“ dodal doktor, ale v duchu si tím nebyl až tak moc jistý.
autor: Tina
betaread: Janule
chudášek tomí :((
No jasné. Neni som hlúpa,a by som si to nedomyslela. To bude celé v háji tak z ničoho nič niečo chytiť. Z tohto sa asi tak rýchlo nevylieči. Škoda, teraz, keď aj Bill k nemu začal niečo cítiť je to naozaj smutné. No len chcem vedieť ako to skončí. Podľa názvu súdim, že asi moc dobre nie. Je to odo mňa hnusné, ale takéto poviedky so smutným koncom mám najradšej. Preto sa veľmi teším…
Já nechci, aby Tom umřel!!!! Že neumře??!!
jestli mi Toma zabiješ, tak se nebavím!! :))))
že neumře?!? že ne?!? jestli ho necháš umřít tak…tak …nesnáším smůtné konce :(( ae námět dobrý :))) těším se na další ŠŤASNĚJŠÍ dílek ^w^
Vy jste pesimisti xD
No paráda, začíná to skvěle:-) Myslím, že během té Tomovy nemoci se dvojčátka konečně sblíží, ale toť jen můj názor. Není vyloučené, že Tom umře, ale proč hned myslet na nejhorší… Uvidíme v příštím díle, zatím se mi to zamlouvá:-)♥
to je super, že něco tuší a nechá to jen tak….x/