autor: Lady Kay
„No, prosím.“ Zašklebím se na něj. Jsem zvědavý, jakou lež si stihl za tu chvilku vymyslet. Že to bude zajímavé, o tom ani nepochybuji. Tom si už jako malý dokázal vymýšlet skvělé výmluvy, kterými by ospravedlnil svoje chování a jednání. S přibývajícím věkem mu to šlo líp a líp. Bratr se nadechne, otevře pusu, ale zase ji zavře a uhne pohledem. Aha, zdá se, že dneska tomu hodlá dát i dramatický nádech. S očima upřenýma na něm vyčkávám, kdy z něj vypadne další z jeho pohádek, kterou se mě bude snažit uklidnit a na základě níž bych mu měl dát další šanci.
„Není to jednoduché, Bille…“ hlesne. „Nevím, jak začít…“
„Prostě nějak začni.“ Nespouštím z něj oči. Tom se opře o psací stůl, pohrává si se spodním okrajem trička a nervózně jej žmoulá. Přece jen si pro mě připravil divadelní kousek. No, když už nic, tak se aspoň pobavím jeho hereckým uměním.
„Víš, ono je to ve mně… Jen ve mně.“
„To už jsem slyšel, to přeskoč.“ Mávnu rukou. O tom, že je to jen jeho chyba, a že já na tom vinu nemám, mě přesvědčoval už xkrát. Nechce se mi to poslouchat znovu, znám to už zpaměti a unavuje mě to.
„Jenže ono to spolu souvisí… Musel jsem pryč.“
„To už jsi mi taky říkal. Potřeboval jsi čas a bla bla bla.“ Obrátím oči v sloup. Koukám, že dneska originalitou nějak neoplývá, zřejmě hodlá pokračovat v tom, co si vymyslel už dříve.
„Právě. Nedalo se to snášet. Být vedle tebe a…“ udělá dramatickou pauzu, krátce se na mě podívá a zase sklopí pohled. „A nemoci…“
„Nemoci co, Tome?“ dožaduji se vysvětlení. Jestli mě něco vytáčí, tak je to přesně tohle. Něco nakousne, pak mlčí jako ryba a já abych to z něj tahal jako z chlupaté deky.
„To nejde. Zapomeň na to.“ Plaše na mě pohlédne a otočí se zády. Těžko říct, zda je to součást jeho herecké etudy nebo ne. Začíná mě mást, a dokonce mě i malinko děsí.
„Koukej to vyklopit. Mám právo to vědět.“
„Buď mi neuvěříš, a nebo mě budeš mít za cvoka. To nechci…“ mumlá si spíš pro sebe a kouká ven z okna. „Je hezky. Nechtěl bys jít třeba…“
„Ne, nechtěl,“ skočím mu do řeči. Kašlu mu na nějaký špacírování, chci pravdu. Za blázna ho mám tak jako tak, delší dobu se tak chová. A když jsme u těch cvoků, není jediný. Sám jsem do něj naprostý blázen. „Ven s tím!“
„Bille, zhnusím se ti.“
..::Tom::..
„Proč by ses mi měl zhnusit?“ vypálí na mě další otázku. Chce odpověď, ale nevím, zda mu ji mám dát. Zprvu jsem si byl jistý, že to prostě řeknu, jenže jakmile došlo na věc, dostal jsem strach. Co když to víc zkomplikuji, a co když Bill zareaguje jinak, než očekávám? Třeba mě pošle do háje…
„Protože já se sám sobě hnusím…“ rozhodnu se nakonec svoji upravenou pravdu nebo spíš prachsprostou lež bratrovi sdělit, ale potřebuji ji podat tak, aby nebylo pochyb o tom, že to myslím vážně. Buď a nebo…
„Tome… Už mě to unavuje.“ Bill zaúpí, a když se na něj otočím, vidím jeho znuděný výraz.
„Dobře. Slib mi, že mě necháš mluvit, a že mě nepřerušíš.“ Popojdu blíže k němu, takže teď stojím u kraje postele a pokradmu si ho prohlížím. Netváří se zrovna moc vlídně, jsem zvědav, jak se bude tvářit na „to“, co mu v následujících chvílích hodlám zvěstovat…
„Fajn,“ zahuhlá a bubnuje si prsty do stehna. Krátce se mi v hlavě mihne myšlenka, zda dotyky konečků prstů, dopadajících na jeho nohu, cítí, když je… Zatřesu hlavou. Nejsem tu proto, abych řešil, co Bill vnímá nebo ne, jsem tu od toho, abych zachránil nás vztah, který se pomalu ale jistě blíží do záhuby. Otázkou je, zda jej svým „přiznáním“ zachráním, a nebo pohřbím navždy.
„Okay, můžu?“ ukážu na kraj postele. Přece jen bych si na to raději sednul. Z nohou mám rosol a asi se na nich už moc dlouho neudržím. Bill mi pokyne rukou a ostřížím pohledem mě sleduje, jak pomalinku dosedám na matraci. „Takže, Billy,“ oslovím jej a pokusím se o vyrovnaný tón, aby na mě nepoznal, že si všechno přikresluji a že mu vlastně znovu lžu.
„Když mi mamka volala a žádala, abych ti těch pár dní pomáhal, kývnul jsem na to. Viděl jsem v tom… Jak to říct? Šanci na zlepšení vztahu, co jsme mezi sebou měli. Ty víš, že to nebyl zrovna ideální sourozenecký vztah, viď?“ Mrknu na něj a vyčkám si na kývnutí hlavy, po němž ihned pokračuji: „Takže jsem sem přišel s tím, že ti pomůžu a že se pokusím něco s tím provést.“ Hm, teď jsem si naběhnul… Jak spojit tohle s „tamtím“? Několik vteřin mlčím, všechny mozkové závity pracují naplno, jak se snažím urychleně něco vymyslet. Pokusím se zabrousit ještě víc do minulosti, to by mi snad mohlo pomoci.
„I když jsme se hádali, řvali po sobě, i když jsem byl pryč, pořád jsi byl můj bráška, kterého jsem miloval nade všechno na světě. Dal bych za tebe život.“ Bill na kratičký moment přeruší oční kontakt, zadívá se na zeď a poté dopadne jeho pohled zpět na mou osobu. Chce, abych pokračoval. Odvahu, Tome!
„Jenže se něco změnilo…“ spíš zašeptám. Ani nevím proč. Jestli kvůli tomu, abych tomu dodal na důvěryhodnosti nebo spíš ze strachu, který čím dál víc svírá moje útroby.
„Změnilo? Co?“ Nakonec přece jen porušil slib, jenž mi dal. Nevydržel to a musel se zeptat. Nedivím se mu, nejednal bych jinak. Ale jsem mu za to vděčný, „nakopl“ mě tím k pokračování.
„No, tady,“ položím si ruku na hruď, „je to jiný.“ Bill se na mě podívá, jako bych snad spadnul z Marsu. Nevypadá, že by pochopil, co se mu snažím naznačit. Spíš vypadá, že jsem ho dokonale popletl a on chudák neví, co to tu melu. Tak nezbývá, než to na něj vybalit…
„Nedívám se na tebe jako předtím…Věci se změnily…“
„Cože??“ Billovi spadne čelist a koulí na mě oči. „Počkej, jak změnily? Tome, já…“
„Prostě pro mě nejsi jen bratr a já jsem nechutný, zvrácený monstrum, vím to o sobě. Ale nejde to zničit, zastavit.“ Nasadím znovu svůj trpitelský výraz a sklopím hlavu. „Bille, já tě…“
„Dost!!!“ zakřičí, okamžitě na něj vrhnu pohled. Bill si zacpává uši a tiskne víčka k sobě. Tuhle reakci jsem, upřímně, nečekal. Zda mu došlo, co chci říct, nevím, ale zřejmě ano. Po kolenou se doplazím k němu a snažím se mu sundat ruce z uší, brání se a pořád dokola opakuje, že nic slyšet nechce.
„Musím ti to říct. Neodejdu, dokud to neřeknu…“ svírám jeho zápěstí. „Zamiloval jsem se do tebe.“
„To není pravda!“ štěkne a vytrhne se mi. „Nevěřím tomu!“
„Chápu, že ti připadám odpornej, nedivím se ti.“ Hraji to dál. Pokud odhaduji dobře, Bill tohle absolutně nečekal, šokoval jsem ho a nepředpokládám, že by mi teď na oplátku vyznal svoje city, slíbil mi nehynoucí lásku a chtěl se mnou být. Zároveň ale tuším, že mě nezavrhne. Cítil a možná cítí to samé. Nemůže mě odkopnout za to, že „cítím“, co on. Možná to přece jen k něčemu bude. „Podívej se na mě, prosím.“ Vezmu jej za bradu a snažím se jej přimět, aby mi pohlédnul do očí. V těch jeho se lesknou slzy. Rozbrečet jsem ho ale nechtěl! „Vím, že jsem stvůra, ale pokud mě zavrhneš, zabije mě to. Nemůžu bez tebe žít, Bille. Bez tebe můj život ztratí veškerý smysl.“
..::Bill::..
Snažím se zhluboka dýchat. Tohle je šílený! Nemůžu uvěřit tomu, co mi tu řekl a vlastně ani nevím, zda se tomu věřit vůbec dá. Tom sice nevypadá, že by mi lhal, ale…
„Billy, prosím,“ zaúpí a pokusí se mě dotknout. Cuknu rukou a očima rejdím všude možně po pokoji, jen jednomu se vyhýbám – Tomovi. Co mu na to mám asi tak říct? Že ho miluju taky a skočit mu kolem krku?! Nesmysl.
„Takže…“ promluvím po chvilce, co mi připadá spíš jako věčnost. „Tohle je ten důvod, proč… proč jsi zmizel?“
„Jo, copak je to normální? Jsi moje dvojče a já místo, abych ti pomáhal, přemýšlím… To je jedno. Pochopím, když nebudeš chtít, abych tě objímal, hladil nebo se tě jakkoli dotýkal, ale prosím, nevyhazuj mě.“ Otázku, zda je to normální, jsem si kladl den co den, každou sekundu jsem se sám sebe ptal, zda je to normální milovat vlastního bratra. Odpověď jsem dodnes nedostal, ani jemu ji dát nedovedu. I když podle mě ani odpověď nečeká, jeho otázka byla myšlena spíše řečnicky. Hřbetem ruky si setřu slzy, které se kutálejí po mých tvářích a pokusím se na sobě nedat nic zdát. Nesmí poznat, že jsem na tom jako on, budu-li tedy věřit jeho slovům.
„Takže to shrnu… Ty jsi do mě… zamilovaný a utekl jsi, protože…“
„Měl jsem strach, že to poznáš a že mě zavrhneš a nebudeš se mnou chtít mít nic společného.“ Doplní svoji výpověď o další informaci.
„Aha, takže jsi zamilovaný, bál ses, že na to přijdu a odkopnu tě. Ale co ta holka?“ vzpomenu si na jeho krásku z parku. Pořád nevím, kdo to vlastně byl. Pokud je to, jak mi Tom tvrdí, co tam dělala ona a co s ní má společného?
„Jess?“
„Nevím, jak se jmenuje… Ta z parku.“
„Jess. Myslel jsem, že díky ní zapomenu… Ale nepomohlo to.“ Pozorně sleduji, každičký jeho pohyb, změnu výrazu obličeje a snažím se zachytit cokoli, dík čemuž bych rozpoznal, zda mluví pravdu nebo mi lže. Pokaždé jsem na něm poznal, když se mě snažil obalamutit. Znám jeho gesta, když lže. Buď si mne zadní část krku nebo lalůček u pravého ucha nebo se mi odmítá podívat zpříma do očí. Vždycky dělá něco, co za normálních okolností nedělá nikdy. Jenže teď? Nic.
„Připadám ti nechutnej nebo směšnej, viď?“
„Ne,“ zavrtím hlavou. „Ani jedno, ani druhý. Jen… Nemůžu tomu uvěřit…“
„Chápu. Byl jsem na tom stejně.“
V mysli se vracím k týdnu, který tu Tom trávil. Přehrávám si vzpomínku, když na sebe vylil horký kafe a snažím se vybavit si jeho výraz co možná nejpřesněji. Od ní se vracím zpět k jeho chování, než vzal nohy na ramena. Bál se mě dotknout, vyhýbal se jakémukoli bližšímu kontaktu s mojí osobou. Ty jeho pohledy, rozpačitost a až bláznivé chování. Teoreticky by se to dalo přisoudit tomu, co mi tu právě oznámil. Jenže původce všeho může být i jiný, mně neznámý. Ale zase na druhou stranu nechápu, proč by mi lhal v tomhle? Přece by ze sebe neudělal, jak řekl, zvrácené monstrum jen tak bez sebemenšího důvodu! Celý je to divný, jsem z toho dokonale zmatený. Existuje jeden způsob, jak zjistit, co je na tom pravdy. Pohlédnu znovu na bratra, jenž mezitím vstal a prochází se mi po pokoji.
„Takže je to tak, jak říkáš?“
„Co?“ zamrká na mě. Neposlouchal mě, asi byl ponořen do svých myšlenek.
„Ptám se, zda je to tak, jak jsi mi řekl? Že mě miluješ?“ Poslední slovo vyslovím o poznání tišším hlasem, než předchozí část věty. Nikdy by mě nenapadlo, že o něčem podobném budu mluvit právě s Tomem. Odpoví mi jen kývnutím hlavy a vyčkávavě si mě prohlíží. Asi by rád věděl, co přijde teď…
„Hmm…“ přiložím si prst na bradu a s pohledem upřeným před sebe jej vybídnu: „Dokaž to.“
autor: Lady Kay
betaread: Janule
Na tuhle úžasnou povídku se vždycky strašně těším =)!!! Ale ten Tom, je mi z něho zle, zasloužil by si smažit se v horoucím pekle!! Netuším, jak chce Billovi předstírat lásku, a co potom Bill, až zjistí, že to není pravda, má ten Tom vůbec mozek? Má, ale evidentně ne tam, kde by ho mít měl…
To je ale zvrat. Stejně se divím Billovi, že to nepoznal. Moc pěkný díl.
No, tak téď jsem zvědavá jak se to rozmotá. Napadá mě jen možnost, že se začnou líbat a tm zjistí, že se mu to vlastně líbí….
Tome ty jsi tomu dal chape…jsem zvědavá co s tím teď uděláš…to se nedělá jako takhleto utnout v tom nejlepším 😀
no tak to jsem zvědavá jak to dokáže…xD
Joo, ten Tom je tady takovej hodně zvláštní 😀 😀
No tým si ho zabil! Ale bude to zaujímavé…