„Bille!“ Volal na celý dům. Nic. Seběhl do přízemí, a až potom si všiml otevřených dveří. Podlomila se mu kolena a padl na ně. „Bille…“ zašeptal a tvář složil do dlaní. Zklamal. Neochránil ho. Co když se mu něco stalo? Moment! Ten chlap! Co když je sledoval? A pak, když usnuli, tak ho zase unesl? Co s ním dělá? Co když ho odvezl zpátky? Neodešel sám? Má ho vůbec on?
„Bill Kaulitz? Jo, ten! Znám. Je to ten nejlepší-“
„Kde je?“
„To nevím, ale majitel tohoto podniku říkal, že zmizel a-“
„To vím, ale kde je teď?“
„Říkal, že když ho najde, tak ho nedá sem, ale-“
„Dáte mi adresu?“
„Jistě. Bude určitě rád.“ Podal mu lísteček s adresou.
„Taky si myslím. Díky a nashle.“ Na nic nečekal a vrátil se do auta, kde do GPS navigace zadal adresu, protože tam nikdy nebyl, a vyjel.
„Bille!!!“ Zakřičel a přiběhl k němu.
„Jste příbuzný?“ Zeptal se sanitkář.
„Jsem jeho dvojče!“
„V sanitce už není místo. Promiňte.“
„Mám tady auto. Dojedu tam.“
„Dobře.“ Zavřel dveře a sanitka vyjela. Tom samozřejmě taky. Celou cestu myslel na něj. Co tu dělá? Co se mu stalo?
„Jo, Jistě. Musíte počkat. Je na sále.“
„Co se mu stalo?“
„To vám řekne doktor.“ Ukázala na židle před velkými dveřmi.
„Děkuju.“ Pokýval hlavou a sedl si na nejbližší židli k těm dveřím. Nevěděl, co má dělat. Jestli se třást strachy o své dvojče, plakat, nebo věřit tomu, že se mu nic nestalo a je v pořádku. Rozhodl se pro všechno.
„Teď ho nechejte. Potřebuje odpočívat.“
„Můžu za ním?“
„Počkejte prosím na doktora.“ Co je to za divnou nemocnici? Nikdo mu tu nechce říct, co je s jeho dvojčetem. Nikdo… Konečně se rozrazily dveře a v nich doktor. Tom se k němu rozběhnul.
„Dobrý den. Jsem Tom. Tom Kaulitz. Jeho dvojče. Co se mu stalo? Jak je na tom?“ chrlil jednu otázku za druhou.
„Počkejte. Nevím, co se stalo, ale podle svědků vběhl na cestu, kde se zastavil a srazilo ho auto. Má zlomenou pravou nohu, kterou jsme dali do sádry. Lehké vnitřní krvácení, ale to jsme zastavili. Auto jelo pomalu, ale ne tak, aby mohlo zastavit.“ Shrnul to jednoduše. Věděl, že kdyby to Tomovi vysvětloval těmi odbornými názvy, nerozuměl by.
„Oh, díky bohu.“ Oddechl si. „Můžu za ním?“
„Určitě. Bude vás teď potřebovat. Ale spí. Pravděpodobně se probere až zítra.“
„To je mi jedno. Musím být hlavně u něho.“
„Dvojčata. To je pochopitelné. Můžete tu zůstat, jak jen dlouho chcete, ale musí se šetřit.“
„Nebojte se.“
„Nebojím. Tak jděte.“
„Pane doktore?“
„Ano?“
„Děkuju. Zachránil jste mi ho.“
„Je to naše práce… kterou dělám rád.“
„Vážně moc děkuju.“
„Není za co, Nashle.“ Rozešel se pryč.
„Proč ty? Proč ne já?“ zašeptal. „Neboj, jsem tu s tebou. Už se ti nic nestane. Slibuju…“ políbil ho. Musí odsud Billa dostat co nejdříve. Tohle už nemůže víckrát dovolit. Ne, když tomu může zabránit. Odveze ho k mámě. Tam bude v bezpečí. On mezitím najme lidi, co vymalují byt, jak řekne, a v klidu si tu v Magdeburgu zabalí jeho i své věci. Zvládne to bez něj. Musí odpočívat. Nesmí se namáhat. I když věděl, že tohle chce organizovat taky, nepovedlo se. Bude smutný, to jo, ale je to pro jeho bezpečí. Máma se o něj postará. Byl si tím jist. Jak by ne, když se o ně stala od narození a i před tím?
No ja som sa o Billa tiež veľmi bála, ale zdá sa mi čudné, že po tom chlapovi, čo ho uniesol, stále nikto nejde…a ani Tom…viem, že asi teraz na to nemyslí, myslí len na Billa, ale mali by s tým už niečo robiť, inak sa môže stať časom aj niečo horšie, ako len zlomená noha…
Doufám, že Bill řekne všem co se stalo, aby toho chlapa mohli zavřít a on už tak pro ně nebyl hrozbou…
Toma starost o Billa se mi líbí…x)
Taky si myslím, že by to chtělo trochu razantnější přístup, příště už by takové štěstí mít nemuseli….
chudák Billi