Midnight Sun 20. (konec)

autor: Bubbly

Máme tu jubilejní  dvacátý a tudíž závěrečný  díl první řady Midnight Sun, vampire story! Už  s tím nic neuděláte, konec se prostě nezmění, ačkoliv to není zrovna happyend. A i kdybyste prosily, tak prostě ne, takhle to holt chodí…

Po děsivém vrčení, které  pohlcovalo místnost, se rozhostilo ticho. Tom sledoval Billa a Bill Toma, ani jeden z nich se nepohnul. V každém z nich se odehrávala celá škála pocitů, ačkoliv v Tomovi převládal vztek a v Billovi smutek. Tomův vztek způsobovala skutečnost, že Bill se tak snadno nepoddá jeho osobě a nedovolí mu se jen tak napít. A smutek, který se točil jako mlha kolem Billa, byl umocňován Tomovým chováním. Bill znovu stěží potlačoval slzy. Snad nikdy v životě nepociťoval hořký smutek tak intenzivně. Tolik Tomovi věřil a jen stěží věřil tomu, že každé slovo, každý slib, byla jen prázdnota naplněná tmou. S každým dalším nádechem bariéra jeho hrdosti povolovala a se sebemenším uvědoměním zoufalství se objevovalo stále více slz, až byly Billovy tváře mokré jako střecha chrámu po silném lijáku. Nebránil se hlasitým vzlykům, chtěl, aby Tom viděl, jak moc mu ubližuje, že ho moc náporem Massenovy moci nenávidí. Ale Tom jeho city nebral na vědomí a dál je s klidem ignoroval. Nezpůsobovalo mu bolest dívat se na zlomeného bratra, který sotva stál na nohou. Ačkoliv na jeho tváři nepohrával škodolibý úsměv, vysmíval se Billovi pohledem.

„Jsi tak ubohý,“ zavrněl do ticha.

Každé jeho slovo, které  dávalo najevo tu nenávist, Billa bodalo jako tisíc jehliček do jeho, už takhle polámaného, srdce. Najednou mu bylo jedno, jak moc to bude bolet, ale přestal Toma vnímat v místnosti. Mluvil k němu, ale nezáleželo na tom, jestli mu chce bratr ublížit, nebo ne. Cítil se jako zmítaný větrem smutku.

„Já jsem ti věřil,“ zašeptal na hranici slyšitelnosti.

Tom k němu udělal krok. „A to byla tvá největší chyba.“

„Já jsem tě miloval,“ pokračoval Bill.

Tom se k němu znovu přiblížil o několik kroků.

„Neměl jsi to dělat, Bille. Varoval jsem tě – nejsem na lásku připravený.“ Teď už držel chlapce nad loktem tak pevně, že Bill cítil, jak ho to bolí.

„Řekl jsi, že mě miluješ,“ zlomil se Billovi hlas, ale přesto se dokázal Tomovi podívat do očí.

Fialové oči zajiskřily a na vteřinu se zdálo, že nad Massenovou mocí znovu převládla síla bránit Billa tělem i duší. Jeho oči zněžněly a Bill měl pocit, že několika slovy dokázal změnit osud. Uvěřil tomu, že se jeho bratr dokáže ubránit Massenovi.

Následující vteřina ale znamenala další zlom v jeho tužbách. Tom k němu začal být opět nemilosrdný. Prudce si ho přitáhl k sobě, uchopil ho za vlasy a nepříjemně škubl. Billova hlava se zvrátila naznak a tím odhalila Billovo alabastrové hrdlo, které Toma vybízelo k pití. Neváhal a bolestivě zuby zaryl Billovi do krku. Bill jeho vykřikl bolestí a zavřel pevně oči.

Ačkoliv bolest po několika vteřinách vystřídal příjemný pocit sebeuspokojení a uspokojení Tomovy žízně, Bill to cítil jako něco ošklivého a zhrzujícího. Byl to ten samý pocit, jako když ho Massen hrubě znásilňoval. Jako kdyby mu bral duši a nechával ho slepého a bezbranného bloudit v temnotě. Skrze zavřená víčka se draly další slzy zoufalství.

„Tome, prosím,“ vzlykl Bill.

Tom ho pustil a černovlasý  chlapec se skácel na postel. Před očima měl mžitky, hlava ho bolela, jako kdyby mu měla vybuchnout a jeho tělo někdo rval vejpůl. Bill chtěl něco říct, cokoliv, ale v tom do místnosti vešel Massen. Rozhlédl se a uviděl zničeného Billa a uspokojeného Toma. Potutelně se pousmál.

„Vidím,“ pronesl skoro slavnostně, „že ti nic nechybí,“ řekl Tomovi a ten jen spokojeně zavrtěl hlavou. Massen se znovu usmál a na postel hodil tmavý velký pytel. „Tohle si obleč,“ poručil Billovi a poté spolu s Tomem odešli z pokoje.

Jakmile se za nimi zavřely dveře, Bill se znovu naplno rozplakal. Cítil, jak mu horké slzy chladnou na studené tváři, jak ho pálí zarudlé oči a jak mu srdce praská v hrudníku a snaží se z něho dostat ven. Objal se drobnými pažemi v zoufalé snaze udržet sám sebe pohromadě. Nikdy se necítil tak hluboko, tak na dně. Najednou neměl nic. Neměl přátele, neměl bratra, neměl svou lásku, ztratil všechno, dokonce i sám sebe. A to ho bolelo nejvíc. Že se ani on sám neudržel nad hladinou.

Pořád nebyl ničemu konec, ale chlapec měl pocit, že už nedokáže vstát a jít dál. V tuhle chvíli by byl raději, kdyby ho Massen zabil, protože tím by mu ušetřil spoustu bolesti a trápení. Ano, Bill si přál zemřít. Přál si to víc, než kdykoliv jindy.  

Po půl hodině musel sám sebe uklidnit a obléci si to, co mu přinesl Massen. Pořád ho čekal noční večírek, na kterém se měl představit jako trofej Massena, vampýřího vládce. Bill nechtěl být Massenovou loutkou, ale bylo to lepší, než si nechat ublížit. Massen by ho nezabil, na to si ho příliš mnoho váží.

Když se na sebe podíval do zrcadla, jeho pleť vypadala proti saténové košili a koženým kalhotám bledě a nevýrazně. Jeho oči byly jiskřivě fialové a nebyl na nich ani náznak pláče. Vlasy měl rozcuchané, což se ke zbytku oblečení hodilo. Ještě si natáhl vysoké boty a čekal, až pro něj kdosi přijde.

Netrvalo to dlouho a do místnosti vplul Tom. Měl na sobě černé tričko, obyčejné kalhoty, dlouhý kabát a kožené rukavice, jako kdyby se chystal spáchat nějakou vraždu. Popadl Billa bez otázek za ramena a vedl ho ven z pokoje do přijímacího sálu, kde byl Bill poprvé a naposledy společně s Vaniou. Ta vzpomínka v něm vyvolal novou dávku slz. Zoufale popotáhl a svěsil ramena.

Tom mu hned uštědřil ránu do zad. „Narovnej se, je tam spoustu vlivných vampýrů a Massen nechce, abys vypadal jako ubožátko,“ zasyčel na něho.

Bill pochopil, proč si Massen vybral zrovna Toma. Tom byl dokonalou loutkou, byl dokonale hrubý a dokonale dělal všechno, co si Massen přál. Byl dokonce i dokonalým kandidátem na příštího vládce vampýrů, protože byl stejně krutý jako jeho pán.  

„Tady ho máme!“ zaslechl Massenův hlas, když vstoupili do velké místnosti, která už nebyla prázdná, ale bohatě vyzdobená. Bill se rozhlédl po velkých stolech obložených čímsi. Potlačil chuť vykřiknout, když si uvědomil, že mísy jsou plné krve a někteří v místnosti jsou lidé pobláznění magií vampýrů, že se nechají dobrovolně vysát do sucha.

Tom dovedl Billa až k Massenovi, který mu položil ruku na týl a jemně stiskl. Bill se ani nepohnul, jen se díval před sebe a němě vnímal blízkost Toma z druhé strany. A když ho Massen začal představovat ostatním a rozmlouval s nimi o něm, úkosem se na bratra podíval.

„Co?“ zasyčel Tom.

Bill zavrtěl hlavou a vzdychl. „Tvoje sliby byly jenom prázdná slova.“

„Neměl jsi jim tolik věřit.“

„Věřil jsem tobě,“ zašeptal Bill.

Viděl, že Tom mu na to chtěl něco odvětit, ale Massen s ním najednou prudce trhnul a odtáhl ho stranou. Podíval se mu do očí a zavrněl. „Máš štěstí, maličký.“

Bill stáhl nechápavě  obočí a srdce se mu rozbušilo. „Štěstí?“

„Právě jsem tě výhodně prodal jinému vládci. Už mi nepatříš, maličký,“ usmíval se Massen.

Bill zalapal po dechu a nemohl uvěřit vlastním uším. Na jednu stranu cítil ohromnou úlevu, že už ho Massen nebude trápit, ale znamená to snad, že odtud bude muset odejít a nechat Toma samotného? Znamená to, že už bratra nikdy nespatří? Že ho nikdy nepolíbí? Že je to konec jeho lásky? Znovu ucítil to pálení v očích, když se podíval směrem k Tomovi. Ten ho pozoroval, jako kdyby poslouchal jeho myšlenky. Tvářil se neutrálně, jeho výraz nevypovídal žádnou emoci. Jeho pohled se tedy otočil hned na Massena. „Kdo?“ špitl a Massen ukázal do davu několika vampýrů.

Stál tam vysoký muž  se stejně alabastrovou pletí, jako všichni ostatní. Jeho stejně  fialové oči jiskřily dobrou náladou a zuby se mu leskly ve světle svící. Měl dlouhé černé vlasy, které se mu vlnily podél obličeje. Byl vysoký a zdál se silný. Když se setkal s Billovým pohledem, usmál se a pozvedl číši s krví na jeho zdraví.

Chlapec od něho odvrátil pohled.

„Znamená to, že budu muset odejít?“

„Ano,“ odvětil Massen. „A upřímně řečeno, bude mi scházet tvé dokonalé tělo.“

„A Tom?“

Massen se ohlédl po vampýrovi, který postával opodál a díval se na ně. „Ten zůstane mně, jako malá vzpomínka na tvou maličkost.“

Ta slova byla pro Billa tvrdou ránou do hrudníku. Mírně se předklonil a začal zrychleně dýchat. Odtrhnou je od sebe. Už se nikdy v životě, na konec věčnosti, nikdy se neuvidí. Nikdy už se sebe nedotknou, nikdy už si neublíží, nikdy si nic neslíbí, nikdy se nebudou milovat. Zapomenou na sebe. Bude to znamenat konec všeho.

Bill se znovu podíval na cizího vampýra, který teď promlouval s někým dalším. Na pohled byl krásný, krásnější, než kdokoliv jiný, ale mohlo se v něm skrývat stejné zlo jako v Massenovi a v nové tváři Toma. Mohl být stejně krutý a nebo i horší. Bill se jen nerad smiřoval s faktem, že bude muset odejít.

Jeho pohled přeskočil na bratra. I ten mu ho trpělivě oplatil. Zírali na sebe, jako kdyby se viděli poprvé, a zároveň naposled. Bill v jeho očích neviděl nic, ačkoliv Tom musel cítit, co se stalo. Ale za to v pohledu Billa bylo tolik smutku, že to nešlo popsat ani slovy, ani skutky. Bylo to bolestivé. Černovlasý chlapec polkl slzy.

„Musím odejít hned?“ zeptal se Massena.

„Hned, jak si to bude tvůj pán přát,“ odvětil Massen a potom odešel. Netížilo ho svědomí, necítil ten zvláštní zdrcující pocit. On city neměl.

Bill tam najednou postával sám. Sám uprostřed všeho, uprostřed propadlé nicoty. Zvuk kolem něho se vytratil. Všechno se najednou zdálo nesmyslné  a zbytečné. Jediné, co pro něho mělo doposud smysl, byl tlukot jeho vlastního srdce…

KONEC

Nebojte se, už  v úvodu bylo řečeno, že tímhle to všechno nekončí, ale otevírají se tím dveře do nového života Billa, Toma a Massena, Selenie a ostatních. Ještě jednou moc děkuju a brzy se zase uvidíme…Bubbly^^