autor: Ainikki
Bill seděl ještě rozespalý v kuchyni na židli, nepřítomně míchal kávu a u toho ukusoval housku se sýrem a drobil všude okolo. Gordon seděl naproti němu a listoval stránkami nějakého hudebního časopisu. Oni dva jediní byli prozatím vzhůru. Simone totiž Toma včera umluvila, aby se chlapci zdrželi celý zbytek odpoledne, a na večeři za Billovy pomoci připravila kuřecí závitky, což byla další věc, která jí samotné dělala problémy, ale s jeho asistencí byly výtečné a Simone začínala být z toho androgynně vzhlížejícího stvoření stále více u vytržení. Jednoduše propadala jeho kouzlu, což ostatně nebylo zase tolik těžké.
Po večeři si všichni dali sklenku vína, z které se stala druhá a třetí, a potom už bylo příliš pozdě na to, aby se kluci vraceli domů. Navíc zvýšená hladina alkoholu Tomovi stejně neumožňovala sednout za volant, a tak jim hostitelka pohotově přichystala spaní v Tomově dřívějším pokoji.
Billa moc těšilo, že ho Simone nakonec přijala. Nemyslel si, že by to už bylo úplně dobré, vůbec když viděl panenku, kterou měla Tomova máma v peřince položenou na malém otománku v rohu obýváku. Přijmout synovu homosexualitu byla jedna věc, ale smířit se s tím, že Tom nezaloží klasickou rodinu, kde by pobíhala spousta dětí, byla věc druhá. Zatím to vypustila, protože byla zaměstnaná poznáváním Tomovy nové známosti, ovšem ono to na ni časem nejspíš dolehne. Bill už ale nepředpokládal, že by to byla bouřka podobného ražení, jakou zažili, když se to dověděla, utekla z jejich bytu a dobrých 14 dní odmítala se svým synem komunikovat. V té době jim dělal prostředníka Gordon, přičemž Toma nabádal k trpělivosti, a svoji ženu se snažil přivést k rozumu. I on měl bezpochyby nemalý podíl na tom, jak rychle se to vyřešilo. Bez něj by totiž pozvání na narozeniny nepřišlo.
„Tahle kytara je úžasná.“ Rozplýval se starší z mužů nad jedním z obrázků v časopise. Bill jen ze slušnosti odlepil oči od hladinky svého černého nápoje a koukl, co ho tak zaujalo. Designově to nebylo špatné, nic víc ale posoudit nemohl.
„Ty se v tom nějak vyznáš?“ Včera u vína Gordon Billovi striktně zatrhl, aby mu dál vykal, takže se toho chlapec držel. „Chci říct, hraješ?“ Ujasnil, kam otázkou mířil.
„To si piš, že hraju. Vedu i malou kytarovou školu,“ pochlubil se. „Můj nejoblíbenější žák býval stejně vždycky Tom. Ty rozmazlený dětičky, co mi tam teď občas přijdou… to je k vzteku. Zájem nula, jen rodiče se je snažej nějak zaměstnat.“ Líčil mu strasti svého povolání. Billa ovšem zaujala úplně jiná informace.
„Tom hraje na kytaru?“
„To se ti nepochlubil?“
„Ne.“ Trošku zklamaně mu to potvrdil.
„To mě nepřekvapuje. Nechápu proč, ale on se s tím nijak nešíří. Spíš to zatlouká. Mu řekni, ať ti něco zabrnká, až budete doma. Aspoň ji trochu opráší. Určitě ji má narvanou někde ve skříni.“
„To určitě udělám.“ Usmál se Bill a na jeden hlt dopil svou kávu.
„Dobré ráno, poklade.“ Vykulil se z postele i ten, o kom se tu mluvilo a políbil Billa na tvář. Před otčímem mu podobné projevy náklonnosti nevadily, ale před mámou by si zatím nic podobného nedovolil.
„A já jsem snad neviditelnej?“ Ohradil se Gordon, že jeho osoba byla tak okatě přehlédnuta.
„Dobré ránko, tati.“ Pozdravil ho také. „Chceš to i s pusinkou na líčko?“ Vtipkoval dobře naložený Tom a už se k němu nakláněl.
„Není třeba,“ odstrčil ho. „To si schovej tady pro mladýho, ty šašku.“
…
„Určitě brzo zase přijeďte. Ráda vás uvidím.“ Loučila se Simone s chlapci venku před domem u auta.
„Jasně, mami.“ Přislíbil neurčitě Tom, aby se neřeklo.
„Ještě koláč.“ Vtiskla mu do ruky umělohmotnou krabičku, po vrch naplněnou meruňkovými řezy. Ty uměla skvěle. K tomu nepotřebovala Billovu pomoc, a taky se chtěla před ním konečně s něčím malinko blýsknout.
„Dík, mami.“
„Buď na Billa hodný,“ nabádala ho, když se s ním naposledy objímala. Pak přešla k chlapci a objala ho také. „Ráda jsem vás poznala, Bille. Určitě zase přijeďte.“
„Spolehněte se. Já sem Toma dokopu.“ Mrknul na ni spiklenecky. „Zatím se mějte a nashledanou.“ Řekl ještě a nastoupil do vozu. Tom už seděl uvnitř a startoval. Oba ještě naposledy mávli, když auto vyjíždělo na cestu.
„Cos s ní udělal, ty malej čaroději?“ Ptal se Tom s pobavením. Bylo překvapující, jak rychle si dokázala Simone Billa oblíbit. Stačilo najít jedno společné téma, aby se napětí mez nimi uvolnilo, a pak už zjišťovali, že jich je mnohem víc. A hlavně jeden zájem silně převažoval. Zájem o Toma. A černovlasému klučinovi na jeho spokojenosti záleželo stejně jako jeho mámě, což pro ni byla největší motivace k tomu přijmout ho.
„Neudělal jsem vůbec nic. Jsem jen přirozeně neodolatelný.“ Zubil se tázaný.
„To je pravda.“ Potvrdil mu Tom. On věděl ze všech nejlépe, jak Bill dokázal zaujmout a své případné odpůrce si bez výhrady přitáhnout na svou stranu, a to pro to nemusel hnout ani prstem. Jednoduše to sálalo z jeho osobnosti. „A slyšel jsi to? Prej buď na Billa hodný. Je to moje máma, neměla by to spíš říkat obráceně? Já se nestačil divit, co z ní lezlo.“ Smál se, ale ve skutečnost za to byl nesmírně rád. Stalo se to, co si tak moc přál. Všechno bylo v pořádku. Začínalo to být jako malá neskutečná pohádka. Ještě zbývalo, aby za Brenigem pevně zacvakl zámek nějaké cely a idyla bude kompletní.
„Slyšel, ale poslouchalo se to dobře, ne?“
„Řekl bych, že spíš skvěle.“ Poupravil to trochu Tom.
Cesta domů utíkala velice rychle, takže než se nadáli, Tom parkoval svůj koráb vedle vily s jejich bytem. Bill popadl misku s koláčem a vystoupil. Zamračil se, když mu přímo do očí zasvítilo slunce. Už začínalo mít sílu a ze stromů a hlíny vytahovalo první rašící pupeny. Bude se muset podívat, kde se válí jeho sluneční brýle, prolétlo mu myslí.
„Co budeme dnes dělat?“ Zajímal se, když odkládal ovocné řezy do lednice. Bylo sotva poledne. Měli tedy před sebou ještě téměř celý den. Nedopatřením při tom zabořil do jednoho kousku prst. Strčil si ho do pusy, aby sladký tvaroh, na kterém byly meruňky naskládané, dostal pryč a u toho zavíral lednici, otáčeje se k Tomovi. Cucal ho, a dokonce bezděčně přivřel oči. Byla to totiž dobrota. Nejspíš se do nich co nevidět pustí, plánoval si v duchu. O nic se tím gestem nesnažil, přesto Tom nasucho polkl. Billa shledával sexy neustále, některé detaily by ale vynesl nad jiné. Jako právě teď tohle. A zatímco si Bill s prstem v puse přemýšlel o svých chutích na sladký koláč, v Tomovi se probouzely dočista jiné chutě. Ostatně byli zvyklí milovat se téměř denně, minimálně jednou, a včera v domě rodičů si to pro přílišnou neodhlučněnost stěn raději odepřeli, takže ono by se to i tak dříve či později dostavilo.
„O něčem bych věděl.“ Odpověděl na Billovu otázku a jedním prudkým pohybem ho popadl a vysadil na linku. Roztáhl mu od sebe kolena a natěsnal se co nejtěsněji mezi ně, k němu. Prudce vydýchl a jeho dech se roztříštil o Billovu jemnou kůži na krku, kde ho začal prudce líbat. Bill překvapením heknul, jak ho Tom tím nenadálým výpadem připravil o dech, ovšem velice záhy se s novou situací naprosto sžil a začala si ji plně užívat. Proti tomuhle programu neměl totiž nejmenších námitek.
Tom svoji náhlou silnou vydrážděnost přenesl i na něj, takže ze sebe oba navzájem neobvykle rychle strhávali oblečení, mezitím se stíhali naléhavě a dravě líbat. Tom mapoval dlaněmi snad každičký záhyb chlapcova žhavého těla, které se mu už naprosto nahé samo vydávalo. Usazený na té kuchyňské lince, byl Bill jako lákavý dortíček vybízející k zakousnutí, který jste si ale nemohli jen tak vychutnávat, ale spíš jako diabetik, kterému klesla jeho hladina cukru, neprodleně zhltnout.
Bill se zadkem přisunul až na samý okraj stolu, podsadil pánev a ještě více od sebe oddálil nohy. Téměř v témže okamžiku ucítil na svém vstupu nasliněný prst a hned na to do něj Tom bez jakékoli delší přípravy na jeden prudký příraz pronikl. Vykřikl pod náporem náhlé rozkoše, ale zároveň i bolesti, která ovšem velice rychle odeznívala. Křečovitě svíral Tomova ramena, občas do nich zatínajíc nehty, aby nesklouzl z linky dolů. Tom ho ale držel pevně. Nedokázali se už ani líbat, což se stávalo jen zřídkakdy, ale při tam zběsilém tempu to ani dost dobře nešlo. Tom měl skloněnou hlavu. Jeho zrak byl přišpendlený k místu, kde byla jejich těla spojená. Ten pohled, kterak jeho penis mizí v Billovi, jen stupňoval jeho vzrušení.
Chtěl do něj hlouběji a tvrději. Popadl ho v pase a vysadil si ho do náruče. Bill ho obtočil nohama a pevně se ho držel kolem krku. Tom s nimi chvatně zamířil do obýváku, tam bylo v tuto chvíli nejblíže, a doslova hodil Billa na pohovku. Zručně si ho pod sebou otočil a vytáhl na všechny čtyři. Znovu do něj pronikl a spokojeně zasténal. Tohle bylo ono. Tvrdě si Billa narážel na svůj klín a nutil tak oba hlasitě vzdychat. Byl blízko. Stačilo ještě pár přírazů a omračujícím způsobem vyvrcholil. Zhroutil se na Billova záda a trvalo mu notnou chvíli, než se vzpamatoval a zmizelo mu černo před očima.
Rozhodně nemyslel ale jen na sebe. Bylo ještě něco, co scházelo, aby tenhle sex neměl naprosto žádnou chybu. Vyklouzl z něj a naznačil mu, aby si lehnul na záda. Bill byl celý zarudlý a udýchaný, když se k němu obrátil čelem. Potřeboval jen trochu. Tom mu roztáhl nohy a klekl si mezi ně. Dříve než se ale pustil do toho, co zamýšlel, nahnul se nad něj a krátce polaskal jeho rty.
„Miluju tě, poklade,“ zašeptal mu chraplavě do ucha. „Udělej se mi do pusy,“ dodal ještě, a pak už konečně pohltil Billův penis, co to šlo, do svých úst. Mocně ho sál a olizoval a jeho snaha byla velice brzy odměněna.
Po čtyřech se doplazil výš a lehnul si vedle Billa, který byl prozatím ještě v zajetí doznívajícího orgasmu. Přitulil se k němu a nedokázal zabránit padajícím víčkům. Po tomhle si ale oba zasloužili menší odpočinek.
…
„Pane svědku, je pravda, že jste svému pěstounovi zatajoval kde a s kým trávíte volný čas?“
„Námitka. Irelevantní.“ Ozval se Tom, ale soudkyně pouhým mávnutím ruky jeho námitku zamítla. Bill jen vystrašeně poulil oči na Brenigova obhájce. Nezmohl se na víc, než pouhé kývnutí.
„Prosím, odpovězte nahlas.“
„Ano, já…“
„To znamená, že jste bez ostychu obelhával muže, který se vás nezištně ujal jako sirotka, i když jste věděl, jak přecitlivěle bude na případnou pravdu reagovat?“
„Námitka, nemohl přeci tušit…“
„Zamítá se, doktore Kaulitzi!“
„Trest jste si tedy plně zasloužil, souhlasíte?“
„Námitka!!!“ Tom to slovo vykřikl snad ještě stokrát, ale nikdo ho neposlouchal. Bill se krčil na lavici svědků a klepal se jako ratlík. Ten právník, co ho vyslýchal, měl najednou místo své hlavy obrovskou vlčí, stejně tak soudkyně. Cenili na něj zuby. A nejhorší byl pohled na Breniga. Ten ji měl z nich největší a temně černou. Vrčel a vypadalo to, že se chystá skočit a Billa zadávit. A všichni ostatní přihlížející měli pokřivené tváře v divné grimase. Ukazovali na něj prstem a hučeli: „lhář, lhář, LHÁŘ!!!“
Chlapec se s výkřikem posadil na posteli. Byl zborcený potem, splašeně dýchal a poulil oči do tmy před sebou, odkud očekával, že se ta příšera na něj vrhne. Toma to probralo také.
„Bille, to je v pořádku, slyšíš?“ Promlouval k němu konejšivě a stahoval si ho do náruče. „Byl to je zlý sen. Už je to pryč. Neboj se. Jsem u tebe.“ Hladil ho ve vlasech a sázel drobné polibky na čelo.
„Bylo to tak skutečné.“ Pípnul. Ten sen se mu vrátil už poněkolikáté, ale pokaždé ho spolehlivě vyděsil. Opakovalo se v něm, i když v mnohem hororovějším scénáři, to, co byl nucen zažít zhruba před dvěma týdny. Vyžádali si jeho přítomnost u soudu a ten chlap byl tak strašně útočný, nazýval ho lhářem a veškerou vinu házel na něj. Cítil se proti němu bezmocný. Ovšem Tom měl tehdy tu situaci v rukou mnohem pevněji, než v Billově noční můře. Utnul obhájcovy ataky po pár nevhodných otázkách, a pak všechno, co bylo řečeno, otočil proti nim. Počínal si výtečně. Přesto to ale v chlapci zanechalo nepříjemnou stopu a zlý sen přicházel v posledním týdnu dost často. Blížilo se poslední stání, kde bude vynesený rozsudek. Ještě tři dny, a pak snad Billovy můry zmizí.
„Já vím. Netrap se tím, miláčku.“ Tomovi se stahovalo hrdlo, když ho viděl v tomhle stavu. Kladl si to za vinu. Měl to udělat tak, aby Bill jít svědčit vůbec nemusel. To mu přeci sliboval. Pravdou ale zůstávalo, že byla velice mizivá šance, že se to obejde bez toho. Přesto celou dobu doufal. Nepodařilo se. „Zkus znovu usnout. Budu tě držet. Už se to nevrátí, nedovolím to.“ Políbil ho na rty. Chlapec se zvolna uklidňoval a víčka mu pomalu klesala. Bezpečí Tomovy náruče ho pomalu ukolébávalo ke spánku, tentokrát bezesnému.
autor: Ainikki
betaread: Janule
twl… já už vidim jak se u toho soudu něco posere 🙁
Naprosto skvělý díl!!!Jak si Bill dokázal ochočit Simone bylo neuvěřitelné,ale co se divím,kdo by jeho kouzlu dokázal dlouho odolávat =)!A ten návrat domů…úžasný vášnivý sexík,bylo to nádherné..♥♥♥ Jen ta noční můra to trochu zkazila,doufám,že zůstane jenom u zlého snu,a že se nestane skutečností…
Jinak stále ještě se mi daří odolávat,abych nečetla nový díl v předstihu u tebe na blogu(ale přiznávám,je to čím dál těžší..),teď tam chodím číst úžasné Tomiho výtvory =))
[2]: No, já tam hlavně teď nemám bohužel nic v předstihu. :-/
A jsem ráda, že se ti líbí Tomiho věci. On to je takovej malej trubka a zaslouží si alespoň drobek chváli… 🙂
oh bože….bojím se toho soudu…x(