Odplata v nemocnici 28.

Tom potom, co vešel zpátky s Rachel na sesternu, sebou plácnul jako žába přímo na pohovku a ztěžka si povzdychnul. Cítil se unaven a taky otráven. Měl smíšené pocity a sám se teď v sobě nevyznal. Jako by něco udělal špatně, ale nevěděl co.

„Co zase ležíš? Měl bys donést Billovi oblečení, aby se mohl obléct, když jde domů, ne?“ Poznamenala Rachel, když se podívala na svého kamaráda. Nevěděla, co se děje, ale něco jí říkalo, že je něco špatně. Něco tady nehrálo, ale nevěděla co. Tom jí přišel tolik divný a Bill taky nevypadal zrovna nejlíp. Ale možná to bylo jen tím, že Bill jde dneska domů, takže tady už nebude, ale taky možná to má jiný důvod. To ale nevěděla.

„Donést věci?“ vydechl Tom a promnul si spánky. To znamenalo, že zase musí jí za Billem, a to nechtěl. Ale asi mu nic jiného nezbude. Už mu bylo blbé tam opět posílat Rachel.

„Tak musí se převléct, a pokud vím, věci má tady,“ špitla Rachel a přisedla si k Tomovi.

„Není ti něco?“ Dodala ještě, když si prohlížela Tomovu tvář. Ten jen zatřepal hlavou a promnul si obličej v dlaních.

„Ne nic mi není. Jo věci… donesu mu je.“ Špitnul nakonec, a ač nerad, zase se zvedl pomalu z pohovky. 

Nechtělo se mu, ale co jiného mu zbývá. Chtěl mít aspoň chvíli klid, ale teď ho asi mít nebude. Snad ale později, až Bill odejde, a on už se o něj nebude muset starat. Proto raději už bez dalších zbytečných slov přešel ke skříni, kde měl Bill schované své oblečení, v kterém může odejít. Bylo špinavé od krve, a tak je za pobyt tady, když v nemocnici ještě Bill byl, je Tom vypral, jelikož nikdo mu jiné věci nedonesl. Vlastně za tu dobu tady nikdo za ním ani nebyl. Vytáhl bratrovo oblečení ze skříně a přehodil si všechno přes rameno.

„Tak já mu to jdu donést, tak se za chvíli zase uvidíme.“ Dodal Tom ještě předtím, než i s bratrovými věcmi opět opustil sesternu.

Poté, když se Bill opět ocitnul sám v pokoji, když skončila vizita, po které mohl jít domů, to už nevydržel a hlasitě vzlyknul. Byl na dně, nevěděl, jak se z něj má dostat. Musel v sobě najít aspoň zbytek síly, co v něm zůstala, aby se mohl postavit. Musel se převléct, jelikož na sobě měl jen nemocniční pyžamo, a v tom odejít rozhodně nemohl. I když jemu by bylo jedno, co by měl na sobě.

Tiše zaskučel bolestí, když  se posadil, a tak seděl na zadečku. Ještě teď ho bolel, ale ne víc než jeho zlomené srdce. Musel se ale nějak sebrat, jinak nevstane vůbec a zůstane tady do konce svého života. Se skuhráním a slzami, stékajícími po jeho tváři, se pomalu postavil na nohy. Připadal jsi jako dvakrát použitý toaletní papír nebo vyžvýkaná žvýkačka. Měl co dělat, aby se dokázal udržet na nohou. Připadal si, jako by mu Tom vzal všechnu jeho sílu. Ještě nikdy se takhle beznadějně necítil.  

Chtěl se raději nějak převléknout, ale až když stál na nohou, došlo mu, že své věci tady nemá. Měl to u Toma na sesterně. Ztěžka si povzdychnul a polknul slzy. Tohle všechno bylo jako zlý sen a všechno bylo tak moc těžké. Nic mu to neusnadňovalo, spíše naopak.

Bill si chtěl pomalu lehnout, že si alespoň na chvíli odpočine, než si půjde pro svoje šaty, když v tom uslyšel, jak se otevřely dveře. Stále se držel pro jistotu postele, a když otočil hlavu ke dveřím, aby zjistil, kdo to přišel, jeho pohled se zastavil přímo na Tomovi, který stál mezi dveřmi. Oba jako kdyby na chvíli přestali dýchat. Ani jeden nevěděl, co říct a jak se zachovat. O toho hůř Bill.

Jako první se totiž  vzpamatoval právě Tom. Rychle zatřepal hlavou, aby se dostal zpátky na zem a byl schopný pohybu. Myslel si, že Billa naposledy uvidí při vizitě, ale to ještě nepomyslel na to, že mu bude muset přinést šaty, aby mohl už opravdu odejít. A teď to bylo tady. Nechtěl se tady ale zdržet dlouho. Chtěl co nejdříve vypadnout. Ne, chtěl, aby Bill co nejdříve vypadnul.  

„Nesu ti věci,“ protrhl Tom to tíživé ticho mezi nimi, které kolovalo pokojem. Pomalu se rozhoupal také k pohybu, nejen k mluvě, a rozešel se ode dveří blíž k Billovi. Jen proto, aby mu dal jeho oblečení. Došel až k posteli, u které Bill stále stál, a ještě ani nepromluvil. Bál se cokoli říct a jediný pohled na Toma ho bolel. Byl tak moc naivní, a teď za to pykal.

„Měl by ses převléct, ať můžeš jít domů. Pyžamo pak nech na posteli, já to uklidím.“ Promluvil opět Tom a jen očkem se podíval na Billa. Něco tu bylo špatně. Něco tady nehrálo a jemu se to nelíbilo. Položil čisté bratrovo oblečení na postel a měl se k odchodu. Víc tu už nemusel být. Jen jak říkal, donesl Billovi oblečení.  

„Řekni mi, prosím, proč?“ konečně promluvil po chvíli i Bill. Chtěl znát alespoň pravdu, když už nemohl nic víc. Copak má odejít, aniž by neznal důvod Tomova činu? Jenže podle Tomova výrazu, kterým se na něj podíval, věděl, že se nic nedoví.

„Ty sám moc dobře víš, proč, tak přestaň už ze mě dělat blbce!“ štěknul Tom. Bože, opět ty Billovy otázky, které mu lezly krkem. Sám moc dobře věděl, proč, a ještě se ho schválně ptá? Jenže jediný, kdo tady z někoho blbce dělal, byl Tom, ne Bill.

„Ale…,ale já…“ nedokončil Bill, jelikož Tom nemínil déle zůstávat v tomhle pokoji, a aniž by něco řekl, aniž by se rozloučil nebo řekl jen hloupé ahoj, odešel z pokoje, a aby toho nebylo málo, nezapomněl za sebou ještě prásknout dveřmi, až Bill lehce nadskočil tou ránou. To bylo na Billa příliš, už to nevydržel a opět propuknul v pláč. Co dělal tak moc špatně, že se mu alespoň nemohla dostat odpověď na jeho otázku? Proč jej Tom tak moc týral a on ani nevěděl za co?

Tom tam už prostě  déle nemohl být. Nechtěl se už déle dívat na svého bratr a ke všemu opět ty jeho otázky. To ho štvalo ze všeho nejvíc. Dělal z něj jenom blázna a vysmíval se mu. To on se mu měl vysmívat, ne Bill jemu. Jako uragán proto odešel z bratrova pokoje a zamířil ihned na sesternu. Funěl jako býk při rodeu. Když vešel do sesterny, naštěstí tam Rachel už nebyla. Nejspíše byla u svého pacienta, nebo někde lítala na patře. Což teď za to byl rád. Potřeboval být sám a Rachel by měla určitě opět nějaké otázky. Jak podobní si s Billem byli. Jen Rachel to tolik nezazlíval. Byla to jeho dlouholetá kamarádka a měl ji rád. Ale teď byl rád za to, že tady není.

Opět se usadil na pohovku uprostřed sesterny a ztěžka se opřel o opěradlo. Bill ho musel zase tak moc rozhodit. Pořád se ho ptal na jedno a to samý, a přitom znal odpověď, a ještě schválně se ptal Toma. Bylo to na něj nějak moc, a všechno to se na něj sypalo. Už ničemu nerozuměl. Měl cítit úlevu a dobrý pocit, tak proč to necítil?  

Bill, když se alespoň trošku uklidnil a utišil svůj pláč, svůj pohled zastavil na posteli, na které se válely jeho věci. Tohle znamenalo jen to, že opravdu už musí jít a on odejde. Nikdy si nepředstavoval, že odchod z nemocnice bude tak moc krutý. Cítil se snad ještě hůř, než když ho sem přivezli po té autonehodě, kterou prodělal. Předtím měl zlomené možná nějaké kosti a už sám si ani nepamatoval, co přesně mu bylo, jaká všechna poranění měl, ale jeho srdce stále bylo celé. Teď však při jeho odchodu bylo zlomené.

Tomovy odpovědi se nejspíše nedočká, tak jako ho už nejspíše nikdy neuvidí, a proto opatrně dosedl zpátky na postel, aby ze sebe mohl svléknout nemocniční pyžamo a obléct si svoje šaty. Nedokáže se s tím smířit, ale nic jiného mu, než takhle odejít, nezbývalo. Proto se raději začal pomalu svlékat. Jeho pohyby byly ale pomalé, jelikož jej stále po té osudové noci bolelo stále celé tělo. S každým větším nebo prudším pohybem tiše zanaříkal. Oči měl zarudlé z dlouhého pláče a jeho tváře byly mírně nateklé.  

Když se konečně  po páru dlouhých minutách zbavil pyžama, pomalu se začal znovu oblékat, s tím rozdílem, že teď už do svých vlastních šatů. Nic jiného navíc tady neměl. Jak taky když jel v autě a poté měl autonehodu, a nikdo za tu dobu, co tady strávil, sem nepřišel, aby mu nějaké ty věci donesl. Byl sám. Přišel si tak opuštěný a prázdný. Když byl s Tomem, tak nikoho jiného ani nepotřeboval. S ním byl šťastný, ale to skončilo tak rychle, jak to začalo, jen s tím rozdílem, že teď to bolelo.

Když se Bill dostal nakonec do svého oblečení, v kterém mohl odejít, opatrně se postavil a pyžamo, které tady nosil, s popotahováním poskládal a nechal jej na polštáři. Bylo na čase jít. Všechno, co tady začalo, tady taky skončilo. Co se stane v nemocnici, tam taky zůstane.