autor: Ainikki
Tom, kdykoli snil o svém velkém případu u soudu, představoval si úžasný pocit smíchaný z kapky nervozity, trošky vzrušení a velké dávky natěšenosti, protože se chystá jeho chvíle, a on bude jednoduše úžasný a zářící, a neodejde ze soudní síně jinak než jako vítěz. A teď to bylo tu, ovšem euforie se někde opozdila. Spíš cítil, že je mu malinko nevolno, a bál se, že to nezvládne. On ale musel. Potřeboval to dokázat kvůli Billovi. Tohle byla možnost, jak Brenigovi vrátit všechny ty chvíle, kdy dělal jeho chlapci ze života peklo, a on to prostě musí provést bez chyby.
Snažil se udržet alespoň zdání klidu, i když by nejraději rozrušeně poposedával na židli v soudní síni, kde seděl a čekal, až předvedou obžalovaného a přijde soudce. Případ dostala na starost soudkyně Mertenz, což mu docela hrálo do karet. Ta žena byla známá tím, že velice přísně posuzovala jakékoli násilné trestné činy, takže pokud se obhajoba toho starého prasete nevytasí s něčím skutečně dobrým a nepředpokládaným, nebo naopak Tom neudělá nějakou fatální školáckou chybu, měl by jít za mříže na hezkou řádku let.
Dva strážníci v poutech přiváděli Breniga. Posadili ho na lavici obžalovaných, a Tom se neubránil alespoň jednomu nenávistnému pohledu vyslanému jeho směrem. Dávat najevo více emocí, by nebylo vhodné, proto se raději už potom díval jinam. Po pár minutách se otevřely masivní lakované dveře a vešla soudkyně. Všichni v síni se postavili.
…
Bill se v jedné z kanceláří budovy soudu otáčel na veliké kancelářské židli a komíhal při tom nohama ve vzduchu. Nudil se. Neměl rád čekání. Slíbil ale Tomovi, že ho sem poprvé doprovodí, aby ho podpořil. Ne, že by snad nějak pochyboval o tom, že to zvládne, ale mírná nervozita mladého právníka byla v posledních dnech nepřehlédnutelná, a tohle se chlapci zdálo jako maličkost, kterou pro něj mohl udělat. Odvahu zúčastnit se přímo zasedání neměl, ale Tom stejně říkal, že by ho jeho přítomnost rozptylovala, proto tedy teď to vyčkávání.
S židlí se posunul blíž ke stolu a hmátl na něj pro stojánek s propiskami. Jednu podruhé je začal vytahovat ven a prohlížel si je. Ani netušil, na jak dlouho ho tahle činnost zabavila, než do místnosti konečně přišel Tom. Bill zvedl hlavu a pusa se mu automaticky roztáhla do širokého úsměvu. Vyskočil na nohy a hrnul se mu v ústrety.
„Konečně jsi tady. Jak to dopadlo?“ Hlaholil a chtěl ho obejmout, ovšem Tom svíral v rukou nějaké dokumenty k případu, takže ho raději jen krátce líbnul na tvář.
„No, nevím,“ řekl neurčitě a netvářil se zrovinka nadšeně. „Pro tebe je určitě dobrá zpráva, že si zatím nikdo nežádá tvoje svědectví.“ Bill si nenápadně úlevně vydýchl, tohle bylo to jediné, co mu dělalo největší obavy, nechtěl tam být, nechtěl ho už nikdy znovu vidět, ale nahlas neříkal nic a nechal Toma pokračovat. „Každopádně právník toho mrzáka si nechal od nějakého psychiatra vypracovat lékařskou zprávu, že je ten bastard duševně chorý, tudíž tak úplně za svoje jednání vůči tobě nemohl, což by mu značně snížilo trest, a nebo místo do vězení, by ho zavřeli jen do nějakého blázince na léčení.“
„To je ale nesmysl,“ durdil se proti tomu Bill. „On celou tu dobu věděl moc dobře, co dělá.“
„Já vím, vím,“ ujišťoval ho, že si je toho vědom, když chlapec začal přecházet po koberci sem a tam, a rozhazovat rukama. Odložil složky na stůl a přitáhl si ho do náruče. „Buď v klidu. Ohradil jsem se proti tomu a vyžádal si nový posudek nezávislého doktora. Ten ho teď bude 14 dní vyšetřovat, a pak bude nové slyšení. Bude to dobré, uvidíš. Žádné šílenství mu už znovu nepřiklepne.“
…
Týden, ve kterém byli oba nuceni se ve svých myšlenkách zaobírat soudním procesem, jenž byl konečně odstartovaný, se překulil tak rychle, že si ani jeden z nich nestačil pořádně všimnout a byla tu sobota. Tom zaparkoval svoje auto na příjezdové cestě ke garáži u malého venkovského domku a s nadšením, které jeho spolujezdec tak úplně nechápal, vylezl ven. Protáhl se po cestě a rozhlídl se kolem. Záclona v jednom okně byla odhrnuta a z okna mu zamával otčím. Zářivě se na něj usmál a mávnul mu zpět. Byl plný optimismu. Vůbec si nepřipouštěl, že by se to s mámou nemělo urovnat. On stoprocentně věřil tomu, že dnešek všechno napraví.
Zato Billovi tahle slepá víra chyběla. Od rána měl stažený žaludek, a dokonce před cestou i jednou zvracel, s čímž se Tomovi ani raději nepochlubil, aby to svoje rozpoložení nepřenesl i na něj. Bylo dobře, že se nebojí, bohatě stačila jeho nervozita a vyděšenost. Navíc měl ještě nepředstavitelnou trému. Co když se bude v očích Simone chovat nějak nevhodně, nebo udělá něco nevhodného, co když jeho přítomnost tady to celé jenom zhorší, než aby něco napravila.
Cítil mírnou slabost v kolenou, když se ze sedačky auta vysoukal na nohy. Tom mu do rukou vrazil dárek pro Simone a sám nesl velký pugét květin. Pokusil se o úsměv, když se vchodové dveře otevřely a tam stáli oba jeho rodiče, Simone jen v mírných rozpacích postávající za Gordonem, částečně schovaná za jeho tělem, ale vyšlo mu z toho jen křečovité šklebení. Doufaje, že si toho nikdo nevšiml, toho raději nechal.
Oba se nejdřív přivítali s Tomem. Otčím srdečně s neskrývanou radostí, že ho vidí, a matka trochu váhavě. Nedokázal odhadnout, do jaké míry se ještě zlobí. Pokud to ale bylo hodně, dokázala to docela dobře skrývat a chovat se přinejmenším zdvořile. Tedy zdvořilost to byla rozhodně v Billově případě. Simone si s ním jen potřásla rukou a chladně pronesla: „Buď tu vítán.“ A to bylo všechno. Téměř se na něj ani nepodívala. Zato Gordon ho objal jako starého známého. Ten jediný to celé zachraňoval, protože jinak by se Bill už dávno otočil a zmizel odsud.
„Všechno nejlepší, mami.“ Tom jí znovu třásl pravicí a olíbával tváře, když už byli všichni uvnitř v domě. Nakonec jí vtisknul do rukou květiny.
„Jsou nádherné. Děkuju.“ Přičichla si k jednomu z květů růže, a pak je přistrčila Gordonovi. „Můžeš je dát, prosím, do vody?“ Starší muž jen přikývl a zmizel s nimi v kuchyni.
Teď byla řada na Billovi. Simone se zatvářila nepřístupně, když k ní chlapec přistoupil. Natáhl k ní ruku, a když mu ji slabě stiskla, dostal jen přes stažené hrdlo: „Hodně zdraví.“ A podal jí balíček zabalený v průsvitném celofánu a ovázaný velkou růžovou mašlí. Uvnitř byla vidět spousta drahé kosmetiky, a pak bonboniéra, kterou měla žena nejraději.
„To jste nemusel. Neznáme se tak dlouho, abyste mi nosil dárky.“ Zpražila ho tak, že pokud bylo do této chvíle Billovi jen nepříjemně, teď měl pocit, že nejspíš omdlí. Trápila ho úmyslně. Musela přeci vědět, že to rozhodně není dárek jen za jeho osobu. Tom by oboje nepobral. Bill ho jen předal.
„Ale já…“ Koktnul. I přes očividnost to chtěl uvést na pravou míru. Vložil se ale do toho Tom.
„Pokud se budeš cítit líp, když ti řeknu, že Bill ti nic nedonesl, tak to tak ber. I když nebýt jeho, tak máš v tom balíku asi jen obyčejný Fáčko, já bych totiž neměl páru, co vybrat,“ to byla pravda. Bill z větší části připravil celý balíček. Na rozdíl od Toma se totiž v těchhle věcech docela s přehledem orientoval, „a nepopřeš, že ty si na tyhle serepetičky potrpíš. Byl bych tedy rád, kdybys mu spíše poděkovala, místo jakejchkoli jinejch slov.“
„Děje se něco?“ Gordon se vrátil z kuchyně a Tomovy květiny, umístěné již ve váze, postavil v obýváku na stolek.
„Ne, nic. Viď, mami?“ Tom pozvedl jedno obočí a probodl ženu kárajícím pohledem. Sice to byla máma, s kterou by se strašně rád udobřil, a přál by si, aby přijala jeho život, ovšem pokud tu bude Billa urážet, a chovat se vůči němu nějak útočně a nepřátelsky, tak se rozhodně postaví na jeho stranu.
„Samozřejmě, že ne,“ ujistila s úsměvem na tváři Gordona, kterému to napětí ovšem neuniklo. „Děkuji vám, Bille.“ Procedila mezi zuby, vzala si od něj balík a položila ho na křeslo vedle stolku s květinami. Tom Billa povzbudivě pohladil po zádech a pak mu stisknul ruku. Připomínal mu tak, že je tu s ním, aby se uklidnil.
„Teď, když mě omluvíte, musím jít dovařit oběd.“ S tímto vysvětlením je opustila.
„Sedněte si,“ vybídl je Gordon a ukázal na pohovku. „Dáte si prozatím něco? Pivo?“
„Já pivo,“ hlásil Tom.
„Já prozatím vodu. Pivo až po jídle.“ Usmál se Bill a Gordon se snad během minutky vracel s objednaným pitím. Všechno před ně postavil a usadil se do druhého volného křesla.
Atmosféra se bez Simone uvolnila a oni se pustili do družného hovoru. Zhruba po půl hodince se k nim z kuchyně donesly tlumené nadávky.
„Děje se něco, miláčku?“ Křiknul Gordon, aniž by se obtěžoval zvednout.
„Jo,“ zahulákala Simone v odpověď, a hned na to se zjevila mezi futry dveří propojujících kuchyň s obývákem, v ruce svírala vařečku. „Nedaří se mi dochutit omáčka, a teď jsem ji ještě ke všemu přesolila, jak se tam furt snažím něco přisypávat.“ Zatvářila se zmučeně. Bylo jí malinko trapně. I přes nesympatie k dnešní návštěvě, chtěla udělat něco dobrého a pořádného, aby se minimálně Tom po čase správně najedl. To netušila, že o jeho žaludek je velice dobře postaráno už pár týdnů.
„Tak už do toho hlavně nic nepřidávej. Tak to jednou sníme malinko slanější, no.“ Mávl nad tím Gordon rukou, v dobré víře, že když dá najevo, že to pro ně není žádná velká tragedie, nebude se tím Simone rmoutit.
„Si to poď vochutnat, ty chytrej. Jsem zvědavá, jak se na to budeš tvářit.“ Zašermovala vařečkou, a pak si založila ruce na prsou.
„Můžu pomoct?“ Nabídl se ostýchavě Bill. Simone jen vyjelo obočí někam na čelo, a než to stačila odmítnout, chytnul se té myšlenky Tom.
„Jasně, mami. Bill skvěle vaří. Nech ho, ať se ti na to mrkne.“ Žena jen pokrčila rameny.
„OK.“ Řekla a vrátila se zpět ke sporáku.
Bill se zvednul, že půjde za ní. „Mám jít s tebou?“ Zadržel ho Tom.
„Ne, to je v pořádku. To zvládnu.“ Usmál se chlapec sebevědomě. Simone přistihl u toho, jak právě vytahovala z velkého hrnce knedlík a přilívala do něj vodu, která se odpařila, aby mohla dát vařit další. Bill si prohlédl ten, který byl hotový, a hned věděl, co by se dalo vylepšit.
Simone se už už chystala hodit do vroucí vody další, ale on ji zarazil.
„Počkejte momentík. Neměla byste nějakou hladkou utěrku, nebo plínu.“
„To bych měla.“ Přiznala žena, aniž by tušila, nač to. Bill jí to ale hned ochotně vysvětlil.
„Víte, když ten knedlík zamotáte do plíny a dáte ho vařit v ní, vypadá tak mnohem líp. Není tak moc slizkej a hlavně ne hrbolatej.“
„Aha…“ Protáhla Simone oduševněle. „Tak já to tedy vyzkouším.“ Byla k tomu přístupná. V tu chvíli jí bylo jedno, že se rozhodla, že nebude mít toho kluka ráda. Dal jí tip, jak něco zlepšit v kuchyni, a to ona vítala vždycky. I se svojí jinak naprosto protivnou sousedkou, kterou nemohla vystát, se dokázala bavit, pokud došlo na téma vaření. „Můžete mi to ukázat?“ Podala mu čistou utěrku. Chlapec do ní zručně vykynuté těsto zabalil a opatrně ho vložil do vody, přičemž oba konce utěrky nechal z hrnce koukat ven.
„A teď ještě ta omáčka.“ Bill sebral z kuchyňské linky lžíci, která se tam válela, a trochu nabral.
„Počkejte. Já vám dám čistou. S touhle jsem to chutnala já.“
„To je v pořádku.“ Ujistil ji Bill. V tomhle nebyl žádná upjatá citlivka. Krátce tu trošku na lžíci pofoukal a pak si ji vložil do úst. „Máte pravdu. Je to dost slané.“ Zhodnotil omáčku, když ji polkl. Simone svěsila ramena. „Ale nebojte,“ hned ji povzbuzoval, „to napravíme. Přidal bych do toho mléko a trochu smetany pokud je.“ Žena oboje pohotově vytáhla z lednice a přisunula to chlapci k ruce. „A pak ještě asi lžíci cukru. Octa to vypadá, že je tam dost.“ Všechno pečlivě promíchal a pak znovu ochutnal. „Hmm,“ zamručel si pochvalně, „řekl bych, že dobré. Máme jí tedy asi víc, než jste plánovala, ale to snad tolik nevadí.“ Usmál se a Simone, aniž by si to uvědomila, mu úsměv vrátila, tentokrát upřímný bez jakékoli přetvářky.
„Můžu taky?“ Vzala Billovi lžíci z ruky a nabrala si. „Jste vážně šikovný. Je to dobré. A já se bála, že ji budu moct tak akorát vylít.“ Přiznala. Pocítila úlevu, že dnes nebudou jen o suchých knedlících, případně knedlících s vejcem. To by se asi propadla hanbou.
„Neblázněte. To by byla škoda. Vlastně se vám povedla, jen to chtělo doladit.“ Bill se přitočil k bublajícímu hrnci s knedlíkem a opatrně ho otočil.
„Tak, za deset minutek je hotovo. Mám vám pomoct prostřít stůl, nebo něco?“
„Nene, to u nás dělají ti, co nevaří, takže tím pověříme Gordona s Tomem.“ Mrkla na něj, a hned ten příkaz taky na ty dva zavolala. „A kde jste se vlastně naučil tak dobře vařit?“ Aniž by se dál snažila o nepřátelství, pokračovala v nenucené konverzaci. A vlastně, když se na to podívala trochu rozumně, na tom klukovi nebylo nic špatného. Byl milý, slušný, sympatický a musela uznat, že i velice pohledný. Jen stále ta představa partnera pro jejího syna se jí trochu příčila. Bylo to hrozně nové a náhlé. Možná, že kdyby už jako matka puberťáka věděla, že její dospívající dítě nerandí s děvčaty, ale s chlapci, měla by možnost to za ta léta nějak postupně vstřebat. On se jí ale nikdy nesvěřil, a hlavně jí ani nikdy nedal záminku k tomu ho podezřívat, protože děvčat k nim domů za ním vždycky chodilo hodně. Bohužel, teď jí už došlo, že nebyly nikdy víc, než jen kamarádky.
„Já se mámě v kuchyni motal v podstatě už jako malej. A pak, když už jsem trochu povyrostl a bez problému se dostal na linku, tak jsem jí pomáhal s přípravou jídla téměř denně. Jednoduše mě to bavilo.“ Vysvětlil Bill.
„A teď? Když už nežijete s ní… chci říct. Vaříte Tomovi?“ Vypadlo z ní spontánně. „Nechápejte to špatně,“ rychle dodala, když si uvědomila, že jí do toho zřejmě nic není. „Já jen myslela…“
„To je v pořádku.“ Pomohl jí Bill z rozpaků. „Můžete se zeptat na cokoli. A ano. Vařím Tomovi. Dokonce vlastně, když je čas, tak vaříme spolu. Tom se rozhodl něco málo naučit, aby to nebylo jen na mně.“ Prozradil jí, jak teď funguje jejich domácnost.
„No tomu se mi ani nechce věřit.“ Div, že nespráskla ruce. „A já, když jsem od něj občas chtěla pomoct, tak jsem se jí nedočkala ani jednou. Netíhnul k tomu ani trochu, proto jsem nebyla nadšená, když se odstěhoval. Vůbec jsem si nedovedla představit, jak se v tomhle ohledu o sebe postará. Máte na něj velice dobrý vliv.“ Připsala Billovi malý bodík k dobru.
„Takže je s vámi šťastný?“ Zeptala se po kratší odmlce.
„Myslím, že je,“ potvrdil jí to Bill. „Tedy snažím se, aby byl.“ Což byla absolutní pravda. Chlapec se uvnitř sebe rozhodl už dávno, že bude dělat všechno, co bude v jeho silách, aby Tom s ním byl maximálně spokojený. Byl to jeho velký hrdina a zachránce, a on nechtěl, aby nikdy ani na vteřinu nezalitoval toho, že si ho pověsil na krk.
„To ráda slyším.“ Zabrumlala si Simone spíše sama pro sebe, a pak pokračovala v rozhovoru dál. A protože v dohledu nebyl nikdo, kdo by její řeči stáčel správným směrem, či ji nějak taktně upozornil, že o tomhle a tamtom není vhodné mluvit, vyptávala se na cokoli, co jí právě přišlo na jazyk. Byla to zvědavá ženská a hlavně extrémně pečující matka, která si podvědomě dělala obrázek o tom, kdo ukradl srdce jejího chlapečka. Bill ji ale chápal a byl maximálně vstřícný. Ochotně odpovídal na každou otázku, už jen kvůli tomu, že jízlivost a útočnost vyprchala, a Simone s ním mluvila v přátelském duchu. Dokázal se uvolnit a přestal z ní mít strach.
„A co vaše maminka? Jak ta zvládala, když jste se od ní odstěhoval? Z toho, co jste říkal, chápu, že máte velice pěkný vztah. A už viděla našeho Toma?“ Občas, když se dostala do ráže, chrlila ze sebe jednu větu za druhou a nebyla k zastavení.
„No víte,“ Bill přešlápl z jedné nohy na druhou a skousl si ret. „Spíš měli,“ pípnul. „Ona umřela, když mi bylo 16.“
„Oh, promiňte.“ Simone si připlácla ruku na pusu a chvíli zůstala oněmělá. Na tyhle informace bývala přecitlivělá. Hned jí na mysli vytanula představa, jak jen to nebohé dítě muselo mít těžký život a bylo jí Billa najednou děsně líto. „To mě mrzí. Já… omlouvám se.“
„To je v pořádku. Nevěděla jste to.“
„Tak jak? Už budete nosit na stůl? My máme hotovo a umíráme hlady.“ Vpadnul jim do kuchyně Gordon. Právě včas. Oba tak mohli nechat to citlivé téma stranou. Bill pomohl Simone nanosit jídlo na stůl, a pak už všichni spokojeně jedli, a při tom si povídali. Tom se nestačil divit tomu, jak máma otočila. Ať už se v té kuchyni stalo cokoli, byl rád, že se to stalo, protože to vypadalo, že máma začíná být v pořádku, a maximálně srovnaná s jeho orientací, a hlavně s Billem.
autor: Ainikki
betaread: Janule
Další úžasný díl mojí milované povídky ♥♥♥!!!!Lepší už to být snad nemůže,jsem nadšená,že si Bill Simone získal….doufám,že ona už teď ví,jak moc Billovi na jejím synovi záleží,a hlavně,že Tom je s ním opravdu šťastný!!♥♥♥NÁDHERA♥♥♥
Klásnej dílek…jsem moc ráda, že si Tomova maminka našla k Billovi cestu…opravdu krásná povídka…těším se na další dílky…:-)
Tuhle povídku miluju je jedna z mojich nejoblíbenějšíc… Takže jen tak dál xD
Tak to mě nakonec potěšilo, že s Simon začala k Billovi chovat o něco líp…:) Doufám, že za pár dílečků ho bude mít ráda…:)
Miluju jak Tom bránil Billa před jeho mamkou…když jí dal Bill ten dárek…
A doufám, že Brenig bude pěkně dlouho ve vězení..;-)
Tak tento dielik bol naozaj prekrásny…Ale celý strašne sa mi páčilo ako sa Simone obrátila a že začala byť príjemná aj k Billovi. Ako sa vraví…láska prechádza žalúdkom:D
Já jim dám že je chorej!
Ae mam moc radost z toho že Simone je už taky w cajku.
Jo a moc se omlouwám že komentuju až teď, ae neměla jsem čas se na blog juknout, tak snad wšecko ztihnu…
super….jsem ráda, že se to zlepšilo…x)
Jasne, že si ho obľúbila♥ on je také zlatíčko, že si ho nie je možné neobľúbiť. To by dokázali len tí, ktorí nemajú srdce.