Láska 29.

autor: B-kay

Byla to síla toho okamžiku, co Billa přinutilo k slzám. Tělo měl jako v křeči, nedokázal se zhluboka nadechnout. Rty si málem prokousal, jak se snažil zůstat potichu. Najednou úplně přestat vnímat horkou vodu, která neustále kropila jejich nahá těla. Přestat vnímat okolní svět. Všechno kolem něj se točilo, dokonce on sám by upadl, kdyby jej Tom nedržel. Za silně přivřenými víčky si dokázal do nejmenších detailů představit Tomovu tvář. Nerozuměl, co se to s ním stalo. Proč najednou necítil bolest? Proč mu to najednou přišlo neskutečně silné a emotivní?! Co se stalo, že mu Tomova přítomnost v jeho těle vůbec neubližovala?! 
Tom zatím zůstával nečinně stát. Nehýbal se, čekal, zdali uslyší Billův bolestivý sten, nebo tiché vzlyky. Nedokázal se přimět k pohybu. Třásl se proti jeho tělu, láskyplně líbal jeho ramena, vdechoval vůni jeho mokrých vlasů. Všechny tyto maličkosti způsobovaly, že se do něj zamilovával pořád víc a víc. Už si nedokázal představit život bez něj. Uvědomil si, že dokud nepoznal Billa, nikdy skutečně nežil…  

Byl pouhou loutkou v rukách svého otce. Na denním pořádku měl jenom věčnou slušnost a poslušnost. Musel dělat věci, které jej nedělaly šťastným. Stýkal se s lidmi, díky kterým se jeho osamělost ještě více stupňovala. Musel být dokonalým synem ve všech směrech. Vždy perfektní, vždy rozumný. A najednou? Najednou prožíval to nejkrásnější bláznovství. Získal si srdce kluka, o kterém tak dlouho tajně snil. Zamiloval se do něj, a konečně mu bylo dovoleno prožívat ty chvíle, na které většina lidí nedokáže zapomenout. Konečně mu bylo dovoleno prožívat svou první skutečnou lásku a pomalounku se sbližovat s osobou, za kterou by i dýchal…

„Řekni mi, že to není jenom sen,“ Billovy dlaně sklouzly po chladných kachličkách. Hlavu zaklonil ještě více, poslepu nahmatal Tomovy dlaně. Potřeboval jej cítit nejenom zevnitř, ale i zvenku. Potřeboval cítit, že je u něj. Cítil, jak Tom zlehka přirazil proti jeho bokům. Rty otevřel v němém výkřiku. Roztřásl se ještě víc. Vzrušení, které on sám cítil, bylo až příliš silné.  
„Řeknu ti to, až mi to řekneš ty,“ vydechl Tom z posledních sil, pootevřenými rty sklouzl po Billově krku a sevřel jeho hubené tělo v pevném objetí.  
Bill se i přes všechen ten chtíč a ryzí touhu, která ovládala jeho tělo, překrásně usmál do vzduchoprázdna před sebou. Přivřenýma očima sledoval obláčky páry a drobné bublinky pěny, které mu připomněly chvíle, kdy společně foukali do bublifuku. Chvíle, kdy teprve poznávali jeden druhého… Moc dobře si pamatoval, jak plačíc sledoval křehké bublinky, i to, že se všechen pláč a bolest společně vytratily s příchodem Toma…  

Oba se přestali ovládat. Už to napětí déle nedokázali vydržet. Čekali až příliš dlouho. Jejich ruce si bezhlavě razily cestu napříč tělem toho druhého. Tomovy přírazy byly pomalé, přesto mnohem jistější a vášnivější, než kdy předtím. Neuvědomovali si, že v zápalu nevědomosti, způsobené touhou po tom druhém, pomalu klesají k zemi. Milování vkleče bylo mnohem emotivnější. Oba cítili, jak blízko, si v tu chvíli byli. Netrvalo dlouho, co se koupelnou rozlehly dva zoufalé steny, zastřené zvukem tekoucí vody…  

„Billí, já nechci jít do školky. Chci zůstat s váma,“ Bill se na malého posmutnělého chlapečka něžně usmál, políbil jej do střapatých vlásků a pomohl mu se svlékáním pyžamových kalhot.  
„Ještě dneska to vydržíš a slibuju, že zítra pojedeme i s Tomem na dlouhý výlet. Navštívíme jeho dědečka. Tom mi říkal, že chová spoustu zvířátek,“ dodal rychle, jakmile si uvědomil, že se smutek ze Samyho očí nevytrácí. A to bylo zvláštní. Když mu o tom výletu povídal včera, byl tím nadšený, a najednou? Najednou vypadal přímo nešťastně.  
Neusmál se dokonce ani tehdy, když do pokoje vstoupil Tom s jeho medvídky.  
„Ale no tak, Sami. Budeme jezdit na koních a budeš si hrát s jejich pejskem. Copak se vůbec netěšíš?“ Bill si až teď uvědomil, jak těžké bylo proniknout do duše malého dítěte a dívat se na svět jeho očima. „Sami, stalo se něco?“ Bill vzal svého malého synovce opatrně do náruče. Čeho si však nemohl všimnout, bylo to, že když zvedl Samyho tělo a chlácholivě jej pohladil po zádech, tváří chlapce prolétl výraz bolesti. Všiml si toho však někdo úplně jiný…  

„Bille, prosím necháš nás chvilku? Jdi se zatím obléknout a já tě pak hodím do práce,“ Bill se na něj zadíval překvapeným pohledem. Nerozuměl tomu. Nezůstávalo mu však nic jiného, než poslechnout. Položil Samyho zpátky na postel, věnoval Tomovi krátké políbení a poté pomalu odkráčel pryč.  
„Medvídkům bylo bez tebe smutno,“ popošel k Samyho postýlce a klekl si. Najednou mu všechna slova došla. Ještě nikdy předtím neviděl ve tváři toho dítěte tolik bolesti. Netušil, co by měl říct. V krku měl knedlík, při pohledu na jeho smutný obličej mu bylo do pláče.  
„Vidíš to, co mám pod okem?“ Sami se na něj zadíval zvědavýma očkama a nakukoval na Tomův monokl. Na malou chvíli se namodralé kůže lehce dotkl, poté však smutně sklopil hlavinku.  
„Neposlechl jsem tvou maminku,“ pokračoval tiše.  
„Ublížila maminka i tobě, Same?“ Tom se ze všech sil snažil udržet hněv, který ním lomcoval ve chvíli, kdy to malé dítě smutně přikývlo.  

„A ukážeš mi, jak moc?“ Sam opatrně slezl z postele a poslušně vyhrnul své tričko. Toma měl moc rád a neměl strach z toho, že by mu nějak ublížil. Na stehnech a stejně tak i na bříšku měl několik velikých modřin. Jeho bledá kůže až nepříjemně kontrastovala s ostrostí bolístek. Tom zoufale stiskl rty a sklonil tvář. Už nedokázal ovládat své emoce ani slzy, které mu stékaly po tváři. Z veliké části to bylo jeho chyba. Vlastně to byla jenom jeho chyba! 
„Tomi, já opravdu nechci jít do školky. Bolí mě to bříško,“ v náručí mu zlehka přistálo Samyho tělíčko, jak se k němu láskyplně přitulil. Konečně se cítil v bezpečí. Byl přesným obrazem svého strýčka. I ten našel jistotu, bezpečí a lásku právě v Tomově náručí.  

„Tak víš co? Odvezeme Billa do práce a já tady dnes s tebou zůstanu, ano? Pomůžeme babičce a pak si budeme hrát, co ty na to?“ zašeptal a konečky prstů mu něžně přejel přes bolavé bříško.  
„Mám tě moc rád, Tomi,“ ta věta v něm vzbudila ještě větší lítost a zlost vůči sobě samému. On by snesl od Chantelle jakoukoliv ránu, ale nemohl dovolit, aby ubližovala tomu malému, a už vůbec ne, aby nějakým způsobem ublížila Billovi…