autor: Rachel
Ahoj všichni!!!
Zdravím a zároveň hlásím malou organizační změnu, co se týče zveřejňování v dalších dvou týdnech. Další týden odjíždím na čtrnáct dní na praxi, a protože nebudu mít po ruce ani počítač, ani internet a ani čas na psaní, bude tady jeden díl jednou týdně a to ve čtvrtek. Domluvila jsem se na tom s Jaňulkou a chtěla vám to pro jistotu napsat:-D
Doufám, že mě neukamenujete, bohužel ovlivnit to nemůžu a sama tím nejsem moc nadšená. A protože jsem strašně, ale strašně moc hodná a nechtěla jsem, abyste o povídku přišli úplně a trpěli vinou hnusného učebního plánu, rozhodla jsem se tedy takto a ty díly napsala s náskokem 😀
Pište a komentujte a nebojte, já si vaše krásné komentáře přečtu vždycky, až se vrátím domů. Moc mě těší, že se vám povídka líbí. A protože jsem ještě o to víc hodnější, prozradím, že si teď na dva díly vezmu Hailii s sebou na praxi… abych mohla dát volný čas těm dvěma bláznům… xD A až se vrátím, pomalu začnu pracovat na další postavě, o které už tu jednou dááávno byla zmínka a která je sice malá a nevýrazná… ale posune děj zase o kousek dál…:-D
Mějte se krásně, mám vás všechny moc ráda a budu se těšit na další vaše ohlasy.
Pa, Rachel xD
Zdravím a zároveň hlásím malou organizační změnu, co se týče zveřejňování v dalších dvou týdnech. Další týden odjíždím na čtrnáct dní na praxi, a protože nebudu mít po ruce ani počítač, ani internet a ani čas na psaní, bude tady jeden díl jednou týdně a to ve čtvrtek. Domluvila jsem se na tom s Jaňulkou a chtěla vám to pro jistotu napsat:-D
Doufám, že mě neukamenujete, bohužel ovlivnit to nemůžu a sama tím nejsem moc nadšená. A protože jsem strašně, ale strašně moc hodná a nechtěla jsem, abyste o povídku přišli úplně a trpěli vinou hnusného učebního plánu, rozhodla jsem se tedy takto a ty díly napsala s náskokem 😀
Pište a komentujte a nebojte, já si vaše krásné komentáře přečtu vždycky, až se vrátím domů. Moc mě těší, že se vám povídka líbí. A protože jsem ještě o to víc hodnější, prozradím, že si teď na dva díly vezmu Hailii s sebou na praxi… abych mohla dát volný čas těm dvěma bláznům… xD A až se vrátím, pomalu začnu pracovat na další postavě, o které už tu jednou dááávno byla zmínka a která je sice malá a nevýrazná… ale posune děj zase o kousek dál…:-D
Mějte se krásně, mám vás všechny moc ráda a budu se těšit na další vaše ohlasy.
Pa, Rachel xD
„Dobrou noc, princezno moje,“ Tomovy rty se zvlnily do úsměvu a Tom se zadíval na spící klubíčko, které se ze spánku jen mírně ošilo a něco nesouvisle zamumlalo. Vzal do dlaní lem bílé peřiny, opatrně ji přes dětské tělíčko přehodil a vtiskl malý, něžný polibek do zlatavých prstýnků malého děvčátka. Pousmál se a tiše, téměř po špičkách, vyklouznul z dětského pokoje ven.
Celý den byl pro ně nádherným. Vstávali sice o trošku později než obvykle, ani jednomu z nich to však nevadilo. Společně všichni tři ukuchtili oběd, uklidili kuchyň a konečně měli celé nedělní odpoledne před sebou. Malovali si, bláznili na zahradě a hráli hry, plnili různé úkoly, při kterých se nemálo nasmáli. Celý den byl pro ně jako stvořený a všichni tři si jej náležitě užili.
Tomovy rty rozjasnil úsměv a Tom pomalu scházel schody dolů, přidržujíc se zábradlí. Hailie spala ve své posteli a s medvídkem v náruči se oddávala kouzlu snů… a on tu zůstal se svým krásným černovláskem úplně sám. Na tuto chvíli, tento okamžik, čekal celý den, celou neděli se už od rána těšil, až budou spolu o samotě. A teď… teď už jim nic nebránilo. Sice se těch několik hodin neobešlo bez dlouhých pohledů, úsměvů a dotyků, přeci jen však oba toužili po blízkosti toho druhého mnohem víc.
Tomovy kroky opustily schody a zamířily do ztichlého obýváku. Jejich majitel se rozhlédnul kolem sebe, a když nikde nespatřil nádhernou tvář a rozzářený pohled čokoládových očí, podvědomě se otočil ke dveřím na terasu. Nemýlil se. Na rozprostřené, světlé dece sedělo zády k němu černovlasé stvoření a nejspíš ani nevnímalo něžný, láskyplný pohled dvou oříškových očí, které se na něj upíraly. Přes Tomovu tvář přelétnul jemný úsměv a Tom se sám pro sebe pousmál. Vzal do dlaní svou teplou šedou mikinu, přehozenou přes gauč a volným krokem zamířil ke dveřím terasy, vedoucím na zahradu.
Billovy oči se upíraly na pohled před sebou a Bill tiše, téměř bez dechu pozoroval tu nádheru, která jej dokázala ohromit a zbavit všech jeho myšlenek. Západ slunce, odehrávající se přímo před jeho očima byl pro něj přímo uchvacující a vůbec mu nevadilo, že tu scenérii vidí ve svém životě nejméně posté. Nikdy by se mu ten dokonalý pohled neomrzel. Slunce jakoby rozlévalo po tmavnoucím nebi zbytky své záře, posledními paprsky hladilo jeho tvář a chystalo se svou krásu před světem na několik hodin ukrýt.
Bill se pousmál a přivřel víčka. Tyhle tiché, letní večery vždycky miloval… i když je vlastně pokaždé, celý život trávil jen sám…
Jeho tvář se rozzářila jemným úsměvem a jeho tělo se zachvělo, když ucítil na svých ramenech dotek dvou měkkých, hřejivých dlaní a za sebou sladký opar podmanivé vůně. Pousmál se a tiše vydechl, když za zády ucítil jeho blízkost a k jeho uchu se dolinul měkký, až zastřený hlas, zatímco na svých zádech ucítil příjemně teplou látku.
„Večery venku bývají tolik chladné. Nechci, aby ses nachladil,“ Tomův tichý šepot přerušil krásné večerní ticho a Tom lehce přehodil teplou mikinu přes Billova útlá ramena. S úsměvem zaznamenal, jak si černovlásek hřejivou látku přitiskl blíž k tělu.
„Děkuju,“ špitl vděčně a pohled jeho očí konečně spočinul na Tomovi, který se posadil bokem k němu. Možná už se Billovo tělo nechvělo tak jako předtím, příjemnému chvění ve svém bříšku však zabránit nedokázal.
Odtrhl pohled od toho Tomova a znova jej upřel na zapadající slunce před sebou. Tolik tu nádheru obdivoval. A to poznal i Tom.
„Miluješ západ slunce?“ zašeptal svou otázku, Billův jemný úsměv a slabé pokývání hlavou jej však ujistilo v tom, že odhalil další z tisíce malých tajemství, která před ním černovlasý chlapec skrýval. Pousmál se a nato se pohledem setkal s tím Billovým, který se k němu pozvedl.
„Hailie už spí?“ zeptal se tiše a viděl, jak Tom pokýval hlavou.
„Usnula hned, co jsem ji v náruči odnášel do pokoje. Nejspíš toho už na ni bylo dneska moc. A na mě taky. Taky už jsem z těch jejích her trochu unavený,“ postěžoval si, čímž vykouzlil na Billových rtech milý úsměv. Bill se pousmál.
„Tak se uvolni,“ vybídl jej, a když se setkal s Tomovým nechápavým pohledem, jeho úsměv se ještě rozšířil. Poposedl si na dece a uvelebujíc se tak do pohodlné polohy, jemně se dlaněmi zapřel o Tomovu hruď. Opatrně si položil jeho hlavu do svého klína a dlaní spočinul na jeho hebké tváři.
„Už je to lepší?“ zeptal se a s úsměvem zaznamenal, jak Tom spokojeně přivřel víčka.
„Ano, je,“ zavrněl blahem a pomalu si vzal Billovu teplou dlaň do své, něžně ji hladíc. Přes jeho rty přelétnul úsměv, když na svých copáncích ucítil jen nesmělé doteky jemných bříšek prstů.
„Povídej mi něco,“ zašeptal do ticha a pomalu otáčel Billovou dlaní, pozorně si ji prohlížejíc. Billovy oči tázavě zamrkaly.
„Ale co? Nevím, co tě zajímá,“ odpověděl popravdě, následující odpověď však neočekával ani v nejmenším. Tomovy oči vzhlédly k těm jeho.
„Třeba to, proč… proč o tobě vlastně ještě nic nevím,“ zašeptal, aniž by si uvědomil, co svými slovy černovlasému chlapci způsobil.
Billovy oči sklopily svůj pohled a Bill jen němě zavrtěl hlavou. Během okamžiku se rozzářený výraz v jeho tváři změnil na plachý, až zakřiknutý.
„Třeba… třeba není o čem mluvit,“ šeptl tiše a v duchu si přál, aby jeho odpověď Tom více nerozváděl. Opak byl však pravdou.
„Jak to? Každý má přeci ve svém životě něco zajímavého a neobvyklého. Něco, co ti druzí nemají,“ odvětil a tisknouc Billovu křehkou dlaň, prosebně vzhlédnul k moři čokolády.
„Povídej,“ zažadonil a natočil hlavu tak, aby viděl do Billovy tváře, jejíž pohled teď spočinul na zapadajícím slunci před sebou. Bill očima spočinul na Tomově tváři a jemně ji hladíc dlaní, zhluboka se nadechl a ponořil se do myšlenek a vzpomínek, vířících v jeho hlavě.
„Nebydlím tady moc dlouho. Do Berlína jsem se přestěhoval teprve před půlrokem… předtím to všechno bylo úplně jinak,“ začal pomalu a cítíc na sobě pozorný pohled dvou oříškových očí, dále pokračoval.
„Narodil jsem se v Lipsku a odmala vyrůstal a žil v jedné vesnici. Žil jsem s rodiči a babičkou, sourozence jsem nikdy žádné neměl, proto se nejspíš očekávalo, že budu mít o to víc kamarádů. Nebylo to tak. Začalo to odmala, vlastně už od dětství, když jsem nastoupil do školy. Děti mě neměly rády, odmalička jsem byl jiný, měl jsem jiné záliby, dobře se učil a nikdy neměl problémy a možná to je na mě naštvalo. Nikdo se se mnou nebavil, natož aby se kamarádil, jako malý jsem to ale ještě tolik nevnímal,“ dodal a opět se nadechl.
„Potom ale přišla puberta, moje dospívání a celá situace se stala mnohem horší. Pomalu jsem začínal nacházet svůj styl, poprvé jsem si obarvil vlasy, nalakoval nehty a nalíčil se, vybral jsem si sám podle sebe oblečení, které se mi líbilo, a nad názory ostatních jsem se nepozastavoval – a možná to je popudilo ještě víc. Už mě neignorovali tak jako předtím. Jejich posměšky a narážky na můj vzhled přešly v šikanu, která se stále stupňovala. Nenáviděl jsem školu a posměšné obličeje, se kterými jsem se musel denně setkávat. Bylo to pro mě to nejhorší období. Nejhorší na tom všem ale bylo, že se mě nezastali ani ti nejbližší. Ti, od kterých bych to čekal nejvíc,“ zašeptal a cítil, jak se jeho nitro sevřelo bolestí.
„Maminka byla hodná a měl jsem ji moc rád. Chápala mě a podporovala, vždycky tu byla pro mě, mohl jsem jí říct cokoli. Otec takový nebyl. Nikdy mě neměl příliš v lásce, i přes to, že jsem byl jeho vlastním i jediným dítětem. Neuznával můj styl, možná se za mě i styděl. Pamatuji si, když jsem jednou přišel ze školy. Tvář jsem měl plnou ran a ret rozseklý, protože se ostatním nelíbila moje vizáž. Maminka ke mně hned přiběhla a rozplakala se, zatímco on nás zpovzdálí pozoroval. Myslel jsem, že i přes všechnu tu nenávist, kterou ke mně choval, se dokáže přemoci, opak byl však pravdou. Přišel, podíval se na mě a… šel pryč,“ Billovy rty se pevně semknuly k sobě a Bill se odmlčel… nato však přes jeho tvář přelétnul slabý úsměv.
„Ale pak… Potom se pro mě v tom temném tunelu najednou objevilo světélko naděje. Pamatuji si, jak mě naše sousedka jednoho dne požádala, abych jí pohlídal asi pětiletého synka. A to byla právě ta chvíle, kdy jsem našel sám sebe a objevil směr své cesty. Dospělí mě nechápali a odtahovali se ode mě, proto jsem ze světa dospělých utíkal k dětem, do toho jejich dětského, kde bylo dovoleno všechno.
Nikdo z nich se mi nikdy neposmíval, ani mi nic nevyčítal nebo se na mě nedíval skrz prsty. Začal jsem si přivydělávat hlídáním a cítil jsem, jak mě to činí den ode dne šťastnějším. Vystudoval jsem pedagogickou školu, odstěhoval se od mamky, která byla v té době už rozvedená a starala se o nemocnou babičku, a našel si práci v jednom dětském domově. Za celé dva roky jsem svého rozhodnutí ani jednou nezalitoval. Ty děti byly a jsou úžasné. Nepatřily mezi ty rozmazlené děti, které si ničeho a nikoho neváží. Tyhle děti si vážily všeho. Byly vděčné za každý úsměv, který jim kdo daroval, za každé milé slovo, za každé pohlazení. Zbožňoval jsem každého z nich. Po dvou letech jsem z domova odešel a zkusil štěstí v jedné agentuře. A teď… jsem tady,“ dodal a s úsměvem zakončil své vyprávění.
A to poznal i Tom. Billův příběh jej dokonale zbavil slov, tohle opravdu neočekával ani v nejmenším. O tom, jak zle se k němu jeho okolí chovalo, neměl ani ponětí.
„Jsi skvělý, že jsi přes to všechno dokázal dojít až sem,“ zašeptal a zadíval se do Billových očí. Bill však zavrtěl hlavou.
„To možná ano, ale… Jsem nic. Nemám nic, čím bych se mohl chválit a pro co by mě ostatní obdivovali. Nemůžu se jim rovnat… ani tobě ne, Tome. Já jsem nula, nic jsem nedokázal, ale ty… Ty máš vynikající firmu, dobrou práci, jsi úspěšný a uznávaný manažer, máš auto, velký dům se zahradou, krásnou malou holčičku a…“
„A jednoho úžasného černovlasého blázínka,“ Tomovy rty se zvlnily do úsměvu a Tom se pohledem vpil do dvou čokoládových očí. Pomalu se posadil a zavrtěl hlavou. Vůbec to neviděl tak jako Bill. Rozhodně si nemyslel, že je nula. Pousmál se a cítil pocit štěstí při pohledu na Billa, jehož rty se díky Tomovým slovům zvlnily do zářivého úsměvu.
Jeho oči se střetly s těmi Billovými a Tom tiše vydechl. Úsměv z jeho tváře pomalu vymizel a on se zadíval do nádherného moře čokolády před sebou. Jen jednu věc dosud nepochopil.
„Nechápu, jak se k tobě mohl tvůj otec takhle chovat. Proč byl takový?“ zeptal se otázku, která mu už několik minut vrtala hlavou. Důvod tohoto doposud ještě neznal… stejně, jako černovlasý chlapec před ním.
„Já nevím. Možná mu vadilo to, jak jsem vypadal a jaký jsem byl. O mém životě měl představu a o mně taky, coby o řediteli nějaké firmy, ale já jsem byl jiný. Svou cestu jsem si našel jinde, a možná proto mě nenáviděl. Zklamal jsem. Nezasloužil jsem si jeho přízeň, možná už jen tím, jak jsem vypadal,“ zašeptal, odpověď však neočekával ani v nejmenším.
Tomovy oči se upřely do těch jeho a Tom se pomalu přisunul k černovlasému stvoření. Bříšky prstů jemně spočinul na porcelánově bílé tváři a tiše vydechl úžasem nad hebkostí, kterou v sobě ukrývala. Věděl jen jediné – to, že Billův otec neměl pravdu.
„Jsi překrásný,“ zašeptal proti jeho rtům, které od těch jeho dělilo jen několik pouhých milimetrů, a zadíval se do dvou čokolád, které však před jeho pohledem uhnuly. Billova tvář jen nesměle sklopila svůj pohled někam dolů k jejich nohám.
„Opravdu si to myslíš?“ zašeptal tiše svou otázku, jeho tvář se sklopila ještě více a jeho víčka se pevně přivřela. Zavrtěl hlavou a stiskl rty k sobě… v tom však ucítil na své tváři ten nejněžnější dotek na světě. Tomovy prsty si jeho tvář jen jemně nadzvedly do úrovně té jeho a Tom se pousmál nad dvěma mandlovýma očima, které jen plaše těkaly po jeho tváři. Byl si více než jistý.
„Já si to nemyslím, Bille. Já to vím. A ví to dokonce i Hailie. Nemáš důvod se na sebe dívat jako na něco bezcenného,“ odvětil popravdě a jeho tvář rozjasnil úsměv, když se zadíval do nádherných, velikých očí, které se na něj upíraly. Byly to právě ony, ony a jejich hluboký pohled, co mu poprvé v bříšku způsobilo jemné chvění.
„Ty oči… Ty oči byly první, čeho jsem si všiml, když jsem tenkrát otevřel ty dveře. Setkaly se s těmi mými a já už tenkrát věděl a cítil, že jsou úplně jiné než ty ostatní, které jsem vídával. Ony mi učarovaly, jejich záře a krása se promítala a vládla mým snům, jejich hluboká čokoláda mě nutila se v nich utápět víc a víc. Tak nádherné oči jsem ještě nikdy u nikoho neviděl. Proč je klopíš, Bille?“ zašeptal tiše proti Billově tváři, která k němu však opět vzhlédla. Bill zavrtěl hlavou.
„A co když… co když ta záře v nich pohasne? Co se stane, až ta krása zevšední a já se stanu v tvých očích obyčejným klukem? Co když to prvotní chvilkové pobláznění opadne?“ namítl tiše, následující slova však neočekával ani v nejmenším.
Tomova tvář se přiblížila k té jeho a Tomův horký dech ovanul jeho tvář, když jeho šepot přerušil ticho mezi nimi.
„A co když jsem se zamiloval?“ zašeptal do krásného večerního ticha a upřímně se zadíval do nekonečně hlubokého moře čokolády, bříšky prstů přejíždějíc po hebké pleti.
Billovo srdce vynechalo jeden úder… a Bill vzhlédnul k mladíkovi před sebou. Nemusel přemýšlet dlouho. Jeho rty rozjasnil něžný úsměv, když dlaní spočinul na jeho tváři a sehnul se k jeho plným rtům. Jejich polibek trval několik dlouhých okamžiků a zachycoval všechno to krásné, všechno to kouzlo, které k tomu druhému cítili.
Billovy rty se odpojily od těch Tomových a Bill se pousmál. Zasněně přivřel svá víčka a teď to byl on, kdo se stulil v hřejivé náruči toho druhého. Poslední sluneční paprsky už opustily oblohu a nad obzorem zářil poslední žhavý kousek, když se skrz závoj řas zadíval před sebe.
„Na co myslíš, Bille?“ měkký, tichý hlas přerušil ticho kolem nich a dolinul se k Billovým uším. Pousmál se. Moc dobře znal odpověď.
„Na to, jak krásné je cítit lásku… A jak nádherné je mít ji u sebe,“ zašeptal a přitulil se k teplé náruči, s úsměvem vdechujíc vůni Tomova těla.
autor: Rachel
betaread: Janule
Opět je to tak krásně napsaný.. Jak se Tom k Billovi chová, a prostě to všechno.. Miluju tu povídku..
NEvím co napsat … Úžasné, překrásné, dokonalé … Miluji tuhle povídku ♥ … Nádherně napsané .. ♥
nádherné…něžné…oh gott..oni jsou tak sladcí…zamilovaný Tom.. <3 mrzí mě ta Billova minulost..o.O
Praxi přežij, ať Ti rychle uteče.. 🙂
A jinak.. nádherné ♥__♥
Nádherný díl ♥♥♥!!!!!Jak já to vydržím,jenom jednou týdně,už teď začínám pociťovat první abstinenční příznaky,pramenící z případného nedostatku tvého skvostného díla =),a s kým teď budu komentovat Lásku,když se na čtrnáct dní vypaříš…=)??
Tak ať se ti na praxi daří,a ať se brzy vrátíš mezi nás..=)A jestli se můžu zeptat,o jakou praxi jde?
Opět nádhera, krása. Ty umíš tak krásně rozepsat všechny ty city a pocity!!
[5]: Jo, klidně… Jde o šíleně hnusně nudnou praxi, ale bohužel mi 70 hodin nikdo neupře. Budu v jednom hotelu, mohla jsem si vybrat jestli v restauračce na place nebo v kuchyni. Původně jsem měla jít na plac a skákat kolem hostů, ale dneska jsem se se spolužákem domluvila, že půjdu do kuchyně místo něj, takže… takže tak 🙂 Njeradši bych dělala dvanáctky, abych to měla co nejrychleji…
Děkuji všem moc moc za komentáře, děláte mi radost:-D♥ Pište dál, chci znát vaše názory…:-)
nádherný dílek…