autor: Áďa
„Jau!“ vyjekl zmateně Bill, když ho Tomova ruka pevně chytila za nadloktí. „Co blbneš?“ podíval se na něj zaskočeně, když mu Tom zabránil v otevření dveří.
„Já neblbnu… to ty blbneš!“ zavrčel Tom.
„Já? Co dělám?“
„Neděláš nic… jen meleš totální hovadiny!“
Bill překvapeně vykulil oči.
„Jaké hovadiny?“
„Však ty to moc dobře víš!“ vykřikl Tom. „Víš, jak moc jsem tě vždycky měl rád, víš, jakou jsi mi včerejškem udělal radost! Tím, žes mi dal sebe a otevřeně mi vyjevil své city, jsi mi dal to nejbáječnější, co jsi mi kdy mohl dát! A teď jako hodláš dělat, že nic?“
Bill se trošku zachvěl. Vůbec se mu nelíbilo, jak akčně to Tom řeší. Ale pravdu mu říct prostě musel! Zhluboka se nadechl a zadíval se bratrovi do očí.
„Tome… já chodím s Andreasem,“ řekl tiše, ale pevně. „Jsme spolu už skoro čtyři měsíce a máme se navzájem rádi! Včera to byl prostě… prostě jenom úlet, protože jsem byl opilej, nevěděl jsem, co dělám!“
„Jo tak tys nevěděl, co děláš… paráda,“ zavrčel Tom a předstírajíc uražení, otočil se s rukama založenýma na hrudi k bratrovi zády. „Tak to je skvělý… člověk si udělá naděje, ve kterých ho jen utvrdíš, udělá pro tebe první poslední, jen aby tys byl šťastný… a on to byl jen úlet,“ zakončil hořce.
Musel se pousmát, když mu Bill vzápětí položil dlaň na rameno, ale odmítal to uznat, potřeboval ho trochu zmanipulovat.
„Ale Tome,“ šeptnul Bill skoro plačtivě. „Vždyť ty to víš, že s Andym jsem šťastný a že my dva spolu být nemůžeme už jen proto, že by to přineslo akorát průšvihy…“
„Nemusíš mě utěšovat,“ odseknul Tom a hrubě ze sebe Billovu ruku setřásl. „Co jsem si vlastně myslel? Že se mi splní to, po čem už takovou dobu toužím?“
„Ale – „
„Jdi do hajzlu, Bille!“ křiknul na něj a počastoval ho nasupeným pohledem. „Už jsem si zvyknul na to, že se ti vždycky snažím pomoct, a pak jsem pokaždý ten nejhorší… Jdi! Jdi si za tím svým Andreasem! Jdi!“
Billovi se oči zaleskly slzami, když slyšel, jak ho od sebe bratr vyhání. Vždyť přece neudělal nic špatného! Jenom mu řekl co a jak, aby mu život usnadnil, tak mu chtěl dát najevo, co je skutečnost a co může spadat jen do oblasti snění. Nechtěl ho zbytečně trápit, nechtěl, aby si copatý chlapec dělal nějaké marné iluze. Nevěděl, proč se na něj tak moc zlobí, to mu přes tu noc, a tím, co se stalo ve sprše, opravdu tak moc ublížil?
„Copak jsi neslyšel? Jdi! Vypadni! Táhni!“ zařval Tom a vytlačil své dvojče z pokoje a zabouchnul dveře.
Teprve pak se ušklíbnul a promnul si ruce. Věděl, že Bill teď z toho bude nešťastný, a až se na něj Andreas vybodne, tak za ním přileze, ke komu jinému by taky šel? A protože z tohohle rozhovoru bude mít určitě výčitky svědomí, nechá si líbit všechno, co si Tom zamane, ač by to běžně třeba netoleroval. Bude mu tím chtít vykompenzovat to, jak moc mu ublížil. Pak zjistí, že se mu to vlastně ve finále moc líbí, a pak už je nikdy a nic od sebe nerozdělí… Kdyby jen chudáček tušil, že sedmdesát až osmdesát procent toho, co si myslí, jsou Tomovy výmysly! Ale to on nevěděl a Tom měl z toho škodolibou radost. Ještě chvilku si hověl v pokoji, než zvesela téměř odtančil do jídelny…
Ne tak Bill. Dvojčata dorazila ke zbytku skupiny téměř nastejno, avšak zatímco Tom kráčel skoro po špičkách a čišel z něj temperament, Bill se ploužil jako zbitý pes. Klopil oči k zemi, s nikým za celou dobu jídla neprohodil ani slovo, a místo, aby se těšil na to, až Andy přijede, což se blížilo čím dál tím větším kvapem, tím větší měl z toho strach. Tolik se bál, že ten nešťastný flíček na krku zničí jejich štěstí…
„Bille, není ti nic?“ zeptal se po chvíli Georg a starostlivě se na něj zadíval. Jakožto nejstarší člen skupiny měl od samých počátků jejich existence tendenci všechny zbývající členy skupiny hlídat a chránit a dneska mu připadalo, že je Bill nepřirozeně zamlklý a zachmuřený. Podezřívavě se podíval na Toma a trošku se zamračil. Vůbec se mu nelíbilo, jak byl energický, nesedělo mu to. Vždycky byl díky své empatii dokonalou kopií nálady svého bratra, nebo se mu aspoň snažil pomoct, když bylo vidět, že toho je na Billa moc. Ale teď se nic nedělo, a naopak to vypadalo, jako by o smutného bratra nejevil sebemenší zájem.
„Nene,“ zavrtěl Bill hlavou a uhnul pohledem do svého talíře. „Jenom jsem unavený…“
Apaticky si pohrával s příborem, jídlo krájel na mnohem menší kousíčky než běžně a byl zamyšlený natolik, že po celou dobu jídla nevnímal Georgovy zkoumavé pohledy. Postupně nechal všechny ostatní členy skupiny odejít, ale když sám vstal a vydal se do chodby, vedoucí k pokoji, ze stínů se vynořil jejich baskytarista a zastoupil mu cestu.
„Ty, Billy… co ti je? Je z tebe znát, že nejsi ve svý kůži… opravdu je všechno v pořádku?“
Neuniklo mu, jak po jeho slovech Bill nervózně zatěkal očima po celé chodbě, aby se ujistil, že jsou skutečně sami, než se zhluboka nadechl.
„Jo, všecko je dobrý,“ šeptnul. „Jenom jsem se blbě vyspal… neboj, koncert bude v pohodě a já se do tý doby třeba i proberu,“ pousmál se.
„No, jak myslíš,“ pokrčil Georg rameny. „Ale kdyby sis chtěl třeba jenom tak popovídat nebo kdyby se něco dělo… tak víš, že za mnou můžeš kdykoliv s čímkoliv přijít.“
Bill mlčky přikývnul a sledoval Georgova záda, dokud ten milý člověk nezaplul do svého pokoje. Teprve pak se šouravou chůzí vydal do toho svého. Ale vůbec se mu tam nechtělo, věděl, že tam bude Tom. Nechtěl ho vidět, nechtělo se mu s ním mluvit, ale copak měl na vybranou, když sdíleli společnou místnost?
S poněkud bušícím srdcem vešel do místnosti…
… a málem se mu zamotala hlava, když v místnosti kromě Toma spatřil i Andrease.
„A – A – Andy?“ zakoktal se zmateně. „Co… co tady děláš?“
„No mohl jsem odjet dřív, tak jsem tě chtěl překvapit,“ usmál se blonďák a nastavil Billovi svou náruč. „Copak? Snad jsem tě tak moc nezaskočil? Hodně se mi po tobě stýskalo a myslel jsem, že tobě po mně taky!“
Bill chvilku zmateně přešlapoval, ale pak mu tvář prozářil úsměv a vrhl se vstříc Andyho objetí.
„Chyběl jsi mi… moc,“ vydechl radostně a tiskl se k němu, jak jen mohl. Vdechoval jeho vůni a v ten moment se cítil tak šťastný, jako už dlouho ne.
„No jo, ty mazlíku, ať mě neumačkáš,“ zasmál se Andy a vnořil své štíhlé prsty do Billových vlasů, jak je ale prohrábnul, spatřil na bělostném krku narudlou skvrnku. Chvilku na ni nevěřícně koukal, párkrát zamrkal, ale když viděl, že tam to zlověstné znamení nevěry pořád je, trochu od Billa poodstoupil.
„Bille?“ zeptal se nedůvěřivě. „Co to máš na krku?“
Nechtěl tomu věřit, vždyť Bill prosazoval ve vztahu věrnost tak prioritně, jako on! Pořád se snažil tomu nevěřit, ale copak mohl, když Bill po jeho slovech ošklivě zčervenal, sklopil oči a o něco ustoupil?
„Bille?“ šeptnul nevěřícně a trochu i zklamaně.
Bill od něj místo odpovědi pořád couval, přičemž se mu roztřásly rty, odpověď však přišla od toho, kdo seděl v bohorovném klidu v křesle za ním.
„Prej co to má… to je snad jasný, ne?“ odpověděl Tom, nahlas, jasně a zřetelně. „Podvedl tě,“ prohodil, jako by se nechumelilo.
Andreas se na něj otočil a nevěděl, koho má sledovat dřív, zda Toma, který vypadal, že mu k tomu aspoň něco řekne, nebo Billa, který měl ve tváři vepsanou čirou hrůzu a prosebně na bratra upíral nešťastný pohled. V náznaku prosby nenápadně zavrtěl hlavou a Tom to moc dobře viděl, ale tohle si musel vychutnat, tolik se na tuhle chvíli těšil…
„Jo, podvedl tě,“ ušklíbnul se znovu na Andyho, a pak se zadíval na Billa. „Promiň, bráško… nechtěl jsem tě takhle prásknout,“ vysvětlil omluvně a snažil se, aby jeho hlas zněl, jako by byl plný soucitu. „Jenže svědomí je svině, taky o tom něco vím… ale kdybys to tajil, ničilo by tě to,“ dodal starostlivě. „A já nechci, aby ses trápil…“
Vstal, došel až k Billovi, který se právě po zdi svezl na zem, otřel mu dlaní slzy, které se nezadržitelně řinuly po tvářích, a otočil se na Andrease.
„Promiň, kámo… nechtěl jsem vám to pohnojit, ale kdyby to nosil v sobě jako tajemství, ublížilo by mu to… Podvedl tě se mnou.“
Ticho, které po téhle zprávě zavládlo, jako by všem třem zvonilo v uších jako siréna. Přerušovaly ho jenom Billovy přidušené vzlyky. Tom stál napřímený jako svíčka, s hrdým, naprosto klidným výrazem, a Andreas jen stěží zadržoval zklamání a hořkost. Tak moc Billovi věřil a on ho takhle zklamal…
„Víš, nechtěl jsem to dopustit,“ položil mu Tom ruku na rameno. „Povídal jsem mu, že má tebe, že ti tím ublíží… ale on byl jak lavina! Nedal se zastavit… vždyť ho znáš, co si zamane, to taky dostane… Je mi to líto,“ vydechl ztěžka a vrátil se zpátky do křesla. Svůj úkol rozdělit od sebe ty dva splnil dokonale. Aspoň teda zatím…
Andreas těžce vykročil k Billovi. Klesnul na kolena, aby s ním byl na stejné úrovni a zadumaně se na něj zadíval. Copak by ho tohle křehké uplakané stvoření mohlo tak bolestivě podrazit? Vždyť jak dlouho mu trvalo, než Billa přesvědčil, aby mu důvěřoval, aby mu vůbec dovolil něco víc! Copak by to Bill dokázal?
„Billí?“ šeptnul a opatrně mu sundal dlaně z uplakaných očí. „Prosím, řekni mi pravdu… opravdu jste s Tomem včera v noci… to?“
S napětím čekal na chlapcovu reakci, ale srdce mu kleslo až kamsi do žaludku, když Bill sotva znatelně přikývnul. Nemohl mu lhát, nedokázal to, Andreas si zasloužil pravdu. A protože on sám si z toho večera nic nepamatoval, nezbývalo mu nic jiného, než se spoléhat na to, že Tom mluví pravdu, kterou mluví vždycky, když se řeší vážné věci…
„Ale já jsem nechtěl,“ šeptnul chraplavě. „Byl jsem-„
„Byl jsi šílenej a totálně nepříčetnej!“ přerušil ho Tom. Nechtěl, aby padla jakákoliv zmínka o alkoholu, to by pak Andreas mohl Billovi odpustit a jeho snaha by přišla vniveč. „Vrhnul ses na mě jak fúrie a všechno sis vynucoval! Copak jsem mohl jinak? Uvěř tomu už konečně! Ve vší slušnosti, já nejsem z nás dvou ten, který si drží vážný vztah a pak si jako bokovku vymejšlí takovýhle kraviny!“
To už Bill nevydržel. Začal štkát nahlas a před Andreasem klopil oči k zemi. Netušil, že by něco takového dokázal udělat, ale když mu to Tom říká… Ani nevnímal, jak mu na tváři přistála facka.
„Děvko,“ vydechnul hořce Andreas. „A já ti tak věřil…“
„Ale-„
Billův roztřesený hlas umlkl v ráně dveří, když Andreas nasupeně vyběhnul ven. A Tom, aby si udržel přízeň na všech stranách, šel jako ten správný kamarád s ním. Jenom Bill zůstal sedět na zemi, kde se rozbrečel tak hystericky a tak zoufale, že by se nad ním ustrnul i kámen…
autor: Áďa
betaread: Janule
Nééé … Ten Tom je takovej sráč (omlouvám se za své výrazy) … Chudák Bill a Andy … 🙁 …
Teda ten Tom je takový podrazák prolhaný!!!!To se nemůže Bill trochu víc bránit,sakra!!!Akorát nechápu,jak si Tom může myslet,že mu Bill odpustí,a dokonce ho bude milovat,za všechnu tu "péči",kterou mu věnoval…=((((
ten Tom je fakt *snaží se najít nějaký nesprostý slovo* kretén *nenašla, ale toto je slabý slovo :D*…
Tome, ty hovado jedno!
Tak teda nevím, nevím. Když to vezmu od konce a zareaguji na to poslední, tak si myslím, že udržovat si Andyho přízeň je trošičku mimo mísu, protože za jedno bych na místě Andrease nemínila trávit ve společnosti někoho s kým zahnul můj kluk, i kdyby tvrdil že je v tom sebevíc nevinně, a za druhý Tomovi jde o to získat Billa, ne? Tak proč se žene za Andym a nesnaží se naklonit si jeho city k sobě. Sice tím jeho pokrouceným a vylhaným způsobem, ale i tak…
Nic proti povídce, jen reaguju na to, jak se chovají postavy v ní a Tom je tu za strašnýho blbce. Jsem fakt zvědavá, jestli se mu to povede vylepšit a přiklonot si ho na mou stranu.
chudak Bill…ikdyž se mi taky moc nelibilo jak byl s andreasem .. je mi jasny že tom ho dostane ale tohle bylo hnusný..jinak sem zvědavá jak to bude dál
Teda ten Tom je takový podrazák prolhaný!!!!To se nemůže Bill trochu víc bránit,sakra!!
Ten Tom je teda hajzel, chudák Bill
okey….v týhle povídce nenávidím Toma…
Zamlklý Bill? :-DDDDDDDDD To si neumím vážně představit. Jej, zas všichni nadávají Tommymu. On je totiž svatý Bill bez vinny, tak hoď kámen… Tak já nadávat nebudu, sice svůj plán Tom nevymyslel nejlíp a to jeho lhaní také nemusím, ale tak… to dřív v pekle začne sněžit než abych nebyla při něm a nechala ho na pospas všem. Odpustím mu kromě vraždy vše… :))))
Tady teda je Tom pěknej hajzl.