Život dvojčat – Jak to všechno začalo 2.

autor: Nameless Lady

„Jste připraveni, prosím?“ nakoukla do šatny zase ta žena. Tom si všiml, že nakrčila nos, jako by jí tu něco smrdělo, ale neřekla nic. To by si taky mohla zkusit.

„Jistě.“ Zahlásil Bill a energicky vyskočil ze židle, která se vzápětí skácela na podlahu s ohromnou ránou.

„Jé, pardon.“ Omluvil se Bill a postavil zase židli jak má být. Pak se už všichni čtyři vydali za vlnícím se pozadím té blondýny. Asi si myslela, že tím udělá dojem na Toma, který šel těsně za ní. Ale ten měl zrovna teď jiné starosti. Usilovně přemýšlel, proč, když se podívá na svého bratra, cítí takový prazvláštní pocit. Nedovedl si to vysvětlit a nebylo mu to ani nijak příjemné. Vlastně se cítil docela divně. Někde v sobě cítil, že ten pocit nebude tak úplně v pořádku. A docela se za to styděl.  

Posadili se na křiklavě  rudou pohovku, všichni čtyři vedle sebe. Bill se rozvalil doprostřed, po jeho pravé ruce si automaticky sedl Tom a Géčka se poskládali na ty zbývající kraje. Vzápětí se otevřely nějaké dveře, o kterých nikdo nevěděl, že tu jsou, a vstoupila vysoká blondýna ve středních letech. Usmála se na kluky a podala Billovi ruku. Ten na ni kývnul a ona se pak posadila do křesílka, které mělo mimochodem ještě křiklavější barvu než gauč. Seděla naproti Billa, od sebe je dělil jenom konferenční stolek, který byl zarovnaný nejrůznějšími papíry a návrhy časopisů. Na nejvyšší hromadě ležel diktafon.

„Jsem ráda, že vás zase vidím.“ Usmívala se tak sladce a nikdo z kluků jí nevěřil, že to myslí upřímně.

„To my taky.“ Ujistil ji Georg a nahodil stejně nepřirozený usměv. Tom do něho strčil loktem a nato se začal smát. Bill po nich střelil pohledem a zamračil se.

„No tak, nedělejte ostudu.“ Napomenul je naoko, sám taky těžko skrýval smích.

„Máme na to necelou půlhodinu.“ Upozornil Tom tu blondýnu, aby už konečně začala.

„Ano, ano, já vím, tak tedy, začneme.“ Vytáhla si nějaký zápisník a zapnula diktafon.

Asi deset minut pokládala otázky a kluci se mohli přetrhnout, aby na ně odpověděli. Dalo by se čekat, že Tom bude všem skákat do řeči, jak to má  ve zvyku, ale tentokrát ne. Mlčel, občas přikývl a promluvil jenom, když otázka směřovala konkrétně na něho. Takže dneska dostal příležitost mluvit i Gustav, byl z toho ale celkem nesvůj, pořád po Tomovi pokukoval a nechápal, co se to s ním děje.

Tom si ho však nevšímal. V hlavě mu proudily myšlenky, jen tak, volně, ale on se snažil, zahnat je pryč. Nedokázal to. Pořád myslel na osobu, která seděla po jeho levici. Ať si to zakazoval, jak chtěl, na Billa prostě nemohl přestat myslet.

Bylo mu trapně a byl rád, že nikdo z téhle místnosti nedokáže přečíst jeho myšlenky.

Najednou vedle něj zapípalo něco, co ho vytrhlo z přemýšlení. Billův pager.

„Omlouvám se, ale už jsme měli být na cestě jinam.“ Umlčel ho, a přitom mluvil na novinářku.

„Samozřejmě, to chápu.“ Ujistila ho a vypnula diktafon.

„Tak, nashledanou.“ Podával jí ruku Georg a zase se na ni culil.

„Mějte se, a hodně  úspěchů.“ Rozloučila se s nimi u dveří. Tam si je zase převzala ta žena, která je sem dovedla a ukázala jim cestu do šatny, kde si nechali věci.

Nechala je tam o samotě  a zamkla dveře z jedné strany.

„Tome, co je s tebou?“ přitočil se k němu Bill, když stáli u dveří a čekali na Georga, který si musel ještě odskočit.

„Nic.“ Pokrčil jen rameny a uhnul pohledem.

„Hele, nehraj to na mě, já to poznám.“ Billova tvář se zamračila a on hleděl na Toma se starostí v očích.

„Vážně mi nic není, jsem v pohodě.“ Znova zalhal Tom.

„Tome?“ teď už se na něho díval výhružně.

„Kruci, kolikrát ti to mám ještě říct? Je mi fajn, všechno je O.K. jasný?!“ Tom to neunesl a vystartoval na bratra jako na cizího. Bill jen zakroutil hlavou a odstoupil o krok vzad. Tom se začal cítit provinile. Nechtěl na Billa křičet, a už vůbec nechtěl, aby se na něho naštval.

„Bille, promiň…“ přitočil se k němu, když už byli na cestě k autu. On ho však ignoroval. Schválně otočil hlavu na jinou stranu, a ještě zrychlil krok.

„No super.“ Zamumlal Tom a cupital za bratrem.

Naskládali se do auta a vyrazili do kanceláře za svým manažerem. Chtěl s nimi dohodnout termíny dalších koncertů a taky probrat, která písnička by byla vhodná jako další single. Po Lass uns lauffen, který doslova zbortil hitparády po celé Evropě, to bude těžká práce.

„Bille?“ ozval se zase Tom v autě, Bill ho dokonale ignoroval a jeho to štvalo.

„Potřebuješ něco, bratře?“ otočil se na něho konečně, ale jeho tvář nebyla zrovna přívětivá, právě naopak.

„Jo, chtěl jsem se omluvit, nechtěl jsem na tebe řvát, ale prostě mi to tak ujelo, nezlobíš se, viď?“ Tom nahodil opravdu kajícný obličej a čekal na bratrovu reakci. Ten se chvilku díval Tomovi neutrálně do obličeje a pak se usmál.

„To víš, že ne, je to v pohodě.“ Poplácal ho po rameni. Tomovi se ulevilo, že není Bill naštvaný, usmál se a nasadil si sluchátka se svou oblíbenou hudbou.

betaread: Janule