autor: Martschen
Ahoj, twincesťáci. Rozhodla jsem se napsat jednodílnou, celkem dlouhou povídku. Je na motivy mé nejoblíbenější básně Máj a tak trochu i toho filmu. Žádná velká spisovatelka nejsem a taky to podle toho vypadá, ale snažila jsem se dát do toho maximum a popsat Billovu lehkou naivitu, hloupost, hravost a nerozhodnost. Nebylo to pro mě jednoduché, ale snad mě neukamenujete.
Příběh se odehrává v pouhých dvou dnech, první část je psána docela dopodrobna a druhá má rychlý spád. Tak jako ve filmu.
A ještě připomínka… sex částí se tady nedočkáte. Neumím je psát, a navíc se mi to do toho moc nehodilo. Tak jsou použila citaci z Máje. Možná to pomůže navodit tu správnou atmosféru.
Páteční ráno. Černovlasý kluk s partou svých kamarádů prochází dlouhou školní chodbou. Všichni je zdraví. Obdivují je. Chtějí patřit mezi ně. Mezi ty správné, mezi kterými stojí za to být. Mezi ty, kteří drží vždy spolu. Říkejme jim ti dobří.
Proti nim jde skupina jiných kamarádů. Těch, kterých se všichni tak bojí, že se jim buď vyhýbají velkým obloukem, nebo se jim krytě dvoří. A tyto nazvěme těmi špatnými. Ví se o nich, že rádi vymetají jednu akci za druhou, rádi porušují pravidla a občas i zákon. Mezi nimi je i nevlastní bratr černovlasého chlapce, který by se dal považovat za vůdce party.
Když jsou od sebe obě skupiny vzdálené jen pár kroků, zastaví se. Sjedou se opovržlivými a nenávistnými pohledy.
Tom, chlapec s černými rasta copánky, vyhledá obličej svého bratra a koukne mu do očí. Ten mu ho oplatí a usměje se na něj. Tom mu úsměv lehce oplatí a zabodne zlostné oči do „vůdce“ party ‚dobrých‘, který drží Billa majetnicky kolem pasu. Cože? Bill a ten debil?
„Tak co, Kaulitzi, jste na sebe pyšní za svůj včerejší výtvor? Je toho plný facebook. Nebude trvat dlouho a zase vás chytí, a konečně pořádně potrestají,“ falešně se zasměje Alex.
„Dej pokoj, blbe. Tvé dětské připomínky a frajerské posměchy mě nudí a rozesmívají. Jen závidíš, že já mám odvahu udělat takové věci a ty ne,“ ušklíbne se Tom.
„No to víš, že jo. Teď jsi na to kápnul! Jednou budeš za tyhle všechny věci platit.“
Černovlasý Bill jen fascinovaně pozoroval Tomův obličej. Byl tak dokonalý. Každý jeho pohyb Billa okouzloval. Ani si to neuvědomoval a s blaženým úsměvem na něj koukal.
Z fascinace ho probralo až otravné zazvonění, které symbolizovalo osmou hodinu a začátek první hodiny.
„Uvidíme se později,“ zašklebil se Alex na celou Tomovu partu a obešel je. Tom se naposledy podíval Billovi do očí a usmál se. Úsměv mu byl oplacen.
Zazvonění v 10:40 znamenalo jediné. Velká přestávka.
„Billy? Jdeš do bufetu?“ usmál se Alex na svého Billa. Ten zvedl pohled a zakroutil hlavou.
„Ne. Asi půjdu na dvůr. Provětrat si hlavu a zopakovat si chemii. Mám takové tušení, že mě vyzkouší,“ zasměje se a se sešitem a jablkem v ruce vstane a políbí Alexe na tvář.
„Tak zatím pa,“ vyběhne ze třídy směrem na školní dvůr.
Bylo krásné počasí. Po dlouhé zimě tady bylo konečně jaro, tak si to chtěl pořádně vychutnat.
Posadil se na lavičku, která byla kousek dál od hluku, který přicházel ze školy, otevřel sešit, zakousnul se s chutí do jablka a snažil se zapamatovat si aspoň jeden ze vzorců, kterým vůbec nerozuměl.
„Nepotřebuješ pomoct?“ ozvalo se za jeho zády. Vylekal se. Otočil hlavu a setkal se s očima svého nevlastního bratra.
„Ah, to jsi ty. Potřebuješ něco?“ zeptal se a opět se začal topit v Tomových očích.
„Heh… ne. Jen jsem si přišel popovídat s mým bratrem. Vadí ti to snad?“ posadil se s rukama v kapsách vedle Billa a krásně se na něj usmál. Toho oslovení ‚bratr‘ zaskočilo.
„Ne… samozřejmě, že nevadí. Jen bych se opravdu potřeboval naučit tyhle blbý vzorce. Absolutně je nechápu.“
„Ukaž? Tyjo, rád bych ti pomohl, ale tomuhle taky vůbec nerozumím. Nechápu, proč se musíme učit takový blbosti.“
„Jo, přesně tak. K čemu budu v modelingu potřebovat vědět, kolik je uhlíků v
„Modeling? Tak tebe to pořád ještě nepustilo?“ pousměje se Tom na Billa.
„Ne… baví mě to. Už jsem párkrát fotil a dostal jsem nabídku i na módní přehlídku!“
„Vážně? Tak to je super! Že o tom ani nevím. Rád bych se na ty fotky někdy kouknul.“
„Však není problém. Co takhle…“ skoro křičí nadšením, že o něj má Tom zájem, když ho přeruší Alexův hlas.
„Bille? Pojď už! Bude zvonit!“ naštvaně zakřičí.
Bill se podívá do jeho naštvaného obličeje a smutně pohlédne na Toma.
„Promiň, ale už budu muset jít. Uvidíme se pak. Ahoj.“ Urychleně se zvedne, zahodí zbytek jablka a rozběhne se směrem k Alexovi, který na něj čeká se založenýma rukama. Ten po Tomovi ještě stihne hodit opravdu zlý pohled, obejme Billa kolem ramen, políbí do vlasů a rychlým krokem odchází do školní budovy.
Tom za nimi jen smutně kouká. Tak moc by Billa chtěl obejmout. Políbit. No co. Však on se nevzdá.
Vyndá z kapsy mobil a najde v seznamu Billovo číslo. Snad má pořád to samé. Dlouho ho nepoužil.
Prijd po skole ke me domu i s temi fotkami. Rad bych je videl. Napis, v kolik dorazis :). Tom
Odeslat.
Zvedne se a pomalým krokem se vydá do třídy. Však co. Času dost.
Billovi zavibruje v kapse telefon. Pustí se Alexe a vysune svou starou, oblíbenou Nokii 5300 a otevře novou zprávu od neznámého čísla.
Přečte si ji a usměje se. Koukne po Alexovi, jestli nekouká a rychle naťuká odpověď.
Ve 4 muzu byt u tebe. Tesim se :). B
Mobil zase schová do kapsy a přitulí se k Alexovi, který se pousměje a líbne svého kluka do vlasů.
„Co budeme dělat po škole, lásko?“ chytne Billa za bradu a natočí jeho obličej k tomu svému.
„Jé, já ti zapomněl říct, že musím jet s mamkou k babči. Je nějaká nemocná. Takže dnes zřejmě bohužel nic,“ tahle hra se mu líbila.
„Aha.Však nevadí. Vynahradíme si to zítra. Je víkend. Platí?“
„Na 100%!!“ zasměje se Bill a sedne si do své lavice.
Poslední zvonění. Konečně. Oba chlapci s příjmením Kaulitz se natěšeně zvedli.
„Tak já letím, ano, zlato?“ zaculil se Bill na Alexe.
„Jasný. Pozdrav mamku,“ poslal mu Alex vzdušný polibek.
„Vlezdoprdelko! Tak paa,“ zasmál se a pusu mu poslal zpátky.
Bral schody po dvou, venku nasedl do svého nového BMW a rozjel se směrem domů.
Mezitím se Tom rozloučil s kamarády, vymyslel si výmluvu na své zaneprázdněné odpoledne a rovněž se rozjel ve starším džípu na druhý konec městečka, do malého domku.
Zaparkoval před domem a pospíchal do svého pokoje si aspoň trochu poklidit ten svinčík. Bylo už čtvrt na čtyři a on nechtěl, aby si o něm Bill pomyslel, že je prase, nebo tak něco.
Když oblečení napěchoval do skříně, něco hodil pod gauč a vyvětral, seběhnul do spodního patra do kuchyně, udělat něco na zub. Na stole našel lístek od otce, že odjel na nějaké školení a vrátí se až zítra večer. No jo. Nikdy na něj neměl čas. Tím se teď ale nehodlal zatěžovat a s úsměvem na rtech začal chystat občerstvení.
V tu chvíli Bill upravoval svůj vzhled. Přepudroval si nos, nanesl čerstvou vrstvu řasenky, přefoukal si vlasy, převlíknul se do čistého oblečení, přestříkal se svým oblíbeným parfémem a kriticky se asi deset minut prohlížel v zrcadle. Chtěl se Tomovi líbit. Určitá část jeho já chtěla, aby si vzal na sebe něco, co měl připravené pro Alexe, ale nakonec to zavrhnul. Vždyť Tom je jeho bratr!
Když po dlouhém přemýšlení, které sluneční brýle si k outfitu vzít, vybral ty správné, popadl flashku s fotkami, seběhl do auta a rozjel se směrem ke svému bývalému domovu.
Odbilo přesně 16:00, když BMW zastavilo před domem a Bill zazvonil na zvonek se jménem Kaulitz.
Ve chvíli mu otevřel vysmátý Tom.
„Tak jsi tady. Úplně přesně! Pojď dál!“ svým úsměvem odhalil Billovi řadu nádherných zubů a jemu se podlamovala kolena.
Vešel dovnitř a rozhlídnul se. Nic moc se tu nezměnilo. Ale byl to nezvyk, být tu po tolika letech.
„Přece tady nebudeš jen tak stát, Bille. Pojď nahoru!“ pozval Tom Billa do svého pokoje. Bylo na obou vidět, jak jsou nervózní.
Vyšli schody a Tom Billovi otevřel dveře do svého pokoje. Ten opět fascinován dokonalostí svého bratra vešel dovnitř a začal se rozhlížet kolem sebe.
Prohlížel si plakáty Tomových oblíbených hudebních interpretů, krásných modelek, fotky Toma s jeho tátou, s kamarády. Na jedné z nich byli i oni dva. Stáli vedle sebe, s otrávenými výrazy ve tvářích se založenýma rukama. Byli si úplně cizí. Neměli se vůbec rádi.
Bill vzal rámeček s fotkou do ruky a usmál se.
„To si pamatuju. Byly to tvoje narozeniny a já byl děsně naštvanej, že ti byla věnována všechna pozornost.“
„Jojo… taky si vzpomínám, ty jeden náfuko.“
„No dovol, to není pravda!“
„Ale je,“ rozesmáli se a Bill položil rámeček zpátky na poličku.
„Kde máš vůbec otce?“ zeptal se Bill
„Ale… hodně cestuje. Zase někam odjel.“
„A to jsi tady pořád tak sám?“zvědavě se kouknul
„Většinou. Ale nevadí mi to. Stejně vždycky někam vypadnu. Za kámoši a tak.“
„Aha,“ kývnul Bill a prsty přejížděl po hřbetech knížek, které tady Tom měl.
„Proč to vlastně všechno děláš?“
„A co jako?
„Ty blbosti venku. Můžeš mít z toho vážné problémy,“ povzdechne si Bill.
„Jednou ti to všechno vysvětlím.“ Tom pohladil Billa po nose a ten se mu zadíval pevně do očí. Byly tak krásné. Doslova se v nich topil.
Tom byl na tom podobně.
Zmrznul mu úsměv na rtech a pomalu se začal přibližovat k Billovým rtům. Ten neuhýbal. Jen pozoroval Tomovy rty, které byly blíž a blíž, až se dotkly těch jeho.
Takovou slast ještě nezažil. Rozlilo se jím příjemné teplo a srdce ho dotlačilo k tomu, aby Toma objal kolem krku a polibek mu vrátil.
Oba se usmáli.
Přišlo jim to tak normální a správné.
V tu chvíli totálně zapomněli na nějaké fotky. Měli sebe.
Tom Billa položil lehce na postel a zasypával ho polibky…
…Ouplné lůny, krásná tvář,
tak bledě jasná, jasně bledá,
jak milence milenka hledá,
ve růžovou vzplanula zář;
na vodách obrazy své zřela,
a sama k sobě láskou mřela.
Dál blyštil bledých dvorů stín,
jenž k sobě šly vždy blíž a blíž,
jak v objetí se vinuly v soumraku klín,
až posléz s šerem vjedno splynou.
„Bille?“
„Ano?“
„Miluju tě.“
„Já tebe taky.“
„Nikdy se tě už nevzdám.“
„Já tebe taky ne.“
„Tomi? Tomi!“ zatahá Bill opatrně za Tomovy copánky a probudí ho.
„Mno…?“
„Budu muset jít domů. Moc mě to mrzí, ale mamka by měla strach,“ zašeptá a přitom hladí Toma po tváři.
„Jasný. Rozumím,“ pomalu se zvednou a začnou se oblékat. Při tom se několikrát vášnivě políbí. Milují se.
„Jéje, na ty fotky jsme se nepodívali!“ vykřikne Bill.
„To nevadí, lásko. Nech mi je tady. Podívám se na ně,“ usměje se Tom sladce.
„Tak dobře.“ Bill mu úsměv oplatí a vydají se dolů ze schodů k Billovu autu.
U dveří se spolu rozloučí dlouhým vášnivým polibkem a objetím.
„Billy? Rozejdeš se s ním, že ano?“ koukne Tom Billovi zpříma do očí.
Ten se jen usměje.
„Ano, rozejdu.“
„Přísahej. Na naši lásku.“
„Přísahám!“
„Dobrou noc. Miluju tě.“
„Já tebe taky. Pa.“
Tu noc Tom nespal. Koukal na nádherné fotky, svého ztraceného a znovunalezeného bratra a své nově objevené lásky.
Milacku jsem za hodinu u tebe. Moc se mi styska..
Tak zněla textová zpráva, která Billa probudila v 10 dopoledne. Nabroušeně zavrčel a hodil mobil do kupy s prádlem. Neměl na Alexe náladu. Ale… je to jeho přítel. Nemůže odporovat.
Vylezl tedy z postele, hodil na sebe župan a sešel po schodech pro něco dobrého k snídani.
Poté vykonal ranní hygienu, s make-upem se neobtěžoval, sčesal vlasy do culíku a čekal Alexe.
Když něco málo po 10. hodině zazvonil zvonek, šel Bill už o něco víc natěšeně otevřít.
„Ahoj, čumáčku,“ přivítal Billa Alex svým odzbrojujícím úsměvem a láskyplným polibkem.
Bill nestačil ani nic říct a už ho Alex tlačil nahoru.
„Počkej, počkej, ne tak rychle, lásko,“ rozesmál se Bill
„Máma upekla čokoládový dort. Vezmeme si ho nahoru, co ty na to?“ mrknul uličnicky na Alexe.
„Super nápad, lásko. S čokoládou jsi ještě chutnější,“ zavrčel nadrženě Alex a Bill se rozesmál.
„Běž už nahoru. Donesu ho,“ usmál se Bill a popostrčil Alexe směrem ke schodům.
Zašel do kuchyně, vytáhl z lednice skvělý čokoládový dort s jahodami, vytáhl veliký kuchyňský nůž, talířky, vidličky a odešel do svého pokoje.
Nevěděl, že Tom je na cestě k němu. Mobil totiž ležel mezi oblečením, které tlumilo vibrace.
„Tak tady jsi! Co ti tak trvalo!“ zabořil Alex obličej do Billova krku a začal ho líbat. Bill začal vzrušeně zaklánět hlavu a vyhrnovat Alexovi triko. Ten mu s tím pomohl a pár sekund poté, co jeho tričko dopadlo na zem, následovalo i to Billovo.
Zatlačil ho na postel a lehce se na něj za stálého líbání položil. Byl tak vzrušený. Tolik Billa chtěl. Už mu chyběl!
Odkrojil kousek dortu a začal Billa a sebe pomalu krmit.
Tomův džíp mezitím zastavil u domu.
Vyskočil radostně z auta a hnal se ke dveřím. Snad mu neotevře jeho matka. Nerad by se s ní po těch letech potkal.
Když uviděl, že dveře jsou pootevřené, rozhodl se Billa překvapit. Opatrně otevřel dveře a potichu našlapoval po podlaze a po schodech. Občas to pod ním zavrzalo. Bylo to slyšet. V domě bylo totiž hrobové ticho, jen z Billova pokoje se ozývaly tiché steny.
Tom najednou ztratil hlavu. Moc si přál, aby se Bill upokojoval sám.
Jako tornádo vletěl do pokoje a z toho, co viděl, se mu obrátil žaludek vzhůru nohama.
Bill otevřel vzrušením zavřené oči a vylekal se.
„T-Tome. Já… vys…větlím to…“ koktal Bill a snažil se odstrčit Alexe.
Toma popadl amok. Rozhlídnul se kolem sebe a pohled se mu zastavil na obrovském kuchyňském noži, ušpiněném od čokolády.
Nepřemýšlel ani vteřinu.
Popadl ho, zatáhl Alexe za vlasy a jedním prudkým pohybem nůž projel jeho krkem jako máslem.
Rudá krev se rozstříkla všude.
Jen krev stříkala. Nic jiného.
Nikdo za sebe nedostal ani hlásku. Bill jen vyděšeně koukal do očí umírajícího Alexe, které mu říkaly, že ho miluje.
Tom koukal na tu scénu před sebou. Jako by se zpomalil čas a on cítil stejnou bolest, jako cítil Alex.
Viděl jeho mrtvé tělo, jak pomalu padá na Billovo křehké tělo umazané od krve a čokolády, jak se svezlo z postele dolů. Viděl jeho dokořán otevřené oči plné němého šoku, a ústa zkřivená do bolestivého úšklebku.
Pohledem projel pokoj. Po bílých stěnách stékala rudá krev. Byla všude. Na stěnách, na stole, na skříni, na dveřích, na něm, na Billovi.
Na tom krásném, bezbranném Billovi, kterému tekly po tváři slzy, které se mísily s krví.
Podíval se mu do očí a svezl se na zkrvavenou zem. Omdlel.
„..obviněný Tom Kaulitz, narozen 1.9. 1989 v Lipsku, se odsuzuje k doživotnímu odnětí svobody za vraždu 3. stupně, brutální znásilnění, výtržnictví a vandalství…“
Bill stál na střeše. Neměl dál sílu. Bez Toma, bez Alexe. Skočil. Usnul a už se neprobudil…
Kdo srdci takému utěchy jaké dá?
Bez konce láska je!-Zklamánať láska má!
autor: Martschen
betaread: Janule
To je smutný:(ale krásný i ta básen je moc krásná:)
Je docela škoda,že jsi z toho udělala jednodílku,určitě by stálo za to,kdyby jsi to více rozepsala,materiál byl na to dost dobrý…Ale jinak se mi to líbilo,krásná tragédie….
Je to nádherné. Smutné, ale přesto nádherné. Docela mě to zaujalo, protože se teď zrovna musím naučit, sice jen kousek, Máje. Opravdumoc se ti to povedlo.
dost smutné, ale krásně napsané