Lutte pour l’amour 27.

autor: Lady Kay

Kdybych nestál uprostřed ulice, kolem mě neproudily davy lidí, a kdyby mi to nebylo trapné, asi bych se rozbrečel jako malej spratek. Dvakrát jsem se o to pokusil, dvakrát ve mně plál malinký plamínek naděje, dvakrát to skončilo stejně. Ještě teď mi v uších zní ten tón, ten tón, jenž mi vzal i tu poslední dávku naděje a zasel uvnitř mě pochybnosti. Vím, že říkal, že se ozve sám, vím to, ale… Zkusit jsem to musel. Říkal jsem si, že za zkoušku nic nedám. Kdybych se na to raději vykašlal, bylo by mi jistě teď líp. Slabounký hlásek, který každou sekundou sílí, a který se ozývá v mojí hlavě, mi našeptává, že chystal-li by se mi Bill zavolat nebo by se mnou chtěl mluvit, zvedl by to. Možná si to celé vykládám jen špatně, třeba za tím nic není. Prostě se mnou nemohl mluvit… Co to melu? On nemohl a Wee mohla. V tom je něco jiného, a ať se na tomhle místě okamžitě propadnu, jestli to nemá nic společného s tím jeho jiným programem.

Čím jsem si tohle všechno zasloužil. Vím, že jsem nikdy nebyl svatý, ale takový trest si přece nezasloužím. Nejprve si myslím, že se můj vztah s Billem zlepšuje, jsem za to nesmírně šťastný a v duchu už si maluji, jak spolu budeme podnikat tohle a nebo zase tohle. Pak přijde rána… Můj bratr mě miluje. A co udělá Tom? Tom zdrhne jako ten největší zbabělec na světě. Nejednou mě za dobu, co se Bill a Wee znají, napadlo, že jsem měl zůstat… Sice nemám ani tucha, jak bych zvládal sedět vedle Billa, nechat se od něj objímat nebo i jen s ním mluvit, když znám pravdu, ale aspoň by mě neignoroval. Přesně tak si připadám – ignorovaný. Ignoruje mě moje dvojče a ignoruje mě i moje kamarádka. To bylo řečí, jaký jsem její nejlepší kamarád a teď je to samé „Billi sem“, „Billi tam“, „Billi to a Billi zase tamto“. Pořád mluví jen o něm, čímž můj stesk po něm akorát znásobuje. Nemá ponětí, jak neuvěřitelně jí závidím! S ní se Bill baví, s ní se směje, jí se svěřuje, vedle ní sedí. A mně? Mně můj milovaný bratr odmítá hovory. To jsem to dopracoval. Bratr na mě kašle a kamarádka mi lže.  

Ale co tu fňukám, sám si za to můžu, tedy aspoň za to první. S tou lží nemám nic společnýho… Včera i dneska jsem dumal nad tím, proč mi lhala. Violett není z těch, co lžou dnes a denně. O to horší bylo pro mě najít nějaký důvod, proč se uchýlila ke lži a neřekla mi, jak Bill tráví den. Přirozeně jsem na nic nepřišel… Moje kamarádka mi má co vysvětlovat.

Slíbila, že pomůže Billovi začlenit se, jenže mé dvojče se mnou mělo i nadále komunikovat. Jestli to takhle půjde dál, tak se sobě zase vzdálíme a ve finále mě bráška vyšoupne ze svého života, a budu tam, kde jsem byl. Panebože! Proč není v hlavě nějaké tlačítko, které kdyby člověk stiskl, zastavil by tok svých myšlenek? Zrovna teď by se mi to hodilo. Jestli nepřestanu přemýšlet, zblázním se. Už jen ty myšlenky mě přivádějí k šílenství, co by se asi stalo, kdyby se moje černé představy uskutečnily. Konec! Jde se domů a bude se čekat na Violett. Jsem rozhodnutý vypáčit z ní, proč mi lhala a zrovna tak z ní hodlám dostat, co Bill ten den dělal. Musím to s ní dostat, musím vědět, co se tady děje! Jinak nebudu mít klid. Dnešní debata s Wee bude víc než zajímavá…  

..::Violett::..

„Zavoláme si,“ pronesu a vstanu. Je nejvyšší čas, abych společnost jednoho Kaulitze vyměnila za společnost toho druhého. I když se mi nechce, mnohem raději bych zůstala tady s Billem. Ty chvilky, které s ním trávím, jsou nepopsatelně krásné, nezapomenutelné a za nic bych je neměnila. Bill roztáhne ruce a vyčkává, dokud jej neobejmu. Zdálo se mi to, nebo se ke mně dnes tiskne jinak než jindy, že mě tiskne silněji? Možná jen můj pocit…

Odtáhnu se od něj a prohlížeje si jeho tvář, vzpomínám na úplně první návštěvu u něj doma. Nikdy by mě nenapadlo, že to dopadne takhle. Tohle trdlo mi neuvěřitelně rychle přirostlo k srdci. Stejně rychle jako jeho straší bráška, možná o něco rychleji. Pravděpodobně to mají v rodině, svým kouzlem si dokáží získat přízeň každého. Jen každý využívá jiných prostředků…  

Tom se snaží okouzlit spíše svým charakterem. Z rukávu sype jeden vtip za druhým, na všechno má hned odpověď a působí neuvěřitelně vyrovnaně. Sebevědomí z něj přímo srší, je sebejistý a spousta lidí touží najít něco, čím by ho připravila o jeho ledový klid. Při pohledu na něj chcete zjistit, zda je to všechno jen maska nebo jestli takový Tom opravdu je. Mladší z Kaulitzů naopak vsází na své vnější kouzlo. Sálá z něj cosi zvláštního, co se mi do dnešního dne nepodařilo pojmenovat. To bylo tím, čím si mě Bill podmanil. Tom nelhal, když mi jej popisoval, jeho bráška je skutečně zvláštní, zvláštně nádherný. Kdysi o něm Tom prohlásil, že Bill je zkrátka pro tenhle svět příliš krásný a jemný. To je pravda, dokonce mě i napadlo, že není z tohoto světa. Tom je sice krásnej chlap, jeden z nejkrásnějších co znám, spousta holek se do něj bezhlavě zamilovává, jenže mu něco chybí… To něco, co má Bill. Věřím tomu, že by mohl mít každou, na niž by si ukázal, i on by hravě kdejaké slečince pomotal hlavu, jenže nechce.  

Co si pamatuji, říkal mi Tom, že jeho bráška nikdy neměl moc kamarádů a odůvodňoval to tím, že pro lidi je Bill prostě divný. Sama mám na věc jiný názor, jeho bratr prostě nikoho nepotřebuje. Tom soudí podle sebe, je rád mezi lidmi, je exhibicionista a lidi potřebuje. Billovi samota nevadí, nepotřebuje být ve středu dění, vystačí si sám se sebou nebo pár nejbližšími. Co se důvěry týče, jsou na tom podobně. S oběma je to složité… Myslela jsem si, že není nic obtížnějšího, než docílit toho, aby mi Tom věřil. Omyl, Bill byl tvrdší oříšek. Získat důvěru mladšího z dvojčat je mnohem složitější. Člověk se nesmí hned vzdát, musí bojovat a nenechat se odradit Billovou počáteční odměřeností. Pokud se na vás usměje štěstí, dovolí vám malinko nahlédnout do svého světa a máte-li ještě o kapičku více štěstí, začne vám pozvolna odhalovat svoji duši. U někoho pomaleji, u jiného malinko rychleji…  

Jsem ale přesvědčená,  že po tomhle světě nechodí nikdo, komu by Bill odkryl celou svou duši. Není tu nikdo, kdo by jej znal opravdu, kdo by věděl vše, ani Tom ne. I před ním jistě něco skrývá. Tím nemám na mysli své opravdové city k němu… Bill přirozeně nemá tušení, že o tomhle jeho tajemství Tom ví. Určitě existuje ještě něco jiného, co před bratrem neprozradil. Dle mého názoru odhalí Bill celé své nitro osobě, již bude milovat celým svým srdcem, a jež jeho city opětuje, jíž bude věřit a bude mít jistotu, že jej neopustí, nezradí, že jej podrží. Zkrátka osobě, již bude milovat, dokud bude dýchat. Zároveň se ale obávám, že se to nikdy nestane. Možná Bill někoho potká, možná se znovu zamiluje, ale nikdy dotyčnou osobu nebude milovat jako Toma. Není to poblouznění, je to láska. Opravdová, čistá láska. Tím odloučením od bratra spíše sílí a roste, než aby se vytrácela. Už dávno jsem zavrhla pokoušet se zbavit jej tohoto citu, je to nemožné a nesmyslné. Zabíjet lásku se mi i příčí. Je to nádherný cit, ničit jej by bylo hříchem. Proto za ním nechodím, ne. Jsem tu, abych se alespoň pokusila zmenšit jeho bolest a tesk po Tomovi. Bill se sice směje, když je se mnou, ale cítím, že jeho nitro pláče. Tak ráda bych ho viděla šťastného, opravdu šťastného. Kéž by bylo v mých silách učinit jej jím…  

„Na co myslíš?“ Bill se na mě usmívá a teprve teď mi dojde, že stále stojím před ním, civím na něj a přemítám o téhle zapeklité situaci, z níž ne a ne najít východisko, jež by přineslo spokojenost všem, dík němuž by se v duších všech usídlilo štěstí a radost.

„Vrtá ti hlavou ten kámoš, že je to tak?“pokračuje dál, když mu neodpovím. Popojede ke mně a stiskne mi ruku. „To bude dobrý, uvidíš. A kdyby něco, řekni,“ volnou ruku sevře v pěst a naznačí jí úder do obličeje. Při tomto se drze ušklíbne a hned na to se začne smát. Pokud mi chtěl zvednout náladu, povedlo se. Kdyby jen tušil, že osoba, s níž by tímto způsobem jednal, je jeho vlastní bratr… Při představě, jak tato křehká bytost buší v amoku pěstmi do Toma, se musím chtě nechtě pousmát. Úsměv na mých rtech setrvá jen kratičkou chvíli, nepříjemné myšlenky se zase hlásí o pozornost.

Stále více se pro mě  stává obtížným dávat si pozor na pusu, abych se neprořekla. Dnes, když o něm znovu Bill mluvil, možná nevědomky v mužském rodě, jsem udělala chybu. Přešla jsem to bez jakékoli poznámky. Bill zprvu nereagoval, ale pak se mu to zřejmě rozleželo v hlavě. V dnešní době má každý plnou hubu řečí o svobodě a rovnosti všech, ale jakmile se jen trošku lišíte, vyčníváte z řady, ať už vzhledem či chováním, jste divní. Bill mi sice, tedy z jeho úhlu pohledu, nepřiznal, že je zamilovaný do bratra, ale že miluje kluka. Což samo o sobě není až tak obvyklé, přestože podle mě na tom není nic nelidského či odporného, jak se mnozí snaží tvrdit. Blbost! Možná právě kvůli těm jedincům, co tvrdí, že homosexualita je proti přírodě, se mě Bill po chvilce zeptal: „Tobě to nepřijde divný?“ Zprvu jsem neměla tušení, nač naráží. To kvůli mé informovanosti, ale když jsem viděla jeho zkoumavý pohled, snažila jsem se rychle rozpomenout, a taky jsem si vzpomněla. Naštěstí. Snažila jsem se tvářit vyrovnaně, uklidňovala jsem ho slovy, že mi nezáleží na tom, jestli se mu líbí kluci nebo holky, ale že mi jde jen a jen o něj. Že to, že je na kluky, nic nemění na mých citech k němu. Těžko říct, zda mi uvěřil. Nic na to neřekl, tak budu doufat, že ano a že nemá žádné pochybnosti. Už nesmím udělat další chybu, jíž bych dala Billovi důvod k přemýšlení, už nikdy víc.  

Vůbec největší chyba by byla, kdybych se zmínila o Tomovi. Mluvili jsem snad o všem, jen jedné  věci se Bill vyhýbá. Nikdy nahlas nevyslovil bratrovo jméno. Ani se mi nezmínil, že nějakého sourozence má. Tomovu fotku má  Bill položenou na stolku vedle postele, už několikrát jsem se chtěla nenápadně zeptat, kdo to je, ale vždycky jsem svou otázku spolkla. Hovořit na téma Tom by bylo jako pohyb na tenkém ledě. Ten hovor by byl dost na hraně, mám strach, že bych se jediným slůvkem prozradila. Nejde mi o to, že by na mě Bill ječel nebo že by mě seřval jeho sourozenec, což už vlastně dneska jednou udělal. Bojím se kvůli Billovi, ublížila bych mu. Byla bych další, kdo jej zradil.

Slíbila jsem, že Billa nějak připravím na setkání s Tomem, ale nevím, jak to udělat. Možná by bylo lepší, kdyby o něm Bill začal mluvit sám. Přesto se při každé další návštěvě modlím, aby to neudělal a v mysli se to snažím oddalovat. Poslední dny nemyslím na nic jiného, než jak mu naznačit, že by se brzy mohl někdo objevit, tedy ne někdo, ale jeho bratr. Zatím se mi nepodařilo vymyslet zhola nic. Při každém nápadu, co jsem měla, by Bill pojal podezření. Potřebuji ještě trošku času.

„Tak já půjdu,“ ještě jednou se skloním, protože Bill znovu roztáhne ruce. Jenže místo objetí si vysloužím polibek na tvář.

„Pro štěstí a tenhle,“ políbí mě na druhou tvář, „ten je, protože tě mám rád.“ Zmetek jeden, dojal mě! Není z těch, co říkají ‚mám tě rád‘ na potkání. Tímhle vyznáním mě dojal, zahřálo mě u srdce, ale zároveň mi ztížil moji situaci. Celé se to víc a víc zamotává. Jak jen to zase rozplést? A to ještě nevím, co mě čeká u Toma. Měla bych už ale jít, jistě na mě čeká, a těžko říct, proč mu zase přeskočilo. Byl nehorázně protivný a div mi, abych za ním přišla, nedal rozkazem. Že se to týká Billa, nemusel říkat. Tom takhle stresuje jen kvůli svému dvojčeti. Všechno ostatní je mu jedno, nic neřeší, nikdo a nic ho nezajímá, ale jakmile přijde na jeho bratra, změní se flegmatik v cholerickou a ječící hysterku. Jsem si jistá, že by byl schopný všeho, kdyby Billovi někdo ubližoval. Pro něj by udělal cokoli, i kdyby se to příčilo jemu samotnému. Lhal by, podváděl, bil by se a třeba i zabil. Doufám, že ta poslední možnost mi nehrozí…  

„Zavolej, Wee.“ Zavolá za mnou ještě Bill, když už se chystám opustit místnost. „Uvidíme se zase, že jo?“ ujišťuje se hned na to. Najednou není v jeho obličeji ani stopy po úsměvu, nevypadá tak vesele jako ještě před pár okamžiky. Snad ho nenapadlo, že bych nepřišla?! I kdyby se milej Tom stavěl na hlavu, vyhrožoval mi a zakazoval mi sem jít, dělala bych si, co uznám za vhodné a co chci já.

„Až od něj půjdu, ozvu se.“ Mrknu na něj a stisknu kliku. Na prahu se na něj ještě krátce otočím, vypadá opět docela spokojeně, ač si myslím, že ho stejně jako mě mrzí, že musím odejít dřív. Za to může děkovat tomu bláznovi, co si říká jeho bratr.

..::Tom::..

„To je dost, že jdeš. Říkala jsi za chvilku, tohle je…“

„Řekla jsem, že přijdu. O žádné chvilce nepadlo ani slovo.“ Violett mě opraví, vejde do bytu a hned zamíří ke křeslu. Ten její klid bych chtěl mít. Zatímco tu lítám od okna k oknu, neustále kontroluji čas, se ona vesele vybavuje s mým bratříčkem a je jí jedno, že jsem vystresovaný.

„Tak oč kráčí?“ posadí se, kabelku si položí vedle sebe a vyčkává, co jsem si na ni vymyslel tentokrát.

„Oč? TY se MĚ ptáš, o co jde?“ vyjedu po ní. Vím, že bych na ni neměl křičet, v mnohém mi pomohla, ale nemůžu se ovládat. Vztek mnou lomcuje a nejsem schopen udržet klidný tón hlasu. „O to, že jsi mi lhala, Violett. Sprostě jsi mě obelhala!!!“

Wee se nadechne, že mi něco odpoví, ale nepustím ji ke slovu. „Včera jsem mluvil s mámou. Billovi vůbec nic není! Směje se, cpe se zmrzkou, je úplně v pohodě. Lhala jsi mi a vím proč!“

„Opravdu? To si poslechnu,“ založí si ruce na prsou. Čekal jsem, že mi bude vyvracet, že mi lhala, že se nějak bude bránit, ale ona ne. Jen mě upřeně pozoruje a pohupuje si nohou, ani to s ní nehnulo. Tak když chce, má to mít.

„Jo, protože děláš něco za mými zády.“ Pronesu triumfálně. Asi si myslela, že na to nepřijdu. Chyba lávky. „Dovol, abych ti připomněl, že jsem tě za ním poslal…“

„Dovol, abych tě opravila. Nikam jsi mě neposlal, za Billem jsem šla z vlastní vůle.“

„To je jedno!“ mávnu rukou. „Chci vědět, co byl ten jeho jiný program a tentokrát pravdu. Mám právo to vědět! Jsem jeho bratr! Kam jdeš??“

„Pryč. Zavolej mi, až se uklidníš. Stejně nemá cenu ti něco vysvětlovat, jen řveš a vůbec bys mě neposlouchal.“

„Tak to teda ne,“ natlačím ji zpět na sedačku. „Hezky si sedneš a povíš mi to. Budu mlčet, když si to přeješ, ale ty musíš mluvit pravdu. Okay?“ pomalu dosednu do křesla a čekám. Snad už se dozvím pravý důvod, proč nebyla s Billem.

„Dobře, řeknu ti pravdu. Ale ty… Ty mi slíbíš, že budeš v klidu a nebudeš vymýšlet žádný blbosti.“ Kývnu na souhlas. Slíbit něco je věc jedna, dodržet druhá…  

„Dobrá,“ zhluboka se nadechne a konečně spustí: „Nebyla jsem s Billem, protože měl jiný program. Možná by se hodilo spíš říct jinou společnost.“

„Cože?“ v tu chvíli, jako by do mě uhodilo. Ona si snad dělá srandu, ne? Jinou společnost?! „Koho?“ předkloním se a s pevně semknutými rty a rukou stisknutou v pěst čekám. Její dlouhé mlčení mě rozčiluje. „Kdo to je, Violett?!“

betaread: Janule