autor: SunlovestheMoon
„Takže… chceš pravdu, že?“ Zeptal se Bill.
To, co Tom opravdu chtěl, bylo znovu prožít tu chvíli, kdy jej Bill políbil. Do toho okamžiku tam toho nebylo příliš, co by živilo tu přitažlivost probublávající mezi nimi, jen příležitostné doteky, až příliš krátké, aby se daly opravdu počítat, ale Tom to stejně dělal. A v tom polibku bylo ještě něco dalšího: pokus o útěchu, než se Bill roztřásl a stáhl. Bill, který teď klidně seděl a čekal na Tomovu odpověď.
Tom se nadechl a přikývl, oči měl jen trochu rozšířené. Chtěl jsi to vědět, připomněl sám sobě.
„Jsi si jistý?“
„Ano,“ řekl Tom pevně. „Jen mám tolik otázek a je to trochu těžké poskládat si v hlavě to, co se právě stalo. Ale jestli mi ji můžeš dát… pak ano.“
Bill přikývl, jeho výraz byl vážný. „Tohle pro nás… není lehká věc,“ řekl, zatímco spolu s Gustavem sdíleli stejný, nerozluštitelný pohled.
„Necháváme si to pro sebe,“ dodal Gustav tiše.
„Obvykle. Ale-“ Bill se zarazil, stiskl rty a potřásl hlavou. Podíval se omluvně na Gustava, který naklonil hlavu kupředu, a Bill se usmál a kývl, než se otočil zpátky k Tomovi. „Promiň.“
Byla to tichá výměna mezi přáteli a Bill pochopil, že by se Tom mohl cítit vynechaný.
Tom sklopil hlavu. „Ale pokud si to necháváte pro sebe a do ničeho se nezaplétáte, tak proč… totiž, já chápu proč, protože jsem vás viděl, to, co umíte, ale…“ Tom se frustrovaně odmlčel, měl pocit, jako by mu otázky v hlavě běhaly v kruzích.
„Věřím, že otázka proč patří do rozhovoru, který tak úplně nezahrnuje mě, ale nech mě to podat takhle,“ nabídl Gustav. „Řekl jsi, že to není skutečné. Myslím, že máš docela dobrou představu o tom, co to je.“
Má? Intenzita Billova pohledu jej pobízela zaměřit se na daleko příjemnější první část Gustavova komentáře, Tom potřásl hlavou, musel zůstat ve správném směru. „Nejdřív mi odpověz na tohle. Proč uchováváš krevní vaky v ledničce, když máš ve své pracovně lékařskou lednici?“
„Je to pohodlnější,“ řekl Gustav. „Nemysleli jsme si, že ti to bude vadit.“
„Mysleli jsme, že už jsi to tak trochu věděl,“ zašklebil se Bill. „Musel jsi mít nějakou představu, když ses vrátil.“
„No… vrátil jsem se z více než jednoho důvodu, ale… oh, pohodlnější…“ Tom to slovo vydechl a vstřebával jejich domněnku – doktor řekl ´my´ – že už po celou dobu věděl to, co ve skutečnosti vytušil teprve před chvílí.
„Možná by to bylo… méně bolestné, kdybys prostě řekl, co si myslíš, že není skutečné,“ navrhl Gustav.
Tom se krátce zasmál, zatímco sklopil pohled, než znovu vzhlédl k jejich očím. Všichni tři byli ohledně toho všeho tak vážní a Tom to pravděpodobně všechno chápal úplně špatně. Koneckonců, ten večer, kdy se setkali, byl jen sotva při vědomí… nic nebylo definitivní. Zčervenal, cítil se více než jen trochu hloupě, že se chystá vyslovit to, co si myslí. Existovalo rozumné vysvětlení téměř na všechno, ale přinejmenším bude obviněn z toho, že má až moc živou představivost.
„Upíři.“
Sledoval, jak Bill poslal pohled Gustavovi, jehož jedinou změnou výrazu bylo to, že na něj nazpátek zamrkal. Žádný z nich neřekl vůbec nic za dobu několika úderů srdce, než se Gustav otočil Tomovým směrem s tichým potvrzením.
„Já jsem to věděl,“ Tom zvedl ruce do vzduchu a rozpačitě sklopil hlavu. „Věděl jsem – cože? Cože? Co znamená ´okay´?“ Zvedl hlavu a zneklidněně se rozhlédl s upřímnou nevěřícností. Začal vrtět hlavou a překřížil si ruce na hrudi. „Ne. Vy dva to na mě musíte hrát…“
„Tome.“ Bill zachytil jeho předloktí a držel ho, zatímco si druhou rukou rozepínal košili a odhalil tak hluboký výstřih bledé kůže. Pak se naklonil kupředu a přitáhl si toho nádherně zmateného muže blíž. Vedl Tomovu hlavu a lehce si ji opřel o hrudník, trhnul sebou nad tím hřejivým pocitem Tomova ucha proti své chladné kůži.
Tomův pohled se uzamkl s Billovýma tmavýma očima, než položil hlavu na jeho hrudník a zvedl ruku, aby se přidržel. Všiml si kontrastu mezi bledou kůží a zlatavým opálením jeho vlastního těla. Jeho prsty ukryté pod záhybem Billovy košile se napjaly, když palcem zavadil o bradavku, a Tom zaslechl tichý vzdech.
Byl rozptýlen Billovou jednoduchou činností rozepínání košile a poté i tou fyzickou blízkostí, že si ani nevšiml, co mu chtěl Bill ukázat. A poté už ano.
Žádný tlukot srdce.
Zíral na Billovu hruď, posunul své ucho, jako by bylo Billovo srdce nějakým způsobem na špatném místě.
Nic.
Vytáhl ruku zpod Billovy a přitiskl dva prsty na stranu jeho krku pod čelistí, kde se nacházela srdeční tepna.
Stále nic.
Tom měl pocit, jako by mu jeho vlastní srdce na okamžik přestalo bít, pohladil kůži, kde by se měl nacházet Billův puls, než zvedl hlavu k jeho očím, jemným, tmavým, a zároveň i obezřetným. Prsty sklouzl zpátky dolů, aby znovu přitiskl dlaň k Billovu hrudníku, tentokrát si povšiml jeho tělesné teploty a jeho strach začal ustupovat zvědavosti. Bylo to chladné, podprůměrné, ale ne úplně studené, a kůže pod jeho dlaní byla hladká a jemná. Teprve když ucítil, jak Bill jemně odtáhl jeho ruku od svého boku, kam se nějak přesunula, Tom se probral.
„Ty…“ Tom si olízl rty a zkusil to znovu, jeho hlas byl trochu ochraptělý. „Není tam žádný tlukot srdce.“
„Ne, není,“ řekl Bill. „My opravdu nespíme ani nejíme.“
„Nezemřeme,“ dodal Gustav.
Tomem prošla myriáda emocí, když se posadil na pohovku. Stále cítil strach, ale i zvědavost. Trochu se mu točila hlava, když si uvědomil, že jeho dech je ten jediný, který mohl slyšet. Kupodivu se zdálo, že z Billa vyzařuje jakýsi smutek, který nemohl vidět, pouze cítit. Ale bylo to něco, co bude možná řešit jindy, pokud k tomu dostane šanci. Prozatím stačilo jen snažit se vstřebat tu nejpodivnější, ale i nejúžasnější konverzaci, jakou kdy v životě vedl, takový okamžik už nikdy znovu v životě nezažije. Ale byl tam jeden specifický bod, který postrádal.
„Zuby,“ zamumlal Tom a zvedl dva prsty zakřivené jako provizorní špičáky. Tvář mu povadla, když se Bill na svém místě zavrtěl, napřímil se a překřížil paže ve zjevném podráždění.
„A když si pomyslím, že jsme se báli, že se s tím nevyrovná,“ Gustav obrátil oči v sloup.
Oba upíři spolu mluvili, jako by tam Tom nebyl.
„Myslím, že máš pravdu, Gustave, bylo to s ním mnohem lepší, když byl pod sedativy.“
„To lze zařídit.“
Tom přeskakoval pohledem z Billa na Gustava a zmateně přemýšlel, jestli porušil nějakou upírskou etiketu. „Co? No tak…“
Bill se k Tomovi otočil a mlčky zíral, než zvedl ruce, aby naznačil uvozovky. „Špičáky,“ dodal s úšklebkem a znovu zkřížil ruce.
Ach. Tom zrudl a sklopil hlavu. Tím jediným slovem je zredukoval na nic jiného než jen stereotyp. Byl to ten druh zaujatosti, který považoval za nesnesitelný ve způsobu, jakým se lidé často dívali na jeho styl vlasů a oblečení, a tohle se nijak nelišilo. „Myslel jsem, že by to mohlo být…“
„Ach, ty sis to myslel?“ Bill vydal zvuk mezi odfrknutím a mlasknutím.
„Nikdy jsem neměl nic ke srovnání,“ byla Tomova odpověď. „V tomto případě to není ten nejlepší důvod, ale je to jediné odůvodnění, které k tomu můžu dát. Navzdory tomu, co si myslím, je těžké se smířit-„
„Že existujeme?“ Skočil mu do toho Bill.
Tom se ocitl ve slepé uličce bez jakékoliv cesty ven, bez ohledu na to, jak opatrně volil slova. A mohl vidět, že Billa to trápí mnohem více než doktora, alespoň pokud se dalo soudit dle doktorova neutrálního výrazu.
„V tom má pravdu,“ připustil Gustav. „Pro většinu lidí jsme fantazie, mýtus. Ale to neznamená, že je to o to méně pravdivé,“ dodal a otočil se k Tomovi.
Tom pomalu přikývl. „Já to chápu, ale… měl jsem zatím asi třicet minut na to, abych to všechno vstřebal, víte? A vy dva jste měli… jako dlouho, kolik, ehm…“ Tomovi se trochu zlomil hlas, jak se zakoktal. Myšlenka na to, že by znal jejich skutečný věk, učinila celou tu realitu ještě znepokojivější.
„Gustav je o pár let starší než já,“ řekl Bill.
„A… ehm, kolik ti je?“ Zeptal se Tom, zněl přitom daleko klidněji, než se cítil.
„Takovýmhle jsem se stal před 300 lety, Tome.“
Tom jednoduše s omámeným pohledem přikývl, usmál se a potáhl si kalhoty, zatímco vstal a okamžitě se vydal ke dveřím.
„Tome? Tome?“ Bill vstal a hodil úzkostlivým pohledem po Gustavovi.
„Máme jen pivo. Potřebuju něco silnějšího, hned jsem zpátky, neboj se,“ ujistil ho Tom. A pak, protože musel, Tom přešel zpátky, vzal do dlaní Billův krásný obličej a rychle ho políbil, než se opět rozešel.
Bill semkl své brnící rty. „Okay. Ale nemysli si, že se tímhle vyvlíkneš z té věci se ´špičáky´.“
autor: SunlovestheMoon
překlad: Zuzu
betaread: J. :o)
No vida, jak statečně to Tom bere 🥰! A ten konec, jak se “musel vratit”, aby ho políbil – to bylo tak krasne awww ❤️. Napsala tahle spisovatelka jeste jine povídky??
[1]: Bohužel ne. Jen dvě nic moc jednodílky, a pak z THF zmizela…
[2]: Aaaah skoda, prave ze by me docela zajimalo, jestli by na me mela i ostatni jeji dílka takove magické účinky, jako tahle povídka 🙂. Predpokladam, ze ty jednodilovky nikdo neprekladal, viď?
Tak že Tom už to ví dobře se z tím vyrovnal.
Nechápem, prečo sa Bill tak urazil kôli špičákom. Veď tá poznámka bola pochopiteľná. Všeobecná predstava je, že upíri pijú krv a to prostredníctvom špičákov. Nikto nepredpokladá, že by si zo sebou nosili nejaký nástroj! Inak to Tom berie celkom dobre, až na fakt, že je chvíľkami úplne mimo. Tak či tak to ale stále nevysvetľuje, prečo by mali chcieť, aby bol Tom s nimi. Ak tým dôvodom nemá byť práve Billova náklonnosť. Ďakujem za preklad.