autor: Rachel
Hubené spící tělo se v polospánku mírně ošilo a pomalu se na prostorné posteli přetočilo k oknu. Billovy oči ospale zamrkaly a Bill naposled přivřel víčka, oddávajíc svou mysl na několik posledních okamžiků nádhernému kouzlu spánku a říši snů.
„Tome,“ vydechl tiše a přes jeho tvář přelétnul zasněný úsměv, zatímco jeho majitel se naposled nechal unést právě mizejícím snem.
Pomalu se posadil na posteli a opírajíc se zády o polštář, konečně otevřel oči dokořán. Pohled mu padl na oblečení, které měl právě na sobě. Nechápavě zavrtěl hlavou a rychle se rozhlédnul kolem sebe… jaké však bylo jeho překvapení, když u postele spatřil známý obrys svých bot a na nočním stolku po jeho pravici položené psaníčko. Zmateně zamrkal a zadíval se na displej mobilu, jehož hodiny mu ukazovaly něco málo po jedné hodině noční. Neměl nejmenší tušení, jak se sem vůbec dostal, až k sobě do postele. Jediné, co si pamatoval, byl Hailiin rozzářený a zároveň i unavený obličej, když nasedali do auta… pak už vše kolem něj zahalil závoj spánku a snů.
Pohledem znova sklouzl na své upnuté kalhoty a nato na svou černou vestičku včetně náramků a prstýnků. Jen jedno věděl jistě – spát v tomto oblečení rozhodně nebylo dvakrát pohodlné.
Vstal z postele a rozsvítil malou lampičku na nočním stolku. Sáhnul pod polštář, vytáhnul své oblečení na spaní a pomalu ze sebe začal jednotlivé kousky vysvlékat a pečlivě je skládat na hromádku.
Jeho štíhlé prsty se zastavily u prvního knoflíčku na vestě a on se znova s úsměvem na rtech zasnil. Nedokázal zapomenout na sen, který se mu zdál ještě před chvílí. Možná se nechoval vhodně, nebo se úplně zbláznil a nechal se unést, o svém princi si však mohl snít jak chtěl. Jeho sny a představy s ním spojené byly jen jeho, patřily jen a jen jemu a nikdo neměl právo je jakkoli kazit či jej za ně odsuzovat. Stále měl před očima smějícího se Toma s pusou plnou cukrové vaty, když s Hailie soutěžili, kdo jí sní nejvíc.
Převlékl se do krátkých kraťásků na spaní a do tmavého domácího trička, a hromádku oblečení položil vedle postele na zem. Přemýšlel o tom, jestli se má ještě odlíčit, nakonec to však nechal až na ráno. Rozestlal své peřiny, zhasnul lampičku a zamířil do kuchyně.
Od odpoledne nic nepil, jen sekt, a toho bylo opravdu minimum. V krku měl sucho a rty mírně vyschlé – a to byl důvod, proč teď otevřel velkou lednici. Nechtěl se tady moc dlouho zdržovat, proto jen sáhl po minerálce a lednici zase zavřel. Rozsvítil několik malých kuchyňských světel a ze skříňky vytáhl sklenici. Přivřel víčka, když konečně svlažil rty ve vychlazeném nápoji… stalo se však něco, co ani v nejmenším neočekával.
Tiché krůčky, scházející po schodech až do kuchyně, stále sílily a rostly a přinutily tak Billa, stojícího zády ke dveřím u kuchyňské linky, vrátit se ze svých myšlenek zpět do reality. Zpozorněl, nastražil uši a pomalu se otočil… v tom však jako by do něj udeřil blesk. Celé jeho tělo ztuhlo jako solný sloup a Bill měl co dělat, aby mu orosená sklenice nevypadla z rukou. Tohle tedy nečekal ani v nejmenším.
„Ahoj,“ tichý, až zastřený hlas protrhl ticho v kuchyni a jeho majitel popošel o pár krůčků blíž. Přes jeho tvář přelétnul slabý úsměv a Tom se pousmál, překvapeným pohledem si měříc černovlasého chlapce před sebou.
„Nevěděl jsem, že jsi tady tak pozdě,“ odvětil a pomalu z něj začínal opadávat údiv, se kterým na Billa zprvu pohlížel. Na to, proč sem do kuchyně vlastně šel si rázem ani nevzpomněl. Billovy oči mírně zamrkaly.
„J-já… šel jsem se jen napít a… už půjdu,“ zavrtěl hlavou a odložil prázdnou sklenici k myčce. Nechtěl tu být a zdržovat se tady, když… když tu byl on. Možná si to přeci jen trošku přál, v skrytu duše po tom toužil… před ním by to však nepřiznal ani za nic.
Otočil se od linky a udělal první, rychlý krok vpřed… jaké však bylo jeho překvapení, když na svém zápěstí ucítil lehký, a přesto tolik něžný dotyk. Tomovy prsty se lehce dotkly jeho dlaně a Tom jeho zápěstí jemně sevřel. Poslední, co si teď přál, bylo, aby Bill odešel.
„Bille… Billi, počkej. Neutíkej přede mnou,“ mírně zavrtěl hlavou a povolil jeho sevření. Viděl, jak se Bill strnule opřel o kuchyňskou linku, stále tu však ještě bylo Tomovo tělo, které mu zabraňovalo v útěku. Pomalu sklopil tvář dolů a pohled svých vystrašených očí upřel někam ke svým bosým nohám. Teď už nemohl utéci a ani nijak uniknout. Byl v pasti.
Tomovy oči zamrkaly a Tom upřel jejich pohled na to nádherné černovlasé stvoření před sebou. Přes jeho rty přelétl jemný úsměv a on cítil, jak se jeho nitrem začíná rozlévat příjemný hřejivý pocit. Už nemohl být šťastnější. Před ním stálo to nejkrásnější stvoření na světě a svým nesměle sklopeným pohledem nádherných čokoládových očí jen vyvolávalo něžný úsměv na Tomových rtech. Kolem nich se rozprostíralo ticho a noční klid, nebyl tu nikdo… jen oni dva. A to byla ta chvíle, na kterou Tom tolik čekal. A déle už čekat nechtěl.
Jeho prsty něžně spočinuly na porcelánově bílé, křehké tváři a velmi jemně si ji nadzvedly do úrovně té své. Srdce mu vynechalo jeden úder a dech se zatajil, když se jeho oříškové oči poprvé střetly s těmi čokoládovými. Nenacházel v sobě slova, kterými by byl hoden sklonit se nad jeho nadpozemskou krásou a ani nechtěl. Ještě nikdy neviděl tak nádherné oči. A ještě nikdy neviděl nikoho tak krásného, jako byl právě on. Srdce se mu rozbušilo jako o závod, dech zkrátil na minimum a v bříšku pocítil chvějivé třepotání křidýlek malých motýlků. Toužil už jen po jediném…
Jeho tvář se opatrně skláněla k té Billově, až ji od něj dělilo jen několik milimetrů. Jeho horký dech ovanul Billovu tvář, když se naposled zadíval do nádherných, potemnělých čokolád a nato přivřel svá víčka. Jeho rty se lehce, jemně otřely o ty narůžovělé, hebké polštářky… a splynuly s nimi v prvním, něžném polibku. Jejich majitel přivřel víčka ještě pevněji, teď už neexistovala v jeho mysli jediná otázka či nejistá myšlenka.
Nemohl tomu uvěřit. Tak dlouho si to přál, tak dlouho po tom toužil… a najednou se jeho tajné a přesto tolik toužebné přání stalo skutečností. Stál tady, v přítomnosti toho okouzlujícího stvoření, a líbal ty nejkrásnější rty na světě. Jak dlouho po nich toužil, jak dlouho o nich snil? A teď… teď je hýčkal, ochutnával jejich příchuť a jejich plnost těmi svými a štěstím a láskou, rozlévající se celým jeho nitrem, se mu málem podlamovala kolena. Nemýlil se. Byly přesně tak krásné a chutnaly stejně tak nádherně a sladce, jakou si jejich příchuť vysnil.
Naposled se do nich jemně vpil těmi svými a nato se od nich na několik milimetrů odpojil. Až teď, teď, když je opustil a pohled jeho očí se poprvé střetnul s tím jeho, si uvědomil, co se právě stalo. První zmatené myšlenky, přání a city se v něm míchaly, ozývaly se v jeho mysli… přesto však toho, co se ještě před okamžikem stalo, nelitoval. Teď už nechtěl poslouchat ani rozum a ani své zmatené myšlenky. Chtěl poslouchat jediné – hlas svého srdce.
„Stále mi ještě chceš utéci?“ zašeptal tiše proti jeho rtům a svou tváří se jen jemně otřel o tu Billovu, přivírajíc víčka. Cítil zamihotání jeho dlouhých řas na své tváři, když přimhouřil víčka a tiše vydechl.
„Ne, nechci utéct,“ odpověděl šeptem, jeho následující slova však Tomovi vyrazila dech.
„Chci, abys to udělal ještě jednou,“ špitl a jen velmi bázlivě uhnul pohledem svých čokoládových očí před tím Tomovým. Tomovi v tu chvíli připadal ještě krásnější, než obvykle.
Neváhal ani minutu. A ani neměl důvod. Jeho rty se setkaly s těmi Billovými v dalším nádherném polibku a on zapomněl na všechno kolem. Teď už se nebál tak jako před chvílí. Veškeré jeho obavy byly pryč během malého okamžiku, strach z něj nadobro opadl… a nebyl sám.
Jeho rty se zvlnily do úsměvu a Tom se do polibku něžně pousmál, když ucítil na svých pažích dvě nesmělé, jemné dlaně. Jejich majitel tiše vydechl a sám vrátil Tomovým rtům malý polibek. Teď už se nechtěl bránit ničemu. Právě prožíval svůj sen, nic krásnějšího pro něj nemohlo existovat. Jen jeho nádherná blízkost… a jeho rty, o kterých tolik snil. Skutečnost, že je cítí na těch svých, byla krásnější, mnohem krásnější než všechny jeho sny a představy. Teď, když opravdu cítil jejich plnost, ochutnával jejich okouzlující příchuť, a věděl, jak krásné polibky umí dávat, jak něžně jej umí líbat a jak měkké a poddajné jsou, se jeho, byť sebekrásnější sny, proměnily v pouhé nic. Netušil, jestli sní nebo ne, stačilo však jen, aby ucítil dvě chladné, kovové kuličky a jeho rty se zvlnily do úsměvu. Takže přeci jen to nebyl sen…
Jejich rty se od sebe odpojily a jejich čela se o sebe lehce opřela. Oba jejich majitelé jen přerývaně dýchali a utápěli se v hloubce očí toho druhého. Jejich tváře rozzářily jemné, až nesmělé úsměvy, když se poprvé odvážili se tomu druhému opravdu zadívat do očí. Ani jeden z nich netušil, co říct. Možná byla pro tuto chvíli slova zbytečná… ale možná také ne.
„Je to bláznovství,“ Billův hlas konečně protrhl ticho mezi nimi a Bill se konečně odvážil vzhlédnout k Tomovým očím. Byl od něj tak blízko… a čím blíže byl, tím nádhernější mu připadal. Čím blíže mu byl, tím rychleji jeho srdce bušilo a v bříšku cítil chvějivý pocit. Jen Tomova blízkost a jeho horký dech, který cítil na své tváři, mu způsoboval husí kůži.
„Ale krásné bláznovství,“ pousmál se a zasněně se zadíval do Tomových oříškových očí. Hleděli si do očí s neskrývanou něhou a až teď si oba začínali uvědomovat, jak moc se do toho druhého zbláznili. Přes Tomovy rty přelétnul úsměv a Tom se maličko poodtáhl. Bříšky prstů jemně spočinul na Billově tváři.
„Je to bláznovství, které ve mně trvá už dlouho. Od prvního dne, co jsem tě spatřil mezi těmi dveřmi, jsem to cítil, a teď… teď už to vím,“ zašeptal a s úsměvem hladil Billovu až dětsky hebkou tvář. V Billových očích se objevil úžas a Bill tiše vydechl.
„Tome,“ šeptl a dlaní spočinul na jeho tváři, „proč… proč jsi mi to neřekl?“ zeptal se svou otázku, odpovědi se mu však dostalo téměř vzápětí. Tom sklopil pohled k zemi.
„Bál jsem se… měl jsem strach, že… že bys mě odmítl,“ odpověděl popravdě a odmlčel se. Billovy rty se zvlnily do úsměvu… a tentokrát to byl on, kdo si natočil Tomovu tvář do úrovně té své. Pousmál se a zavrtěl hlavou.
„Kdybych to věděl… kdybych to věděl, nebál bych se udělat to, co jsem chtěl udělat už dlouho. Udělat tohle,“ šeptl a aniž by to Tom očekával, spojil jejich rty v jedny. Teď už nebyl nesmělý, teď už se nestyděl za své city. K tomu mladíkovi před sebou cítil to, co necítil ještě nikdy k nikomu. Zamiloval se do něj tak rychle, aniž by si to sám stačil uvědomit. O to krásnější teď bylo cítit to zvláštní kouzlo ve svém srdci.
Pomalu se od něj odpojil a přivřel víčka s dlouhými řasami.
„Co bude dál, Tome?“ zašeptal proti Tomovým rtům a vzhlédl k páru oříškových očí, které se na něj usmály.
„Co myslíš?“ odpověděl protiotázkou a neubránil se malému úsměvu. Přesně věděl, co svou otázkou Bill myslel… a také na ni znal odpověď. Billovy oči vzhlédly k těm Tomovým.
„Přál bych si…,“ nedořekl, Tomův ukazováček spočinul na jeho pootevřených rtech a ukončil tím příval slov, která byla v tuto chvíli úplně zbytečná. Možná bylo jeho přání stejné jako to Billovo.
„Přál by sis, abych tě odnesl do postele, věnoval ti polibek na dobrou noc a ráno tě stejně krásným polibkem probudil?“ zašeptal s úsměvem a zastrčil pramínek Billových černých vlasů za jeho ucho pozorujíc, jak k němu vzhlédlo to hluboké moře čokolády.
„T-to… to by opravdu…,“ nedořekl, nesměle sklopil svůj pohled, reakce však byla úplně jiná, než jakou ji očekával.
Tom neodpověděl. Místo toho se sklonil… a za okamžik už svíral jeho tělo ve své náruči, stále se usmívajíc. Billovy oči překvapeně zamrkaly, přesto se na něj Bill usmíval tím nejkrásnějším úsměvem, jakého byl schopen. Nesměle ovinul paže kolem Tomova krku a nechal se jím unášet do svého pokoje. Byl lehký jako peříčko.
Tomovu tvář rozzářil úsměv a Tom se zastavil přede dveřmi Billova pokoje. Loktem se opřel o kliku a i s Billem v náruči vešel dovnitř. Přešel až k velké posteli a velmi něžně jej položil do bílých peřin. Cítil pár mandlových očí, které se na něj upřely a dvě paže, které si jej za týl přitáhly blíž k sobě.
„Slib mi, že to nebyl jen sen. Slib mi, že… že mě ráno probudíš?“ Billův hlas zněl naléhavě a Bill se zadíval do Tomových upřímných očí s neskrývanou oddaností.
„Slibuju,“ zašeptal a svůj slib stvrdil dlouhým, procítěným polibkem.
„Dobrou noc, Bille,“ zašeptal a s posledním letmým pohlazením jeho tváře zamířil ke dveřím, naposled se otáčejíc.
Víčka černovlasého chlapce už podlehla kouzlu spánku, když vycházel ze dveří. Věděl, že touto nocí nic nekončí. Touto nocí teprve vše začíná…
autor: Rachel
betaread: Janule
Inu, líbí se mi to… vážně jo!^^ Sice mi nejde do hlavy, jak vypadá psaníčko a vždycky si vybavim nějakej papír, ale to nevadí 😀 Těšim se na další díl…
Jsem naprosto dojata ♥ … Úžasný díl, prostě nemám slov … Konečně se políbili, hurááá ♥♥♥ … Prostě dokonalost … ♥
Páni! Nedostatek slov momentálně převládá… Nečekané, avšak krásné! Jsem opravdu velmi zvědá, jak tomu bude druhý den.. :o)
jeeeee to je …to je tak krasne ze asi omdlim nebo uz vazne nevim
Konečně, konečně!!!!! V jednu chvíli už jsem se bála, že se zase zjeví Hailie (jako že je jí třeba blbě z té cukrové vaty 😀 ) ale naštěstí ne, takže supéér!!
Jsem mrtvá,totálně mrtvá!!!!Umřela jsem blahem ♥♥♥ O tom se mi ještě bude zdát,protože něco tak krásného se mi musí promítnout do snu…dokonalý dílek ♥♥♥
Jo! Jo! Jo! ^^
[6]: A zdálo se ti???:-D
Děkuju moc moc za komentáře, jsem ráda, že jste se teda úspěšně dočkali a máte z toho radost:-D Ani jsem nečekala, že vás to až takhle dostane xD♥ Díky moc:-*
[8]: Nezdálo!!!!!!!=(((( Ale když budeš tak krásně psát pořád,tak určitě přiště bude!!!=)
Krásnýýýýý <3 Konečně něco víc! xD Jinak to už spolu jakoby choděj? Co takhle rande? xD Musí být xD a pak tamto xD Už jsem se bála že se ten spratek probudí a zas je vyruší xD Nestalo se tak a jsem ráda xD
dokonalý díl!!! dokonalý
Začína to být zajímavé.