autor: Becs
„Jsi naštvaný?“ zeptal se mě Gustav opatrně, když Tom i jeho kamarád zmizeli za rohem a on se ke mně vrátil.
„Nezlobím se,“ zakroutil jsem hlavou a upil ze svého, teď už teplého, piva. Povzdechl jsem si a zadíval se do dálky.
„Řekni něco,“ drcnul do mě Gustav, když už pro něj ticho bylo neúnosné. Opravdu se tvářil dost nervózně. Okusoval si spodní ret, což byl spíš můj zlozvyk. Když to dělal on, působilo to celkem děsivě.
„Nezlobím se, Gusi. Všechno je v pohodě,“ pousmál jsem se na něj, abych mu dodal klid, ale věděl jsem, že do mých očí vřelost nepronikla.
„Nebyl na tebe hnusný nebo tak?“ vyptával se.
„Ne, naopak. Byl moc milý. Omluvil se mi, že mě vyděsil. I za ty holky a za všechno,“ přiznal jsem mu. Snažil jsem se z toho mít radost, ale nějak to prostě nešlo. Konečně jsem se dostal z té mlhy, ve které jsem těch pár týdnů žil, a teď jako třešničku na dortu jsem dostal i omluvu. Měla by to pro mě být ta pomyslná tlustá čára, kterou za tím udělám, abych to mohl uzavřít, ale nevím. Pořád mi na tom něco vadilo. A tentokrát to nebyly výčitky z toho, co jsem udělal.
„Promluvili jste si o tom, co se tehdy stalo?“ pokračoval Gustav ve výslechu a měřil si mě tím starostlivým otcovským pohledem. V prstech pořád dokola obracel krabičku od cigaret.
„Ne, to ne. Vypadal, že se k tomu nechce vracet. Prostě se jen omluvil a ujistil mě, že už mě nikdo nebude otravovat,“ doplnil jsem mu další díly skládačky. Gustav se zatvářil překvapeně.
„Počkej. Takže to je všechno? Už se neuvidíte?“
„Proč jsi tak překvapený?“ nakrčil jsem čelo. „Čekals něco jiného?“
„No já… nevím… Možná jsem si myslel…“ začal koktat jako tehdy na střední, když měl před celou třídou zpaměti odříkat svůj referát do biologie. Bylo mi jasné, že je tady něco, co mi nechce prozradit.
„Gustave, víš, že tě mám rád, ale okamžitě to ze sebe začni sypat, než ti ublížím,“ poručil jsem mu s nejpřísnějším pohledem, jakého jsem byl schopen.
Gustav se ještě chvilku mračil a očividně sváděl těžký vnitřní boj. Chvilkama vypadal, že na mě začne křičet, ale pak si jen rezignovaně povzdychl.
„To tvoje mamka.“
„Co je s ní?“ nechápal jsem. Jak by do tohohle všeho mohla zapadat moje vlastní matka?
„Ona něco řekla a já jsem si to pak s něčím spojil, a tak jsem si myslel, že máme třeba pravdu. Ale asi ne,“ blábolil a plácal jednu věc přes druhou.
„Co to sakra meleš?“ Pomalu, ale jistě jsem ztrácel trpělivost. Tak takové problémy s vyjadřováním neměl Gus ani na škole, a to je fakt co říct. Znovu se nadechl a pokračoval.
„Víš, jak jsem si myslel, že jsi do Toma možná zamilovaný,“ odmlčel se a čekal na reakci, takže jsem jen kývnul. „Mluvil jsem s tvou mamkou a ona se mě na něj ptala. Taky si myslela, že do něj jsi zamilovaný. Dokonce si byla dost jistá. Prý jsi o něm pořád mluvil, i když jen v náznacích. A tak jsem se rozhodl, že budu jednat. Před pár dny jsem potkal Georga a on do mě začal hustit ohledně Toma.“
V krátkosti mi převyprávěl celý příběh o tom, jak se potkali v baru, a Georg nám chtěl domluvit setkání. Mlčky jsem poslouchal a jen občas přikývnul.
„No a po tom rozhovoru s tvou mamkou jsem si řekl, že by možná stálo za to to zkusit. Už jsi vypadal, že je ti líp a že bys ten rozhovor mohl zvládnout. Zkrátka jsem byl přesvědčený o tom, že když se uvidíte, tak si přestaneš lhát a uvědomíš si, že jsi do něj zamilovaný a třeba to dáte dohromady,“ dokončil svůj monolog a zase se na mě zkoumavě díval. Neměl jsem mu na to co říct. Srovnával jsem si v hlavě myšlenky a víc než co jiného jsem cítil zklamání.
„Myslel jsem, že přeskočí jiskra,“ uzavřel to nakonec Gustav.
„No, z jeho strany v tom už žádná jiskra nebyla,“ pronesl jsem nakonec hořce, když jsem si vzpomněl, jak Tom prchal pryč. Možná mu ten rozhovor se mnou byl nepříjemný. Cítil se za celou tu situaci trapně, a tak se chtěl jen omluvit a vypadnout.
„Počkej,“ zarazil se Gustav a naklonil se trochu dopředu. „Z jeho strany nebyla. Takže chceš říct, že z tvé ano?“
„Do prdele, Gusi, já nevím. Viděl jsi ho? Je fakt k sežrání,“ rozhodil jsem rukama a musel jsem se smát tomu, jak jsem byl hloupý.
„Kurva, chceš mi říct, že se mu celou tu dobu vyhýbáš, zatímco on je tebou posedlý, a pak když se konečně vidíte, ty bys zájem měl, ale on už ne?“ shrnul to Gus docela přesně. „Tak tomu teda říkám ironie osudu.“
„Fakt vtipný,“ odbyl jsem ho, když se rozchechtal jako pomatený blázen.
„Mám číslo na Georga, pokud bys měl zájem. Můžu mu napsat, ať mi pošle to Tomovo a můžeš to zkusit znovu,“ navrhnul mi a už, už se hrabal v kapse.
„Hele, na to ani nemysli,“ zarazil jsem ho rychle. „Opovaž se rozjíždět nějakou akci jen proto, že mám pocit, že bych k němu možná mohl něco cítit.“
„Jaké možná? Teď jsi říkal, že tam něco bylo. Je to mnou, že ten rozhovor nějak nestíhám sledovat, nebo jsi ty ten magor?“ kroutil hlavou kamarád.
„Prosím tě, jak bych před ním vypadal? Celou dobu ho odmítám, a teď najednou mám zájem? To je na hlavu. Navíc on vypadal, že už mu na tom nezáleží. Nebudu se nikomu vnucovat.“
„Bože, můžeš mi vysvětlit, proč zrovna já mám za nejlepšího kámoše toho největšího zabedněnce ze všech?“ pozvedl Gustav svou tvář s trpitelským výrazem k nebi. „Bille, ten kluk na tebe čekal den co den. Hledal tě. To mi nepřijde jako, že mu na tom nezáleží.“
„Možná to tak bylo předtím, ale teď je to pryč. Už se o tom nechci bavit a byl bych ti vděčný, kdyby ses do toho už nepletl.“ Začínal jsem být pěkně vytočený. Celá tahle situace byla debilní a Gustav do toho neměl co kecat ani zasahovat. Zaslechl jsem něco, co znělo jako: „Za dobrotu na žebrotu,“ ale dál už jsme se o Tomovi nebavili. Chvilku nám trvalo, než jsme ze sebe setřásli podráždění. Nakonec jsme se přes to dokázali přenést a začali se bavit o normálních věcech, jako by žádný Tom nikdy nebyl.
O pár dní později jsem se procházel po rušné ulici a měl jsem za sebou úspěšný nakupovací maratón. Úplně jsem zapomněl, jak je super si při nákupech vyčistit hlavu. Byl jsem blázen, když jsem se tak dlouho schovával doma. Půlka mých posledních prázdnin mi prakticky utekla a já byl rozhodnutý, že si ten zbytek pořádně užiju. Od září jsem měl nastoupit do jednoho interiérového studia, potřebovali někoho, kdo se jim bude starat o látky a podobné věci. Byl jsem z toho dost nervózní, ale na druhou stranu už jsem se těšil, že si začnu vydělávat peníze, a konečně se odstěhuju z toho mrňavého studentského bytu.
Domů se mi ještě nechtělo, takže jsem sešel z hlavní cesty a postranní ulicí jsem se dostal až k parku, abych si cestu trochu prodloužil. Na nohou jsem měl nové botičky a chtěl jsem si je ještě trochu užít, než je doma vyzuju.
Zelený park byl jako obvykle plný ječících dětí, které se v období prázdnin stávaly ještě divočejšími než obvykle, ale dneska mi to nevadilo. Ulovené kousky mě hřály na srdci a mou náladu nemohl nikdo pokazit.
Už jsem se viděl, jak si vykračuju v nových kalhotách, když do mě vrazilo něco malého a neonového. Dřív než jsem si stačil promnout zátylek a pátrat po tom, kdo mě tak bravurně trefil, obrátil se mi svět vzhůru nohama a já najednou ležel na zemi v trávě. Zamrkal jsem do jasného slunečního světla, které se sem dralo skrz stromy, a měl jsem chuť se rozesmát. Musel jsem vypadat jako úplný idiot.
Ze záchvatu mě vytrhl vlhký čenich, který mě začal oňufávat na obličeji, a výkřik: „Pane bože, nestalo se vám nic?“ Pak se nade mnou začala vznášet povědomá fousatá tvář.
„Bille?“ Tom mě popadl za ruku a postavil na nohy. Moje tašky se válely všude okolo, ale moc jsem se o to nestaral. Se smíchem jsem si začal oprašovat kousky trávy z nohou a taky ze zadku.
„Omlouvám se. Ona je prostě nevyzpytatelná,“ tvářil se rozpačitě Tom a škrábal se na zátylku.
„Možná, že by se to nestalo, kdyby mě někdo netrefil jejím míčkem, víš.“ Nemohl jsem se ovládnout a musel se začít smát nahlas, když jsem viděl Tomův překvapený výraz.
„Trefil jsem tě?“
„Hodils ten míček?“ odpověděl jsem otázkou a kývl směrem k psovi, který ležel na zemi kousek od nás a mezi packami se mu povaloval předmět doličný. Tom jen kývnul.
„Tak potom ano. Trefil jsi mě,“ ušklíbl jsem se. Trochu mě bolel bok z toho nečekaného pádu, ale jinak jsem byl v pohodě, takže jsem nemínil dělat scénu.
„Moc se omlouvám,“ kál se Tom a tahal se za rukáv mikiny. „Se mnou se ti stávají jen ty nejpodivnější nehody, co?“
Oči se mu rozšířily, když si uvědomil, co vypustil z pusy. Byl jsem si jistý, že nám oběma před očima prolétla vzpomínka na jisté záchody. Věděl jsem, že se nadechuje, aby mi vysypal další omluvu, ale já jen zakroutil hlavou, aby to nechal být. Chvilku jsme tam postávali jako dva puberťáci, kteří si na prvním rande neumí poradit.
„Neposadíš se na chvilku?“ navrhnul Tom a ukázal na starou lavičku. „Sotva jsme sem s Diesel přišli. Ještě si bude chtít chvilku pohrát.“
„Proč ne?“ pokrčil jsem rameny a konečně se pustil do sbírání svého nového majetku. Tom mezi tím zvedl míček a mrsknul s ním do dálky.
„Říkal jsi, že se jmenuje Diesel?“ zeptal jsem se, když jsme se usadili. Tom se ode mě držel v bezpečné vzdálenosti. Nevím jistě, jestli to bylo proto, abych neměl strach, že na mě bude něco zkoušet, nebo prostě proto, že už mě bral jako někoho, koho nechtěl balit.
„Jo, je to trochu trapné, ale v pubertě jsem byl posedlý Vinem Dieselem a chudák Diesel to odnesla,“ vysvětlil a bylo znát, že je mu to trapné.
„Vin Diesel je fajn,“ připustil jsem a doufal, že ho ten pocit trapnosti trochu přejde. „Takže jsi ten kluk, který má rád rychlá auta?“
„To taky,“ přikývl. „Ale bylo to spíš XXX než Rychle a zběsile, co probudilo mou posedlost. Chtěl jsem být ten super týpek, co si poradí v každé situaci a jezdí na všech těch super věcičkách.“
„Takže skákat auty z mostu a honit gangstery?“ dobíral jsem si ho.
„Ty gangstery bych klidně vynechal,“ rozesmál se Tom, když mu došlo, že si z něj dělám srandu. „Je to skoro patnáct let a zůstalo mi akorát jméno psa.“
„Takže kariéra super týpka se nekonala?“
„Jak se to vezme? Není ze mě tajný agent, ale aspoň jsem si pořídil dvě motorky, abych si to trochu vynahradil,“ zakřenil se na mě a já v něm na okamžik mohl zahlédnout toho kluka, který sní o tom, jak z něj bude akční hrdina. Z nějakého nepochopitelného důvodu mnou projela touha mít Toma ve svém životě. Chtěl jsem s ním sedět a bavit se o blbostech. Poslouchat jeho vyprávění o věcech, které má rád. Toužil jsem vědět, co si myslí a jak se dívá na svět.
„No a nezapomínejme na holky. Takový akční týpek jich musí mít hromadu,“ řekl Tom a vytrhl mě tak z přemýšlení. Pravděpodobně rozváděl nějakou myšlenku, jejíž začátek jsem nepochytil.
„Jo,“ pousmál jsem se, abych zamaskoval mé rozpoložení. Najednou mi totiž došlo, že Tom je heterák a moje odhodlání se mu svěřit se svými city náhle pominulo. Ať už mezi námi je nebo bylo nějaké jiskření, nezáleží na tom. On už je dál, to za prvé. A za druhé, je ještě pořád na holky.
„Už musím jít,“ postavil jsem se a vložil jsem všechnu snahu do toho, aby to nevypadlo jako útěk.
„Řekl jsem něco?“ Toma jsem očividně neoklamal, protože se zatvářil starostlivě.
„Ne. Jen na mě už někdo čeká,“ plácl jsem první hovadinu, která mi přišla na jazyk.
„Aha,“ posmutněl Tom a svěsil ramena. Chvilku jsem bojoval s touhou mu říct, že to není tak, jak si patrně myslí, ale nakonec, co na tom záleželo? Podrbal jsem za ušima Diesel, která si právě přiběhla pro dávku mazlení. Naposledy jsem Tomovi pohlédl do oříškových očí a rozhodným krokem zamířil domů. Knedlík, který mě dusil v krku, jsem nedokázal zahnat ještě dlouhou dobu.
autor: Becs
betaread: J. :o)
Oh fck Bille!
Becs, to tady rozjizdis tyrani jako v blue ci co?! Pockej, vsak ono se ti to vrati!
Oh, baby! 😀 To bylo teda hustý!!! 😀
Ach jáj. Aby toto dopadlo dobre, to sa bude musieť štát zázrak. Alebo zásah z hora. Fakt neviem. Ideálne zavrieť do temnej miestnosti a nepustiť von, kým si to nevysvetlila.
Proč mám pocit, že se vyloženě vyžíváš v tom, jak je oba (ale i nás) mučíš? 😀
Já se z nich prostě zblázním… 😉
Díky za kapitolku a těším se na další.
[4]:
[1]:
Ale no tak. Tolik jste se těšily až se konečně potkají a teď už se setkali po druhé. Tak kde je problém? 😀
A Bitter, Blue bylo určitě horší. 😀
Blue bylo proti tomuhle náhodou úplně mírumilovné!!! TOHLE je týrání a já, jak se na každý nový díl tak těším, tak se pak vlastně vždycky po skončení cítím ještě hůř… 🙁 Už je dál netrap, a nás taky ne, prosííím!!!!!
Souhlasím z holkami a kluci jsou paka ale zlatý.
[5]: jenze ty nemuzu nadavat osobne 😀 takze si to vyzeres ty. A ten tvuj argument o setkani si vytiskni a nekam poves 😀
:´( souhlasím Jasalia. Někam je spolu zavřeme, nebo jim fakt namlátím. Tohle už nejsou malá nedorozumění, to už je na palici 😀
Trápíš nás, zlatí. Každopádně napsané opět špičkově, jenom jsem z toho tak trochu už frustrovaná 😀
Je to krásný, díky moc!
Oooooh, já jsem tak ráda, že se kluci potkali! 🙂 Bylo to takové krásně pohodové a milé, a pak to skončí takhle? Vážně?! 😀 Já tomu nemůžu uvěřit! Oni si ani nevymění čísla, nechtějí se znovu někde setkat…já se z těch dvou asi zblázním! Očividně po sobě touží navzájem, ale dělají, jakože nic. Bože!!!! 😀 Tahle povídka mě asi utýrá!