autor: Janule
TOM
Zatímco jsme se s Billem cpali výbornou večeří z tý nejdražší restaurace, co se dá v Berlíně najít, tahal ze mě Bill, o co tu jde. Užíval jsem si, že absolutně netuší, co na něj za chvíli vytáhnu, a těšil jsem se jak malej harant, až uvidím jeho šťastnej výraz. Sám jsem si to štěstí musel užít potichu, protože jsem chtěl počkat, až si Sabine Dejva odveze, a všechno s Billem náležitě oslavíme. Jsem rád, že jsem to udělal, Billův šťastnej výraz, když pochopil, co to dal do laptopu za cédéčko, byl úžasnej.
Celou akci jsme domluvili vlastně ještě ten samej večer, kdy nám Filip přijel oznámit, co se nám v jiný realitě stalo. Sice spěchal domů za Vallerií, ještě byl vyplesklej z toho, že bude za pár měsíců taťka, ale situace byla tak naléhavá, že jsme ho ukecali a celý večer vymýšleli strategii na Marka. Nakonec jsme byli úspěšní, ale dalo to práci a chtělo to notnou dávku odvahy, drzosti a štěstí. Řídili jsme se heslem „nejlepší obrana je útok“ a rozhodli se začít pokud možno hned.
Jako první jsme se museli dostat co nejblíž k Markovi. Bylo jasný, že Bill i já máme podle všeho u našeho bývalýho právníka tak velkej škraloup, že by nás nejspíš s nějakou další nabídkou spolupráce vynesl v zubech, takže zbyla jediná možnost. Museli jsme na to jít přes jeho ženu Sylvii. Vzhledem k tomu, že jsem se s ní nedávno potkal ve vinárně, pokecali jsme v přátelským duchu, aniž bych jí, jako moje druhý já, sahal na zadek, a vyměnili jsme si telefonní čísla, nebyl kontakt s ní zase tak nemožnej, ale potřebovali jsme, aby se další setkání s ní odehrálo jako náhoda, nesměla mít podezření, že je všechno připravený.
Nejvíc nám vlastně pomohla moje idea, tedy mého druhého já, s cestami do budoucnosti. To byl výbornej nápad, a ten jsme dokonale využili. Jenže na začátku to samozřejmě mělo svá úskalí. Když jsme si tady tak naivně naplánovali, že bude Filip pořádat pravidelný výpravy do budoucnosti, aby zjistil, jestli nám něco nehrozí, tak nějak jsme zapomněli na jeden problém. Tím byla Vallerie. Lépe řečeno těhotná Vallerie.
Když se Filip chystal na první cestu, vlastně hned dva dny poté, co jsme to domluvili, najednou bylo potřeba jí vysvětlit, proč tam jede. Přece jen… je to risk, nikdy člověk neví, co se může stát, Béda může mít poruchu… Filip tehdy volal celej nešťastnej, co má dělat, že Valerii neumí a nechce lhát, že ona to na něm stejně pozná, a rozpadne se jim kvůli nám manželství, který si chudák ještě vůbec nestačil užít; tak jsme mu nakonec, po dlouhém zvažování, dali povolení jí o nás říct. Bylo jasný, že jinak je náš plán ohrožen, a později jsme uznali, že vysvětlit těhotný Vallerii, zmítanou hormony, proč otec jejího budoucího syna cestami do budoucnosti riskuje život tak často, a proč se proboha najednou potřebuje přebarvit na hnědo a nechat si narůst fousy, aby ho nikdo nepoznal, by byla jen další potíž.
Nebyl jsem u toho, když Filip svý těhulce vysvětloval, že nejsme normální dvojčata, že kromě slávy, peněz a zázračnýho Bédy jsme speciální i jinak, ale naštěstí se mu to podařilo. Vall na náš vztah reagovala celkem klidně, spíš se prý radovala, že konečně chápe důvod, proč jí ty naše testy vycházely tak divně, a i když se chvíli zlobila, že jsme jí lhali, pochopila, že jsme ani jinak nemohli. Jako budoucí matka uznala, že když jde o život a štěstí našeho syna, nemůže mít proti tomu námitky. Tím byla pokořena další překážka na cestě k cédéčku, které nám mělo usnadnit další život.
Nesmírná výhoda cest do budoucnosti je to, že se jimi v minulosti vůbec nic nezmění. Samozřejmě, pokud si odtud zpátky do současnosti nepřivezu nějaký výsledky zápasů, abych si tu na ně vsadil, to pak ale změním přítomnost, a následkem i budoucnost, ale ne minulost, která už proběhla, což až tak moc nevadí. Stejně se to ale podle dědovejch zásad nemá dělat, jak mi vysvětlili Filip s Billem. Ovšem podle dědovejch zásad se nemělo nic ani měnit v minulosti, bylo to vlastně stokrát horší, než si přivést nějaký ty čísla, takže zrovna oni dva měli máslo na hlavě a neměli co kecat. Důležitý ale je, že ať už tam člověk provede cokoliv, na minulost to nemá vliv, a může se tam poflakovat, jak dlouho chce. Jen se tam nesmí nechat zabít, to by byl průšvih. Když se pak dokáže vrátit do stejnýho času, z kterýho vycestoval, jen o minutku později, přijde tak maximálně o tu minutu svýho života, naopak tím klidně pár hodin nebo i dní navíc získá, protože se ve chvíli, kdy je v budoucnosti, vyskytuje v takový pomyslný časoprostorový bublině, která jako by se nafoukla z místa, ze kterého vystartoval, a když se vrátí zpátky, zase splaskne.
Je to zvláštní, jak tohle funguje, ale je to tak, Filip nám o tom uspořádal docela slušnou přednášku. Budoucnost je vlastně jen virtuální skutečnost, závislá na okamžiku startu, která ale vůbec nemusí nastat… pokud se samozřejmě nejedná o osudový křižovatky, který jsou prý v životě každýho člověka naplánovaný napevno a proběhnout musí. Všechny ostatní drobnosti každodenního života jsou jen následky našich současných činů, myšlenek, a plánů, takže se můžou ještě změnit, ale jakmile jednou padne rozhodnutí, že se něco stane, mělo by to tam být. Samozřejmě, pokud si to ta dotyčná osoba zase nerozmyslí, v tu ránu to z budoucnosti jako mávnutím proutku zmizí. S tím se ovšem počítalo, takže jsme museli být opatrní, ale jinak jsme svobodného potulování v budoucnosti, a možnosti kdykoliv utéct zpátky, hodlali náležitě využít.
Nejdřív bylo potřeba Marka delší dobu sledovat, a zjistit, co celý dny dělá. V tomhle jsem byl z obliga, protože pokud jsem si nechtěl ostříhat dredy a nechat ksicht přejet parním válcem, neměl jsem šanci být před ním nenápadnej, zrovna tak Bill. Tady nastoupil Filip. Nechal si narůst strniště, obarvil se na hnědo a vyrazil o pár týdnů dál. Sledoval Marka nenápadně z povzdálí několik dní, přičemž se vždycky zase vrátil zpátky do času, z kterého vyrazil, tudíž Vallerie neměla důvod protestovat, o jeho společnost nepřišla. Sice se bála, že se někde něco zadrhne, ale po několikátým skoku si zvykla tak, že ji to přestalo děsit.
Brzy jsme zjistili, že Mark je výbornej objekt ke sledování. Jeho sebevědomí a pocit neohroženosti mu dodával naprostou lehkost bytí, tudíž nebyl nijak ostražitý, aby si neustále hlídal, jestli ho někdo nesleduje; měl dojem, že všechno a všechny ovládá on, tudíž jemu se nemůže nic stát. Vždycky byl takovej, co ho pamatuju, sice inteligentní, ale hlavně sebestřednej nafoukanej blbec. Ovšem čím větší blbec, tím nebezpečnější, bohužel. Proto nebyl problém, aby Filip v několika restauracích vyslechl od vedlejších stolů pár rozhovorů, které se týkaly jeho práce, volného času a všeho, co hodlají s manželkou podnikat. Tak jsme se dozvěděli, že se na začátku prosince chystají do rakouských Alp lyžovat, tak jako každej rok. Vzhledem k tomu, že tenhle zájezd byl podle všeho pravidelná věc, jezdili každý rok na stejné místo, dalo se s tím počítat jako s něčím, co se určitě stane. Nejspíš to měli zaplacený, a nic nebránilo v odjezdu. S nemocí nebo zraněním jsme museli počítat, ale zatím nic nenasvědčovalo tomu, že neodjedou. Samozřejmě jsme museli počkat, až se tak opravdu stane, než jsme šli do akce. Ta musela proběhnout v současnosti. Ale zpět k plánování…
Když jsme měli nashromážděno dostatek informací o Markově životě, vyvstal před námi další úkol. Zjistit, kde má ukryté důkazy proti svým klientům. Bylo víc možností. Jako první nás samozřejmě napadla kancelář. Filipova návštěva, kterou vymyslel Bill, kdy se náš vědec oblékl a tvářil jako poslíček s pizzou, již si ovšem samozřejmě nikdo neobjednal, díky čemuž se tam mohl delší čas zdržet a pořádně se porozhlídnout, nám potvrdila, že tam to nejspíš nebude. Příliš mnoho očí by mohlo vidět, kam svoje důkazy Mark schovává, zaměstnanci jeho kanceláře byli na velmi malém prostoru dvou místností, a z toho důvodu jsme usoudili, že kancelář to asi nebude. Vzhledem k tomu, že s tímhle místem jsme víceméně počítali, byli jsme na chvilku v koncích.
Další možnost byla, že má svoje důkazy ukryté doma. Možnost, že jsou v bance v trezoru nebo někde úplně jinde, byla samozřejmě taky, ale to bychom byli v koncích, do bankovního trezoru bychom se zřejmě nedostali, kouzelnou hůlku fakt nemáme, takže jsme si radši tuhle možnost moc nepřipouštěli, a hodlali to vzít postupně. Mark byl jinak celkem jednoduchej člověk, tak jsme spíš spoléhali na to, že se doma cítí bezpečně a důkazy proti nám bude mít tam.
S dalším řešením, jak se k němu dostat, přišel opět Bill. Měl sice v tomhle divadelním kusu spíš vedlejší roli, ale bez jeho nápadů a zásahů do scénáře bychom to s Filipem zřejmě řešili ještě dlouho.
Konečně tak přišla řada na mě. Neměl jsem tak úplně hlavní roli, ale vedlejší to taky nebyla, holt jsme se o dvě hlavní role dělili s Filipem, a myslím, že úspěšně. Kdyby to bylo divadelní představení, na konci by byla nejmíň pětkrát opona, to je jasná věc. Ale zpět k věci…
Dostal jsem za úkol setkat se se Sylvií, a zavést řeč tak, abych vyzvěděl pokud možno co nejvíc o tom, jak mají zabezpečený byt. Nebylo v našich silách najmout si profíka, který by za nás jejich byt vykradl. Zaprvé jsme neměli žádný kontakty na podsvětí, ale i kdyby, bylo by to stejně moc riskantní. Dát důkazy proti nám do ruky nějakýho zlodějíčka by se nám nemuselo vyplatit. Ještě bychom spadli z bláta do louže. Jenže protože se jinak věc řešit nedala, museli jsme do toho jít sami. Měli jsme pěkně stažený půlky, to je jasný, ale nic jinýho nám nezbývalo.
Místo a čas setkání se Sylvií zajistil Filip, když ji jeden den sledoval v budoucnosti. Měla napevno naplánovaný oběd s kamarádkou, tak jsme doufali, že jí do toho nic nepřijde. Místo schůzky byla poklidná restaurace v okrajový části Berlína, a mým úkolem bylo se k nim vnutit, zavést hovor a zdržet ji co možná nejdýl, abych z ní vytáhl potřebné informace.
Podle předem vymyšlenýho Billova scénáře jsem se tvářil velice překvapeně, když jsem vešel do restaurace, radostně jsem se k nim přihrnul a přerušil tak zřejmě jejich rozhovor, ale nedalo se nic dělat. Holky mě přijaly celkem vlídně, a jestli si můžu přisednout, jsem se radši neptal, abych se náhodou nemusel odporoučet. Objednal jsem si jídlo a šaráda mohla začít.
Po pár bezvýznamnejch větách jsem si začal stěžovat na hluk a nepořádek v domě, kvůli kterému jsem vlastně z domova utekl sem do restaurace, a který způsobovali technici, instalující zabezpečovací zařízení, čímž jsem nastolil téma „bezpečnost domu“. Celkem rychle jsem se dozvěděl, že ačkoliv Sylvie Marka už několikrát žádala, aby nechal byt zabezpečit stejným způsobem, s napojením na policii, jako máme my, protože se při jeho odjezdu na delší služební cesty doma bojí, odbyl ji Mark pokaždé tím, že je to zbytečné, protože bydlí v půdním apartmánu, který je zabezpečený ocelovou mříží, a nikdo, kdo od ní nemá bezpečnostní klíč, se nedostane ani ke dveřím bytu, natož aby je překonal. Byly samozřejmě taky bezpečnostní, se sekerkou se na ně jít nedalo, tak naivní zase Mark nebyl, ale vzhledem k tomu, že kdo měl klíče, měl přístup, jsme to neřešili. Hlavní bylo, že se nikde nemusel namačkat kód, ten by se nám zjišťoval těžko. Markovi zřejmě k pocitu bezpečí stačila mříž, čtyři zámky a ocelová závora zevnitř bytu.
Po dlouhém a bezvýsledném dohadování, jak se do bytu dostaneme, napadlo nakonec Filipa naprosto geniální řešení.
Flashback
„Hele, a co takhle jim prostě ukrást klíče…“ pronesl po chvíli mlčení Filip.
„Cože?“ Vyhrkl Bill. „Jako jak?“ zeptal se malinko dementně.
„Normálně… prostě ukrást, odemknout si, a je to,“ vysvětlil nám Fil ne příliš jasně.
„No jo, ale kdo to provede? A jak? To není sranda, ukrást Markovi klíče, přece není tak blbej, aby je někde odkládal, ne?“ namítl jsem, a přemýšlel, jak tohle zařídit. Je fakt, že by to bylo nejjednodušší. Určitě lepší, než shánět nějakýho profíka, to je malinko neuskutečnitelný, a hlavně nebezpečný.
„A kdo říkal, že je chci ukrást Markovi? Sylvie bude jednodušší cíl… nosí kabelku?“ otočil se na mě s dotazem Filip. Kabelku? Jak to mám vědět? Sakra… copak si pamatuju takový detaily?
„Já nevím,“ pokrčil jsem rameny. „Asi jo, jako každá ženská,“ dodal jsem nejistě. Pak jsem si ale vzpomněl, jak to probíhalo, když jsme odcházeli, a ona si chtěla zaplatit oběd sama… jo, vytáhla z kabelky kartu, jasně. „Vlastně jo, má kabelku,“ dodal jsem rychle a Filip spokojeně kývl. Samozřejmě jsem to zatáhl za ni i za kámošku.
„No… tak jí tu kabelku prostě někdo z nás otočí, pučí si klíče a je to,“ pronesl Filip, jako by to bylo jednoduchý.
„Někdo z nás? A to jako kdo? Já snad?“ zděšeně vyhrkl Bill. „Vždyť mě zná, a Toma taky,“ dodal ještě, čímž nás z týhle akce předem vyloučil.
„No dobře, tak já jí to čmajznu,“ připustil Fil, a už se netvářil tak suverénně. Zlodějskou práci nejspíš nikdy nezkoušel, stejně jako my, bude to jeho premiéra.
„Ale hele, stejně je to na nic. Ona přece zavolá Markovi, že jí ukradli kabelku s klíčema, a ten si to už pohlídá, přinejmenším vymění zámky, takže budem stejně v háji,“ přemýšlel nahlas Bill. Má pravdu, tohle je úplně k ničemu.
„Markovi nezavolá, to ani nestihne, to mám vymyšlený,“ usmál se Filip. „My jí totiž tu kabelku hned vrátíme,“ dodal, a my oba na něj vyvalili oči. Jak to chce jako provést? „To zlodějský číslo totiž uspořádám v budoucnosti,“ vyložil Filip konečně karty na stůl. Ne, že by mi to teda nějak pomohlo, stejně mi to pořád přišlo debilní.
„Objasni to, Filipe, jo? Nejsem sice tak úplně blbej, ale tohle mi pořád nejde do hlavy,“ přiznal Bill. Jsem rád, že to řekl za mě.
„To je přece jasný…“ ušklíbl se na nás vědátor. „Těsně před akcí skočím Bédou do budoucnosti, kterou budu mít přesně vytipovanou. Ukradnu jí někde na ulici kabelku, uteču za roh, skočím do Bédy a vrátím se do současnosti. Tady si odemknem, provedem akci, zase za sebou zamknem, já se převlíknu do něčeho jinýho, a skočím Bédou zpátky za Sylvií, minutu potom, co jsem jí kabelku ukradl. Tam se vynořím jako největší zachránce zpoza rohu, kde jsem předtím zmizel, kabelku jí vrátím s tím, že jsem toho zloděje chytil, a ještě mi bude vděčná,“ usmál se na nás vítězně Filip. „Už tomu rozumíte?“
Konec flashbacku
Tohle už nám bylo jasný, a nadšeně jsme ho oba objali. Geniální myšlenka… Jak mi pak po akci Filip vyprávěl, Sylvie mu byla vděčná tak moc, že mu dokonce nabízela peníze jako odměnu za vrácenou kabelku, která měla větší cenu, než všechno to, co v ní bylo. Ani ji nenapadlo, že by to mohl být jeden a tentýž člověk. Náš hrdina je ovšem velkoryse odmítl a velice rychle se zase vypařil, aby si ho nestačila zapamatovat.
Klíče k bytu tedy byly zajištěny, zatím alespoň teoreticky, teď už zbývalo jen zjistit, jak se dostat do trezoru, protože předpokládat, že má Mark důkazy proti svým klientům v krabici od bot někde pod postelí, by bylo naivní. Protože na tohle jsem se při obědě Sylvie nezeptal, musel jsem to udělat dodatečně. Nezbývalo mi, než znovu vycestovat do budoucnosti, do času asi dvě hodiny po našem rozhovoru, a zavolat jí. Musel jsem si nejdřív ověřit, jestli se mezitím něco nezměnilo, a náš rozhovoru u oběda opravdu proběhl.
Flashback
„Ahoj, Tome, něco jsi zapomněl?“ ozvalo se ze sluchátka a já si mohl oddychnout. Všechno proběhlo, jak mělo.
„Ahoj, Sylvie, to víš, že jo, máš naprostou pravdu. Potřebuju poradit. Myslíš, že máš ještě dneska chvilku čas na ubohýho Toma,“ nahrál jsem to na soucit. Když mi to odsouhlasila, začal jsem své naučené představení. „Můj brácha mě totiž otravuje s takovou hovadinou, a já si říkal, že ty bys mohla být ten správnej člověk, co by mi mohl pomoct, a zbavit mě tak jeho otravování,“ přidám ještě malinko lítosti, jakej jsem chudáček.
„No… jestli si myslíš, že jsem ta správná osoba, tak se ptej,“ souhlasí, a já spustím.
„Bill má spoustu šperků, to víš, primadona,“ udělám si z tý svý Divy malinko srandu. „Taky doma máme dost důležitejch dokumentů, tak jsem dostal za úkol, když už je tu ten bordel, najít firmu, která by nám sem někam zabudovala dobrej trezor. Myslel jsem si, že jako ženská, která má určitě šperků hromady, mi poradíš, kam se obrátit,“ neustával jsem v lichotkách, jak jinak na ženskou zapůsobit, než jí dát najevo, že jen ona mě může zachránit… chytila se, holubička.
„No… když vydržíš, tak se ti mrknu, kdo nám dělal doma trezor, ale budu ti muset zavolat zpátky, teď jsem ještě venku. Byli to fajn kluci, Mark na ně neskutečně žárlil, když to u nás dělali, hlídal mě celej den jak ostříž, ani do práce kvůli tomu nešel,“ postěžovala si. „Říkala jsem Markovi, že je to zbytečnej binec, že bychom těch pár cetek klidně mohli dát do bankovního trezoru, ale to zase nechtěl, že je tam drahej pronájem a kdesi cosi, no prostě Mark, znáš ho, nikomu nevěří, ani bance,“ zasmála se. „Večer ti brnknu ten název firmy, jo?“ ujistila mě a já jí poděkoval.
Konec flashbacku
Měl jsem za co… věděli jsme toho najednou víc, než jsme si původně mysleli, že zjistíme. V bankovním trezoru teda nejspíš důkazy nejsou, nebo o něm Sylvie neví, ale to je nepravděpodobný. To byla skvělá informace. Trezor byl v bytě, takže i předpoklad, že v něm jsou důkazy. Jméno firmy nám pomohlo s typy trezorů, které ta dotyčná firma vyrábí. Na to jsem se z pochopitelných důvodů Sylvie zeptat nemohl, to už by bylo malinko nápadný, ale ona mi ho večer vyzvonila zcela sama, div mi nenadiktovala i výrobní číslo, takže i tahle starost se vyřešila v podstatě hned. Tady při nás vyloženě stálo štěstí, jinak se to nedá vysvětlit. Někdo nahoře nás má přece jenom rád, i když si skáčeme časem, jak se nám líbí…
Tady nastal další úkol pro Filipa a jeho fotografickou paměť, aby si sedl k internetu, a hledal informace o všem, co se o tomhle typu trezoru dá zjistit, zapisoval si je do své geniální paměti a dával si je do souvislostí. Živě si vzpomínám na chvíli, kdy mi nadšeně telefonoval, že našel naprosto úžasnej internetovej obchod, kde prodávají v podstatě potřeby pro zloděje, jako jsou například odposlouchávací zařízení, mikrofony a kamerky vestavěný do všech možných myslitelných předmětů denní potřeby, samozřejmě vesměs všechno napůl ilegální, což nás dost překvapilo. Neměl jsem páru, že se něco takovýho dá vůbec koupit, natož naprosto volně. Filip tam ovšem díky jednomu rozhovoru dvou profíků na fóru našel skvost. Bylo to příšerně drahý, ale pro nás jediná možnost, jak se dostat do trezoru. Museli jsme totiž prolomit kód. Na dveřích bytu sice nebyl, ale u trezoru už jsme se tomuhle problému nevyhnuli.
Flashback
„Je to naprosto geniální,“ rozplývá se Filip do telefonu. „Je to vlastně prolamovačka kódů. Na klávesnici na trezoru nasadíš malej nástavec, připojíš ho k laptopu, zapneš program na prolamování hesel, a ono už to dělá všechnu práci za tebe. Zkouší to kosmickou rychlostí vymačkávat kódy do chvíle, než se ti to otevře,“ popisoval mi to nadšeně Filip. „Jednodušší heslo máš za čtvrt hodiny, ty nejsložitější za dva roky, tak musíme doufat, že si tam dal Mark datum narození svojí ženy nebo něco takovýho.“
„No to je ohromný!“ sdílím jeho nadšení. „Jak tohle můžou prodávat?“ zeptám se udiveně, protože mi to nějak nejde do hlavy. Vždyť vykrást někomu trezor je trestný, to ví každý malý dítě…
„Jednoduše,“ sdělí mi Filip. „Mají to právně ošetřený tak, že musíš přijít s tím, že jsi majitelem tohohle typu trezoru, ukázat doklady o koupi, a pak ti to prodají, abys měl šanci se dostat ke kódu, když ho zapomeneš,“ směje se Fil do telefonu. „Jak říkám, dneska je prostě za prachy možný fakt všechno.“
Konec fashbacku
Tak jsme šli koupit trezor. Bylo to vyřízeno během pár hodin, stál sice prachy, ale když už jsme ho měli, objednali jsme si i zabudování. Aspoň budeme mít bezpečnej prostor, kam uložit všechno, co je nějak důležitý a neměly by to spatřit nepovolaný oči. A až zapomenem kód, lehce si ho prolomíme. Tím byla v podstatě celá akce připravena, a už jsme jen čekali, až ti dva odjedou do Rakouska lyžovat. Vzhledem k tomu, že tohle jsme zvládli připravit celkem rychle, bylo spousta času, Bill mezitím spolehlivě zapomněl termín jejich odjezdu, a já si řekl, že pro něj uděláme s Filipem překvapení. Bylo mi jasný, že čím blíž bude termín našeho vloupání, tím větší bude mít Bill strach, a proto jsem s Filipem domluvil, že mu to prostě neřekneme. Jednou dvakrát se mě zeptal, jestli se něco změnilo, a když jsem se nijak zvlášť nezpovídal, nechal to být. Asi si myslel, že je času pořád dost. Jenže my měli jasně stanovenej termín na tuhle středu, kdy si Mark se Sylvií sbalili lyže, a odfrčeli do Alp. Museli jsme co nejdřív, kdyby si tam náhodou zlámali nohy, a vrátili se zpátky domů. Čas najednou začal běžet tryskem.
Až potud Bill celou historii znal, ale dál už neměl ponětí, protože když jsme s Filipem prolamovali heslo u Marka v bytě, on si myslel, že jsem s Gustavem na dalším tahu. Musel jsem to zařídit tak, abych se mohl zdržet přes noc, kdyby se nám ten kód nedařilo prolomit dlouho, a Gustav byl spolehlivej štít. Odkýval mi to, když jsem mu volal, aby mi poskytl alibi, že musím Billovi koupit tajně dárek, a bylo to hotovka. Teď tuhle lest ovšem budu muset přiznat, tak doufám, že nedostanu na zadek. Moje milovaný dvojče jedním okem zírá na laptop, kde se odehrává žhavá scénka z koncertní šatny, a druhým na mě, až mu konečně začnu vyprávět, jak jsme to s Filipem všechno zvládli. Tak vzhůru do toho…
„Šlo to až překvapivě dobře,“ začnu, zatímco Bill fascinovaně zírá na nás dva, jak se líbáme v šatně. „Jak bylo domluvený, Filip se párkrát skočil v Bédovi podívat do budoucnosti, jakej budou mít Mark se Sylvií program, a kdy budou co nejdál od svýho domu, a když jsme zjistili, že jsou tenhle týden na horách v Rakousku, rozjeli jsme akci. Všechno bylo perfektně připravený, ale to už víš, šlo jen o to, aby to vyšlo. No… a čas jejich odjezdu nastal tuhle středu,“ podívám se na Billa a setkám se s jeho pohledem.
„Takže flám s Gustavem?“ rozsvítí se Billovi v hlavě, že jsem mu kecal. „Ty zatracenej podvodníku,“ nakloní se ke mně s úsměvem a líbne mě na rty. „Zasloužil bys, takhle mi lhát,“ pohladí mě po tváři, je vidět, že mu to nijak zvlášť nevadí.
„Jo, nechtěl jsem, aby sis dělal starosti,“ vrátím mu úsměv a pokračuju. „Podle scénáře nejdřív Filip okradl v budoucnosti chudáka Sylvii o kabelku. Všechno šlo dobře, ani ji nemusel praštit, nechala se okrást jednoduše, v podstatě beze svědků. Já mezitím čekal v současnosti v jeho autě před Markovým domem, až ti dva odjedou, abychom si byli jisti. Ve chvíli, kdy se ke mně připojil Filip, a Markovo auto odjelo, nastal náš čas,“ zakřením se na Billa. „Měli jsme pěkně v kalhotách,“ přiznám mu, „myslel jsem, že z toho auta nevstanu, jak jsem měl strachy dřevěný nohy.“
„Ty můj hrdino,“ usměje se na mě chápavě Bill. „Já bych nevstal,“ snaží se mě uklidnit, že nejsem ten největší srab na světě.
„Taky jsem měl namále, a celou cestu nahoru k bytu jsem se klepal jak ratlík. Byli jsme oba maskovaný, aby nás nikdo nepoznal, rukavice kvůli otiskům, a šli jsme na to,“ vzpomínám na ten zvláštní pocit, když jsme se s Filipem plížili nahoru po temných schodech a báli se každýho sebemenšího zašustění. „K bytu jsme došli bez úrazu, takže nebyl problém si odemknout a zapadnout dovnitř. Nejdřív jsme se pečlivě zamkli, pak jsme prošli bytem a zjistili, že v největší nouzi, kdyby se náhodou pro něco vrátili, by se dalo utéct oknem na střechu, a tam počkat, než zase vypadnou. Začali jsme pátrat po trezoru. Netrvalo to tak dlouho, jen asi dvacet minut. Byl v ložnici, maskovanej skříňkou na povlečení,“ usměju se vítězně na svý dvojče. „Přišel jsem na něj já,“ dodám ještě hrdě, aby bylo jasno, kdo má největší zásluhy. Hned za to schytám od Billa další pusu, napiju se skvělýho šampáňa a pokračuju.
„Mohli jsme se pustit do práce. Filip nasadil prolamovačku hesel, a čekali jsme, až udělá práci za nás. Já stál u dveří bytu, poslouchal jsem, co se děje venku, Filip hlídal trezor a takhle jsme tam strávili v naprostý tichosti dvě a půl hodiny, než se ozvalo vysvobozující cvaknutí, a trezor se otevřel,“ vydechnu a úplně mě zaplaví stejný pocit štěstí jako tam. „Bylo to tam,“ hned pokračuju. „Krabice od bot, myslím, že to byly Adidasky,“ vzpomínám na detaily, co mi utkvěly, „plná důkazů proti všem jeho klientům. Cédéčka, fotky, dopisy… no prostě směs všeho možnýho.“
„Takže jste to ukradli všechno?“ zvedne obočí v údivu Bill.
„Jo, vzali jsme mu všechno, a mám pocit, že jsme jeho klientům zachránili zadky, aniž by o tom měli páru,“ odpovím Billovi a cítím přitom vážně hrdost. Připadám si jako Super Mario nebo někdo podobnej. Porazil jsem draka, vysvobodil princeznu, prostě úžasnej pocit.
„Našel jsem naše cédéčko, zbytek vzal Filip do Linau a spálil to v kotli. Říkal, že se na to radši nedíval, aby ho prej náhodou nelákalo někoho vydírat,“ zasměju se a Bill se mnou. „Prachy jsme mu tam nechali, aby neměl důvod hlásit krádež, zametli jsme za sebou stopy, a rychle vypadli pryč. Filip musel ještě vrátit Sylvii vypůjčenou kabelku a bylo to v cajku,“ dokončím svoje vyprávění, a v tu chvíli skončí video na obrazovce, přesně v situaci, kdy mi Bill strčil ruku do kalhot. To bude zřejmě ten okamžik, kterej zveřejnil Mark v Bildu, protože horší záběr tam za celou dobu nebyl, už jsem to viděl třikrát. Měl při svým štěstí smůlu, chlapec, že se mu nepodařilo natočit to dál, protože pak by měl teprve ty správný žhavý záběry. Billa na kolenou, s hlavou v mým rozkroku… ještě si to živě vybavuju.
„Já jsem tak šťastnej!“ zatleskalo rukama moje dětinský dvojče, jako když mu bylo sedmnáct, „takže už na nás nic nemá? Je to všechno v pořádku, Tomi?“ ptá se mě s nadějí v hlase. Sežral bych ho samou láskou, když se vrátí do těch let, i když by to někdo mohl považovat za trapný. V těch letech jsem do něj byl naprosto šíleně zamilovanej, a hrozně rád na to vzpomínám. Ale musím tomu svýmu kocourovi odpovědět, i když ho asi zase tak moc nepotěším.
„No… snad jo, ale nemůžeme vědět, jestli od toho někde nemá kopie. Tipuju, že to měl všechno v tý krabici,“ přiznám, že až tak za sebou to ještě nemáme, „ale stejně ho budeme hlídat,“ uvažuju nahlas. „Jednou za čas se skočíme podívat dopředu, jestli se něco neděje, a bude pokoj. Ještě musíme sledovat Marka, až se vrátí v úterý z hor, a zjistí, že se mu všechno vypařilo zamčeným trezorem, schválně, jak bude reagovat,“ dovedu si živě představit jeho překvapenej ksicht, až ten trezor otevře, i když ho nikdy neuvidím.
„Nejspíš si bude myslet, že mu to ukradli mimozemšťani,“ směje se Bill.
„Jasně, nebo že zešílel,“ přidám se k němu a naliju nám další skleničku šampáňa, začíná mi pomalinku stoupat do hlavy, a Billovi taky, to jeho radostný tleskání není samo sebou…
„Víš, co je nejlepší?“ zeptám se Billa, když se oba znovu napijeme, ale ten jen s plnou pusou zakroutí hlavou. „On ani nemůže nahlásit krádež, protože jsme si všechno prostě obyčejně odemkli. Žádný násilný vloupání, nic…“ křením se na Billa spokojeně. „Mám takovej dojem, že tímhle se nám podařilo se za Davídka parádně pomstít,“ uzavřu to, a nechám se svým dvojčetem obejmout a líbat. Musím si přece užít plody svý práce, spravedlivou odměnu za všechny ty nervy, co jsem přitom prožil. A kdo jinej by mi ji měl dát, než moje milovaný dvojče…
autor: Janule
betaread: Áďa
Ten Tom s Filem jsou teda čísla… Zloději jedni, že se nestyděj :D:D Ale bavil mě Tom, jak se pyšnil, dřevěná noha jedna 😀 A detail, KRABICE OD ADIDASEK byl vážně dokonalej 😀 Jani, Jani, já se z Tebe zbláznim! Už aby byla další neděle a s ní i další díl, protože je to dokonalý ♥ Vážně se strašně těšim, tyhle poslední díly jsou jak extra speciálně pro mě – všechno v pohodě, retardovanej Tom a flasbacky 😀 To já ráda ♥
No to by nebyl Tom, aby si nevybral odměnu za svý zásluhy×D bylo to popsaný tak živě, že jsem si říkala, panebože jen ať se teď nevrátí×D to by mě kleplo, ale naštěstí to proběhlo v pohodě. Těším se na pokračování:-)
juu. je to pořád super dokonalí.. :-).. A teď ještě lepší všechno je v suchu .. :_)
ÁáÁáÁá.. takže v dalším díle sex..?? už se těším.. :D:D
Páááni, to tedy byla akcička! 🙂 No jo, to se to řešej problémy, když si jeden může odskakovat do budoucnosti jak se mu zlíbí a ještě má k ruce kvantovýho fyzika s geniální pamětí! 🙂 Holt ze mě mluví bledá závist. 🙂
Ale akce byla dokonale promyšlená, hoši to vzali skutečně vážně, to chválím. Jen jsem zvědavá, jestli se jim podařilo zbavit se Marka navždy. Ale když si to můžou v budoucnosti zkontrolovat, tak jakýpak copak, že jo?
Byla jsem děsně napjatá, zvláště co se týče té zlodějské části akce, já bych na to prostě neměla nervy, mě by chytli už před vchodovejma dveřma, jak bych se snažila chovat nenápadně. 🙂 A co ta prolamovačka kódů? To je pěknej vynález. 🙂 Ještě že si Mark nevymyslel nic složitýho.
Jo a ještě se mi děsně líbila Vall, když zjistila, že si dvojčata do to jejího slavného výzkumného dotazníku bohapustě vymýšlela. A vlastně jsem ráda, že už o nich Vall ví, bylo by to určitě pro Filipa těžké, vymýšlet si neustále důvody pro cesty do budoucnosti.
Že se těším na další díl, to snad ani nemusím psát! 🙂
No jasně dvojče dá Tomíkovi odměnu :). Tohle byl supr díl ty fashbacky byli nejlepší. No řeknu teď něco zápornýho, ale i kritika občas pomáhá – nemyslím to nijak zle a ve špatným .. Ale ten začátek – ty plány byly trochu nuda – občas sem se v tom ztrácela a nechápala něco. Ale nevadí – nakonec sem to snad pochopila co tam všechno vymysleli. Opakuju že to nemyslím ve zlím. Těším se na další dílek – na to jak si Tom vychutná svoji odměnu za CD teda DVD :).
Hezky to měli vymyšlený kluci jedny. Nejvíc mě pobavila věta: Nejspíš si bude myslet, že mu to ukradli mimozemšťani 😀 Kdo taky jinej, že jo? :O)
No tak bylo něco !!!! Cestování časem – to mě vždycky uchvacovalo, to je něco pro mě – nádhera :)))))
Tom šikulka 😀 jak teď pořád nosí ty černý kožený rukavice, tak si ho umim i skvěle představit xD
A musim uznat, že mu to pálí, já třeba bych z ký krabice vzala jenom konkrétně to jedno cdčko – ale pak je jasný, na koho by padlo podezření 😀
No prostě do detailu promyšlený jako vždycky 😉
Taková špionážní akce 😀 😀 to není možné 😀 😀 u některejch flasbacků jsem se opravdu zasmála 😀 jsem si je představila 😀
Nedokázala som si predstaviť ako toto dokážeš vysvetliť aby to malo hlavu aj pätu a ono to má 🙂 Si génius Janule. Dokonca si pripomenula aj možnosť, že má kópie a treba dávať pozor ďalej. Si perfektná. Máš to prepracované ako profík. A teraz už dúfam príde oslava 🙂
Wow, wow, wow!
Já jsem tak strašně nadšená! Konečně se nebojím dalších dílů, konečně nebrečím, konečně je všechno tak, jak má být! 😉 Tom s Filem to všechno perfektně zvládli a já jsem ráda, že Markovi vzali všechny důkazy proti svým klientům. Mark byl děsná sv*ně, takže si to zaslouží! 🙂