Je ne regrette rien 18.

autor: Iwča

„Není to nějak… málo?“ podíval se Bill na množství prášku, které  blonďák vysypal na stůl.

„Bille… Je to jen pro tebe, takže si myslím, že úplně akorát. Jestli to nechceš, můžu jít.“

„N-ne, tak dobře. Já  jen… ty si nebudeš brát se mnou?“

„Teď nechci. Budu na tebe dávat pozor, a kdyby přišla Simone třeba dřív, tak tě nějakým způsobem musím probrat, ne před ní s tebou nakráčet na sračky, s prominutím.“

„No… jak chceš,“ pokrčil Bill nakonec rameny, posadil se a nahnul se před svůj noční  stolek. Naposledy se podíval na Toma, jestli opravdu nechce jednu lajnu nechat, ale když se neozval, vdechl do sebe obě dvě. Zaryl si nehty do nohy a prudce dopadl zpátky do peřin.  
„V pohodě?“ šeptnul Tom a lehl si vedle svého přítele. Ten jen kývnul, zavřel oči a usmál se.

Blonďák si ztěžka povzdechl… 

*** 

„Ty… Tommy?“ ozval se po hodině pouhého ležení Bill.

„Hm?“  
Oba leželi na posteli, těsně vedle sebe, prsty měli propletené a jen koukali do stropu. Ani nemluvili… Neměli proč ani o čem. 
„Přemýšlíš někdy… dopředu? Jako že do budoucna?“ černovlásek se sám nad tou myšlenkou lehce zachichotal, lehl si na bok a pohledem se zaměřil na Tomovy rty v očekávání, co z nich vypadne.

„Ani ne. Já spíš zastávám heslo ‚žij sekundou‘. Proč se ptáš?“  
„Já nevím. Víš, tak mě napadlo… jestli třeba spolu budeme i za rok, nebo za dva. Protože já bych chtěl,“ sladce se usmál, vydechl a rozhodl se pokračovat, „Vidím nás tak… za pět let, už jsme pryč ze školy, máme svůj byt, psa, hodně psů… A prostě bysme byli každej den spolu a měli krásnej život… A tak…“

Tom se neudržel, taky se musel pousmát. Lhal by, kdyby řekl, že o tom taky nepřemýšlel. Jenže to by se musel naučit žít úplně jinak. A Bill taky…

„No jo, ale to by ses musel starat o domácnost, zatímco já bych byl v práci. Pak bych přišel, utahanej, někdy pozdě, dal bych si večeři, kterou bys uvařil, a zmizel do pokoje, kde si přečetl noviny a usnul. To bys asi nechtěl, ne?“  
„Hm, nevim. Možná, kdybych v tom bytě nebyl sám…,“ černovlásek se kousnul do rtu a koukal na Toma. Jestli pochopí…

„No, byl bys tam se psama. Nebo… počkej, jak to jako myslíš?“ Tom se na něj hned podíval.

„Já taky přemýšlel… no jako… víš… ne, že bych chtěl dítě, jen… bych třeba možná… časem… chtěl…?“

„Bille… mluv trošku reálně. Za a) oba jsme kluci, všiml sis? Za b) víš, jakou dítě vyžaduje pozornost a péči? Za c) je ti sedmnáct, Bille, SE-DM-NÁ-CT. A za d) nevíš, co mluvíš, si zfetovanej… Promluvíme si o tom jindy, okay?“

Bill už neodpověděl. Měl vážně radost z toho, co ho napadlo. Proč by nemohl mít s Tomem rodinu? Dítě se dá adoptovat. A určitě  by byl dobrým rodičem.  
Jen z něj mluvily drogy… ale přece jen… ty povolují zábrany a hranice fantazie se posunuje dál a dál. Co když si to v hloubi duše vážně přeje?… 
„Hloupost!“ namítl si Tom v hlavě s chytil Billa kolem ramen. Byl unavený, pomalu zavřel oči a po chvíli zkrátka usnul. 

*O 3 týdny později*

Byl pátek, kluci měli zrovna nultou hodinu. Bill dorazil v půlce, naprosto bez života si kecnul na židli vedle Toma a hlavu si hned položil na lavici.

„Musím spát!“ zakňučel polohlasně a upřel na blonďáka psí oči. „Miláčku… já vím, že to nemáš rád, ale prosím, dej mi něco. Já tady umřu, nevydržím až do půl čtvrtý.“

Tom se zarazil. Nejen, že ho černovlásek ani nepozdravil, ale rovnou… Zakroutil hlavou.

„Ne,“ odpověděl okamžitě.

„Tome, prosím. Já  tady takhle prostě nemůžu existovat.“

„Fajn, jak chceš, mně je to jedno,“ blonďák se sehnul do tašky, chvíli hledal, a potom podal svému sousedovi malou bílou tabletku. Ten si ji hned vzal, strčil do pusy a zapil trochou pomerančové limonády.  

„C-co si mi to vlastně  dal?“

„Normální éčko. Potom bys neměl bejt nějak moc mimo. A jestli budeš, tak já  tě hlídat nebudu, jen abys to věděl,“ kouknul se na něj Tom naposledy, a potom se znovu ponořil do zápisu z praktiky z němčiny. Minimálně poslední týden si Bill ‚sem tam‘ něco vzal každý den. Tom už byl vážně bezradný, nevěděl, co má dělat. Mohl se jen koukat, jak do toho Bill s jeho pomocí padá a ani mu to nemohl říct, protože věděl, že by se na něj Bill zase naštval. On přece není malé dítě a moc dobře ví, co se může stát a blah blah, samý kecy! To, že si jako první možnost pro ‚postavení se na nohy‘ vybral drogy, Tomovi jasně ukázalo, kam černovláskův experiment směruje. Jasně, pořád to bral hlavně jako zábavu, ale… dneska si to vybral jako východisko. Prostě to mělo vyřešit problém, který před ním nastal. A tohle byl začátek toho, co Tom chtěl ze všeho nejmíň. Začátek toho, že Bill si závislost vypěstuje. No tak! To nesmí. Nesmí mu to dovolit. Nenechá ho. Miluje ho. Potřebuje ho.  

Zabíjí ho…