Život na prkně s kolečky 21.

TOM

Urychleně zapojím  žehličku do zásuvky a netrpělivě, s podupáváním nohy, opřený o umyvadlo, čekám, až se žehlička dostatečně nahřeje. Když červené světýlko, které dává jasně najevo, že se žehlička teprve zahřívá, přeskočí na to zelené, které značí to, že je žehlička již dost rozehřátá, vesele si sám pro sebe poskočím a žehličku vezmu do ruky. Přejedu po prameni vlasů, které jsou rázem naprosto rovné. Perfektní. Pečlivě beru pramen po prameni, když do dveří vpadne Andre. Mile se na mě usměje a zapadne k umyvadlu vedle. Skate položí na zem, nastaví si studenou vodu na kohoutku a vodu pustí. Poté, co si snad po desáté opláchne obličej studenou vodou, zase kohoutek zacvakne. Otočí se na mě, pečlivě zkoumá, jak si žehlím vlasy. Podívá se na sebe do zrcadla. Jeho tmavě hnědé vlasy, sestříhané do delšího rozcuchu, jsou zplihlé a lehce zvlněné. Prohrábne je mokrou rukou a pak se otočí zase na mě.

„Ahoj,“ usměje se. Mírně mě zaskočí, ale neřeším to a vyžehlím si jeden z posledních pramenů.

„Ahoj,“ odpovím slušně na jeho pozdrav. Opět se na mě usměje svým širokým úsměvem. Pobaveně se na něj podívám a vypojím žehličku ze zásuvky. Z toaletní tašky vydám lak na vlasy. Svoje pečlivě vyžehlené vlasy přelakuji a lak strčím zpět do kosmetické taštičky, kterou zapnu. Žehličku, z důvodů její teploty, musím vzít do ruky. Andre po mně stále pokukuje nebo se zkoumá a upravuje v zrcadle. Když se rozhodnu, že odejdu, otočí se na mě.

„S Billem ti to sluší,“ vyhrkne a mě v tu chvíli, jako by polili vařící vodou. Vykulím na něj očí. Počkat, cože?!

„C-cože?“ koktnu, vyděšeným pohledem mapuji jeho tvář. Avšak na jeho tváři panuje stejný  úsměv jako před chvílí. Klidný, milý a… přátelský?

„Jo, vážně. Sluší vám to spolu. Hodíte se k sobě. Opravdu se mi zamlouvá představa vás dvou,“ mrkne na mě a já mám pocit, že mně vypadnou oči z důlků. Štípnu se, ano. Určitě je tohle jen nějaký nepovedený sen. Sss… Au!

„Počkej, počkej – cože?“ zeptám se ještě jednou s šokem v očích. Olalá.

„Neboj, Tome, slyšíš dobře, chlape. Viděl jsem vás, když jsem šel dnes ráno na záchod. Nic extra jsem neviděl, ale dokázal jsem si odvodit, co mezi vámi vlastně je za vztah. Úžasné. Líbí se mi to. Dnes jsem vás pozoroval a je až neuvěřitelné, jaká mezi vámi panuje chemie. Skutečně impozantní,“ zasní se Andre a líčí mi jeho pocity.

„Oh, to jsme tak nápadní?“ svěsím hlavu v zoufalém gestu. Nechci zadělávat sobě a hlavně Billovi na nějaké problémy. Tady v táboře.

„Nejste. A je to chyba. Nestraň se ho tolik, Tome. Je opravdu vidět, že tě má rád,“ mrkne na mě a zmizí rychlostí blesku. Je opravdu vidět, že tě má rád. A já jeho taktéž. Tak proč se prostě nestát před Billem Tomem bez masky? Dobrý nápad.

„Sakra!“ zanadávám při pohledu na display mobilu. Slíbil jsem Billovi, že mi nebude trvat dlouho vyžehlení mých vlasů. Že za ním hned přijdu. Sakra! Vystřelím z umýváren stejně rychle jako Andre. Vzhůru k novým zážitkům!

BILL

„Asi ano, ty kytary dejte támhle. Cože? Ano, do stojanů, nechci, aby se tu něco válelo!“ pomáhám s organizací věcí vedle a na U-rampě. Vše musí vypadat perfektně. A musí to být plně funkční. S pomocí nějakého chlápka dosložíme bicí. Poslední věc, která nebyla hotová. Chlapi začnou sklízet všechny pouzdra a bedny, ještě dozapojí posledních pár věcí a něco tu nechají, kdyby náhodou něco nešlo. Jimmy jde s nimi, aby jim otevřel závoru. Zůstanu tu sám, Tom nikde. Zlehka se posadím na stoličku u křídla, které jsem úmyslně nechal dát do klubovny. Gauč i oba stoly se sice musely vystěhovat ven, ale co se týká hudby, klavír je moje slabá stránka, můj citlivý bod. Miluji hru na klavír, ač nejsem žádný virtuóz. Otevřu ho a přejedu prsty po černých klávesách, následně po bílých. Už jsem nehrál hrozně dlouho. Zavřu oči a jednou rukou začnu vyťukávat pár tónů za sebou.

„Billy…“ ozve se za mnou. Následně se zhoupne polstrovaná stolička vedle mě. Tom si ke mně přisedne. Neobtěžuji se otvírat oči. Zlehka se opřu o jeho rameno a blaženě zavrním, když ucítím jeho vůni panského deodorantu, která se mísí s vůní jeho těla. Zlehka začenichám a zavrtám se obličejem do jeho ramena. Úlekem zapištím, když se ocitnu na jeho klíně. Jeho paže jsou obmotané okolo mých boků. Moje nohy jsou roztažené a spojené za Tomovými zády. Laská mě na krku. Stále se neobtěžuji otevřít oči a vychutnávám si sílu tohoto okamžiku. Naprosto dokonalé.

„Chyběl jsi mi,“ zašeptám dětinsky. Následně mu dám pár lehkých polibků do jemných vlasů. Do jemných, vyžehlených vlasů.

„Omlouvám se,“ špitne mi do ucha a následně vyhledá mé rty. Zlehka se o ně otírá, jeho prsty se posouvají po pár milimetrech tam a zpět na mých bocích. Zatahám za jeho piercing a objedu jeho rty jazykem. Pochopí a rty pootevře. Vklouznu jazykem do jeho úst a dále vyčkávám, co udělá on. Jsem klidný, nic nedělám, jen si ho rukama chytím za krkem. Usměje se do polibku a přejede mi přes horní patro jazykem. Když to udělá, zapojím se do hry i já. Naše jazyky tančí ve vášnivém tanci. Buď měl Tom opravdu dobrého učitele líbání, nebo má sakramentsky veliký talent od přírody. Která možnost je správná? Tom se ode mě odlepí. Nechtějí se mi otvírat oči, na to je tenhle okamžik až moc pěkný.

„Prosím, polib mě ještě jednou,“ zakňourám, a aniž bych očekával nějakou jeho reakci na má slova, hladově se přisaji na jeho rty. Laskám je, skousávám je, hraju si s jeho piercingem nebo prostě jen tak něžně vkládám dětské pusy na jeho hebké rty. Vtisknu mu ještě jednu pusu a odtáhnu se od něj. Cítím jeho pohled na své tváři. Konečně se přemůžu k tomu, abych otevřel oči. Vypadá dokonale. Zůstanu na jeho obličeji doslova viset pohledem. Ty vyžehlené vlasy, padající patka do oka – dělá to z něj úplně jiného člověka.  

„Nekoukej se na mě tak. Připadám si pak děsně blbě. Mám pocit, že mám někde něco na tváři,“ zahihňá se, ale pohled mi opětuje. Ač nechce, abych na něj koukal, koukám dál. Sluší mu to. Jeho oči září víc než kdy jindy. Sjedu pohledem níže a zjistím, že je oblečen celý v bílém. A má velké triko! Páni!

„Jsi nádherný, Tome,“ zašeptám mu do ucha, na které ho líbnu a podívám se na hodiny na stěně. Za necelou čtvrt hodinu je devět. Měl bych se jít upravit.

„Ehm… díky,“ zašeptá, červenajíc se. Mírně pohne svýma rukama, které jsou stále na mých bocích. Po těle mi naskočí husí kůže, jak je dotyk dokonalý.

„Musím jít do chatky,“ povzdychnu si a pohled upírám do Tomových očí. Dnes mu to opravdu sluší, líbí se mi. Přitahuje mě.

„Půjdu s tebou. Můžu?“ zašeptá, v očích očekávání. Nesouhlasně zavrtím hlavou, čímž se do Tomových očí dostane jiskra nechápavosti.

„Ne. Půjdu sám. Mám pro tebe speciální úkol,“ usměju se na něj. Jiskřičky nechápavosti se změní na jiskřičky zvídavosti.

„Ano? Jaký?“ 

„Byl bych hrozně moc rád, kdybys obešel všechny ty nástroje venku a podíval se, jestli je všechno tak, jak má být, ano?“

„Dobře, to by neměl být žádný problém,“ mrkne na mě. Slezu z něj, věnuji mu ještě jeden krátký polibek a zamířím pryč. Zpět do tábora. Když projdu bránou, zaslechnu zvuky klavíru. Jsou tiché, jak doléhají z dálky. Mám pocit, že moje kolena se mění na želé a já padám na zem. Do náručí Toma… Bille! Vzpamatuj se!

JIMMY

Unaveně pustím prkno, které tvoří jakousi závoru. Pomalinku se začíná smrákat. Ostatně, už je na to dost hodin. Za čtvrt hodiny devět. Nevím, jestli se mi vůbec na ten hudební večer chce. Jsem unavený. Obdivuji Billa, že to všechno vydrží. Je to, mírně řečeno, záhul. Vést takový tábor není zas taková pohoda. A Bill je na všechno sám. Snad jen kuchař mu čas od času s něčím pomůže. A možná… Tom. Prohrábnu si těch pár vlasů, co mám na hlavě a zamířím do chatky. Když procházím okolo chatky s číslem dvě, abych to nemusel obcházet celé, na schodech u chatky sedí kluk s tmavě hnědým kudrnatým afrem. Hraje si se skatem. Sakra, zajezdil bych si. Od té doby, co odjel Bill sem, nejezdil jsem. Vždycky jsem mu dělal jakéhosi „předskokana“. Prostě jsem jezdil, nabudil publikum a on šel pak do připraveného terénu. Teď, na ten měsíc, si budu muset vystačit jen s prací manažera. Takže spousta papírování, abych Billovi zařídil kšefty. Aby měl co dělat, až se vrátí.  

„Hey, Jimmy!“ uslyším zvolání, když vejdu na cestičku, která vede mezi chatkami. Následně ucítím horkou dlaň na mém rameni. A zrychlený dech někde nade mnou. Bill. O nejméně čtyři hlavy větší Bill.

„Oh, co tak udýchaný? A s úchylným výrazem ve tváři?“ zasměji se při pohledu do jeho tváře. Vypadá, že je naprosto mimo. Je udýchaný, asi běžel. Jeho tvář zdobí široký úsměv, od ucha k uchu. V očích jiskřičky. Odráží se v nich radost, štěstí a… touha? Počkat, počkat… uteklo mi tady něco?

„Ale, běžím ze skateparku. Musím se ještě do něčeho jiného převléknout. Ač jsem si dal sprchu a vzal si čisté oblečení, než jsme to s chlapama zapojili, jsem zase zpocený. A ty víš moc dobře, kolik hodin jsem schopný stát před zrcadlem,“ zasměje se a já si živě vybavím Billa stojícího před zrcadlem, kdy má na sobě jen ručník okolo boků, vlasy mokré a já na něj hulákám, že na té tiskovce máme být za deset minut. Většinou, když měl tyhle své dny, kdy se prostě díval do zrcadla, půl hodiny si vybíral tričko, další půl hodiny kalhoty, půl hodiny boty a další hodinu si česal vlasy a pokoušel se o zkrášlení svého obličeje, jsem všechny tiskové konference a všechny akce, odvolával. Důvod? Většinou to byla nějaká nevolnost. Oh, bylo by směšné, kdybych zrovna o Billovi říkal, že se právě zkrášluje před zrcadlem. Bill – všichni by se mi možná vysmáli do obličeje, s největší pravděpodobností by tomu vůbec nevěřili. Ano, ano, přesně tohle je Bill McCloud. Skoro můj syn.

„A úchylný výraz plný… čehosi… vysvětlíš jak?“ laškovně ho píchnu prstem do břicha. Cvrnknout ho do čela, jako jsem to dělával, když byl malý, by stálo moc námahy. Na to je přeci jen až moc vysoký. 190 cm, uf, jen to ne!

„Eh? Úchylný výraz?“ změří si mě pohledem, a když zjistí, že svoji otázku myslím vážně, nervózně se podrbe na hlavě. Aha, takže mi něco uteklo.

 „Takže… co se stalo?“

„Co by se mělo stát? Nic,“ zakroutí hlavou v nechápavém gestu, ale jasně vidím, že zapírá. Na to ho znám dostatečně dlouho, abych poznal, kdy lže, a kdy mluví pravdu. Teď pravdu nemluví.

„Mám oči, Bille. Vidíš? Ty dvě kuličky,“ mrknu na něj a on jen hlasitě vydechne vzduch z plic. Vyhrál jsem. Super, musí s pravdou ven.

„Tom,“ zašeptá tak tiše, že mi chvíli trvá, než mi dojde, co právě řekl. Tom. Tom?

„Co je s Tomem?“ nechápavě svraštím čelo. Nechápu.

„On… to je blbý, Jimmy. Nechme to plavat,“ zakroutí hlavou, máchne rukou ve vzduchu a hodlá pokračovat v chůzi. Chytnu ho za paži, čímž ho zastavím.

„Počkej, počkej! Co se stalo?“

„Políbili jsme se,“ vyhrkne.

„To jste se, předpokládám, políbili už mnohokrát.“

„To sice ano, ale vždycky jsem ten polibek začal já. Já byl ten, co měl na svědomí to, že jsme se líbali. Teď to byl Tom! A co mě dostalo nejvíc? Seděl jsem u něj. Na klíně!“ líčí, co se událo a já, uvnitř sebe, skáču do výšky dvou metrů a ještě výš. Super! Chci, aby byl Bill šťastný. A jak to tak vypadá, Tom je tím člověkem, který Billa dokáže udělat šťastným na sto deset procent.

„Ehm… takže už pochápu. No nic, nebudu tě zdržovat, jdi si udělat věci, které potřebuješ,“ už poněkolikáté na něj mrknu, poplácám ho po rameni a vydám se ke své chatce. Už si umím vysvětlit tu touhu v jeho očích. Myslím, že se Tom prostě potřebuje jen trochu otrkat. Je to moc fajn kluk. Ač se se mnou moc nebavil, nedivím se Billovi, že se do něj zamiloval. Je to prostě… Tom. Sympaťák.            

Devět hodin večer  

TOM

Přejedu ještě jednou po klávesách. Křídlo ze sebe vydá hluboký, basový tón. S hlasitým povzdechnutím sundám ruce z kláves a nechám je sklouznout do klína. V tu chvíli uslyším hlasy. Všichni už se sem přesouvají. Otočím se na stoličce akorát v tu chvíli, kdy se skupinka objeví přímo přede mnou. V čele s Billem. Myslím, že přestávám dýchat. Jsem bez dechu! Bože!

„Hey, Tomi, jsi tu?“ mává mi někdo před obličejem. Rozpoznám ruku. Poskočím a podívám se, kdo je ten dotyčný. Bill. Dokonalý a nepopsatelně nádherný Bill. Dnes ztrácím dech už podruhé. Slova k tomu.

„Oh…,“ zmůžu se jen na vydechnutí. Bez přemýšlení si přitáhnu Billa na klín a políbím ho na čelo.

„Tomi? Oh Tomi, děje se něco? Mluv na mě, prosím,“ raději se ode mě zase odtáhne. Prohlédnu si ho ještě jednou. Prudce se zvednu, chytnu ho za ruku a vyvedu ho z klubovny. Míříme za ní. Tam, kde jsou stromy. Když ho tam dotáhnu, doslova se na něj vrhnu. Vášnivě ho líbám. Cítím, jak ve mně koluje krev neuvěřitelnou rychlostí. Dech je neuvěřitelně rychlý, ruce se mi potí a třesou se. Slušní mu to. Je sexy. Zatraceně sexy. Najednou se ode mě s hlasitým dýcháním odpojí. Trvá hodně dlouho, kdy se díváme jeden druhému do očí, neschopni mluvit. Hlasitě dýcháme. Oba dva.

„Tome, bože!“ vydechne překvapeně. Jsem překvapen sám sebou.

„Strašně ti to sluší,“  řeknu bez ostychů. Billy se na mě jen zaculí a pak mě chytne za ruku. Se slovy, že musíme zpět, že času bude dost potom, mě táhne zpět. K U-rampě. Když tam dojdeme, všichni skáčou okolo hudebních nástrojů, se šťastnými úsměvy na tváři. Bill začne něco povídat, ale nejsem schopen ho vnímat. Dívám se na něj, na to, jak vypadá. Je úplně jiný.

„…takže předpokládám, že chceš kytaru, co?“ uslyším za sebou hlas. Aniž bych cokoli namítal, chopím se bílé Gibsonky, kterou mi někdo podává. Možná už jsem konečně schopen vnímat. Možná…

JIMMY

Doobléknu si triko a pomalým krokem se vydám ke skateparku. Z repráků jsou slyšet hlasy, sem tam nějaké brnknutí na kytaru nebo bouchnutí do bubnů.

„Hey, pamatujete si všichni tu písničku, na kterou jsme jezdili předevčírem a včera? Jo? Já jen… co kdybychom si ji zahráli, hm?“ uslyším hlas Billa. Vejdu bránou do skateparku a pak už mi chybí jen chvilka, abych viděl osvětlenou U-rampu. Bill stojí uprostřed, v ruce mikrofon. Vedle stojí nějaký krátkovlasý blonďák s baskytarou v ruce. Vedle je Tom s kytarou. Páni! Tomovi to sluší! Vylekám se, když někdo zabuší do bubnů. Špinavý blonďák s vlasy v culíku. Myslím, že se tu na malou chvíli zdržím.

„Okey, všichni jsou ready?“ zahuláká Bill do mikrofonu a jsou slyšet první tóny. Kytara. Tom.

Poslech:

BILL

Radostně poskočím, chytnu si lépe mikrofon a čekám, až se ozvou zvuky kytary, kterými písnička začíná. Když se tak stane, ztuhnu. Podívám se na Toma. Brnká na kytaru, naprosto ve svém světě.

„Well, I swear…“ začnu zpívat první slova. Naše pohledy se střetnou. Nejsem si tím jistý, ale myslím, že zpívám falešně. Zdá se mi to nebo Tom… začíná otáčet stránku? Stránku své knihy života. Musím říct, že to, co se událo u klavíru a později v lese za klubovnou, mě více než překvapilo. Byl najednou úplně jiný, naprosto jiný. Jiný Tom. Jako by to byla jiná realita, jiný svět. Byl najednou tak spontánní. Bez zábran. Dělal to, co mu v tu chvíli přišlo nejlepší. Dělal, to, co chtěl. Tom. Můj nový Tom. Dá se říkat, že je nový? Možná, těžko říct…

„Won’t you, belive…“ připadám si naprosto nesoustředěně. Čas plyne, písnička taktéž. A moje myšlenky neví, kam by měly utíkat. Mísí se ve mně tolik pocitů. Ty emoce jsou opravdu silné. Ano, poznal jsem, že se Tom změnil. Na rozdíl od toho plachého kluka, který na nikoho ze začátku soustředění ani nepromluvil, dokonce se na nikoho pomalu ani nepodíval, je tu Tom, který se usmívá a baví se téměř se všemi. Avšak se svojí maskou. Jak mi řekl Jimmy, je diplomatický, je pečlivý. Následně na to ale dodal, že uvnitř něj dřímá někdo jiný. Někdo divoký, spontánní. Člověk, který si umí užívat, avšak ničeho nezneužívá, vše s mírou.  

No… ale nesilnější ze všeho, pro dnešní večer, je jeho vzhled. Z toho se mi doslova podlamují kolena. Své téměř bílé vlasy má vyžehlené, naprosto rovné. Přes levé oko má přehozenou patku. V očích má jiskřičky, září jimi do dálky. Dvě čokoládky, do kterých bych se mohl topit pořád dokola. Avšak co mě na něm překvapilo dnes ze všeho nejvíc, bylo jeho oblečení. Tady v táboře nosil všechno velikosti XS, obepínalo to jeho vyhublé tělíčko. Nepopírám, líbilo se mi to a nadále líbí. Je to sexy. Ale teď? Dnes? Jeho triko je naopak velikosti XL. Drobné tělíčko se v něm doslova ztrácí. No, neztrácí, jen mám takový pocit. Je to nezvyk. Šortky má stejné jako vždy, možná jen o něco málo větší. Na nohou tenisky. Ale co je ze všeho nejvíce zarážející? Vše je bílé! Čistě bílé jako sníh. Kontrastuje to s jeho opálenou pokožkou, což tvoří naprosto perfektní výsledek. Nechci se nějak ukvapit a plácat něco, co by v konečné fázi nemusela být pravda, ale myslím, že moje tělo se naprosto zbláznilo. Do Toma. Myslím si, že jsem se zamiloval. Že jsem se poprvé v životě doopravdy zamiloval. Fall in love…

„Tak co si dáme za písničku teď? Co trochu zvolnit tempo a zahrát si třeba… Oasis?“ pískne na mě Simo, který sedí za bicími. Ani se nepochlubil, že na ně hraje. Že na ně hraje už odmalinka. Přišel mi to dneska doslova zažalovat jeho nevlastní brácha Nick. Podívám se na něj. Jen za tuhle jednu písničku je úplně zpocený. Stále je venku velké teplo.

„A kterou?“ mrknu na něj a začnu listovat deskami. Mám tu slova, noty, akordy. Nejsem ten člověk, který by si úplně všechno pamatoval nazpaměť.  

Poslech:

Oasis – Wonderwall

„Co třeba Wonderwall?“ houkne Simon. Opět se začnu přehrabovat v deskách. Mám ji tu? Mám! Super! Vystrčím rychle papíry a Hans, který hraje na baskytaru, mě poprosí, jestli nemám jeden navíc, kde jsou akordy. Vytáhnu druhý papír a podám mu to. Universálně dělané. Jak noty, tak slova i akordy. Tahle písnička bude, myslím, znít dobře. Maximálně bude chybět nějaký ten smyčec, ale to se poddá.

„Můžeme?“ zeptám se a kluci jen odkývají. Teď je to na Tomovi.

„Ehmm… Bille?“ uslyším jeho hlas. Oči se na mě usmívají, tvář zůstává neutrální. Možná ten malý úšklebek by se tam ale našel.

„Ano, co se děje?“

„Nemáš ještě papír, kde jsou slova?“ mrkne po mně, a konečně mi věnuje malý úsměv. Vrátím se k deskám a začnu hledat. Najdu poslední papír a podám mu ho. Očima přejede jen slova, do stojanu dá elektrickou kytaru a místo ní si vezme elektroakustickou. Na všechny mrkne, oznámí, že můžeme začít. Začne vybrnkávat a v tu chvíli mám pocit, že mi spadl pant až někam k podlaze. Páni! Vím o něm sice, že má hudbu opravdu rád a že hraje na spoustu nástrojů, řekl mi také, že jeho nejoblíbenější nástroj je kytara, ale že by hrál až tak zatraceně dobře? To jsem nevěděl. Nepochlubil se. A u první písničky to tak dobře poznat nebylo.

„Today, is gonna be the day…“ začnu téměř přeříkávat do mikrofonu. Nespouštím oči z Toma. Je ještě úžasnější, než jsem si myslel doposud. Jsem zvědavý, co všechno ještě ukáže.

Půlnoc

S klukama popíjíme pivečko. Tom speciálně Martini a už mu to trochu stouplo do hlavy. Pár lidí je na U-rampě, která je osvětlená jen barevnými blikajícími světly. Tancují. Z repráků hrají všemožné písničky, děcka na všechno řádí a je jim jedno, že je pořád hrozné vedro a člověk se při sebemenší námaze zpotí. Za pět minut je půlnoc, ti pod šestnáct půjdou do postelí. Pět minut? Počkat! Vždyť ona už je půlnoc. Pracně vstanu ze sedačky, která je z klubovny daná před ní, aby se tam vešlo křídlo. Tom se na mě nechápavě podívá. Kam jdeš? Nenápadně mu ukázáním na hodiny, které jsou v klubovně a je na ně vidět přes okno, dám najevo, že jdu ty mladší nahnat do postelí. Dojdu k mixážnímu pultu a stáhnu volume. Všichni se na mě s protesty podívají. Je jim jasné, co chci, aby udělali. Mají odejít do postelí.

„Bille, ještě ne, prosím,“ přijde za mnou Nessa s Esther.

„Ne, holky. Bylo jasně dané pravidlo. A to porušovat nebudeme. Takže se seberte, běžte do chatek a za deset minut si váš všechny přijdu zkontrolovat. Všichni budete v posteli. V pyžamech!“ zahalekám přísným, pevným hlasem, z čehož všichni pochopí, že nemá cenu se mnou smlouvat. Přejdu zpět k mixážnímu pultu a hudbu dám opět hlasitě. Avšak o něco tišeji než předtím. Všichni se s protestem vydají pryč ze skateparku. Leknutím div nevyskočím, když mi zezadu někdo zaťuká na rameno. Fidlajz.

„Co se děje, Fidlajz?“

„Já půjdu spát taky, jo? Jsem unavenej a je moc veliké teplo.“

„Dobře.“ odkývám a kluci odejdou.  

Zůstalo nás tu jen pár. Jimmy se sebral už před půl hodinou. Takže nás je tu v konečné fázi… jeden, dva… pět. Chvíli se bavíme, tlacháme o něčem i ničem, když se kouknu, kolik je hodin. Udělám to rychle. Vstanu, přeběhnu zpět do tábora a zavítám hned do chatky s číslem 1. Nick i Adam spokojeně chrní. Vylezu ven, přeběhnu k chatce číslo dvě, kde se ještě svítí. Mattovi i Bobovi popřeju dobrou noc a zhasnu jim všechna světla. Ve čtyřce je Hans se Sebastianem. Je tam tma, ale po nakouknutí dovnitř zjistím, že se kluci ještě dívají na nějaký film na notebooku. Ač nechápu, proč sem takovou věc tahají, povolím jim, aby si film dokoukali. V pětce je jen Fidlajz, tam nejdu, je mu šestnáct, možná tam nakonec za námi ještě přijde. A v šestce není nikdo. Pomalu se vrátím zpět a na trojku dojdu zkontrolovat holky. Podívám se, jestli jsou v pyžamu a po tom, co zjistím, že je vše v naprostém pořádku, zhasnu jim, popřeju dobrou noc a vydám se zpět do skateparku. Je vedro, veliké vedro. A je tu jakási sprcha uprostřed travnaté plochy. Její smysl jsem nepochopil. Doteď. Myslím, že teď už vím. K večernímu osvěžení to bude to nejlepší. Vlastně… nočnímu. Tak, rychle zpět do skateparku. A pak vzhůru pod venkovní sprchu.