autor: Rachel
První paprsky vycházejícího slunce pronikly skrz roztažené žaluzie a ozářily svým světlem útulnou kuchyň i jídelnu, kterou se právě linula vůně čerstvě připravené snídaně a ranní kávy.
Dlouhé, štíhlé prsty objaly teplý šálek a Tom se napil svého oblíbeného nápoje. Odložil jej zpět na podšálek a vzhlédnul ke své malé dcerce, kterou právě více než snídaně zajímala malá Minnie a její kamarád Mickey v televizi. Spokojeně houpala nohama na vysoké židli a veškerou svou pozornost věnovala malým myšákům.
„Hailie, pospěš, ať na tebe nemusí Bill čekat,“ poznamenal Tom směrem k Hailie, a když se k němu upřel pár pomněnkových očí, pousmál se. Nemohl se dočkat dnešního odpoledne, předtím jej však ještě čekala práce. Otřel si koutky úst svým ubrouskem a vstávajíc ze židle, kontroloval si veškeré nezbytnosti.
„Přijedu kolem dvanácté, abychom o půl čtvrté mohli vyjet. Mějte se hezky,“ přes jeho rty přelétnul úsměv a Tom políbil do vlasů svou dcerku, která se teď poslušně věnovala svému toastu. Nesměle oplatil svůj úsměv Billovi, stojícímu u kuchyňské linky a nato i s klíči od auta vyběhl ven. Čekaly na něj jen čtyři hodiny práce a celé odpoledne volno, víc si už nemohl přát.
Sluneční světlo a záře prozářila celou blankytně modrou oblohu a pomalu sestupovala do právě se probouzejícího města. Rušné berlínské ulice se začínaly plnit lidmi i neskutečným množstvím aut, které na silnicích vytvořily dlouhé kolony, končící až někde v nedohlednu. Takhle to tady vypadalo každé ráno, každý den byli všichni vystresovaní z toho, jak se přes největší dopravní špičku dostanou včas do práce.
Jen dva z toho obrovského množství lidí to netrápilo. Byli to právě Bill a Hailie, kteří ruku v ruce kráčeli k Hailiině škole po čistě upravených chodníčcích a vůbec se nestarali o ten ruch a zmatek kolem. Netrvalo dlouho a oba se zastavili před otevřenou školní bránou. Billova tvář se sklonila k té Hailiině a Bill cítil, jak mu na tvářích přistály dvě vlhké dětské pusinky.
„Tak pa, zlatíčko,“ pousmál se a pohladil malou princeznu po tváři, sledujíc, jak mizí v davu svých kamarádek a se zářivým úsměvem mu mává. Oplatil jí její pozdrav, a když mu zmizela z očí za obrovskými školními vraty, pomalu se otočil k východu. Vyšel ze školní brány a zadíval se před sebe na jednu z několika stovek berlínských ulic, která se stejně jako ty ostatní také probudila k dennímu ruchu. I on měl na dnešní dopoledne svůj plán… a také jej hodlal využít.
Bylo něco málo před osmou hodinou, když opustil školní zahradu a vydal se vstříc velkoměstu, rušným ulicím a obchodům s módním zbožím. Netrvalo dlouho a on se opravdu zastavil před svým oblíbeným a zvědavě si prohlížejíc nejnovější módní kousky ve výloze, zkontroloval počet kreditek a dostatek peněz ve své velké peněžence. Neváhal ani vteřinu a vešel dovnitř.
Dnešní den byl pro něj velmi významný a speciální, a právě proto Bill vyrazil na nákupy hned ráno, jen co zavedl Hailii do školy, dokud měl ještě čas. Do odpoledne už přeci jen nezbývalo moc, bylo to jen několik hodin… a právě těch se Bill rozhodl využít. Už včera večer, kdy mu Tom navrhl svůj nápad a on s ním souhlasil, začal přemýšlet nad tím, co si asi vezme na sebe. Cožpak o to – oblečení a doplňků měl Bill plnou skříň, na tom mu teď však ani trochu nezáleželo. Dnes to mělo být vůbec poprvé, co se měl ukázat s Tomem a Hailií ve společnosti, jako nový člen Kaulitzovy rodiny… a to byl dostatečný důvod k tomu, aby se Bill pořádně připravil a dal si záležet. Udělat Tomovi a Hailii mezi ostatními ostudu… to bylo to poslední, co si dnes přál…
Nezůstal však jen u jednoho obchodu. Neuplynula snad ještě ani hodina a on už vcházel do desátého obchodního domu. Billova móda a styl byl opravdu zajímavý a Bill jej miloval, stejně tak byl však i náročný. Neměl žádný zvláštní nápad ani myšlenku, co by se na dnešní odpoledne hodilo, proto spoléhal na nabídku obchodů. A to se mu také vyplatilo. Stačilo jen, aby vešel do jednoho z nesčetného množství obchodů a do očí jej hned udeřily ty nejzajímavější, nejlákavější módní kousky. Nebylo proto divu, že Bill váhal mezi několika outfity, než si po dlouhém a váhavém rozhodování vybral ten jeden jediný. I přesto byl však více než spokojený. Během tří hodin oběhl snad polovinu Berlína, přesto mu to však za to stálo. Už teď se nemohl dočkat, až si nové kousky obleče.
Pomalu se zastavil, odložil tašku na jednu z volných laviček a mrkl na displej mobilu. Bylo přesně jedenáct hodin, za půl hodiny měl Hailii vyzvednout a od její školy byl vzdálený hned několik stanic. Zvědavě popošel k jízdním řádům tramvají, než se však do nich stačil zadívat, cinkavý zvuk té tolik očekávané jej vytrhl ze všech jeho myšlenek. Neváhal a i s taškami nastoupil, vyčkávajíc svou zastávku.
Hlasitý zvuk školního zvonku se rozezněl celou školou a Bill si na lavičce spokojeně poposedl. Stihl to s přehledem a v duchu chválil sám sebe, že mezitím, co se Hailie pilně učila, on si stihl vybrat a nakoupit svůj dnešní outfit. Pohledem blaženě utkvěl na hned několika taškách, ukrývajících více než skvělé módní kousky, a nato se zadíval na otevírající se školní vrata před sebou.
Jaké však bylo jeho překvapení, když jako první zahlédl známou, blonďatou kštici a nato tolik milované stvoření s roztomilým, rozesmátým kukučem a malým baťůžkem na zádech. Jeho tvář rozzářil široký úsměv a Bill rozpřáhl ruce k malé Hailii, která mu okamžitě vběhla do náruče.
„Ahoj, Billi,“ pozdravila jej nadšeně a nato se od něj odtáhla, zářivě se usmívajíc. Jejímu zvědavému pohledu neuniklo nic… ani tašky, ležící na lavičce hned vedle nich.
„Jé, co to máš, Billi? Ty jsi byl nakupovat?“ vypískla zvědavě a už už chtěla do jedné z asi osmi tašek nakouknout, Bill však nesouhlasně zavrtěl hlavou.
„Ne ne, to je překvapení,“ zašeptal tajemně a s úsměvem pozoroval, jak v Hailiiných očích zaplála zvědavost, a zároveň i nadšení a očekávání, přesto však více neřekl ani slůvko. Nechtěl, aby Tom nebo Hailie do poslední chvíle o něčem věděli, to mělo zůstat tajemstvím. A už vůbec si nepřál, aby se Hailie před svým tatínkem o čemkoli zmínila nebo se prořekla. Oplatil malé úsměv a společně se ruku v ruce vydali na cestu domů…
Od doby, co přišli domů, celé odpoledne se ani jeden z nich na chvilku nezastavil. Do zahájení slavnosti zbývaly čtyři hodiny a přípravy nabíraly s každou další chvílí na intenzitě. Zatímco Tom ještě narychlo telefonicky vyřizoval všechny pracovní záležitosti, Bill měl spolu s Hailií nahoře plné ruce práce. Zkrotit její husté, neposedné prstýnky bylo opravdu umění, i s tím si však Bill dokázal vyhrát. Nejdřív je pečlivě umyl, nanesl na ně dětský balzám, vyfoukal a pramínek po pramínku pečlivě rozčesal. Vrch spletl do úhledného, upraveného culíčku, který zvýraznil červenou mašličkou do vlasů a zbytek blonďatých vlásků nechal splývat podél Hailiiných ramen. Spokojen se svou prací jí připravil ladící červené šatičky a střevíčky a narychlo odběhl dolů do kuchyně ještě uklidit. Přál si, aby byla Hailie už připravená, teprve potom se mohl věnovat sám sobě.
Rychlými kroky vyšel schody do horního patra, jaké však bylo jeho překvapení, když otevřel dveře Hailiina dětského pokoje. Malé děvčátko sedělo otočené zády k němu na posteli a po zvuku otevírajících se dveří se ani neotočilo. Její čisté, nažehlené šatičky ležely nedotčené vedle ní a Hailie si tiskla svého malého, plyšového medvídka v dlaních, tulíc si jej k sobě.
„Hailie?“ Billův hlas protrhl ticho v pokoji a Bill popošel k malému děvčátku, klekajíc si před něj. Nemohl si nevšimnout smutné dětské tváře, která před ním sklopila svůj pohled.
„Broučku, copak se stalo?“ optal se klidně a dlaní spočinul na zlatavých vláscích. Tohle opravdu nechápal.
„Když… když j-já se moc bojím,“ Hailiin šepot se dolinul k Billovým uším a Bill tázavě vzhlédl k malému děvčátku před sebou. Jeho roztřesený hlas jej vůbec neuklidnil, ba právě naopak.
„Čeho se bojíš, Hailie?“ nevzdával se a pozorněji se zadíval do dětské tváře, která k němu vzhlédla.
„Když… když já mám strach, že… že až budu něco přednášet nebo zpívat, tak to popletu a všichni se mi budou smát. Vybrala jsem si jednu básničku, protože jsem chtěla tatínka překvapit a udělat mu radost, ale teď se bojím, že tam něco popletu, nebude to hezké a já to zkazím těm ostatním. Já nechci, aby ze mě byl tatínek smutný. Chci, aby měl ze mě radost, ale vím, že to nedokážu. Jsem nemehlo…,“ špitla smutně a pevně stiskla plyšového kamaráda v malých dlaních. První malá slza stekla po její tváři a ona se jim nedokázala bránit.
Billovy oči smutně zamrkaly a Bill si malou láskyplně přivinul do náruče. Jeho srdce probodl osten smutku když ucítil, jak se malé stvoření v jeho náruči tiše rozplakalo. Moc dobře věděl, jak se cítí. Dětského strachu a trémy byť jen z obyčejného přednášení básničky si v dětství užil až až, věděl, jaká to je pro dětskou dušičku velká zodpovědnost a náročný úkol, vystupovat před tolika lidmi. A právě proto se teď odtáhl od malé Hailie a rázně zavrtěl hlavou.
„Ty to ale zvládneš, broučku, já to vím. Věřím ti, nejdůležitější ale je, abys i ty věřila sobě. Nesmíš se soustředit na ty lidi, ale na sebe a na básničku. Jsi šikovná, malá holčička a všem to musíš dokázat. Ukážeš všem a taky tatínkovi, jak moc ho máš ráda. Bude za to na tebe moc pyšný. Všechno dobře dopadne, uvidíš,“ zašeptal povzbudivě a viděl, jak k němu vzhlédly dvě modré studánky.
„Myslíš?“ špitla Hailie stále ještě trošku nedůvěřivě, nato se však Billovy rty zvlnily do úsměvu. Pousmál se a dlaní zalovil v kapse u svých kalhot, vytahujíc malý, třpytivý kamínek.
„Vem si ho a nos jej u sebe. Určitě ti přinese tolik štěstí, jako přinesl mě,“ pousmál se a cítil, jak jej dvě dětské paže vděčně objaly. Teď už se Hailie ničeho nebála.
„Děkuji, Billi,“ zašeptala někde u jeho ucha a vtiskla na jeho tvář dětskou pusinku. Bill se zářivě usmál a dlaní ji pohladil po vlasech.
„Nemáš za co děkovat, zlatíčko. A teď šup do převlékání, ať nepřijedeme pozdě, princezno,“ zeširoka se usmál a když mu Hailie úsměv oplatila s pokýváním svou kadeřavou hlavinkou, vyšel z jejího pokoje ven na chodbu.
Bylo něco málo po druhé hodině, když se za Billem zavřely dveře jeho pokoje a on se po něm jen nervózně rozhlédl. Byl nejvyšší čas začít s přípravami a on už neváhal ani vteřinu. Jen několik dlouhých minut strávil ve sprchovém koutu a v koupelně, ze které o několik chvil později vytančil s velkou, huňatou osuškou kolem těla a se sněhobílým ručníkem na svých vlasech. Sám pro sebe se pousmál a teprve teď se opravdu pustil do práce. S vlasy si dal ohromnou práci, přesto se mu však zatím vše dařilo a on ze sebe pomaloučku začal dělat to, co nosil v hlavě a ve svých představách už od včerejšího večera. Spokojený se svým účesem vyšel z koupelny a pohled mu padl na jeho postel, na které se skvělo to všechno to nádherné oblečení, které si dnes na sebe chystal vzít. Bříšky prstů jen lehce přejel po už jen na pohled dokonalých látkách, jako by se bál, že jejich skvost jen jediným, malým dotykem zničí.
Neměl však čas jen tak sedět a přemýšlet. Bylo něco málo před třetí hodinou, když oblečený, se svou kosmetickou taštičkou v ruce tiše vyběhl ze svého pokoje a opatrně se rozhlížejíc kolem, zamířil ke schodům do horního patra. I tohle byla část jeho plánu a Bill se sám pro sebe pousmál nad svým důvtipem. Z obýváku k němu doléhaly zvuky televize, to však teď nevnímal ani v nejmenším. Tady nahoře byl z úplně jiného důvodu. Přeběhl od schodů téměř celé horní patro, tiše za sebou zavřel dveře koupelny a vůbec poprvé se zadíval na svůj odraz ve velkém zrcadle…
„Hailie, pospěš si, nebo tam přijedeme pozdě!“ Tomův hlas protrhl ticho v celém ztichlém domě a Tom nahlédl do chodby směrem k záchodu. Poupravil si černé copánky a zastrčil ruce do kapes svých XXL kalhot. Tiché krůčky naplnily celou chodbu a Hailie poslušně přicupitala ke svému tatínkovi.
„Stejně ještě musíme počkat na Billiho,“ pokrčila rameny a pyšně si prohlížela své nablýskané červené
„A kde vlastně je?“ optal se a očima přelétl hodinky na levém zápěstí.
„Asi u sebe v pokoji,“ odpověděla Hailie a jen nevědomky vzhlédla ke schodům a…
Její ústa se otevřela dokořán a malá princezna jen překvapeně vzhlédla před sebe… stejně, jako její tatínek. Jeho srdce vynechalo jeden úder a jeho hlas se v jednom okamžiku vytratil někam do neznáma. Celé jeho tělo ztuhlo jako solný sloup… a Tom jen nevěřícně vzhlédnul ke schodům před sebou…
Před ním, přímo před ním na schodech, stálo to nejkrásnější stvoření, jaké kdy viděl a pomalu, krůček po krůčku, scházelo dolů. Jeho ruce se strachem a nervozitou třásly, celé jeho nitro se chvělo očekáváním, přesto však na sobě Bill nedal nic znát. Každý jeho krok, gesto či pohyb byl sebevědomý a jistý a on pomalu kráčel dolů.
Vypadal opravdu nádherně. Černá, lesklá vestička na knoflíčky zahalovala jeho černé tričko, přebíhající do šedé barvy a sahala až ke stříbrné sponě černého, koženého pásku. Černé, úzké kalhoty obepínaly jeho štíhlé boky, ještě více podtrhly Billovu štíhlost a udělaly jeho tělo krásnějším. To celé doladil Bill černými, koženými botami na nizoučkém podpatku a malým, černým psaníčkem, ladícím s vestičkou. Na jeho prstech, rukou i krku se skvělo několik drobných doplňků, které skvěle dolaďovaly jeho, už tak perfektní outfit. Dokonce ani vlasy neodbyl, naopak překvapil novým účesem. Ten tam byl vysoký mohawk, teď je měl jemně uhlazené dozadu a přeci stejně tak krásné a pečlivě upravené. Jeho tvář nesla nádech světlého make-upu, čokoládové oči ještě více zvýraznila řasenka a nepatrný odstín kouřově černých stínů a na své rty nanesl Bill slabounké množství lesku.
Přes jeho tvář přelétnul jemný úsměv a Bill s úsměvem shlédl na dva více, než překvapené obličeje před sebou. Očekával jejich údiv a možná i překvapení, tohle však bylo i nad jeho očekávání. Tiše vydechl a nesměle mrknul po osobě, stojící kousek opodál. Stačil jediný pohled na užaslého Toma před sebou a jemu bylo jasné jen jediné – Tomova pozornost a obdiv bude dnes patřit jen a jen jemu.
„Jůů, ty jsi ale krásný,“ Hailiina očka zamrkala a Hailie je znova upřela na Billa před sebou. Jeho tvář ještě zjemnila svůj výraz a Bill malou obdařil nádherným úsměvem.
„Děkuji,“ špitl a na okamžik sklopil pohled. „Můžeme jet, ať tam přijedeme včas,“ zašeptal a na Hailiin úsměv se s ní společně, ruku v ruce, vydal k domovním dveřím.
Jen na okamžik se pohled jeho očí střetl s tím Tomovým… až do okamžiku, kdy jej Bill jen nesměle sklopil. Věděl a cítil ve svém nitru, že dnešní odpoledne právě začíná… stejně, jako mladík s černými copánky a s neskrývaným úžasem, vepsaným v mandlově hnědých, oříškových očích.
autor: Rachel
betaread: Janule
Doufám,že na té slavnosti bude nějaké intimní šero..=) Až se ti dva budou poprvé spolu líbat,tak umřu!!!!!!Blahem =)!!!Skvělé ♥♥♥!!!
OK.. teď nevím, co napsat :o) Myslím, že slova si ponechám pro příští díl, kdy se, možná, něco stane. Ať už to budou slova nebo doteky. K tomuhle dílku napíšu jediné – úžasné!
Krása 😉
vypadá to na zajímavé odpoledne..x)
Už? Uuuuž??? Už se něco stane???? 😀
Omlouvám se, že píšu zase až tak pozdě s nějakou tou vynechávkou. Teď jsem totiž neměla skoro vůbec čas, jen když jsem se na chvíli ukázala na netu a přečetla si tuhle povídku, tak mi těch pár minut tolik chybělo, to si nedovedeš představit. Ale konečně je pátek, konečně trochu volna a oddechu od toho příšerného ústavu, kam musíme pět dní v týdnu chodit. : )
K povídce…. Ještě jsem sem určitě nenapsala, jak obdivuji Toma. Že ve svých 23 má už postavený a zařízený dům, vychovanou holčičku, dobrou práci a skvělá auto, vcelku dobré postavení a uznání… myslím, že Tom je opravdu smolař, v celém svém životě nepoznal lásku a jen se dřel, dostal takovou zodpovědnost a on nebyl zbabělý srab co holky zbouchne a pak si uteče pryč užívat života. Noo, má můj obdiv : ) Jinak si myslím, že ve svých 23 letech budu stále chudá jak ta kostelní myš xD
A Bill je zaručeně krásný. Vyrazilo mi dech, když jsem četla, že si s sebou bere psaníčko. Dovedu si ho v takové eleganci živě představit : ) Jinak… o něm skoro nic moc nevíme, zajímala by mě Billova minulost…. Tak uvidíme, jestli nám o tom Billi poví. Moc se těším, jak to tam na té slavnost (nebo co to je) vypadat a jak na to malá Hailie zvládne : )
Tak teda xD mohl se víc vyfiknout, co takhle minisukni a kozačky? xD Tím by s toho byl Tom taky pav xD Další krásnej díleček, teď by se mohli začít víc pusinkovat, vyznat si lásku a zneuctít spolu postel xD