autor: Lauinka
Hanz se usmál, nachystal na stůl a sedl si.
„Vím, že chceš, tak pojď.“ Nakonec si i Bill sedl ke stolu. Pustili se do jídla. Místností vládlo ticho. Bill měl sklopenou hlavu a nechával stékat po svých tvářích slzy. Kryl je černými vlasy. Skoro ani sousto té výborné dobrůtky nemohl polknout. Špatně se mu dýchalo. Hrudník se zvedal ve vysokém tempu. Napadlo ho, že by bylo jídlo otrávené, ale to zavrhl. Prudce se odsunul od stolu a předklonil se. Dusil se.
„Bille? Co se děje?“ Hanz zvedl svůj pohled od talíře.
Černovlásek upustil vidličku, kterou stále křečovitě svíral mezi prsty. Slyšel Hanze, ale nebyl schopen mu dát vědět. Billovo tělo padlo k zemi.
Tom měl stále zbraň u hlavy. Snažil se působit klidně a vyrovnaně jako vždy, ale najednou to nešlo. Bál se o svoji lásku více, než o svůj život. Ani nevěděl, kde je a jestli je alespoň v pořádku.
„Kde je?“
„To už ti může být jedno.“ Zasmál se ironicky. „Ty už jej neuvidíš.“
Tom se mu díval hluboce do očí. Klárk nikdy nepatřil k oblíbeným. Nikdy nebyl tak schopný jako ostatní. Ve rvačkách nikdy nevyhrál a nedokázal ani nikoho zastřelit.
„Ty na to nemáš.“ Řekl odhodlaně Tom. Snad se sám přesvědčoval o pravdivosti svých slov, ale jist si jimi nebyl.
„Nejsi zrovna v situaci, kdy by sis mohl vyskakovat.“ Usmíval se spokojeně. Stačilo stlačit spoušť. A on byl odhodlán to udělat. Ve chvíli, kdy byl konečně rozhodnut udělat svůj pomstychtivý čin, dveře vchodu se rozrazily.
„Tady FBI, odhoďte zbraň!“
Tom překvapeně otočil hlavu na skupinu mužů u vchodu. Překvapen byl i Klárk, ale zbraň stále držel na svém místě. Vůbec nic nechápal. Jak je možné, že věděli, kde hledat? Napadlo ho, že Bill, ale přeci jej odvezli. Nad tím vším visel veliký otazník. Nebo alespoň pro ty dva.
„Tu zbraň.“ Vrátil je hlas zpátky na zem. Během dvou rychlých pohybů Tom uvízl v silném objetí, ne však v přátelském. Jeho ruka bolestivě svírala hrdlo dredáče. Snažil se to sevření uvolnit.
„Ještě krok a je mrtvej.“ Zběsile těkal pohledem kolem sebe.
„Nemáte šanci odejít živý. Toto místo je obklíčeno.“ Klárk pochopil. Tak i tak zemře, ale alespoň musí pomstít Andrease. Místnost ovládlo ticho, které přeťal jediný výstřel. Tělo padlo na zem zalito krví.
Hanz přiběhl k tomu třesoucímu se tělíčku. Bill padl na všechny čtyři a stále se snažil nabrat dech. Jeho tváře červenaly a rukama máchal kolem sebe.
„Bille,“ odhrnul mu vlasy z obličeje a tímto gestem setřel i pár drobných krůpějí z jeho čela, tak i z očí. Hanz začínal panikařit, nechápal, co se stalo. A měl strach.
„Po… pomoz mi,“ zašeptal ztěžka Bill. „Alergie.“ Dodal ještě přidušeněji.
Hanz párkrát zamrkal. Alergie? Na co? Vždyť v jídle byly obyčejné suroviny. Jablka, maso a brambory. Naštěstí lékárničku měl s sebou. Vyběhl a donesl ji. Rychle do injekční stříkačky nabral průhlednou tekutinu a píchl ji Billovi přímo do žíly. Dělal to snad poprvé a měl vcelku strach, aby mu neublížil. Bill se konečně pořádně nadechl. Sice trhaně, ale ucítil určitou úlevu. Když se jeho dech vracel k normálu, podíval se vděčně na Hanze.
„Děkuju,“ zašeptal.
„Měl bys jít spát.“ Vykoktal a pomohl mu vstát. „Musíš si odpočinout.“ Zavedl jej do pokoje a uložil hubené tělíčko do peřin. Potom odešel. Chuť k jídlu vyděšením ztratil.
Billovi bylo úzko. Cítil, že se stane něco špatného a měl veliký strach. Spát se mu nechtělo, ani nemohl. Stále se převaloval ze strany na stranu. Myslel na něj tak moc, jak jen mohl. Přemýšlel nad tím vším, ale stále nic nechápal.
„Spíš?“ Ozval se do ticha hlas. Jen jemný a lehký, aby jej nevzbudil. Měl o něj strach. Raději se šel podívat, zda je všechno v pořádku.
„Ne.“ Špitl, a aby potvrdil pravdivost svých slov, hlavou ještě přikývl. To Hanz vidět nemohl. Bill se divil, že ani neviděl či neslyšel otevírání dveří.
„Všechno bude v pořádku.“ Hanz rozhodně vykročil k posteli.
„Mám špatné tušení.“ Zvedl k němu pohled. „Mám strach, že se Tomovi něco stane.“ Oči se zalily slzami.
„Bille, vše je pod kontrolou. Měl bys spát.“ Usmál se.
„Nejde to.“ Vydechl sklesle. Snažil se, ale pokaždé jej vzbudil zlý sen. „Zůstaneš se mnou?“
Připadal si trapně. Prosí cizího člověka, aby s ním mohl spát. Jako malé děcko. Ale potřeboval podporu, vědět, že tu není sám. Že někomu v tomhle hnusném světě může věřit. Ale mohl právě jemu?
Hanz se usmál a pokýval na souhlas. „Ale myslím, že u mě v pokoji bude více místa.“ Bill vyběhl jako blesk. Nechtěl to přiznat, ale bál se hlavně tmy a noci. Vlezl Hanzovi do postele a čekal na něj. Po chvíli už oba leželi. Zhaslo se. Bill se přitulil k jeho tělu. Hanz si přes něj přehodil ruku.
„Dobrou noc.“ Špitl Bill.
„I tobě,“ vrátilo se mu zpátky. Potom už bylo ticho a oba chlapci usnuli klidným spánkem.
autor: Lauinka
betaread: Janule
Není to Tom, že ne? Určo ne… snad…
Nesmí to být Tom,nesmí!!!Já už jsem dneska jednu povídku,ve které umřel Tom,četla a obrečela,a stačilo mi,proto VĚŘÍM,že to nebyl on!!!!A s Hanzem už je to jasné,určitě je od FBI,proto byl na Billa tak hodný…aspoň myslím =)
doufám, že ho trefili a Tom si tam jen v šoku stojí…