autor: Áďa & Bitter
Dveře nemocničního pokoje se tiše otevřely a dovnitř proklouzla osoba celá zahalená v zeleném plášti, s rouškou na rtech a bílou síťkou na černých, na dnešní večer tak pečlivě načesaných vlasech.
Hnědé oči, které už dávno díky slzám ztratily pečlivé nalíčení, se znovu zalily slzami a rty pod rouškou němě vyřkly jméno chlapce na lůžku.
Chlapce s hlavou ovázanou fáčem a s kyslíkovou trubicí v krku.
Bill jen zalapal po dechu, když viděl, jak přes obvazy prosakuje krev a zamotala se mu hlava.
Nepřítomně padl na kolena a vzal bratrovu dlaň do těch svých, které byly schovány pod tenkými naškrobenými rukavicemi.
Jeho prsty automaticky promasírovávaly hřbet Tomovy dlaně, jako pokaždé buď po koncertě, nebo po zkoušce. Tom tuhle drobnou pozornost vždycky miloval, ale teď naprosto nevnímal, s jakou láskou po jeho kůži bloudí bráškovy prstíky.
Hnědé oči se zadívaly na sklo za sebou, kde ho soucitně sledovala matka a doktor, a nesouhlasně zavrtěl hlavou. Byl si moc dobře vědom toho, co tam ti dva projednávají.
Tolik starostí mu to najednou přineslo… Ale on přece starosti chtěl, jen ne takové. Tohle už nebyly starosti, ale strasti…
flashback
Bill už netrpělivě přešlapoval u okna, ale Tomova Audina nikde. Místo ní se v jeho zorném poli zjevilo jiné, jemu známé auto. Auto jejich matky. Jen překvapeně zamrkal nad tím, jak rychle Simone auto opustila, a šel ji přivítat.
Jeho úsměv, o kterém si myslel, že matku potěší, však oplacen nebyl. Naopak. Simone, která doteď celou cestu brečela, se rozeštkala snad ještě víc při pohledu na to raněné ptáče, co konečně začalo mávat křídly a co by snad i mohlo zase létat, nebýt té zprávy, co musí říct.
„Bi – Bille, zlatíčko moje… šeptla a chlapce k sobě přivinula.
„Tom už dneska nepřijede… Tom… Tom měl nehodu, je v nemocnici a je na tom moc zle…“
Zaštkala, ale Bill jen nesouhlasně zavrtěl hlavou a rychle se dal do psaní.
Ne, jen jel pro večeři, za chvilku je tady, jen se někde zdržel, uvidíš.
„Ne, Bille, volali mi z nemocnice, Tom se opravdu vyboural… pojedeme za ním, ano, zlato?“ navrhla tiše, ale Bill nesouhlasně zavrtěl hlavou, znovu ukázal na blok a vrátil se k oknu.
Ne, Tom neměl nehodu, není v nemocnici, je v pořádku a určitě mu teď shání nějakou maličkost, se kterou by mu udělal radost, stejně jako on jemu. Zná ho, jsou přece dvojčata, věděl by, kdyby se něco dělo… Navíc, hlava ho trochu bolela už ráno, nebude dělat z migrény bůhvíco… Tom se vrátí…
Konec flashbacku
Jenže Tom se nevrátil. Ani po hodině, kterou Bill prostál v čirém zoufalství u okna. Teprve potom poslechl matku, aby spolu jeli do nemocnice, ve které se dozvěděl něco, co jeho mysl naprosto odmítala pochopit.
Tom si při nehodě poškodil mozek i míchu, jeho vyhlídky na probrání jsou nulové, a i kdyby se probral, nic by nevnímal. Nemluvil by, nehýbal se, nejedl by… prostě by nic nevnímal. Až takové bylo jeho zranění…
O měsíc později
On, věčný hrdina a zachránce, teď leží pokořen na nemocničním lůžku, aniž by vnímal zoufalou osůbku po svém boku, která den co den tiše sedí na svém místě a nehybně čeká na to, až otevře oči, usměje se a slíbí mu, že už to bude fajn… tolikrát už to tak bylo, proč ne teď?
Venku na chodbě právě doktor navrhoval, aby Toma netrápili a z přístrojů ho odpojili. Stačil souhlas člena rodiny. Každý totiž věděl o tom, že Tom si vysloveně přál, aby to tak udělali, kdyby se mělo něco takového stát.
Jeden tátův kamarád se totiž vyboural s kamionem a byl v komatu, rodina tuhle možnost odmítla, a i když se probral, je naprosto nesamostatný. Krmí ho, oblékají, přebalují, cévkují a on místo slov vydává pouze nesrozumitelné skřeky.
„To radši smrt, než tohle,“ prohlásil tenkrát Tom, aniž by věděl, že se v té situaci jednou ocitne…
Simone jen zoufale hleděla přes sklo na své dva syny a odkázala s rozhodnutím doktora na Billa. Ona to nedokázala. I kdyby Toma odpojit nenechala, starat by se o něj nemohla, čekala dítě a v jejím věku to bylo starostí až až, a tak jediný, kdo mohl, byl právě Bill, v jeho rukou teď ležel Tomův život. Jenže Bill se nedokázal postarat ani sám o sebe, natož o Toma, a on sám to moc dobře věděl, stejně jako věděl, že Tom by si přál, aby ho odpojili.
Jinak by trápil sebe i jeho, a proto, když vešel doktor, byl už rozhodnutý, i když mu to trhalo srdce.
Podepsal papíry a vyžádal si, aby to mohl udělat sám, nikdo jiný, jen on.
„Lásko…“ ozvalo se pokojem tiché zašeptání a Bill přejel konečky prstů po Tomově tváři.
„Já vím, že jsi tu se mnou, a že to tak musí být, ale není to fér,“ pokračovalo šeptání, linoucí se z Billových úst. Proč by taky teď nepromluvil. Bez Toma jeho život ztratí cenu, tak je mu fuk, jestli ho Simon s Hansem za ta slova třeba zabijí. Alespoň naposled je říct musel.
„Slíbil jsi přece, že to bude všechno dobrý,“ šeptl a jeho rty se lehce otřely o ty Tomovy těsně předtím, než vstal a zmáčkl tlačítko, kterým Tomovi odpojil přístroje, jež ho takovou dobu držely při životě. Ve vteřině se místností ozval táhlý pískot a Bill se zhroutil na Toma.
„Miluju tě… miluju tě, Tome, odpusť mi to!“ zakvílel Bill zoufale a pak ho pohltila tma…
O rok později
Ticho pokoje narušovalo jen tiché šustění přikrývky, jak se chlapec zavrtával do klubíčka a schovával se před světem. Chtěl tolik spát a ono pořád nic. Chtěl jen to, nic víc. Nechtěl vidět matku s jeho malou sestřičkou, ani přátele, ani nikoho jiného, kdo sem, do psychiatrické léčebny, přišel ho podpořit právě dneska, kdy tomu bylo přesně rok od Tomovy smrti a jeho naprostého psychického kolapsu, po kterém už vůbec nekomunikoval a ani už nepsal na papír.
Celý den prostě proseděl, tisknul k sobě plyšového pejska od Toma a zíral do prázdna. Nic víc, nic míň. Těžko říct, co se mu celou tu dobu honilo hlavou, ale teď chtěl spát, ne být vzhůru.
Rozladěně ze sebe přikrývku odkopal, přitulil si zvířátko na hruď a zadíval se do tmy před sebou.
„Copak, Billy, nemůžeš spát?“ ozval se najednou tichý hlas a Bill se jen pousmál, když si vedle něj Tom sedl a pohladil ho po tváři.
„Neboj, jsem tady s tebou, to bude dobrý…“ šeptl a Bill jen s úsměvem přikývl…
Proseděli na lůžku skoro celou noc, dokud Bill vsedě neusnul, téměř jako vždy, a nikdo nevěděl proč. Na záznamu kamery se prostě vždycky posadil, díval se před sebe a pak se najednou začal usmívat a přikyvovat, jako by snad s někým mluvil. Ale s kým? Byl přece v pokoji sám…
KONEC
autor: Áďa & Bitter
betaread: Janule
pri citani tochto dielu som mala slzi na krajicku je velmi luto Billa . Toto bolo nadherna poviedka a je mi trocha luto ze skoncila smutne aj ed vie ze nie vzdy moze byt happy end
Ten konec je strašně smutnej ale přesto nádhernej … 🙂
Musím říct,že konec je ještě mnohem horší,než jsem si představovala,že bude….tohle já nedokážu udýchat..umírám s Tomem,protože zůstat s Billem nedokážu…..
Vy ma chcete zabiť? Taký strašný koniec takej úžasnej poviedku a predsa sa mi tak páčil, až plačem. Sú spolu a to je hlavné…už ich asi neč nerozdelí že?
Néé, to je tak smutné. Derou se mi slzy do očí 🙁
Ach jo..zase jsem bulela jak kravka x(( To je hrozné, vy mě svíma povídkama stresujete…a pak se má člověk soustředit ve škole..:-)
Zajímaví že hned jak jsem uviděla slovo KONEC tak jsem věděla že Tom je mrtvej..ale já to prostě tušila, že vy neuděláte šťastný konec, že někdo umře..
Povídka se mi šíleně líbila ikdyž mě ten konec rozesmutnil x)
jako holkyyy…. já se nebvím :'('('((' tohle jim udělat 🙁 chcjo chudáčci…stále sem doufala, že bude happy end…že se všechno spraví…, ale…jak ntak koukám tak ne :(:( tohle mě opravdu dojebalo…rozbrečela sem se jak malá holka. 🙁 tohle mi nedělejte, ptž moje psych trpí 🙁 jinak to byla naprosto krásná povídka….všechno sem to prožívala s nima..hlavně to, jak týrali Billa, jak mu vyškubli piers…to sem měla nervy v prdely, ptž mám taky piers..:( opravdu se mě to dotklo a zasáhlo….chci happy end…protestuji!!! :(:( takový konec…byl horší než jsem čekala 🙁 opravdu jsem doufala, že to skončí dobře, že se z toho Tommy dostane, že Bill překoná tu svojí pochromanou dušičku a bude to ok….:( sem opravdu smutná…
páni holky to bylo vážně dokonalý, škoda že už je konec. Tahle povídka mi vážně bude chybět, byla skvělá. A ten konec byl supr, podle mě to ani dobře skončit nemohlo!!!
Jste vážně skvělí holky!
Přečetla jsem to Ted, a jako já pořád doufala, že se to nějak zlepší, poslední 3 díly jsem jenom brečela. Achjo, chudák dvojčata..
tak to bylo úžasný… rozbrečelo mě to, první díl týhle povídky, protože myslím, že sem docela tvrdá… ale tohle mě fakt dostalo, hlavně ten konec… ♥
Dneska jsem si povídku přečetla celou a musim říct,že to bylo mistrovské dílo.Šíleně mě mrzí,že nemohli mít šťastnej konec..,ale tak nějak mi to po těch událostech,co se tam odehrávaly ,bylo jasný. Jen,mrzí mě,že Bill skončil v léčebně.:( Ten konec mě pak už jen totálně dorazil.Dokonalé.