Lutte pour l’amour 23.

autor: Lady Kay

To bych rád věděl, co jí  tak dlouho trvá? Přes hodinu tu trčím jak pako, z nervozity kouřím jednu cigaretu za druhou, a nespouštím vchod do galerie z očí. Tohle nedopadne dobře, vůbec jsem na její nápad neměl přistoupit. Se mnou, s vlastním bratrem, odmítal Bill komunikovat. Proč by měl mluvit s pro něj naprosto cizí holkou? Navíc, on ženský nemá rád. Ale Wee mě přesvědčila. Byl jsem donucen zavolat mamce a nějak nenápadně zjistit, jestli náhodou nemají něco v plánu. Nejprve jsem zjišťoval hodně nenápadně, pak o trošku nápadněji, a nakonec jsem se jí na rovinu zeptal, co má v plánu. Doufal jsem, že mi řekne, že nic. Kdyby to udělala, neseděl bych tady, ale naproti ní, a hrál si na hodného synáčka, který se stavil, aby ji viděl. Na jednu stranu jsem ale rád, že tam nemusím… Nedovedu si představit, co by se dělo, kdybych se setkal s dvojčetem. Mamka zněla dost divně, jistě má starosti o Billa, ale nakonec mě nemálo šokovala tím, když mi oznámila, že moje dvojčátko zatoužilo vidět obrazy těch kubistů nebo jak se jim nadává, a že tam vyráží.

Sám nemám šajn, o co jde. Řekl bych ale, že to je něco s Picassem a jeho kámošema. Spíš Bill byl vždycky šílenej cvok do všelijakých čmáranic. Pořád lezl na nějaký výstavy, četl o tom knihy a pěl ódy na ty pány umělce. Měl říct mně, takovou patlaninu bych mu vytvořil během chvilky. Jaképak umění! To bych zmáknul taky. Čtverce naskládat do nesmyslných tvarů svede každej. Stejně je jasný, že ti chlapi v něčem jeli, normální člověk by takovou blbost nikdy nenamaloval.  

Konečně uvidím Wee, jak se blíží k autu. Takhle na dálku vypadá, že setkání s bratrem přežila bez jakékoli újmy na zdraví. To se mi ulevilo!

„Tak co?“ vybalím na ni hned a ani ji nenechám dosednout na sedačku. „Co říkal?“

„Že miluje Braqua.“

„Cože říkal?“ vyvalím na ni oči.

„Slyšel jsi, ne? Tvůj bratr miluje Braqua,“ zopakuje mi znovu jméno a nadechuje se, že bude pokračovat, jenže je přerušena dalšími mými otázkami.

„Odkud ho Bill zná? A co je to vůbec zač? Ten… ten… No, ty víš kdo.“

„Georges Braque je malíř, ty pako.“ Wee jen horko těžko potlačuje smích. Jsem rád, že jsem ji pobavil a sebe znemožnil. Kdo si ta jména má pamatovat? Navíc o nikom takovém Bill nikdy nemluvil. Teda myslím…

„Braque se společně s Picassem považuje za zakladatele kubismu. ‚La Roche-Guyon‘ nebo ‚Bouteille et clarinette’… to ti nic neříká?“

„La co?“ 

„Radši nic, ty barbare,“ ušklíbne se a někoho mi v ten moment vzácně připomíná. „To jsou názvy jeho děl.“

„To máš říct hned a hlavně na mě máš mluvit normálně,“ vyčtu jí a uraženě si odfrknu. Kdo to má vědět? Nějaký La něco a pak cosi s klarinetem nebo nevím s čím. Bill mi říkal to samé, pro něj jsem byl kulturní barbar odjakživa, a dokonce si pamatuji, že za mnou jednou celý udýchaný přiběhl a oznámil mi, že má ‚Quarry Bibémus ‚. Tak jsem se ho zeptal, co je to za nemoc, on na mě vyvalil oči, zalapal po dechu, nafoukl tváře a odkráčel se slovy, že s takovým primitivem, jako jsem já, se odmítá bavit. Dnes už vím, že si koupil malinký obrázek, přirozeně jen kopii, a podle mě dost nepovedenou, ošklivou, a hlavně zbytečně drahou. Jenže podle Billa to byl skvost nad skvosty, jeho naštvanost mu vydržela celý týden.

„Tak se hned neurážej, ty netykavko,“ šťouchne do mě a vytrhne mě z mých vzpomínek. „A nebo si buď, ale v tom případě se asi nedozvíš, co Bill…“

„Vyděračko, ale dobře. Povídej.“ 

„Měl jsi pravdu,“ ozve se ze sedadla spolujezdce. Violettin hlas zní poněkud zamyšleně, zřejmě si v hlavě znovu přehrává, co se událo v uplynulých minutách, zatímco tu umírám zvědavostí a nedočkavostí. „Je opravdu zvláštní.“

Zvláštní… Žádná  novinka. Není první, kdo to o mém dvojčeti pronesl. Nejen on, oba jsme byli vždycky zvláštní. Tohle jsme s bráškou slýchávali už jako malí. Než jsme se přestěhovali do města, bydleli jsme chvilku na vesnici, a tam jsme byli „ti drzí spratci od rozvedený ženský“. Babky spráskávaly ruce a bědovaly, co z nás vyroste, když lítáme tak dlouho venku. Kdyby prý bylo po jejich, ohnuly by nás přes koleno a daly nám co proto. Pohled okolí na nás se nezměnil, ani když jsme vyrostli. Já byl za kriminálníka a Bill za podivína. Budil pozornost extravagantní oblečením a výrazným líčením. Nikdy se s děckama ve škole moc nebavil, vystačil si jen s pár kamarády a vůbec nejraději byl sám. Pořád mi říkal, že si života dokáže užívat i jinak než víkendovými kalbami a flákáním se po okolí. V jistém směru mu dnes musím dát za pravdu…  

„Tome, on je naprosto… Výjimečný!“ vykřikne nadšeně a mně spadne čelist. To tam byla takovou dobu, aby mi po návratu sdělila, že Bill je zvláštní, výjimečný? To si mohla ušetřit cestu. Ale dobře, že to dopadlo takhle. Bill ji mohl i přes svou obrovskou lásku k těm dílům rozbít nějaké o hlavu. „Opravdu, byla jsem mile překvapena. Zpočátku byl sice odměřený, což jsem předpokládala, ale pak…“

„Ale pak co?“ dožaduji se pokračování. Nemám rád, když někdo něco nakousne a pak se odmlčí.

„Tvůj bráška mě okouzlil.“  široce se usměje a já se zamračím. Teď se mi tu ještě nad ním začne rozplývat. „Tomi, je ti podobný, ale přesto je jiný. A mezi námi… Dala bych si říct.“

„Tak bacha, můj brácha je tabu, jasný?“ pohrozím jí prstem, přestože vím, že to myslela spíše v žertu.

„Já ti ho nesním, neboj. Ale teď vážně… Bill byl neuvěřitelně milý. Nejprve se se mnou bavil jen o těch dílech a umění,“ dá se konečně do vyprávění a já nastražím uši. „Pak se mě začal i vyptávat. Jako co dělám, odkud jsem a tak dále.“

„Počkat, neřekla jsi mu, že se známe?!“ zděsím se.

„Myslíš, že by se se mnou bavil, kdybych mu řekla ‚Jo abych nezapomněla, tvůj brácha je můj kámoš a čeká na mě před galerií.‘? Uvažuj, trdlo. Pro Billa jsem prostě Wee.“

„A dál?“

„Dál? Dál nic. Akorát jsem mu stihla nadiktovat číslo, než se vrátila tvoje máma. Řekla jsem mu, že kdyby si chtěl někdy popovídat, může se mi kdykoli ozvat.“

„Takže je to dál na něm,“ uzavřu náš rozhovor. Bill mě sice překvapil tím, že se s Violett vůbec bavil, ale moc nevěřím tomu, že by jí zavolal nebo jen poslal pitomou SMSku. Vždycky byl spíše samotář a dle mě se moc nezměnil…  

..::Bill::..

Už docela dlouho otáčím mobilem v dlani a pořád dokola se sám sebe ptám „mám – nemám“. Sice mi bylo řečeno, že se můžu ozvat kdykoli, ale nechci být nějak moc vlezlý. Třeba na mě ani nebude mít náladu. I když byla neuvěřitelně milá, chovala se ke mně hrozně přátelsky a po dlouhé době jsem se cítil jako… Jak to jen říct… Jako bych byl naprosto „normální“, zdravý. Necivěla na mě, v jejím pohledu nebylo ani stopy po nějakém soucitu.

Wee… Tak se mi představila. Zřejmě přezdívka vytvořená z jejího jména. Docela dlouho jsem přemýšlel, jak se asi doopravdy jmenuje, nejvíce by mi k ní sedělo Veronique, tohle jméno by jí opravdu slušelo. Nebo možná Vanessa či Vicky. Ale co je po jménu? Jak řekl klasik – co růži zvou, i zváno jinak, vonělo by pořád stejně, že? Ať už se jmenuje jakkoli, pranic to nezmění to, jaká je.  

Nakonec přece jen sesmolím krátkou SMSku, no krátkou… je z toho docela román… Snad jsem na nic nezapomněl. Původně jsem měl v plánu Wee zavolat a zeptat se jí přímo, ale…Něco napsat je mnohem jednodušší, než to někomu říct, i když jen přes telefon, kdy vás nemůže osoba na druhém konci vidět. Položím mobil vedle sebe a nepřestávám jej hypnotizovat pohledem. Nevím, co mě to tak najednou popadlo, proč chci vidět holku, kterou vůbec neznám a nevím o ní prakticky nic, když tedy pominu to, že miluje Degase. Nevím o ní zhola nic, a přesto si usilovně přeji, aby se mi ozvala.

Jenže mobil jen stále tiše leží vedle mě. Zřejmě je Wee v práci a nebo někde s kamarády. Bylo by naivní domnívat se, že sedí doma na zadku, civí na mobil a čeká, až se jí ozve nějaký neznámý kluk z galerie. Nebo na mě prostě nemá čas a ani náladu…

Při myšlence, že to, abych se ozval kdykoli, řekla jen tak, mi dvakrát po sobě opakující  se pípnutí oznámí přijatou zprávu. Moje srdce malinko poskočí… nevím, jestli to je radostí nebo překvapením. To je jedno. ‚Ahoj Billi 🙂 Zitra ve ctyri? Vyhovuje? W.‘ Nic víc, nic míň mi nenapsala, ale mně to stačí. Obratem jí odpovím, že souhlasím, a přestože na chvilku zapochybuji, zda je to dobrý nápad, připíšu na konec zprávy, že se na ni těším.  

„Ty záříš jako sluníčko,“ ozve se mamčin hlas ode dveří. Otočím se na ni a můj úsměv se ještě rozšíří. Po dlouhé době mám snad i ke smíchu důvod. Weein zájem o moji osobu, dá-li se to tak nazývat, mě neuvěřitelně těší. Zvláštní… Od našeho setkání se cítím malinko lépe než v předchozích dnech, ačkoli mi nikdy Wee nemůže nahradit osobu mně nejbližší. Nikdo mi jej nahradit nemůže, nikdo není jako on, a nikdo se mu není schopen vyrovnat. Tom je jen jeden. Zatřesu hlavou, abych zahnal nepříjemné myšlenky. Nesmím na něj myslet, i když je to takřka nad moje síly, musím nechat Toma Tomem a provést něco se svým životem.

„Copak to bude?“ natáhne mamka, jež se mezitím přemístila ode dveří ke mně, ruku po papíru v mém klíně.

„Jen takový pokus…“ vezmu jí nedokončený obrázek z ruky a přitisknu si ho k hrudi. Sice není pro ni, takže by ho mohla vidět, ale jsem teprve v začátcích a za moc to nestojí. Po amoku a zničení všech obrázků jsem se rozhodl znovu začít kreslit. První obrázek byl ten pro mamku… Udělal jí radost a podle slz, které se jí leskly v očích, jsem ji dojal. Zachytil jsem na něj ji se mnou a Tomem jako malými batolaty. Původně jsem nechtěl kreslit nic s bratrem, ale zase bych jej nemohl jen tak vyškrtnout. Nejprve jsem chtěl nakreslit jen ji a sebe, ale nakonec jsem jej do kresby zahrnul taky. Sice mi ublížil, ale něčeho takového bych nikdy nebyl schopen. Tom k nám patřil, patří a navždy patřit bude, ať dělá, říká cokoli, nebo ať je kdekoli.  

..::Tom::..

S očima upřenýma do dřevěné desky stolu se zhluboka nadechnu, ale moc to nepomohlo. Ten strach… Ten nevysvětlitelný a mučící strach… Cítím ho tam někde… Někde uvnitř sebe. Je tam a ne a ne zmizet. Nevím, co jej způsobilo, co má vinu na tom, že nejsem schopen myslet na nic jiného než na něj. Ani nemám zdání, kdy se objevil. Vplížil se mi do nitra, uhnízdil se tam, a rostl do chvíle, než jsem jej začal vnímat. Připadám si jako blázen! Kdybych měl alespoň čeho se bát! Ale co když mám důvod, jen o něm zatím nevím nebo jsem si ho nevšimnul. Že by Bill? Hloupost, není důvod se bát Billa. Nebo se spíš bojím o Billa? Třeba je to nějaké znamení… Třeba se mi „někdo“ snaží něco sdělit, před něčím mě varovat. Ježiš, Tome, ty jsi pako! Znamení shůry, ne? Snad nebudeš věřit takovým báchorkám. Moc se díváš na televizi, a pak z toho takhle blázníš!  

Měl bych začít něco dělat a ne jen nečinně sedět. Pak totiž moc přemýšlím, vesměs nad hloupostmi, a takhle to dopadá. Vsugerovávám si věci, které nejsou ani pravda! Vstanu ze židle a začnu se procházet po místnosti. Byt jsem už celý vygruntoval, z podlahy by se dalo jíst, jak se celá leskne. Nikde ani smítko prachu a to uklízení bytostně nenávidím. Marně se snažím najít něco, čím bych se mohl zabavit. Srovnám polštáře na sedačce, posunu ovládání na stolku a pokračuji dál ke kuchyňské lince. Srovnám šňůru od kávovaru, o pár milimetrů posunu toustovač. Chodím od ničeho k ničemu.  

Můj pohled padne na kytaru ve stojanu… Přece jen se něco našlo! Sáhnu po ní a uvelebím se s ní na pohovku. Konečně něco, co mě přivede na jiné myšlenky. Nechávám prsty klouzat po strunách a vybrnkávám si jednotlivé akordy, které postupně přecházejí v melodii. V povědomou melodii… V až nebezpečně známou melodii… Polekaně odhodím milovaný kus dřeva vedle sebe a s vytřeštěnýma očima na něj hledím. Proč ze všech melodií, co znám, musím hrát zrovna tohle? Sakra! A to jsem si myslel, že až se vrátím domů, bude vše lepší. Ani omylem, je to pořád stejné!

„Ježiši, kdo zase otravuje!“ neochotně vstanu a dobelhám se pro mobil. Znovu a znovu pročítám text na displeji, jako bych si myslel, že se mi všechno jen zdá nebo že si ze mě odesílatel utahuje. Ale s každým dalším čtením mi dochází, že je to pravda. Tak tohle jsem nečekal…