autor: Rachel
Hnědé, oříškové oči už asi posté tázavě vzhlédly k proskleným dveřím a jejich majitel si jen sám pro sebe povzdychl, když se jeho pohledu naskytl jen pár dvou mladých milenců, sedících kousek od dveří. Sklopil svůj pohled a nervózně zalovil rukou v kapse svých XXL kalhot.
Seděl v útulné, moderní kavárně, před sebou měl hrnek své oblíbené kávy a už několik minut nervózně vyhlížel velkými, prosklenými okny ven na přeplněnou, berlínskou ulici, očekávajíc svého přítele. Znova se zadíval na displej mobilu, když se však jeho očím nenaskytla žádná nová zpráva a ani žádný hovor, nedbale jej zastrčil zpět na jeho původní místo. Už tu měl dvacet minut být.
Pohled Tomových očí spočinul na šálku s kávou a Tom o něj pomalu zabubnoval prsty, netrpělivě tak vyčkávajíc. Ať už by se teď dělo cokoli, stále byl více než nervózní. Jednak z toho, že osoba, na níž čekal, stále ještě nepřicházela, stejně tak i z toho, co se možná stane za pár chvil. Pevně semknul víčka a znova se zamyslel nad svým plánem. Možná, že udělal přeci jen dobře, když mu zavolal… ale možná také ne. Odpovědi se mu však mělo dostat už v několika následujících chvílích…
„Ahoj, Tome,“ známý, přátelský hlas se ozval někde za Tomovými zády a vytrhl jej tak ze všech jeho myšlenek. Pootočil se na židli a nato se jeho rty konečně zvlnily do úsměvu.
„Ahoj, Geo,“ oplatil svému kamarádovi pozdrav a posunkem ruky mu nabídl místo naproti sobě sledujíc, jak si odložil svou pracovní tašku vedle sebe na židli a rychle si svléknul koženou bundu. Poděkoval pohledné, mladé servírce za nabídnutý jídelní lístek a s úsměvem se posadil naproti Toma, stále ještě vydýchávajíc tu šílenou cestu.
„Promiň, že mám zpoždění, ale zdrželi mě v práci. Bylo to neodkladné,“ vysvětlil omluvně, další Tomův úsměv jej však ubezpečil v tom, že je vše v pořádku.
„To nevadí, vše je ok. Zase tak dlouho jsem tu nečekal, taky jsem toho měl až až. Děkuju ti, že sis našel čas a přišel,“ vděčně se zadíval do Georgových očí, které k němu vzhlédly s tázavým pohledem. Stále ještě tak úplně neznal důvod tohohle jejich setkání.
„A řekneš mi už konečně, proč jsi mě sem vlastně vytáhl?“ zeptal se první otázku, která mu přilétla na jazyk, a mrkl na svého kamaráda, otevírajíc jídelní lístek.
Tomovy dlaně se mírně zpotily nervozitou a Tom vzhlédnul ke Georgovi, jehož pozornost se teď upírala na nabídku káv a moučníků. Bylo mu jasné, že bude vyzvídat a chtít znát důvod, proč tu jsou a co po něm Tom potřebuje, přemýšlel nad tím snad celou noc a dnešní den, přesto jej však nenapadala žádná vhodná odpověď, kterou by mohl dát Georgovi jako důvod. On ji znal, věděl o ní, cítil ji hluboko ve svém nitru… jak to má ale říci Georgovi?
„No, j-já… Potřeboval jsem si o něčem promluvit…,“ začal opatrně a zadíval se do Georgovy tváře, jejíž pohled se stále upíral do nabídky káv. Jeho kamarád jej však dobře slyšel. Stačilo jen pár Tomových slov, malý náznak… a on okamžitě poznal, která bije.
„Aha, promluvit. A o čem? O práci, o Hailii… nebo o té černovlasé krásce, po které jsi v úterý tak nenápadně pokukoval?“ zkusil opatrně a neubránil se malému úsměvu, který přelétnul přes jeho rty. Byl sice zahleděn do jídelního lístku… moc dobře však na sobě ucítil pohled Tomových očí, který k němu vystřelil téměř vzápětí.
Tomovy oči poplašeně vzhlédly k těm Georgovým a Tom cítil, jak se mu jeho ruce pod stolem roztřásly. Jeho tělo ztuhlo jako solný sloup a do jeho tváří se vlil ruměnec. Nemělo smysl, aby teď cokoli zapíral… a ještě ke všemu před nejlepším kamarádem. Georg jej prohlédl hned na začátku, stačilo pár slov a on se dotkl Tomova citlivého místa. A co víc – on měl pravdu.
A to si teď moc dobře uvědomoval. Stačil jediný pohled na Toma před sebou a on správně odtušil, že trefil do černého. Tomovy oči sklopily pohled a Tom se pousmál.
„On… on je tak krásný a… To, co se mnou dělá pohled očí, jeho očí, se mnou neudělá žádný jiný na světě. Nevím, co mám dělat, koukám na něj jako blázen, hltám očima každé jeho malé gesto, každý pohyb… a přemýšlím o něm. Tomuhle se ubránit nedokážu, a i když stokrát chci, stačí, aby se na mě jen podíval nebo se usmál, a já jsem úplně pryč. Nemůžu to v sobě potlačit, nejde to, zkoušel jsem to, ale je to marné. Je dokonalý a nádherný… i když si stokrát říkám ne. Nikdo krásnější než on na světě neexistuje,“ zavrtěl hlavou a s pohledem, upřeným do desky stolu cítil, jak se mu na rtech usídlil úsměv. Stačila jediná pouhá myšlenka na něj a on se vznášel na růžovém obláčku.
A Georg to poznal. Stačil jediný pohled na zasněného Toma před sebou a on věděl, která bije. Tušil to už od včerejšího večera, kdy mu Tom celý rozechvělý zavolal… a teď se v tom jen ujistil. Na jeho tváři se usídlil vítězný úsměv a on se zadíval na toho blázínka před sebou.
„Tady se nám někdo zamiloval,“ prohodil naoko ledabyle, přesně však očekával Tomovu reakci. Poplašeně k němu vzhlédl a vracejíc se ze svých snů zpátky do reality, tázavě zamrkal.
„Cože?“ vzhlédnul ke Georgovým očím, jeho pobavený úšklebek jej však ujistil o tom, že Georgovu poznámku slyšel dobře. Georg jej odhalil… a možná právě proto teď odložil jídelní lístek a upřel své oči do těch Tomových.
„Tome… jsi můj nejlepší kamarád, znám tě už od dětství. Opravdu si myslíš, že jsem to nepoznal? S tebou se něco děje, Tome, viď?“ pousmál se a snažil se zadívat do Tomových očí, které však před těmi jeho utekly. Tom pomalu sklopil svůj pohled.
„Jsem v tom až po uši,“ zašeptal, jako by právě vyslovil něco strašného a nepřípustného, tím však jen rozšířil úsměv Georgových rtů. Větší zmatek už v sobě mít nemohl. Už ani nevěděl, jak z toho všeho ven.
„Co mám dělat, Georgu?“ zašeptal prosebně a vzhlédnul ke němu s poslední špetkou naděje v očích. Jeho kamarád byla jeho poslední záchrana.
„Tak mu to řekni, Tome. Řekni mu, co k němu cítíš. Není nic jednoduššího,“ odvětil Georg, odpovědí mu však byl jen další Tomův sklopený pohled. Tohle bylo právě to, čeho se obával nejvíc.
„Bojím se… mám strach, že… co když mě odmítne?“ svěřil se s tím nejhorším, co jej sužovalo a trápilo, ani teď však Georg nešel pro odpověď daleko.
„Tak alespoň budeš vědět, na čem jsi. Pořád to bude lepší, než chodit kolem něj, dělat si falešné naděje a nehnout brvou,“ pronesl rozhodně… a nato se usmál na mladou servírku, diktujíc jí svou objednávku.
Tomovy dlaně objaly horký šálek kávy a Tom se zamyslel. Možná měl Georg přeci jen pravdu a on to celé jen zbytečně protahoval. Přeci jen si však ještě nebyl úplně vším jistý.
„Tak dlouho jsem s nikým opravdu nebyl, s nikým jsem neměl žádný vztah… Od doby, co Ann…,“ odmlčel se a sklopil pohled k šálku teplé kávy. Georg odložil své klíče a také se zamyslel. Věděl, kam tímhle Tom směřuje i přesto, že svou myšlenku nechal nevyřčenou. Znal jej však moc dobře na to, aby si ji dokázal domyslet. Jeho kamarád patřil mezi lidi, které v životě moc štěstí nepotkalo… a když už jej měli na dosah ruky, raději utekli, protože se báli toho pocitu štěstí, který neznali. A to bylo právě to, nad čím teď Georg nesouhlasně zavrtěl hlavou.
„Tome, nad tímhle vůbec nepřemýšlej. Ann sice umřela, ale ty žiješ dál. Nemůžeš se zaobírat jen myšlenkami co kdyby a jak kdyby. Musíš taky žít dál a přijímat nové skutečnosti. Nikdo se za to na tebe zlobit nebude. Jsi ještě mladý, je ti třiadvacet a život máš před sebou. Nikdo by ani nepočítal s tím, že bys zůstal až do smrti sám. Štěstí máš blízko, u sebe, tak jej přijímej. Máš právo na lásku, stejně, jako ostatní,“ odvětil rozhodně a v duchu se modlil, aby pro Toma jeho slova měla alespoň malou váhu. Od smrti Ann se až příliš upnul k práci, starostem a povinnostem, a vůbec si neužíval života kolem sebe.
„A… tobě… t-tobě nevadí, že… že se mi líbí kluk?“ Tomova otázka protrhla krátké ticho mezi nimi a Tom tázavě vzhlédnul ke svému kamarádovi. Stačilo však jen několik vteřin a on zavrtěl hlavou. Nad svou odpovědí nemusel přemýšlet dlouho… a chtěl to Tomovi taky dokázat.
„Ne, nevadí mi to. Znám tě už dlouho, jsi můj nejlepší kamarád a mám tě moc rád… a na tom se nic nezmění. Je mi jedno, jestli po tvém boku uvidím holku nebo kluka, pořád budeš prostě ten starý, dobrý Tom,“ dodal s úsměvem a blaženě přivřel víčka, nadechujíc se vůně čerstvé kávy, která před něj byla položena.
„Navíc… Bill je opravdu krásný kluk,“ poznamenal obdivně a pozvedl šálek ke rtům. Správně odtušil, že teď bude mluvit hlavně Tom… a to se mu s jeho následujícími slovy opravdu potvrdilo.
„Krásný… je to pro něj tak nicotné slovo. Je nádherný, dokonalý… a možná i to je málo. Nechápu, jak jsem mohl být tak slepý, jak jsem mohl nevidět jeho krásu. Byl krásný už od prvního dne, co k nám přišel, teď mi ale přijde, že je každým dnem krásnější a krásnější. Stačí hodina v práci a já si přeju, abych jej mohl znova vidět, být v jeho blízkosti a tiše jej obdivovat. Nedovedu si představit, že by u nás nebyl. Stal se naší součástí. Když se usměje, den je hned krásnější. Stačí jen, aby zamrkal, a já zapomínám na úplně všechno kolem sebe. Je tak zvláštní a to nejen vzhledem. Nikoho tak výjimečného jsem ještě neviděl,“ zamyslel se… dokud se k němu nedolinula další Georgova otázka.
„A co Hailie? Vycházejí spolu dobře?“ zeptal se a upíjejíc ze svého šálku viděl, jak Tom souhlasně přitakal.
„Hailie jej úplně zbožňuje. Bill ji vodí do školy, pomáhá jí s úkoly, hraje si s ní, každý den spolu vaří večeři, rozmazluje ji na gumídky a večer spolu dělají blázniviny v koupelně,“ rozesmál se, nato se však znova zamyslel.
„No a zítra má Hailie vystoupení se školou, od čtyř odpoledne začíná slavnost sta let od založení její školy. Musím si na to vzít půl dne volno, abych tam mohl být,“ připomněl a upil ze svého šálku.
Georg chápavě pokýval hlavou a zamyslel se. V hlavě mu bleskl úžasný plán… a on vzhlédnul k Tomovi s úžasem v očích.
„A co kdybys tam vzal i Billa? Mohl bys jej pozvat, aby jel na tu slavnost s vámi,“ nabídl mu a viděl, jak se Tomovy oči rozzářily. Mírně pootevřel ústa, v duchu přemýšlejíc.
„A víš, že to není vůbec špatný nápad?“ odvětil zamyšleně a pousmál se nad Georgovou myšlenkou. Georg mu úsměv oplatil.
„No vidíš, můžeš mu to zkusit alespoň nabídnout, až se vrátíš domů. Určitě neodmítne. No a zítra, až bude Hailie přednášet, zpívat písničky a blbnout s dětičkami, ty můžeš konečně zkusit udělat první krok,“ dodal a když mu odpovědí bylo přátelské poplácání po rameni, s úsměvem se sehnul ke svému, ještě teplému šálku…
Velké, nablýskané Audi zaparkovalo před luxusním domem a jeho majitel vypnul motor, odepínajíc si pás na sedadle řidiče, a berouc do ruky všechny své nezbytnosti. Otevřel dveře, vystoupil a zase je zavírajíc, rychlými kroky zamířil rovnou k brance do zahrady. Nemohl se dočkat, až jej konečně, po celém dlouhém dni, uvidí. A ještě víc se těšil a byl zvědavý na to, jak černovlásek na jeho návrh zareaguje.
Jeho očím se okamžitě naskytl pohled na malou Hailii, sedící uprostřed malého pískoviště a něco patlající s plnými dlaněmi různých formiček.
„Hailie? Hailie, nevíš, kde je Bill?“ zeptal se otázkou, po níž se malá ihned otočila.
„Je vevnitř v kuchyni a chystá večeři!“ zapištěla přes celou zahradu a dál se věnovala své činnosti.
Tomovy oči zamrkaly a Tom poodstoupil od branky o krok dozadu. Nečekal už na nic. Po chodníčku se rozběhl k domovním dveřím a během několika málo vteřin už sahal po jejich klice. Nevnímal nic kolem sebe. Celý uřícený vběhl do domu a sotva popadajíc dech, zamířil do kuchyně.
„Bille? Bille… potřebuju ti něco říct,“ celý udýchaný stanul ve dveřích… a upřel pohled svých oříškových očí na osobu, která se teď k němu od kuchyňské linky otočila čelem.
Přes jeho rty přelétnul jemný úsměv a Bill se konečně zadíval na osobu před sebou. Konečně! Kolikrát už dnes pohledem šlehl po hodinách, kolikrát dnes v duchu už od rána odpočítával minuty, ba i vteřiny do jeho příjezdu z práce? Jak moc se na něj celý den v duchu těšil, jak moc toužil po chvíli, kdy opět spatří jeho nádhernou, dokonalou tvář… a jak nenápadně co chvilku zvědavým pohledem, plným očekávání, vyhlédl z kuchyňského okna, toužebně vyhlížejíc tmavé, nablýskané auto a jeho majitele.
A najednou… Stál před ním, konečně byl opět v jeho blízkosti, kterou tolik miloval. Copánky měl volně poházené na všechny strany, zrychleně oddechoval a jeho tváře nesly díky chvilkovému běhu náznak jemné, narůžovělé barvy. Byl ještě krásnější než obvykle.
„Ano?“ šeptl tiše, vybízejíc jej tak ke slovu, Tomův hlas jako by se však vytratil někam do neznáma. V jednom okamžiku, v jedné vteřině zapomněl na všechno, co chtěl říci. Billův jemný úsměv a jeho nádherná tvář mu sebrala všechna slova, která chtěl tolik vyslovit.
„Tak co jste chtěl říct?“ vybídl jej Bill a jeho úsměv se ještě více rozšířil. Nemohl se na něj vynadívat, i když byl Tom viditelně více než zmatený. To mu však na jeho kráse neubralo…
Nervózně přešlápl na místě a zhluboka se nadechl.
„No, víš… Hailiina škola pořádá zítra velkou slavnost, bude slavit sto let od založení školy. Hailie tam bude s dětmi vystupovat, budou tam všichni rodiče i rodiny a naplánovaný je velký program, tak… jsem si říkal, chtěl jsem se tě zeptat, jestli… jestli bys tam nechtěl jít s námi. Jsi už vlastně součástí naší rodiny, bylo by to bez tebe moc prázdné. Hailii bys určitě udělal radost… a mně taky,“ zašeptal nadějně, ticho mezi nimi však přerušil dětský hlas.
„Billi, to by bylo úžasné! Viď, že ano?“ Hailiina očka vzhlédla k přemýšlejícímu Billovi a Hailie se i se svým tatínkem zadívala na černovláska s neskrývaným očekáváním. Chviličku tiše přemýšlel, očima putoval z jednoho na druhého… nakonec však s úsměvem souhlasil.
„Tak dobře,“ přikývl na souhlas a cítil, jak se malé, dětské paže ovinuly kolem jeho pasu.
„Tak to je úžasné, Billi. A pojď, ukážu ti, jaký jsem ti upekla dort,“ Hailiiny oči se rozzářily nadšením a Hailie až teď upoutala pozornost obou dospělých. V teniskách měla snad celé pískoviště, písek z ní jen padal a měla jej snad i za ušima, přesto byla veselá a šťastná. S úsměvem vzala Billa za ruku a vedla jej na terasu až k zahradě.
Tomovy rty se zvlnily do úsměvu a on se sám pro sebe spokojeně pousmál. První část jeho plánu mu vyšla… už se neskutečně těšil. Zítřejší den měl být tím nejkrásnějším v jeho životě… strávený s tím nejkrásnějším stvořením po jeho boku.
autor: Rachel
betaread: Janule
Oh, dokonalý díl,konečně to začíná mít ten správný směr =) … Honem, honem další… Už se nemůžu dočkat =* …
Tak Tomi je v tom až po svá rozkošná ouška,a to je dobře!!Už se těším na tu besídku,já bych ji rozhodně uspořádala v kině,aby tam bylo to správné muchlovací šero xD!
Mno konečně ses k něčemu rozhoupal Tomane 😀 Geo ti dobře poradil tak to hlavně nezkž 🙂 a neboj se Bill je z tebe hotový 🙂
[2]: muchlovaci sero 😀
Opet dalsi krasny dilek. Jsem zvedava na tu oslavu
Nádherné :')
Ty jo piš dál kruciš. Já se tak těším.
Ano, ano, ano! Perfektní. První část plánu vyšla a já doufám v to, že vyjdou i ty další :o)
Děkuji za komentáře, holky, jsou krásné:-D♥
Jo Tome! Dobře ty! Takhle se musí xD
A Bille ty jeden, taky bys mohl začít něco dělat ať se co nejdřív střetnete! Vždyť už byl málem Kiss! xD Minule xD
ja tu holku vazne miluju ,ma uplne uzasny texty,krasne vsechno prodluzuje,mas takovej pocit nepeti,mno skratka je uplne bozi ……a jinak uz aby byl dalsi dilek
stejně si myslim, že nic neřekne…