autor: Janule
BILL
„Já už se těším, těším, těším…“ zpívá to naše nedočkavý dítě pořád dokolečka, zatímco stojí na židli, drží se opěradla a vyhlíží z okna kuchyně na zahradu k brance. No stojí… spíš poskakuje… Sice přes novej vyšší plot nemůže na ulici vůbec vidět, ale to mu absolutně nevadí. Je tak nadšenej, že mu to snad ani nedošlo. „Myslíš, že mě teta vezme do kina, tati?“ otočí se na mě s vykulenýma očima. „A do ZOO? A na pouť? Já chci na pouť, na kolotoč… anebo do bazénu, a…“ nemůže si honem vzpomenout, kam všude by ještě s tetou mohli jít.
„Je zima, Daví, v ZOO moc zvířátek neuvidíš,“ snažím se ho upozornit, že na začátku prosince to tam není žádná sláva. „Jsou všichni schovaní v teple.“
„To nevadí, tak se podíváme na lední medvědy, ti jsou zvyklí, že jo?“ zauvažuje celkem logicky náš mudrlant. „Mají teplej kožich… a na tučňáci taky, viď? Mají rádi zimu. Ty mám rád, jsou srandovní,“ usměje se můj poklad a pořád netrpělivě poskakuje na židli, až se trochu zapotácí. Rychle k němu přiskočím, abych ho chytil, a když se mi to podaří, oddychnu si.
„Na tučňáky,“ opravím ho už automaticky, když něco řekne špatně, „a nešil, ať nespadneš, nebo nakonec žádnej vejlet s tetou nebude a pojedeme znova k doktorovi pro sádru,“ napomenu ho. Hodí na mě vyděšenej pohled, ale hned se zase soustředí na zahradu, na který nemůže nic vidět. Leda tak holý stromy a na jednom z nich letadýlko, co nám tam minule uvízlo, a nikdo pro něj nejsme schopni vylézt. Tom mu to sice slíbil, ale známe to… pořád není čas.
Scotty pod stolem jemně zakňučí, nejspíš ho vrzání židle, na který už zase netrpělivě poskakuje Dejv, budí ze spánku. Mám strach, aby si s tou nohou zase něco neprovedl, když už má konečně sádru dole. Nerad bych s ním strávil další měsíc u televize… zrovna nedávno jsme spolu koukali na dokument o tučňácích, a od tý doby pořád škemrá, že je chce vidět živý. V zoologický v Aucklandu jsme k nim nedošli, protože Tom pořád skuhral, že ho už bolí nohy, tak jsem Dejvovi slíbil, že až mu sádru sundají, zajdeme se na ně podívat tady v Berlíně. Možná mě ale vysvobodí Sabine, jestli ji bude dostatečně dlouho ukecávat, což on umí výborně, takže nepochybuju, že se tetička návštěvě zoologický zahrady nevyhne. „Myslíš, že je jim v létě horko?“ zeptá se vzápětí, ale než stihnu odpovědět, konečně se ozve zvonek.
„Tetáááááááá!“ vykřikne Dejv, radostně si poskočí, div z tý židle zase nespadne, seskočí na zem, a už letí ke dveřím. Jednou mě z něj trefí… hlavně, že to má od doktora zakázaný… zvíře jedno splašený.
„Víš, že nemáš skákat a běhat! Stůj!“ marně za ním ještě volám, ale neslyší, nevidí, zmizel na chodbě. „Zase si tu nohu zlomíš,“ dodám si už jen tak pro sebe, a jdu za ním. Nemá to cenu… tohle šídlo nikdo nezkrotí, leda ho zavřít do klece.
„Víš, že nemáš skákat a běhat! Stůj!“ marně za ním ještě volám, ale neslyší, nevidí, zmizel na chodbě. „Zase si tu nohu zlomíš,“ dodám si už jen tak pro sebe, a jdu za ním. Nemá to cenu… tohle šídlo nikdo nezkrotí, leda ho zavřít do klece.
***
„Nezapomeň zavolat, jasný?“ scházíme schody do zahrady, a já se snažím ještě připomenout naší drahý chůvě, že by bylo fajn, kdyby se mi občas ozvala, jak se mají, nebo mi aspoň dala vědět, až se s mým synem v neděli k večeru někde zdrží, abych nevyšiloval a neviděl je někde vybouraný v příkopě jako vždycky. Její neschopnost nabít si včas mobil je až zarážející, někdy si říkám, jak může být jinak tak inteligentní holka takhle zapomětlivá. Už mě i napadlo, jestli to náhodou nedělá schválně a nemá ze mě jenom srandu, ale nejspíš to bude jen ta zapomnětlivost. „A dávej pozor, ať si tu nohu znova nezlomí, doktor říkal, že má být ještě čtrnáct dní v klidu,“ připomenu, co už jsem jí říkal asi pětkrát, ale při vzpomínce na dnešní den je mi jasný, že udržet toho sviště na vodítku bude problém. Jen za dnešek už ji mohl mít znovu zlomenou nejmíň dvakrát, nedá se zastavit, je šťastnej, že může zase běhat…
„Jasně, neplaš, budeme relaxovat,“ Sabine jen protočí oči v sloup, jako vždycky, když si o mně myslí, že jsem hysterickej otec, a snaží se udržet Dejva za ruku, aby se jí nevytrhl a neutíkal k jejímu autu před branku. Sádru mu sundali teprve před dvěma dny, a tohle je poprvé, co nás špuntík po měsíci na čas opouští. Uznávám, že jsem z toho malinko rozhozenej, zvykl jsem si ho mít neustále u sebe, a po tom, co nám před pár týdny řekl Filip, mám někdy stavy, kdy bych ho nejradši umačkal samou láskou a nepustil ho na krok, ale musím si zase zvykat. Představa, že bych o něj přišel, je po tom, co vím, že se to klidně může stát, daleko silnější než dřív.
„A jeď pomalu, víš, jak to v pátek odpoledne vypadá na silnicích,“ neodpustím si poslední poznámku, ale ten vražednej pohled, co na mě Sabine hodí, mi jasně řekne, že už toho mám radši nechat, nebo mi tu kluka ještě nechá a odjede. Jak jsme spolu mohli vyjít jako manželé, to vážně nechápu, nechtěl jsem to Filipovi věřit, když nám vyprávěl průběh svatby a to, co věděl o našem soužití od Toma… předpokládám, že ta mumlavá poznámka, co jsem zaslechl, byla další z jejích drzostí o mém hysterčení, to už znám. Musí ale přece pochopit, že mám o kluka strach, ne? To je normální…
„Ahoj, Franku,“ pozdravím, když dojdeme až k autu, na jehož předním sedadle se usmívá Sabinin milenec. Teda… já vlastně ani nevím, jestli jsou milenci, nějak jsme pořád s Tomem nepřišli na to, jestli může nebo nemůže, a je nám trapný se na to Sab zeptat, ale předpokládám, že taková náruživá holka by těžko vydržela vztah bez sexu, jen na duševním základě. I když člověk nikdy neví, je hodně způsobů, jak to dělat. Usměju se na ni, aby se na mě už tak nemračila, zatímco dávám Dejvovu tašku do kufru vedle složenýho Frankova vozíku, a ona poutá mého syna do sedačky. Zrovna tak bych do ní neřekl, že bude schopná se pro nás obětovat, a vzít si mě, podle ní „praštěnýho hysterku“, jak mi občas drze říká, za manžela. Představa je to děsivá, ale oceňuju, že na tuhle šílenost kývla, aby nás zachránila. Smál jsem se, když nám Fil vyprávěl, že jsme byli i na svatební cestě a přežili ji ve zdraví. Vždycky jsem si myslel, že my dva bychom se ve skutečném vztahu zabili. Asi byla jiná atmosféra než tady, to je logický. V neštěstí se lidi chovají jinak.
Zajímalo by mě, jestli jsme v tý jiný realitě jeli na stejný místo, jako jsme byli letos s Tomem, protože spousta věcí, který se tam staly, se děla i tady, i když trošku jinak, ale takový detaily jsem z něj prostě nedostal. Vždycky, když se ho na něco takovýho zeptám, prohlásí, že neví, že na blbosti neměl čas, ale že si Tom půjčil jeho mobil, když mu ho ukradli, aby mi mohl na dovolenou zavolat, a podle účtu za telefon jsme museli být nejmíň na Marsu. Prej už se ten šílenej účet operátorovi neobtěžoval ani platit, stejně to nemělo cenu. Nakonec z něj vypadlo, že to asi nejspíš byl Nový Zéland, ale kde přesně jsme byli, to už jsem z něj nevymáčkl… bulvár prý nečetl, protože se celý dny šťoural v Bédovi, aby nám mohl zachránit zadky… vtipálek. Přitom jak jsem z toho pochopil, dělal to celou dobu hlavně kvůli sobě a Vallerii. O tom, že zachraňuje i nás, se dozvěděl až skoro na konci, když už byl Béda téměř hotovej.
„Kdy přijdeš na šachy?“ vytrhne mě Frank z přemýšlení otázkou, „už dlouho jsi u mě nebyl,“ postěžuje si. Asi dlouho nikoho neporazil…
„Copak to šlo, s tímhle sádrovým trpaslíkem?“ usměju se na Dejva, bezpečně připoutanýho do sedačky na zadním sedadle a mávnu mu přes sklo. „Příští týden přijdem, připrav se na drtivou výhru,“ ujistím ho, jako by to snad bylo něco novýho.
„Fajn, středa je vaše,“ kývne spokojeně Frank, zatímco Sabine nasedne a nastartuje tu svou káru se starožitnou ruční převodovkou, zařadí jedničku a kývne mi na pozdrav. „Tak čau, ještě si brnknem,“ zavolá Frank, těsně předtím, než stihne zajet přední okýnko až nahoru, a já už jen mávnu za odjíždějícím autem. Nejsem si jistej, jestli bych s tímhle křápem vůbec odjel, i když jsem se ruční řazení v autoškole učil… nejspíš by to nebylo tak hladce, jako jezdí moje fiktivní bejvalka, živě si pamatuju na ty přískoky, co jsem na první jízdě provozoval. Nechápu tuhle její úchylku, ale ať si to užije, hlavní je, že já mám automat…
Tak… a jsou pryč. Volnej víkend před námi, huráááá! Brrrr… je mi zima, nevzal jsem si nic na sebe, musím rychle do teplíčka za Tomem. Sice ještě letos nesněžilo, což je na začátku prosince divný, ale aspoň nikdo nemusí odhrabávat cestu k brance. Hnusná práce…
Byl jsem vděčnej Tomovi, když přišel s nápadem svěřit Dejva Sabine na víc než jen jedno odpoledne, už jsme si potřebovali oba pořádně oddychnout. Filip nám vyprávěl, že se Sabine jako macecha celkem osvědčila, a protože nedávno se jen tak mezi řečí zmínila, že tak trochu uvažuje o osvojení holčičky z Bambulky, kterou tam nedávno potkali s Frankem při pravidelný návštěvě, říkali jsme si, že jí dáme příležitost, ať si to vyzkouší. Sice je fakt, že rozdíl mezi klidnou Kirsten, jak se prý ten modrookej andílek z fotek jmenuje, a naším ďáblem, bude velkej, ale jak se říká „těžko na cvičišti, lehko na bojišti“. Spíš si myslím, že ji to přejde, ale uvidíme… ona je občas nevyzpytatelná. Už to, že ji vůbec napadla taková věc jako je osvojení dítěte, nás překvapilo, vždycky říkala, že děti nechce, ale po Filipově vyprávění jsme usoudili, že nějaký ty mateřský buňky tohle temperamentní děvče mít nejspíš bude, tak proč to nezkusit. Počítám, že i když se o tom nezmiňuje, nedá se přehlídnout, že je zamilovaná, a plánuje s Frankem další život. Vzhledem k tomu, jak má Frank rád děti, nebude to nejspíš jen její nápad. Možná je to osvojení odpověď na to, jak to s Frankem v týhle oblasti vypadá, ale je to jen odhad. Nejspíš ale vlastní děti mít nemůže.
Ten měsíc, co jsme s Dejvem strávili doma bez přestávky, nám dal oběma zabrat, ale víc Tomovi, protože jako viník tý skříňový nehody byl odsouzenej k vyplňování jeho volnýho času víc než já. Občas jsem byl rád, že si můžu zalézt do kuchyně, a mít chvíli klid. Dneska si ovšem hodím nohy na stůl a vykašlu se na všechno… kromě Toma, samozřejmě. Vaření nehrozí, něco si objednáme, až bude hlad, uklizeno máme, to zvládla bába Folková včera, takže jen relax, filmy, hudba a sex… teda to poslední možná. Když jsem odcházel vyprovodit Dejva a Sabine, seděl Tom zhroucenej na sedačce a vypadal, že každou chvíli usne. Ale máme na to celej víkend, což je neuvěřitelně úžasný…
Zamknu za sebou vchodový dveře, namačkám kód bezpečnostního zařízení, který jsme na Filipovu radu nechali nedávno nainstalovat, a běžím se rychle zahřát. Jsem ledovej jak rampouch.
„No jo, starouši, ty mě vítáš, jako bych tu nebyl dva dny,“ poplácám po zádech to naše chlupatý tele, který mi přišlo naproti ke dveřím, aby se zase sebralo a šlo se v klidu uložit zpátky do pelechu pod stůl. Letos mu bude devět, lenochovi, už je v podstatě skoro v psím důchodu, potřeboval by někoho, kdo by ho pořádně rozptyloval. Tuhle jsme uvažovali o dalším psovi, že by mu dělal společnost a trošku ho probral z tý jeho stařecký letargie, ale odsunuli jsme to až na jaro. Nejspíš si vezmeme nějaký čerstvý štěně z útulku, ještě se uvidí. Dejv si ho vybere, vychová a pojmenuje sám.
Nakouknu do obýváku a s překvapením zjistím, že místo, kde usínal ještě před chvílí Tom, je prázdný. Kde je? „Tome?“ zavolám, ale než to dořeknu, všimnu si na konferenčním stolku papíru se vzkazem:
Jel jsem nakoupit, večeři přivezu, vem si něco hezkýho na sebe a počkej na mě, líbá Tom.
Cože? Nákup beru… v lednici je průvan, bylo jasný, že nás to nemine, ale něco hezkýho na sebe? Něco jinýho než vytahaný domácí tepláky? Ale proč? Co má Tom v plánu, že u toho nemůžu mít svoje pohodlný hadry? Myslel jsem, že je ze mě strhne ještě dřív, než dosednu vedle něj, a ono ne… To jsem zvědav, co z něj vypadne. Divný… nicméně, splním, co si poručil, něco na sebe najdu. Tuhle jsme se Stefanem pracovali na nový kolekci, uplatnil jsem několik svých návrhů, tak bych z toho mohl vybrat nějakej pěknej kousek. Ale nejdřív si skočím do sprchy, jsem za celej den ulepenej, už se na ni vyloženě těším. Pak si vyberu hezký hadříky a počkám na Toma. Jsem zvědav, co si na mě připravil za překvápko… miluju překvapení a on to moc dobře ví.
***
No konečně, oddychnu si s úlevou, když zaslechnu zvuk vrzajících vrat garáže. Trvalo mu to nějak dlouho, už tady na něj čekám půl hodiny připravenej, přičemž jsem v koupelně strávil hodinu, a on pořád nikde. Na sebe jsem si nakonec vzal radši normální tričko a černý džíny, protože znám Tomův vztah k některým mým výstředním modelům. Většinou se k nim už ani nevyjadřuje, dávno už to vzdal. On prostě nechápe, co je moderní a hezký, s tou svojí předpotopní hoperskou módou je děsnej. Sice ji v posledních letech o pár čísel zmenšil, takže už to kolem něj tak příšerně neplandá, ale vzdát se jí nechce. Nebudu ale provokovat, podle všeho to má být hezkej večer, tak to nechci kazit. Černá je elegantní dost, pár šperků to krásně vylepšilo, myslím, že se tomu mýmu Romeovi budu líbit. Jak ho znám, stejně na mě to oblečení dlouho nezůstane.
***
Tom přifuněl se dvěma taškama plnýma výbornýho jídla a pití, chvíli nám trvalo, než jsme to všechno vyndali a naložili na talíře, a snědli, ale teď už tady v polosedě – pololeže spokojeně oba zažíváme, co jsme do sebe naprali. Šampaňský, co Tom přinesl, jedna z nejdražších značek, jaká se dá sehnat, stojí na stolečku v kyblíku s ledem, a zřejmě čeká na nějakou zvláštní příležitost. Doteď se mi jí z Toma nepodařilo vymámit, při jídle byl zaťatej a říkal, že mám vydržet, že se všechno včas dozvím. Na co se čeká, to mi nevysvětlil, tak uvidíme.
„Hádej, co jsem přinesl?“ usměje se na mě šťastně a spokojeně Tom, zatímco vytahuje z kyblíku šampaňský, aby ho otevřel.
„Nemám tušení,“ odpovím po pravdě, protože mě nic nenapadá.
„No ták, něco moc důležitýho,“ snaží se mi napovědět.
„Důležitýho?“ zopakuju po něm trošku reatardovaně, protože mě vážně pořád vůbec nic nenapadá. „Fakt nevím,“ pokrčím bezradně rameny, a dál nechápavě čučím, když vytáhne z kapsy kalhot cédéčko a položí ho s vítězným výrazem na stolek.
„Mrkni na to,“ kývne a současně udělá srandovní grimasu, jak se snaží palcema vytlačit špunt šampáňa.
Váhavě se k tomu nahnu, a vezmu stříbrnou placku v krabičce do ruky. Ovšem ani po otevření nejsem moc moudrej, protože na něm jsou napsaný jen tři písmena a rok. BTK 2012. Co to je?
„Pořád nic?“ zeptá se Tom, ale zní to spíš, jako by sám sobě potvrzoval, že se k tomu šampaňskýmu nemůže propracovat. Když jen zakroutím hlavou, protočí oči v sloup. „Tak to hoď do stroje,“ kývne směrem k laptopu, který je kousek ode mě odložený na sedačce. „Sakra,“ slyším za sebou tichý nadávání, jak se Tomovi pořád nedaří dostat k deset let starým bublinkám.
Otevřu postranní šuplík, vložím do něj kulatý disk a zaklapnu. Doufám, že to bude fungovat, už jsme na tom dlouho nic nepouštěli. Posadím laptop před nás na stolek, a čekám, až se to spustí. „To budeš zírat,“ utrousí jen mezi zubama Tom, stále ještě funící, jak se k tomu chlastu nemůže dostat. „Já tu mrchu snad neotevřu, to je děsný,“ stěžuje si potichu, jako by nechtěl rušit. Video zatím naskočilo, a já němě zírám na nekvalitní obraz. Nějaká místnost, celkem dobře osvětlená, ale prázdná. Co to proboha je? Vtom se ale ozve cvaknutí dveří, a do zornýho úhlu kamery, která to natáčela, vejde postava s ručníkem kolem krku. Nestačím se divit, když zjistím, že jsem to já. V tu chvíli mi to konečně docvakne.
„Bože…“ vypadne ze mě jen šťastně, když si uvědomím, na co se to právě koukám. „Tomi,“ vydechnu s úsměvem a podívám se do toho nejšťastnějšího obličeje na světě, patřícího mému dvojčeti.
„Už víš?“ zeptá se, zuby mu svítěj v obrovským úsměvu, a v tu chvíli, když se na to přestane soustředit, se konečně ozve šílená rána. Špunt z šampáňa vystřelil, odrazil se od stropu a dopadl kousek vedle laptopu, na kterým se odehrává největší hloupost našeho života… Právě jsme svědky toho, jak mě Tom přemlouvá, abych si to s ním rozdal přímo v šatně, která je v záběru jednoho zvědavýho mobilu. Důkaz… to je důkaz proti nám, Markův trumf!
„Jak se to podařilo tak rychle?“ zeptám se obdivně Toma, když mi podává skleničku se šampaňským, a pořád se nepřestává vítězně usmívat. Věděl jsem, že se to chystá, všechno bylo s Filipem domluvený a připravený, ale že se jim to povede získat tak rychle, to mě ani ve snu nenapadlo, proto jsem neměl stín podezření, že by to mohlo být zrovna tohle.
„Celkem jednoduše,“ zazubí se na mě Tom, „jsme s Filipem sice geniální,“ zašklebí se, „ale taky pomohla hodně náhoda,“ přizná sice, ale hrdost v jeho hlase je nepřehlédnutelná. Jsem nadšenej! Jsem na něj tak hrdej! To je neuvěřitelný… jestli tomu dobře rozumím, jsme volní… nemusíme se Marka už bát… nic proti nám už nemá… a to je ta nejlepší zpráva, jakou mi mohlo moje milovaný dvojče přinést. Usmívám se na něj šťastně, když si ťukáme šampaňským, a ani mu nezazlívám, že mi neřekl, co se chystá. Moc dobře věděl, jakej bych měl šílenej strach, až půjdou do akce, takže jsem mu vlastně vděčnej, že to můžu mít jako úžasný překvapení. Teď už chápu, proč chtěl, abych si vzal něco hezkýho na sebe. Tohle je vážně naprosto mimořádná příležitost. Mám teď pocit, že jsem se snad ocitl v ráji.
„Odměna nebude?“ nastaví Tom provokativně pusu, aby vzápětí dostal jednu mlaskavou s příchutí výbornýho šampáňa. Trošku se zakření, jako že je to málo za tak velkej čin, ale moc dobře ví, jak jsem zvědavej, a že mi musí hned všechno dopodrobna vyprávět. Zlíbat k smrti ho můžu až pak… máme na to celej víkend.
„Šlo to až překvapivě dobře,“ začne, zatímco já fascinovaně zírám na nás dva, jak se na filmu líbáme v šatně. Byli jsme tak hloupí, tohle už se nikdy nesmí stát. Nikdy… Ale Tom zatím pokračuje ve vyprávění, musím dávat pozor, zajímá mě, jak to ten můj hrdina všechno zvládnul. „Jak bylo domluvený, Filip se párkrát skočil v Bédovi podívat do budoucnosti, jakej budou mít Mark se Sylvií program, a kdy budou co nejdál od svýho domu, a když jsme zjistili, že jsou tenhle týden na horách v Rakousku, rozjeli jsme akci. Všechno bylo perfektně připravený,“ začne vyprávět Tom a já jen nábožně poslouchám toho mýho hrdinu, kterej tímhle v mých očích vyrostl snad ještě výš, než kdy dřív. Je úžasnej a miluju ho k zbláznění…
autor: Janule
betaread: Áďa
😀 dejv je číslo… tučnáci *rofl* 😀 by se z toho kvítka jeden zbláznil! Frank a Sabine? ♥ Já tak chtěla, aby byli spoluuu!:D A tihle dva jsou taky čísla… taky sem vůbec netušila, co to Tom přinesl-až sem se lekla, že vyndal starý dvd toho jejich filmu :D:D:D ♥ těším se na další díl!
Oh, sláva! Jeden z problémů vyřešen. A teď, doufám, by už vše mělo být – snad – v naprostém pořádku.. :o)
hm… nevim nevim, ta jedna nahrávka je teda to jediný, co na ně Mark měl? No jsem taky zvědavá na to Tomovo vyprávění 😀
Juuu hrdina Tom, ten nikdy nezklame :o)Doufám, že v příštím díle bude podrobněji popsaná ta jeho akce, docela by mě to zajímalo…
Ou vážně je Tom hrdina :). Davídek zase dneska perlil – on je tak roztomilej občas … A chudák Sabine že musí poslouchat takový rady 😀 ale taky chápu Billa, kdyby jim zase vzali Dejva tak by byl zhroucenej v nemocnici.
Kurňík šopa ještě sem chtěla něco napsat, ale už nevím co .. Prostě to byl krásnej dílek :).
No jo, Tom je vážně úžasnej, taky ho miluju. 🙂 Tak snad nám o tom svém dobrodružství příště porozpráví… a jak si tak čtu komentáře nade mnou, koukám, že nejsem sama, kdo by si rád jeho líčení vyslechl, to se mi líbí, jak my se tady urputně dožadujeme svého 🙂 Touhu občas se kouknout do budoucnosti jsem od minula ještě nepřekonala, na zjišťování duševních pochodů majitele mého bytu jsem sice již rezignovala, ale napadlo mě, že bych se mohla zajet podívat, jak dopadlo synovo pololetní vysvědčení na mnou vybrané škole a kdyby výsledky, třeba zrovna z matiky, nebyly oslnivé, měla bych čas svoje rozhodnutí změnit, jo a ještě mě napadlo, co třeba taková Sportka, Sazka, či jak se to dnes jmenuje. No nic, zůstanu holt počestná a chudá. 😉
Dnešní dílek byl po těch hrůzách, co jsem musela vytrpět, vyloženě osvěžující, Davídek je tak roztomilý dítě a teta Sabine se strejdou Frankem jsou milej pár, jen nechápu, co je Billovi k smíchu při představě svatební cesty se Sabine… to mně z toho jde mráz po zádech! :)))
Tak snad hoši ten volnej víkend využijou smysluplně, Bill přeci musí náležitě ocenit tu bráškovu úspěšnou akci. 🙂
😀 Jasně, Kattys, už mám rozbor na půl stránky, co tam všechno musím napsat, taky mi to trvalo, než jsem to vymyslela 😀 a to si furt ještě nejsem jistá, jestli je to vlastně uskutečnitelný, a jestli na mě přitom nevykoukne nějaká hovadina, až to budu psát 😀 Kdyby tu příští tejden nebyl díl, tak vykoukla 😀 … mrcha mizerná! 😀
Takže to bude nejspíš celej příští díl, kdy bude geroj Tom vysvětlovat svému mladšímu bráškovi, jak je geniální 😀 Ne, že by mu ten dopis moc pomohl, ale to se dalo čekat, že? 😀 "Smysluplný využití" víkendu bude násedovat pak… to se samosebou rozumí, ale tak nějak jsem vyšla poslední dobou ze cviku, bylo to samá tragédie, na sex nebyl čas, tak snad se mi povede to naspat 😀
Mladej to ve škole zvládne, nešil, matko, on si poradí. S tímhle stejně nic neuděláš… budeš načumovat do budoucnosti, jak to má s matikou a on ti tam propadne z tělocviku 😀 To máš fuk 😀 Nech ho, ať se s tím popere, však on si poradí.
A s tou sportkou to sice není blbej nápad, chlapci by si takhle mohli v důchodu vylepšovat rozpočet, ale známe to… tuhle jsem zase někde četla článek o nějakým spokojeným občanovi, co vyhrál šílený miliony, a díky tomu se ze spokojenýho ženatýho taťky od rodiny stal alkoholik, troska k pohledání, která nedávno umřela. Takže… nic takovýho, až to dopíšu, ať si chlapci dělaj co chtěj, ale dokud tomu velim já, žádný sázení nebude 😀 Varuj se hazardu, vzpomeň si na Jardu! 😀 Lepší teplý pivo než studená němka… atd. atd., už to známe 😀
Milá Janule, se mnou to jde vážně z kopce, já si vzpomněla jen na "nechoďte na dvorek, máme tu záchodek" a pak ještě "lepší pivo v žaludku, nežli voda na plicích" 🙂
No jo, když já jsem z těch škol už na pokraji zhroucení!!! 🙂 Já vím, že nemám vyšilovat, ale čím více se blíží termín přijetí, tím víc vyšiluju. Hysterka, no. :))) To mi připomíná, mail ze mě asi hned tak nevypadne, vydrž. 🙂
Jinak, co se týče hazardu, jsem s tebou zajedno, já jen měla radost, že mě taky něco napadlo. 🙂 Jen ať si hoši pěkně vydělávají prací… ehm… no teda zpěvem. 🙂 Myslím, že až se Bill pustí do modelingu či návrhářství, na stáří budou zajištěni. 🙂 Nějak mě nenapadá, čím by do rodinného rozpočtu mohl přispět Tom, ale když si vzpomenu na Kaulitz Company z Jednou budeš můj… uvidíme. 🙂
Moc se těším na Tomovo vyprávění, vážně moc. No a na ty jejich následný hrátky taky, to je jasný. Však ty se s tím popasuješ, já ti věřím. 🙂
No teda, to se zase těším na ty Tomovy výroky×D ale tak, co by se nepochválil, když to tak brilantně provedl×D Už se těším na příští díl, konečně jsou zase v pohodě.
No jo, taky se těším, až nám Tom svůj vskutku heroitský skutek a geniální chladnou logiku příště osvětlí. Samozřejmě se skromným tónem hlasu, ale nezapomene pyšně zdůraznit svůj lví podíl na situaci, aby bylo Billovi náležitě jasný, co má doma 😀
Akorát mně neníúplně náležitě jasný, jak se s Filem zvládli postarat o to, aby proti nim skutečně Mark už vůbec nic neměl, jak se domnívá šťastnej Bill. Teda né že bych uvažovala o kariéře takovýho hajzlíka, jako je Mark, ovšem být jím, tak si to pojistím důkladněji, než jedním jediným videem, nahraným na mobil. Byl jejich právníkem dlouhý roky, takže bych řekla, že bude mít víc důkazů a rozhodně ne všechny schovaný na jednom místě a už vůbec ne všechny ve svém domě… a prostě celkově, že bude mít situaci tak nějak pojištěnou.
Na druhou stranu – co ale v životě víme na 100%? Myslím, že nikdo z nás ne všechno, respektive skoro nic, a tak se kluci hold budou muset spolehnout na štěstí. A přinejhorším – pořád ještě mají ohromnou výhodu v těch pekelných autíčkách 🙂
Jsem ráda i tomu, že si dvojčata po dlouhej době zase najdou čas na "manželský povinosti" 😀 Už dlouho jsme tu žádné neměli.
Těším se, H. 😉
Tak teď jsem se pobavila nad větou "Hlavní je, že já mám automat." :D:D Já nevím proč, ale já sama na automat prostě nevyjedu 😀 Já jsem tak zblblá z autoškoly ještě furt, že hezky zařadíme jedničku, pomalu pustím spojku a stejně mi to chcípne, tak znovu nastartuju, znovu jednička a pak konečně jedem 😀 Mě by to bez toho řazení asi prostě nešlo, nebo já nevim 😀 Nic, čtu dál ať ti to můžu okomentovat celý 🙂
Tak jo, pokračování 🙂 Díl úžasnej, opravdu mě nenapadlo, co jsi měla v plánu, tohle bych ani v nejmenším nečekala! Povedlo se ti mě totálně zaskočit a musela jsem se na monitor usmívat jak debil, když Bill Toma vychvaloval do nebes 😀 Prostě úžasný 😀 Ale to, jak Tom otvíral šáňo mi připomnělo mě asi před měsícem, když jsem otvírala víno :D:D Mě to neudělalo "Bum" já si u toho skoro vyrazila zuby 😀 Tom má můj obdiv, že to zvládl 😀
Ale doufám, že v příštím díle bude nějaká pořádná oslava a odměna pro Toma – teď mě tak napadá, že odměnu by měl dostat i Filip, ne? 😀
Já už jdu radši spát, ale smekám před tebou, 65 díl třetí řady a pořád je to úžasné! Děkuju!
Já už jen v hlouby duše doufám, že bude vše OK 🙂 Davídek jako vždy nezklamal 🙂 Mám to dítě prostě ráda 🙂 při představě Toma otvírajícího šampaňské jsem si též vzpomněla na vtipné historky 😀 🙂 užasnéé 🙂
Tak som zase tu a nejako mi je ľúto, že mám pred sebou len pár kapitol. Nechce sa mi s týmto príbehom lúčiť.
Tak teda Mark je z krku? Som zvedavá ako to Tom dokázal. Ja mám z tých výletov do budúcnosti stále strach, ale tak keď to treba tak nech tam jazdí, len nech sú Tom Bill a hlavne Davídek v kľude.
Jééé, tak s něčím takovým jsem ani nepočítala! 🙂 Já čekala, že se kluci budou markovi lísat nebo se s ním budou kamarádit, i když by jim to bylo proti srsti..a oni nakonec s Filem udělají tohle! Ještě lepší, než to, co jsem si myslela 🙂 Tak snad je katastrofa skutečně zažehnána! :))