Die Wächter 1.

Ahoj všichni 🙂 než se pustíte do čtení, ráda bych povídku krátce uvedla. Zvolila jsem si pro svůj první (možná jediný :D) překlad tuto povídku, jelikož se úplně liší od všeho, co si myslím, že tady na blogu zatím bylo uveřejněno. Totálně jsem se do ní zamilovala. Doufám, že se vám bude líbit stejně jako mně. Musím ale upozornit, že to rozhodně není nic pro slabé nátury 😀 Slova v povídce označená hvězdičkou mají vysvětlivky, které budu vždy uvádět pod konec povídky. Na závěr bych vás chtěla poprosit, abyste všichni, kdo ji budete číst, bouřlivě komentovali, nejlépe rovnou v angličtině. Samozřejmě komu to dělá problém, komentář autorce ráda přeložím. Lepší okomentovat to v češtině, než vůbec. Děkuji, a teď už vám popřeji příjemné čtení 🙂 Em.

Autorka přizpůsobila jména době, do které je děj povídky zasazen:

Tom – Tómas

Jsou to Strážci.

Psal se rok 790 našeho letopočtu a nebylo tak chladno, jak by mohlo být pro život v zemích vzdáleného Severu. Obzvlášť, když to byl měsíc, který byl vysoko na obloze, ne slunce.

Tuto noc velká část vesničanů v Thorly spala. Dva muži byli vzhůru, Egil a Reidr. Seděli vedle sebe, tiše se smějící historce o něčí matce. Byli stráží Thorly. Ne, že by v této malé zemědělské vesničce docházelo k mnoha útokům, nicméně dva zkušení válečníci seděli poslušně poblíž pochodně s meči po boku.

Jejich zábava byla přerušena, když se Reidrova hlava napnula. Naklonil hlavu, pozorně poslouchal a slyšel šeptající hlasy mimo dřevěnou bránu. Pokynul Egilovi a natáhl se pro svůj meč. Dřív než mohl vytasit z pochvy mocnou zbraň, zasvištěl luk, jehož střela se tiše vznesla přes černou oblohu. Reidr zalapal po dechu, jak prorazila jeho hrudník, zatímco druhá střela byla promarněna na Egilův válečný roh.

Spánek byl rychle zapomenut, když byli muži a ženy vyburcováni z postelí. Severští muži spali, jak by všichni muži měli – ve vzpřímeném sedu s mečem po jejich levé straně a se ženou, která je zahřívala, po pravé. S meči v rukou se vyhrnuli ze svých domovů, připraveni chránit vše, co ctili.

Mezi takové muže patřil Tómas Sormrfaxi, vítězný muž v bitvách od třetí zimy. Nebyl ženatý déle než tři měsíce. On a jeho mladá nevěsta Tova přebývali s jeho rodiči, protože tu nebylo dost dříví na to, aby si postavil svůj vlastní dům. Momentálně byl ale vděčný. Bydlet s jeho matkou a otcem znamenalo, že Tova bude lépe chráněna. Zůstala v domě s jeho matkou a sestrami, a tak jí podal široký meč, aby se mohla bránit. Tómas a jeho otec Sepp se výbušně prodírali bitvou, kov narážel o kov, jak bojovali proti vetřelcům.

Plameny na Tómasově pokožce pálily, když hledal svého otce. Zahlédl Seppa, jak byl sražen k zemi a z úst mu vytékala krev. Tómas zavrčel a vyskočil dopředu. S výkřikem zvedl svoji těžkou zbraň a hlava vraha jeho otce se skutálela na stranu. Prosekal se skrz mnoho dalších mužů, než se na krátký okamžik zastavil, aby vyhodnotil bitvu. Nemohli vyhrát.

Shromáždil dohromady tolik příbuzných, kolik mohl, a začal s nimi utíkat ke stromům. Následovali jej do noci, než hustý kartáč tmy posloužil jako přírodní ochranný štít. Dokud setrvali potichu a nehybní, banditi je nemohli vidět. Zdálo se, že je Bůh s nimi, protože žádné ze zbývajících thorlianských lidí nepotkala tu noc smrt. Ráno, když slunce vystoupalo po obloze, aby jim poskytlo dostatek světla, mohli pochovat své mrtvé a vyrazit do nejbližší velké vesnice – Cortburg, pod vládou *Jarla Thorbjörna.

Thorliové měli těžké chvíle s produkcí potřebných potravin k udržení svého sídla od hladovění, a Gerold, syn padlého vládce Raeinalta, učinil rozhodnutí, že bude v nejlepším zájmu jeho lidí připadnout pod vládu Thorbjörna. Thorbjörnova říše se nacházela dál na Severu. Skoro celý rok to byla ledová země. Dokonce v létě byla tráva brzy ráno pokryta tenkými vrstvami mrazu. Bylo tam mnohem chladněji než v Thorly, ale nikdo na svou zemi nebyl hrdější než tenhle mladý lord.

Tómas slyšel hrstku příběhů o lordovi, jehož vlasy byly černější než noc. Bylo nepopiratelné, že Thorbjörn byl v čele ohromné armády ze Severu. Byli nelítostní a vždy vítězili. Jejich jména posílala třes podél páteře nejstatečnějších mužů rychleji než ten nejchladnější vítr. Strážci. Někteří říkali, že Thorbjörn sám byl synem bohů a jeho nejcennější válečník byl z *Einjerher, vybrán rukou *Odina, navrácen do *Midgaardu.

Ale Tómas nevěřil takovým pohádkám. Ačkoli věřil, že legendární vůdce byl surově ochranářský vůči své zemi a každému muži, ženě i dítěti v ní. Napadnout Cortburg bylo jako podepsat si rozsudek smrti. Nezáleželo na tom, kdo byl poslán k její porážce, obrana vrcholu malé hory nikdy nepadla. Byla to tahle představa, tenhle tichý slib bezpečí, který nutil 15 zbývajících Thorliů pokračovat kupředu. Neměli žádné koně, což znamenalo, že je čekala dlouhá a únavná cesta. Navzdory teplejším dnům kráčeli v mrazu. Noci byly chladné a v době, kdy Thorliové dosáhli Cortburgu, se další tři z jejich příbuzných přesunuli do síně mrtvých.

Tómas si držel svoji hezkou mladou manželku Tovu blízko. Popravdě to bylo dohodnuté manželství jako většina. On ji však znal skrz každou z jejích 14 zim a miloval ji. Sindri Arnarson, Tómasův nejlepší kamarád z dětství, v jehož náručí často hledal teplo a pohodlí, také setrvával blízko. Tova měla porozumění a podporovala v období říje manželovu lásku k mužskému sexu. Dokud se opakovaně snažili zplodit syna, bylo jí to jedno. Oba muži si k sobě drželi cestu. Neměli nejmenší představu o tom, co jim příjezd do Cortburgu přinese, nicméně Jarl Thorbjörn měl poměrně zvláštní způsob, jak vycvičit armádu.

*Jarl – je to Skandinávská forma titulu Earl, který pochází původem z Anglosaska. Znamená náčelník, vojevůdce, nejvyšší princ.