Lutte pour l’amour 22.

autor: Lady Kay

„Povím ti pravdu o Billovi a mně,“ šeptám a je ve mně dušička malá. Vůbec si nedokážu představit, jak bude moje kamarádka reagovat. Kdo ví, jestli mi vůbec uvěří a nebude mě považovat za naprostého magora. Bude jí to připadat šílené, nemožné, stejně jako zpočátku mně… co zpočátku… Mně to připadá absurdní pořád. Ať už mi uvěří nebo ne, na tom mi ani moc nesejde. Jediné, co potřebuji, je podělit se s někým o moje starosti. Třeba se mi alespoň trošku uleví…

„Tomi, jakou pravdu? Jakou pravdu o tobě a Billovi?“ nechápavě na mě kouká. Chudinka, asi je ze mě opravdu zmatená. „Vždyť jsi mi řekl, jak všechno bylo.“

„Neřekl jsem ti všechno,“ přiznám se a naprázdno polknu. Není to pro mě jednoduché. Vůbec netuším, kde mám začít. „O Billovi jsem ti vyprávěl mockrát, že ano?“ Podívám se na ni a když mi na moji otázku přikývne, pokračuji dál: „Vyprávěl jsem ti, že nikdy nesouhlasil s tím, jaký život vedu. Obzvlášť můj přístup k holkám se mu moc nezamlouval. Pamatuješ se na to, že?“

„Jistě,“ ujistí mě, že tohle si z mého vyprávění zapamatovala. „Pokud si pamatuju dobře, tvrdil jsi mi tenkrát, že to bylo asi tím, že s ním netrávíš tolik času a že jsi víc s holkama. A pak…“

„No, tak to není tak úplně pravda,“ přeruším její vzpomínání a odmlčím se. Nevím, za jaký konec to vzít. Člověk se holt přátelům nesvěřuje každý den, že se do něj zamiloval jeho sourozenec, a že neví, co s tím dělat. A třesu se. Co když Billa odsoudí? Co když jej bude považovat za zvrhlé monstrum? Za vyvržence lidské společnosti?

„Myslím, že ti asi moc dobře nerozumím.“ Omluvně se na mě usmívá a její velké zelené oči jsou plné zmatku. Není jediná, kdo je tady zmatený, jsme na tom stejně.

„Jde o to, že… Bill je… On se do mě…“ snažím se najít to správné slovo. Nějaké, které nebude znít moc zvráceně… zvrhle. Kolikrát jsem se už slyšel, že je láska tím nejčistším citem. Chrlilo se to na mě ze všech stran. Básnící, malíři, scénáristé, spisovatelé… Všichni ji opěvovali, oslavovali. Nějak jsem nikdy nevěřil tomu, že by to mohlo potkat i mě, ale v hloubi duše jsem doufal, že třeba jednou… že nějakým zázrakem mě někdo bude milovat zcela nezištně, upřímně, pro to, kdo jsem. A teď? Láska mě potkala, ale já ji nechci, odmítám ji. Během těch pár dní, co jsem doma, neustále přemýšlím, jaké jsou doopravdy Billovy city, jestli se opravdu jedná o lásku, nebo pouhé poblouznění, která po čase vyprchá. Moc jsem toho zatím nevykoumal…

„Tomi,“ pohladí mě druhou rukou. Snaží se mě uklidnit, protože se celý třesu, zmateně těkám očima kolem sebe, můj dech je čím dál rychlejší a znovu se o mě pokouší mdloby. „Nemusíš o tom mluvit…“

„Ale já chci, sakra! Promiň,“ omluvím se jí vzápětí, že jsem se na ni rozkřiknul. Tahle situace je hrozná, a od doby, co jsem našel ty Billovy malůvky, mám nervy na pochodu. Jsem jak papiňák, stačí jedno slovo a vyletím. Jestli to moje psychika moc neodskáče a nezešílím, budu nesmírně šťastný.

„Není to jednoduché, Wee.“ Znovu se snažím najít oporu ve stisku její ruky a v jejím pohledu. „Je to… Je to šílené… Bill mě asi… asi mě miluje.“ Poslední slovo jde tak tak slyšet a vůbec poprvé jsem to vyslovil.

„Miluje? A to je hrozné? Je to přece tvůj bratr.“ Zřejmě jsem se nevyjádřil dost jasně, proto mě nepochopila. Jistě… Nezvolil jsem to správné slovo. Milovat můžeme spoustu lidí… Rodiče, sourozence, nejbližší přátele. Nemusí to automaticky znamenat, že mě miluje jinak. Takže se musím vyjádřit lépe, abychom si rozuměli, a pak se uvidí, jak se k tomu moje kamarádka postaví. Doufejme, že ji to nepoloží, to bych opravdu nerad.

„Wee, ty mě nechápeš. On mě nemiluje jako bratra, ale jako… Miluje mě jako.. Jak ty miluješ Mathyho, tak on miluje mě.“ Snad už mě pochopí a nebudu to muset víc vysvětlovat. Stahuje se mi hrdlo a chce se mi brečet. Nebylo to tak hrozivé, dokud jsem to nevyslovil nahlas. Ta bezmoc je hrozná! Nemůžu vůbec nic dělat!

„Okamžik, ty se mi tu snažíš sdělit, že se do tebe Bill zamiloval?“ zeptá se mě šokovaně a vstane. Neseklo to s ní, což je dobře, ale pořád se nemůžu zbavit pocitu, že mi nevěří. „Tome, to je… Jsi si tím jistý?“

Mám chuť vykřiknout, seřvat ji, jak mi může dávat takové stupidní otázky. Jasně, že jsem si jistý, vždyť jsem četl ty verše, viděl jsem ty obrázky, před očima mám bratrovy pohledy. Ale ovládnu se, nemám právo na ni křičet. Jak bych reagoval asi já, kdybych byl na jejím místě, kdyby mi ona řekla to, co jsem na ni právě vybalil? Nevěřil bych tomu, nebo bych spíš nevěděl, zda tomu mám či nemám věřit. Možná bych ji podezříval z toho, že si ze mě utahuje.

„Já vím,“ vyhledám její pohled, „vím, že mě máš za blázna.“ Nebo možná za lháře. Sám bych byl raději, kdyby to byla lež, ale k mojí smůle, je to pravda.

„Jak jsi na to přišel?“ Přejde moji domněnku o tom, že jsem se pomátl, bez povšimnutí a znovu se posadí.

Už poněkolikáté se zhluboka nadechnu a během pár minut ze sebe dostanu všechno, co tíží moji mysl, krade mi spánek. Řeknu jí o té básničce, co jsem našel, i o kresbách, které měly navždy zůstat skryty před očima ostatních a především před mými… O tom, jak mi bylo, když jsem je spatřil. Vyprávím jí o Billovu podivném chování, a dokonce kápnu božskou s tou SMSkou. Stejně na tom už nesejde, a když pravdu, tak celou. Když ukončím svoje vyprávění, neuvěřitelně se mi uleví. Sice se tím moc nezměnilo, nic se nevyřešilo, ale jen to, že jsem se s tím někomu mohl svěřit, mi pomohlo. Bill to štěstí nemá. Nemůže nikomu říct, že miluje svoje dvojče. Možná nějakému psychologovi, který by měl zachovat lékařské tajemství, ale nejsem si jistý, že bych se s něčím podobným dokázal přiznat naprosto cizímu člověku. Jo, leckdo by si řekl, že nesejde na tom, komu se svým „sladkým“ tajemstvím svěří, ale podle mě je razantní rozdíl, zda to řeknete kamarádovi, nebo nějakému cvokaři.  

„Myslíš, že to věděl?“ 

„Kdo?“

„Ten hajzl,“ otituluji Billova dřívějšího kamaráda. Jiné pojmenování pro něj nemám. „Ten Paul…“ Zcela jasně na ní vidím, co chce říct. Že o mrtvých se má mluvit jen dobře, ale ve spojitosti s jeho osobou mě nic dobrého nenapadá. Nejprve mi ho ukradl, a pak mu udělal ještě tohle. „Napadlo mě to už dřív. Možná mu to Bill řekl…“

„Tomi, to nevím. To ví jen Bill sám.“ Má pravdu. Pokud se mu s tím svěřil, věděli to jen oni dva, Paul je mrtvý, tak je to jedno. Ale možná by to vysvětlovalo i tu averzi ke mně. Moje byla zapříčiněna tím, že mi byl nesympatický, a každým dnem, co s ním bráška strávil, se mi víc a víc vzdaloval. Jeho nenávist mohla mít tisíce důvodů… Jedním z nich by mohlo být i toto. Možná přemýšlím nad pitomostmi, ale byli si dost blízcí, podle mě až moc, mohl to vědět…

„Není to už jedno?“ podívá se na mě. Mlčky přikývnu, odpověď známe oba. Je to jedno, minulost je za námi. Důležitější je přítomnost a naše budoucnost.

„Možná bych mohla nějak pomoci. Jemu a i tobě…“

„Wee, ty… Ty mi chceš pomoct?“

„Neřekla jsem jen tobě,“ usměje se na mě, „v první řadě potřebuje pomoc Bill…“

„Jasně,“ dám jí za pravdu. „Ale jak mu…“

„Říkala jsem, že to potřebuje a někdo mu s tím musí pomoci.“

„Chápu, ale kdo by…“ Ani větu nedořeknu, protože když se podívám na její výraz plný odhodlání, dojde mi, kdo by se měl stát tou dobrou duší, jež Billovi znovu ukáže svět za zdmi jeho pokoje. „To nemyslíš vážně, že ne?“

..::Bill::..

‚Ten je dokonalý!‘ Bleskne mi hlavou při pohledu na protější stěnu. Nakonec jsem přemohl sám sebe a poprosil mamku, jestli by mě přece jen na tu výstavu nevzala. Sice jsem měl zpočátku obavy z lidí. Jejich pohledy jsem se ještě nenaučil ignorovat, ale zatím to probíhá docela v pohodě. Až na pár babek si mě nikdo moc nevšímá. Dorazili jsme sem už před hodinou, jenže jsem byl zaujatý tak prohlížením si obrazů, že jsem skoro ani nezaznamenal, že mamka zmizela. Vím, že mi říkala, že se hned vrátí, ale kam šla, nevím. Zřejmě se mi někde zakecala, protože chvilka už je dávno pryč a nikde ji nevidím. Chápu, jí tohle moc neříká. Pamatuji si, že jsem se jednou rozplýval nad Grisovým portrétem Piccassa, a když jsem jí ho donesl ukázat, rozpačitě se usmála a pronesla: „No, je to hezký.“. Tom dílo ohodnotil slovy, že ten chlap jistě v něčem jel, protože tohle by nikdo normální nestvořil. Kulturní barbaři, oba dva, podle nich je celý kubismus totálně pomatený, šílený umělecký směr a dle bratra všichni malíři pod návykovými látkami. A nejsou sami… Moc lidí tu není, jen pár milovníků umění si sem našlo cestu, aby se obdivovali dílům skvělých umělců, při kterých se alespoň mě tají dech. Všechno má v sobě ukrytou krásu, ale ne každý je schopen ji vidět.  

Opřu se do koleček a uvedu vozík do pohybu, chci si ten obraz prohlédnout víc zblízka. Štve mě to, je moc vysoko, ale i tak jsem schopen všimnout si těch úžasných tahů štětcem, toho, jak autor díla dokázal skvěle pracovat s barvami. Sice i moje pokusy každý chválil, tedy každý, kdo měl možnost je vidět, ale ve srovnání s nimi… Co ve srovnání… Vždyť s nimi se ani srovnávat nemůžu! Proti nim jsem naprostá nula.

Obraz je sice chráněn sklem, aby nedošlo k jeho poškození, škoda by byla nevyčíslitelná, ale mezera je dostatečně široká. Mám štíhlé prsty, mohl bych je tudy protáhnout. Tolik bych se chtěl alespoň na kratičkou chvíli dotknout té krásy, byť jen rámu. Rozhlédnu se kolem sebe, ti dva stojí zády ke mně a jsou plně zaujatí skvostem před sebou, pokud budu rychlý, nikdo mě neuvidí. Pomalinku vsunuji prsty pod sklo a dbám na to, abych o ně nezavadil. Co můžu vědět? Třeba by se rozezněl nějaký alarm. Zlehka přejedu po rámu a rychle ruku zase stáhnu.

„Úžasný pocit, co?“ ozve se vedle mě. Polekaně se otočím a hledím na mladou dívku stojící jen několik desítek centimetrů ode mě. „Neboj, nikdo to neviděl. Až na mě. Líbí se ti jeho dílo?“ zeptá se konverzačně.

Nedůvěřivě si ji přeměřím pohledem. Zvláštní… Neciví na mě, v jejích očích nevidím žádnou lítost a baví se se mnou jako s každým druhým. Je docela hezká, vlastně je dost hezká. Má krásné oči, těch jsem si všiml hned. Veliké a jasně zelené.

„Líbí? Slabý slovo. Braque je úžasný! A tobě?“ položím jí tu samou otázku.

„Je ohromný, ale mám raději impresionisty.“

„Monet?“ zkusím to. On a jeho „Imprese“ byli první, co jsem si v té rychlosti vybavil pod pojmem impresionismus. Snaha zachytit neopakovatelný okamžik, okamžik jako takový, třeba ten východ slunce. Tak nějak zněla definice tohoto uměleckého směru. Teprve po chvilce se mi začnou vybavovat ostatní jména.

„Ani ne… Hlavně Degas a pak i Renoir.“

„Degas… To je ten chlápek, co maloval ty baletky a pak koně, že jo?“ ujišťuji se, jestli jsem si spojil jméno se správnými obrazy.

„Přesně tak,“ usměje se na mě. „Převážně kreslil tanečnice. Říká se, že je maloval všude. Sice je řazen k impresionistům…“

„…ale sám s označením impresionista nikdy nesouhlasil, nepoužíval jejich techniky. Podle něj bylo lepší malovat vše popaměti než podle reálného vzoru,“ doplním její myšlenku a vrátím jí úsměv. Jsem hrdý sám na sebe, že jsem si nakonec na jejího oblíbence vzpomněl.

„No, já zírám,“ zavrtí nevěřícně hlavou a moje maličkost je odměněna dalším úsměvem.

„Jsem Bill,“ natáhnu k ní ruku. Ani nevím, čím to je a už se mi to dlouho nestalo, ale je mi opravdu sympatická. Dlouho jsem nikoho takového nepotkal.

„Hezké jméno,“ stiskne mi ruku. Ani bych neřekl, nějak moc se mi nelíbí. Můžu jen děkovat Bohu, že mamka neměla tak šílený nápad a nepojmenovala nás Thomas a Willhelm, ale zvolila jen Tom a Bill. Tom by na tom s tím Thomas byl ještě dobře, ale to Willhelm. Musel bych se stydět představit.

„Díky. A ty jsi?“ Rád bych se na oplátku dozvěděl, jak se tahle pozitivní bytost jmenuje. Všimnu si toho, že malinko zaváhá, jako by si nebyla jistá, zda se mi má představit nebo ne. Ale nakonec přece jen otevře pusu, aby se mi své ctěné jméno prozradila…