Fuck 7.

„Tome. Tome! Vnímáš mě?“ ozval se mi u ucha čísi hlas, až jsem sebou polekaně škubnul. Posledních pár minut jsem jen tupě zíral do monitoru počítače. Chtěl jsem si projet nejnovější katalog se zbožím, který nám poslala Yamaha, ale byl jsem sotva na druhé stránce a co bylo na té první, jsem si vybavoval jen stěží.

„Co je, Nicky?“ odpověděl jsem konečně svému spolupracovníkovi, který vedle mě postával a tvářil se dost netrpělivě.

„Čumíš do toho už půl hodiny,“ obvinil mě rozladěně. Evidentně jsem nebyl jediný, kdo měl den na prd.

„No a?“ zeptal jsem se unaveně a konečně překlikl na další stranu. Ale ani tlumiče a výfuky ve mně nedokázaly vzkřísit nějakou jiskřičku nadšení, a to jsem se ještě před měsícem nemohl dočkat, až tahle nová edice konečně vyjde.

„Vzadu je zboží, které se musí vybalit a naleštit, než se vystaví,“ prskl na mě. Na jednu stranu měl pravdu, ale nebylo to nic, co by nemohlo ještě nějakou dobu počkat. Zkrátka byl taky zvědavý. Nicky nebyl o moc starší než já, ale byl to syn majitele a to mu dodávalo dojem, že mi může rozkazovat. Obvykle jsem neměl problém ho poslat někam a ukázat mu, kam patří, ale dneska jsem na to neměl sílu. Pokud se po mně chce vozit, tak prosím. Mám to u prdele.

Slezl jsem z vysoké stoličky a uvolnil mu tak místo. Nicky se zatvářil jako malý kluk u vánočního stromku a dychtivě listoval stránkami. Byly doby, kdy bych s ním rozebíral každičkou novou součástku a dohadoval se, která je nejlepší. Najednou mi to ale nepřišlo nijak zábavné. Co na tom? Vždyť je to pořád dokola.

Rozložil jsem si na pult polepy na motorky, které jsem měl v úmyslu roztřídit a vystavit ve vitríně. Házel jsem je na hromádky podle značek a už mě neovládala ta ukrutná touha všechny si je koupit. Motorky jsem měl dvě. Jednu crossovou na blbnutí do extrémnějšího terénu. Na divoké ježdění v lese a závodění s klukama. Ale moji skutečnou láskou byla cestovní motorka Triumph Bonneville. Makal jsem na ní dva roky, než jsem ji vypiloval ke své spokojenosti, a teď jsem se o ni staral jako o vlastní dítě. I když musím přiznat, že už je to dost dlouho, co jsem na ní jel. Nějak se mi nechtělo. Nechtělo se mi nic. Byl jsem rád, že jsem se dokázal doploužit do práce a pár hodin tam fungovat natolik, aby mě starý Nick nepéroval.

Cinknutí nade dveřmi mě vytrhlo z přemýšlení. Bylo deset hodin ráno a v tuhle dobu obvykle moc zákazníků nechodilo. Všichni ostřílení motorkáři ještě vyspávali včerejší kocovinu.

Odsunul jsem polepy stranou a zvedl hlavu, abych přivítal příchozího. K mému překvapení to však byl Georg, kdo se právě loudal obchodem až ke mně.

„Čau,“ pozdravil jsem ho a dokázal ze sebe vyloudit něco, co se dalo přirovnat k úsměvu.

„Čau,“ zopakoval po mně a tvářil se, jako by mu spadly hračky do kanálu. Celou dobu zíral na podlahu a nebyl schopný se mi podívat do očí.

„Něco se stalo?“ nedalo mi to, abych se nezeptal. Geo je jen málokdy nesvůj a rozpačitý. I když udělá nějakou kravinu, prostě se sám sobě zasměje a jede se dál.

„Nejsi na mě naštvaný?“ zvedl konečně hlavu a pátravě se mi zahleděl do obličeje.

„Ne. Měl bych být?“ nakrčil jsem obočí, protože jsem si nevybavoval, že by mi něco provedl. Když nepočítám to, že svým zjevem odhání všechny pěkné holky v okolí, ale na to jsem si tak nějak zvykl.

„Kvůli tomu, co se stalo v baru. Vytáhl jsem tě ven a zrovna ten den tam Bill byl. Kdybych tě nenutil jít jinam, tak bys ho potkal a třeba by to dopadlo jinak,“ soukal ze sebe.

„Anebo by se mi vysmál do ksichtu. Neřeš to, Geo. Seru na to. Už je to pryč,“ odmávl jsem to rukou a při těch slovech se mi sevřel žaludek. Mohl jsem se tvářit, že už mi na Billovi nezáleží, ale uvnitř jsem s tím pořád ještě bojoval. Snažil jsem se na něj myslet co možná nejmíň, ale ten malý mizera byl pěkně neodbytný. Když jsem si zakazoval vzpomínat na něj ve dne, prostě se mi přikradl do snů.

„Takže to vzdáváš?“ zadíval se na mě pochybovačně Georg. „To bych od tebe nečekal.“

„Nebudu přesvědčovat někoho, kdo o to očividně nestojí,“ pokrčil jsem rameny a znovu vytáhl nálepky. Za prvé proto, aby Nicky nezačal řvát, že se vykecávám a nic nedělám, a za druhé taky proto, abych zaměstnal ruce a nemusel čelit Geovu pohledu.

„Takže si s tím v pohodě?“ vyslýchal mě. Dřív než jsem mu stihl něco odpovědět, ozvalo se po mé pravici hlasité odfrknutí.

„Ten a v pohodě?“ šklebil se Nicky. „Plouží se tady jako náměsíčný. Včera přivezli součástky, které by se perfektně hodily na tu jeho motorku a on se a ně sotva podíval, a nakonec je ještě prodal nějakému chlápkovi. Úplný blázen.“

Georg na mě pohlédl a pak se vrátil zpět k Nickymu, který ještě pořád skenoval monitor a mluvil spíš k němu než k nám. „Jindy by po nich skočil a snažil se je propašovat do šatny a pak by fotra přemlouval, aby mu je mohl splatit po částech, ale jak říkám. Tentokrát se na to úplně vysral.“

„To stačí, Nicky,“ okřikl jsem ho, když už se nadechoval, aby pokračoval ve svém monologu.

„Nezajdeme dneska někam?“ změnil Geo téma a já za to byl vděčný, i když jsem teda nebyl zrovna v náladě, abych se tahal někde po hospodách nebo poslouchal, jak se kluci popichují na fotbale.

„Geo…“ začal jsem, ale kamarád mi do toho skočil.

„Nemyslím do baru. Třeba jen vyvenčit Diesel nebo tak. Můžeme se projít a pokecat.“

Zamračil jsem se a tak dodal: „Ne o Billovi.“

„Fajn,“ vydechl jsem rezignovaně. „Končím ve tři. Stavím se u tebe tak kolem čtvrté.“ Hrozně moc se mi nechtělo s ním nikam chodit, ale vím, že bych to tím jen zhoršil. Myslel by si, že se trápím a zkoušel by mě rozveselit něčím, z čeho bych nakonec byl znechucený. Tohle je míň bolestná cesta.

Geo se s námi rozloučil a vyšel ven. Sledoval jsem ho skrz výkladní skříň s Harleyem, jak vstoupil do slunečného dne a z kapsy vytáhnul mobil. Když si všiml, že se na něj dívám, mávnul a zmizel mi z dohledu.

„Kam chceš jít?“ zeptal jsem se Gea a musel si Diesel přitáhnout blíž, protože škubala za vodítko a chtěla se vydat na cestu. Na to, jak byla stará, měla pořád ještě dost velkou páru.

„Tudy,“ ukázal Georg a rozešel se tím směrem.

„Jdeme někam konkrétně, nebo budeš prostě ukazovat tak dlouho, dokud se neztratíme?“ Měl to být vtip, ale i mým uším to znělo spíš otráveně. Geo jen něco zamumlal a rázoval si to dál.

Rozhovor nám neplynul tak lehce jako obvykle a Georg se každou chvilku zadrhával a já mu musel opakovat, na co jsem se ptal. Pořád se díval na hodinky na zápěstí, jako bychom snad nesměli něco prošvihnout.

„Kámo, co je s tebou?“ nevydržel jsem to, když jsem se ho potřetí musel ptát, kde bude Lukeova rozlučka se svobodou.

„Nic, co by?“ zachechtal se nervózně, ale do očí se mi nepodíval. „Hele, támhle je nějaká hospoda. Nezajdeme na jedno?“

„Proč ne?“ zakroutil jsem hlavou. Nemohl jsem očekávat, že z něj dneska něco dostanu. Georg buď na něčem jede, anebo to ty poslední dvě buňky, co měl místo mozku, vzdaly a rozhodly se hledat štěstí jinde. Slunce pražilo, takže vychlazená Corona přijde vhod.

Georg vyrazil vpřed a proplétal se mezi spoustou volných stolů na dřevěné zahrádce. Už jsem se ho chtěl zeptat, proč si prostě nesedneme k nejbližšímu, když se zničehonic zastavil a rozpačitě se na mě otočil. Pak ustoupil stranou, uhnul svými obrovskými rameny a já za nimi mohl vidět důvod Georgova divného chování.

U krajního stolu tam seděl Bill spolu s nějakým blonďatým tlouštíkem. Nevzmohl jsem se na slovo a jen naprázdno otvíral pusu. Georg taky mlčel. Bill kulil oči a byl červený až za ušima. Nakonec to vyřešil ten klučina, který překvapivě ladně vyskočil a přešel ke Georgovi.

„Necháme vás o samotě,“ řekl a táhnul ho pryč. Diesel z toho všeho byla zmatená. Nejdříve se rozběhla za Georgem, takže se mnou mocně trhla. To mě alespoň trochu probralo z mého kómatu. Přitáhl jsem si ji zpět k sobě a pak se obrátil na Billa.

„Omlouvám se. Já jsem netušil, že tady budeš. To asi Georg,“ nic dalšího jsem říct nestihl, protože se na mě Bill usmál širokým úsměvem a mně spadlo srdce až do kalhot. Tohle byl ten nejkrásnější úsměv, jaký jsem kdy viděl. Bill byl stejně nádherný jako tehdy. Ty čokoládové oči, nekonečně dlouhé řasy, růžové rty. Naprostá dokonalost.

„To nic. Gustav se taky choval dost divně. Je možné, že tohle spáchali společně.“

Pane bože. I jeho hlas zněl jako rajská hudba. Chtělo se mi umřít hned tady na místě. Kolena se mi třásla, jako bych byl nějaká puberťačka, co se setká se svým idolem.

„Neposadíš se?“ nabídl mi Bill. Dokázal jsem jen přikývnout a svalit se naproti němu na krátkou lavičku. Diesel jsem si přitáhl blíž, a tak si odevzdaně lehla na podlahu.

„Bille, já… Měl bych se ti omluvit. Nedokážu si představit, jak ti muselo být, když na tebe Carol a Jenny vychrlily, že tě hledám. Určitě sis musel myslet to nejhorší.“

„Takže ti o tom řekly, co?“ kousl se Bill do rtu a moje vnitřnosti se z toho mohly zbláznit.

„Jo, hned ten večer. Ukázali jsme se tam s Geem před zavíračkou a všechno mi to vysypaly. Jsou to slepice. Doufám, že tě moc nevyděsily.“

„No, nebudu zastírat, že jsem nebyl v šoku,“ pokýval hlavou, ale nepůsobil vystrašeně. Možná, že už se s tím srovnal.

„Od té doby jsem tam nebyl. Takže nemusíš mít obavy, že tam na mě narazíš, nebo že tě bude někdo obtěžovat.“ Měl jsem nutkání mu všechno vysvětlit. Ubezpečit ho, že je všechno v pořádku a že po něm nic nechci.

„To je v pohodě. Klidně tam choď. Mně to nevadí,“ odmávl to a znovu mě zalila záře z jeho úsměvu. Myslel jsem si, že všechnu tu chemii mezi námi jsem si jen vysnil. Že jsem to ve své hlavě nafoukl a zveličil, ale teď nebylo pochyb. Bylo to tady pořád. Škoda jen, že o mě nemá zájem.

„Víš, já tohle obvykle nedělám,“ začal a jeho tváře se zbarvily do růžova. Byl tak sladký, že jsem měl chuť ho umačkat k smrti. „Vím, že to říkají všichni, ale u mě to je pravda. Nikdy jsem neměl sex na jednu noc. Nikdy jsem to ani nedělal na veřejnosti.“ Vypadal, že se rozpaky rozpustí a vsákne do země. Mlčel jsem. Nechal jsem ho, ať si srovná myšlenky a pokračuje. „Nevím, proč jsem to udělal,“ vydechl a pravděpodobně to na něj už bylo příliš, protože si zakryl obličej dlouhými prsty.

„Hej, to je v pohodě,“ řekl jsem a chytnul ho za zápěstí s úmyslem mu odtáhnout ruce z tváře. V místě, kde se naše kůže setkala, mi projelo mravenčení, a dle jeho překvapeného výrazu na tom byl podobně. Rychle jsem hledal ztracenou rovnováhu a odkašlal si.

„Nemyslím si o tobě nic špatného. Věřím ti, když říkáš, že tohle obvykle neděláš. Vždyť… podívej se na sebe,“ hlas se mi zlomil a svůj kompliment už jsem doříct nedokázal. Bill teď zrudnul i na krku a koutky úst se mu rozjely směrem vzhůru.

„A chci, abys věděl, že jsem to pochopil. Byla to pro tebe jednorázová záležitost. Nebudu tě stalkovat nebo něco takového,“ pokusil jsem se o chabý vtip a Bill byl natolik zdvořilý, že se pousmál. Najednou jsem nebyl schopný v rozhovoru pokračovat. Už jsem tu nedokázal sedět a dívat se do jeho andělského obličeje a vědět, že nikdy nebude můj. Musel jsem vypadnout co nejrychleji, jinak bych byl schopný plazit se mu u nohou a škemrat o trochu lásky.

Postavil jsem a nedopatřením žduchnul do stolu, takže se sklenice zakymácely. Bill je pohotově chytil, takže se naštěstí nevylily.

„Už tě nebudu otravovat,“ koktal jsem hloupě. „Ber to, jako by se mezi námi nikdy nic nestalo. Měj se hezky.“ Vyrazil jsem úprkem pryč a překvapenou Diesel táhnul za sebou. Chudák pes, dneska jí dávám zabrat.

„Tome, počkej. Já nechci abys…“ volal za mnou Bill, ale co nechtěl abych, už jsem neslyšel, protože jsem popadl za nadloktí Georga stojícího kousek od hospody a vlekl ho pryč.

„Řekl bych, že mi máš, co vysvětlovat,“ procedil jsem skrz zatnuté zuby a vztekle dupal do chodníku. Geo trochu supěl, když za mnou poklusával a pustil se do vyprávění.

„Byl jsem znova v tom baru. Cítil jsem výčitky, že ti Bill kvůli mně proklouzl mezi prsty, a tak jsem si myslel, že se tam trochu porozhlídnu a pozeptám se.“

„Kurva, Georgu. Tohle jsem já dělal tisíckrát,“ vyštěkl jsem na něj, protože drtit podrážkami chodník mi k uklidnění vzteku nestačilo.

„Já vím, já vím. Prostě jsem ti to chtěl nějak vynahradit. No a pak jsem si na baru všiml Gustava. To je ten jeho kámoš. Pamatoval jsem si ho z té fotky, co vyfotily holky v baru, a tak jsem za ním zašel. Nejdřív na mě byl dost hnusný, protože podle všeho byl Bill z toho všeho hrozně v prdeli. Měl výčitky nebo co. Gustav to se mnou moc nechtěl rozebírat. Navrhnul jsem mu, že vám teda domluvíme setkání, abyste si to vyříkali. Vysvětlil jsem mu, že nejsi žádný úchylák a že tě Bill prostě zaujal a že na něj myslíš a tak.“

„Georgu,“ zaskučel jsem.

„Jo, až moc detailů, já vím. Ale znáš mě. Jak se rozjedu, nevím kdy přestat. Prostě jsem mu to všechno vysypal, ale nepřesvědčil jsem ho. Pořád omílal, že tě Bill nechce vidět. Takže jsem to nakonec vzdal. Dal jsem mu svoje číslo, kdyby si to třeba rozmyslel, a odešel jsem. Už jsem si myslel, že je to ztracené, ale pak se mi Gustav ozval. Řekl, že to chce zkusit. Nevím, kvůli čemu nakonec změnil názor. Dal mi vědět, kde s Billem budou, a zbytek znáš. Myslel jsem si, že když budete mít možnost si to vyříkat, trochu se ti uleví. Stál jsi v poslední době fakt za hovno, kámo. Chtěl jsem jen pomoct.“

Chvilku jsme šli mlčky. Chápal jsem, proč to Georg udělal. Věděl jsem, že to myslel dobře, ale výsledkem bylo jen to, že jsem se cítil mnohem hůř. Znovu jsem ho viděl a oživil si všechno, co se mezi námi stalo. Srdce mě teď bolelo tak, že jsem myslel, že se chystá vybuchnout.

„Neulevilo se mi,“ prskl jsem na něj vztekle.

„Ale vypadali jste v pohodě, když jste spolu mluvili. Bill se usmíval,“ zkusil to opatrně.

„Kurva, neříkej jeho jméno,“ rozkřikl jsem se, až Diesel polekaně nadskočila. „On se mnou nechce mít nic společného, chápeš to? Už jsem se s tím smiřoval a ty mi ho teď přivedeš na oči, abych si mohl vrýt do paměti, jak vypadá na denním světle, abych se tím mohl trápit ještě víc.“

„Já jsem nechtěl… I Gustav si myslel, že by mohl…“ nedokončil ani jednu větu, ale bylo mi to jedno. Nechtěl jsem od něj už nic slyšet.

„Běž do prdele, Georgu. Chci být sám. Dejte mi všichni pokoj.“ Rozběhl jsem se pryč a Georg mě nenásledoval. Zůstal stát bezmocně na chodníku a jen za mnou smutně hleděl.

autor: Becs