autor: Bitter & Áďa
Tom netušil, kolik času uteklo, než se do polštáře vsákly jeho poslední slzy. Až po vyčerpávajícím pláči si konečně začínal uvědomovat, co Billa tak vyděsilo, a doktorova diagnóza se jevila pravděpodobněji, než když ji před týdnem maník v bílém plášti vyslovil. Bylo mu jasné, že Billovi sklouznutí jeho rukou až na boky vyvolalo vzpomínky na to, jak ošklivě s ním Hans a Simon zacházeli.
Až po nějaké chvíli se konečně donutil se zvednout, i když přemýšlel, zda by radši neměl nocovat na gauči. Nechtěl Billa zbytečně traumatizovat svou přítomností, a radši si bude ničit záda na gauči, než aby jeho malý bráška psychicky trpěl tím, že spolu budou sdílet jejich prostorné letiště. Ale měl v ložnici mobil a nechtěl, aby Billa v noci vzbudilo, kdyby mu někdo něco napsal nebo zavolal. Musel pro něj dojít, neměl na vybranou.
Ve dveřích se zarazil, když viděl, že jsou obě půlky postele rozestlané. Na té jeho byl naklepaný polštář a odkrytá peřina, a Bill na své vlastní už ležel, pečlivě zakutaný až po bradu. I tak bylo poznat, že leží v klubíčku. Po bledých tvářích mu němě kanuly slzy a zamyšleně hladil prostěradlo vedle sebe, přesně na místě, kde Tom běžně lehával. I když neřekl ani slovo, bylo poznat, co se mu honí hlavou.
Tom měl co dělat, aby se nad tím pohledem taky nerozbrečel, bylo mu brášky neuvěřitelně líto. Kdyby jenom tak tušil, jak mu může pomoct! Ale to on nevěděl, respektive beztak nebylo ani jak, dokud Bill nepromluví. A ve dveřích taky nemohl stát věčně… Opatrně přešel k Billovi, připravený kdykoliv couvnout.
Ale když ho zasáhnul bratrův pohled, myšlenky na odchod se z jeho hlavy vypařily jako pára nad hrncem. V Billově obličeji byla vrytá hluboká lítost, pocit provinilosti, a přestože v něm byl pořád poznat strach ze vzpomínek a prožitých událostí, jeho oči zrcadlily něco jiného. Byla v nich němá prosba, aby Tom nikam nechodil. Aby zůstal.
„Billí… odpusť mi tamto… já jsem nechtěl,“ šeptnul Tom a nejistě se na kraj postele posadil. „Nechci, aby ses čehokoliv bál… Já… můžu jít klidně spát vedle.“
Billovy oči se okamžitě rozšířily strachem. Nechtěl v téhle místnosti zůstat sám! A hlavně nechtěl, aby Tom měl jakékoliv výčitky z toho, co se stalo. Jenomže jemu ty doteky prostě připomněly Hansovo chlípné chování a reakci se nedalo už jakkoliv zabránit.
Tak rád by Tomovi řekl, jak se cítí, rvalo mu srdce, když viděl, jak se jeho dvojče trápí. Jenže on mu nic říct nemohl. Tolik moc by chtěl, tak moc! Jenže věděl, že kdyby jakkoliv promluvil, porušil by svůj slib mlčení, který dal u soudu Simonovi. A bylo mu jasné, že ať už ti dva budou odsouzeni na pár týdnů nebo na pár let, dřív nebo později budou propuštěni… a oni nezapomenou. Budou si to všechno pamatovat, a pak mu to vrátí i s úrokama. Měl niterné tušení, že kdyby byť jenom hlesnul, tak Simon svou výhružku splní.
Což o to, kdyby to mučení hrozilo jen jemu, ještě by se s tím nějak vyrovnal, bolest by vnímal jen on sám. Ale odmítal dopustit, aby tu bezcitnou bolest musel zažít i Tom. Tom, který pro něj vždycky udělal první poslední. Tom, který ho vždycky chránil. Tom, který se s ním smál, který s ním plakal, který při něm stál v každé sekundě jeho života. To prostě nemohl dopustit a taky to dopustit nehodlal. Radši bude s ním, byť navěky mlčící jako hrob, než aby mu něco řekl, a pak se třásl hrůzou, kdy si je ti dva najdou…
Tom už měl tendenci se zvedat, cítil ty rozporuplné pocity, které jeho dvojčetem zmítaly, ale když už se zvedal, ucítil, jak se ho lehoulince dotkla studená ručka, jejíž dlouhé prsty jemně naznačily stisk. Otočil se na Billa, nechávajíc svou ruku v jeho náznaku sevření a sotva znatelně se pousmál.
„Mám zůstat?“
Odpovědi v podobě slov se nedočkal, ne snad, že by to nějak zvlášť očekával, byť nerad, pomalu si na tohle bratrovo chování začínal zvykat, ale přesto si s každou vyslovenou otázkou zoufale přál, aby se mu dostalo jakékoliv, byť jen sotva znatelné odpovědi. Té se mu teď opět nedostalo, ale Billova hlava se pohnula v rytmu přikývnutí.
Smutně se pousmál a ulehnul na svou část postele. Tolik cítil nutkání Billa obejmout. Nic víc ani nepotřeboval, ale chtěl mu dát ten pocit bezpečí, který jeho bratr ode dne soudu postrádal. Obejmout ho, přitulit se, pohladit ho… nebo ho aspoň držet za ruku! Cokoliv z toho!
Jenomže věděl, že Billa by to akorát vyděsilo. Nešťastně pozoroval své dvojče, které už se slzami na řasách usnulo, a teprve pak se propadl do neklidného spánku…
O půl roku později
„Andy, ale já už fakt nemůžu!“ zavyl Tom zoufale do telefonu. „Já už… já už na to prostě nemám! Už půl roku neřekl jediný slovo a už pochybuju, že se to vůbec změní!“
„Ale Tome, vždyť doktor říkal, že už se lepší, že už se konečně pohybuje v tvojí blízkosti, aniž by cítil strach,“ namítl blonďák.
„Jenže tohle je něco jinýho… já ho miluju, udělám pro něj cokoliv… jenže když pak vidím, jak se mě furt bojí, i když za to nemůže…“
Na chvilku se odmlčel a potom teprve pokračoval, přičemž se mu z očí samovolně rozkutálely slzy.
„Ty nevíš, jaký to je… Nesmět na něj sáhnout, nesmět ho obejmout, nesmět ho políbit… ty svině s ním zacházely jak s otrokem a na něj to teď celý spadlo, nenechá na sebe sáhnout… jo, občas se ke mně přitulí, když je bouřka, ale to je tak všechno! Když naznačím pusu, je zle, když naznačím objetí, je zle… já už na to fakt nemám!“ zaúpěl a zničeně se svezl do křesla. „Víš… já už mám z toho kolikrát takovej pocit, že i když se budu snažit sebevíc, už nikdy ho nezískám… kdo ví, jestli mě vůbec ještě aspoň trošku miluje,“ hlesnul hořce, zamrkal, setřel si slzy a zvedl hlavu…
…aby se setkal s pohledem Billa, stojícího mezi dveřmi. Ten pohled byl plný zoufalství, viny, bolesti a utrpení. Oči byly zarudlé od pláče a slzy lítosti kanuly z jeho tváří na zem jedna za druhou.
Tom zalapal po dechu, aniž by nechal Andyho domluvit konejšivá slůvka útěchy a podpory, tak mu to típnul a zvednul se. Popošel o krok k Billovi, ten ale od něj zase o krok couvnul. Tomovi to trhalo srdce, za celý ten půlrok se Bill netvářil zbědovaněji a ublíženěji.
„Billí, prosím… já… já to tak nemyslel… neslyšel jsi, o čem jsme mluvili předtím,“ vykoktal zmateně první, co ho napadlo. „Možná ti to tak vyznělo, ale… ale…“
Víc už toho říct nestihnul. Bill se otočil na podpatku a skrz závoj slz doklopýtal až do koupelny, kde se zamknul, odmítajíc Toma pustit dovnitř. Bylo mu tak moc líto toho, co právě vyslechnul. Za celou tu dobu viděl v Tomovi oporu, útěchu. Jenže co v něm mohl vidět po dnešku? Je mu akorát na obtíž…
Tom bezmocně zavyl vzteky, když Bill i přes jeho prosby a ujišťování, že se nezlobí, pořád neotvíral, jenom přes dveře se ozývaly tiché přerývané vzlyky. Naposledy do dveří zabušil, poněkud prudčeji, než měl v úmyslu a rozeběhl se domem ven.
Už na to opravdu neměl sílu. I když se snažil být Billovi nápomocný, jak jenom to šlo, dnešní hovor s Andym ho ujistil v tom, co ho tížilo už několik týdnů. A to byl pocit, že už ho bráška nemiluje. Jasněže byl ochotný s ním zůstat až do konce života. Ale Billovo mlčení ho pomalu, ale systematicky ničilo. Kdyby měl někdo tu možnost vidět ho před více než půl rokem a teď, nepoznal by ho, tolik vrásek a obav se mu vrylo do obličeje a temné kruhy pod očima to jenom podtrhovaly.
Snažil se to před Billem tajit, jak jenom to šlo. Nechtěl, aby si toho všimnul. Jenomže dnešním hovorem asi všechno definitivně pohnojil, Bill to slyšel a zřejmě ho to pořádně zasáhlo. A to vůbec nebylo dobré, vzhledem ke stavu, v jakém se Bill nacházel. Jestli doteď to nějak zkoušel překonávat, pak se teď Tomovým slovům zřejmě povedlo ho zlomit a dostat ještě na hlubší dno, než na kterém se zpěvák nacházel…
„Bille, jsem doma!“ křikl Tom, když se navečer vrátil domů a nečekajíc jakoukoliv odpověď, pokračoval dál. Ani nevnímal tiché kroky, které se k němu blížily, a až když něčí dlaň stiskla jeho rameno, s cuknutím se otočil.
V první vteřinu si snad myslel, že se zbláznil, když před sebou viděl Billa, který se… usmíval? Bylo to vůbec možné? Bylo vůbec možné, aby se Bill po tom všem usmíval??
„Bille, já… já…“
Ukazováček na rtech ho zadržel a on jen zamrkal. Bill mu podal jeho mobil a ukázal na zprávy. Tom nejdřív nechápal, co tím to černovlasé stvoření myslí, a teprv posléze mu došlo, že Bill si zřejmě přečetl všechny jeho zprávy.
Pokud je tomu tak, tak to, co slyšel odpoledne, byl slabý čaj… tak proč se ale usmíval?
„Tys to čet?“ šeptl Tom.
Ano. Zněla Billova odpověď napsaná v mobilu.
„Nevím, co ti na to mám říct.“
Tak nic neříkej… to, co tam píšeš, není pravda… nemusíš se přede mnou skrývat, když pláčeš, ty jsi moje opora, já můžu být tvoje, pro tebe to zvládnu.
„Ne, Bille, ty máš moc starostí sám se sebou, nechci ti přidělávat další.“
Ale jak jinak mám zapomenout, když mi to pořád dokolečka předhazujete? Tomi, já chci zase žít, jen s tebou, ale nejde to, když na to musím pořád myslet. Já chci mít zase normální starosti… co si vezmu na sebe, co bude k večeři a tak, ale když kolem mě chodíte po špičkách, jak se mám o ty normální věci starat? Nedovolíte mi to…
„Ale proč až teď? Bille, proč až teď, proč jsi mi to nenapsal dřív?“
Protože jsem doteď nevěděl, co cítíš ty… nikdy jsi mi to neřekl…. až teď to vím, napsal Bill a poté, co Tom dočetl, mobil položil.
Tom se na něj stále provinile díval a na Billa se radši ani dívat neodvážil. O to víc ho zaskočilo, když se k němu Bill o krok přiblížil a nepatrně, jako když se motýl dotkne křídlem, se otřel o Tomovy rty.
Ten jen zalapal po dechu a zůstal zírat v němém úžasu.
Není pravda, že tě nemiluju, objevilo se pod Billovým vedením na displeji mobilu a Tomovi se nahrnuly do očí slzy.
Teprve teď mu to došlo. Ne terapie a neustálé babrání se v minulosti, ale přítomnost a nové starosti, jiné, tolik obyčejné, Billovi dokázaly pomoct, a on byl tak hloupý, pořád kolem něj chodil po špičkách, nenechal ho nic udělat, a pak se divil, že je Bill pořád myšlenkami někde v klubu…
„Takže… takže ty chceš obyčejné starosti?“ zasmál se šťastně a Bill přitakal.
„Dobře… dojedu pro něco k večeři a ty prostřeš a vezmeš si něco pěknýho, ano? Je to dost starostí?“ navrhl a Bill znova kývl. Usmíval se od ucha k uchu a nebylo divu, konečně ho Tom pochopil, konečně bude moct zase žít a dělat všechno to, co předtím…
„Jé, tak jeď, vole!“ nadával Tom a nervně bubnoval do volantu. Na zadním sedadle v plastových miskách voněla jejich večeře, a on se nemohl dočkat, až bude doma, jenže ten debil před ním jel jak šnek.
Znova zanadával, praštil do volantu, prudce ho předjel a…
„Luxusní Audi vjelo přímo do křižovatky, do jeho kufru v plné rychlosti nabouralo červené BMV a Audi se v hodinách prohnalo ke svodidlům, které v té rychlosti, rozhodně neladící s předpisy, prorazilo a zřítilo se z ne hlubokého, ale dost prudkého srázu…“
Dál zprávy umlkly, když je ovladač vypnul a hlavní část černovlasý chlapec neslyšel. K čemu taky, nezajímalo ho ani to předtím. Televizní zprávy vystřídala tichá hudba a Bill se postavil k oknu, aby mohl vyhlížet Toma v jeho krásné, dechberoucí Audině…
autor: Bitte & Áďa
betaread: Janule
já vás dvě normálně sejmu!!!!! takhle je trápit…ježiš marjáááá..jestli se stane Tomovi něco vážnýho tak si du fakt hodit mašli!!!!
No to si děláte…
Při každém dílu si říkám mám, nemám…nakonec si to přečtu a pak je mi z toho smutno. Ale na druhou stranu vlastně vím, co očekávat, takže je to takový sebetýrání. 😀 😀 Ale oni jsou prostě chudinky malinký, tak jim dopřejte aspoň trošku štěstí…:D 😀
nee to snad neee
Ja sa zbláznim…toto robíš asi naschavál!!!
Ja mám rada ke&´d sa niečo deje ale toto už je dosť aj na mňa!!! Tom nabúral…čo sa mu stalo??? Ak to bude vážne Bill stratí oporu…bože toto nie!!! Ja už som strašne nedočkavá…RÝCHLO ďalej lebo zošaliem…a ty in nechaj aspoň jeden hlúpy deň šťastia áno??? Človek si pomyslí že to všetko majú za trest…som zvedavá čo také urobili keď majú taký život…nekdo ale vymyslel niečo aj na Toma…nie stále len Bill musí trpieť takýmto spôsobom…aj keď celý dej mi bolo viac ľúto Toma…lebo byť ním som dávno na liečení a nie ešte byť niekoho opora…má moje uznanie a dúfam že sa mu nič nestalo…a hlavne dúfam že nestratí pamäť!!!
První si jdu pro kapesníčky a pak jdu napsat komentář :'-(
Já normálně nedoufám že ,,jen,, ztratil paměť nebo tak něco. Já si myslím že je mrtvej. Protože od vás už nic jiného než smrt čekat nemůžeme..už tam bylo všechno ale smrt ne..až teda na Nadyn..
Holky už je netrapte. Buď je nechte oba v klidu zemřít anebo je nechte žít šťastně až do smrti :'-( Jinak mi bduete kupovat novej noťas, protože já ho svíma slzama brzo utopím xD
Panebože!!!!To snad ani nemůže být pravda,vy dvě jste musely být v minulém životě nějakými sadistickými gestapáky kříženými s Jackem Rozparovačem,to se fakt nedá!!!Nedivila bych se,kdyby Tom umřel,a Bill pak spáchal sebevraždu,i když to by bylo pro vás slabé,nejdříve by pustili ty dva zmetky,ti by si našli Billa,málem ho umučili,a pak až by přišla ta sebevražda,takhle nějak si představuju pokračování ala Bitter a Áďa…už se normálně budu bát dalšího dílu…..=)
ale ne…to ne, tak konečně nějaké úspěch s Billem a teď toto…sakra vy dvě jim nedáte ani chvilku pokoj xD
ne, ne ,ne děláte si srandu??? Já už sem z toho fakt na prášky xD
[6]: hmmm, dobří předkové, to už mi Janule přisoudila do předků Mydláře, a ted tohle… hmmmmm, slyšíš to, dvojčátko? 🙂
PS: měly jsme trochu jinačí úmysly, ale když nám tak krásně navrhuješ děj, asi trochu zapřemýšlíme, stojí to za úvahu… děkujeme :-*