autor: B-kay
„Tak Tome, jak se ti u nás líbí?“ Simone se na jejich nového spolubydlícího nesměle usmála a Tom v jejím úsměvu téměř okamžitě poznal ten Billův. Na malou chvíli odtrhl pohled od Billa a Sama, jehož zvonivý smích naplnil celou místnost a pohlédl na Simone. Úsměv ji slušně vrátil a zakýval hlavou.
„Moc se mi tady líbí. Děkuju, jste moc milá,“ zpozoroval, jak Simone zrudly tváře. Podíval se na Billa, který si červenání svojí mamky také všiml, a stejně jako Tom, potlačoval pobavený úsměv.
Simone se prostě někdy chovala jako malé dítě.
A proto ji Bill tolik miloval. Měla pochopení pro cokoliv, co udělal. Věřila mu a ve všem jej podporovala. I on by pro ni udělal cokoliv.
„Jak to, že ještě nejsi v práci?!“ z druhé strany stolu se najednou ozval posměšný hlas. Tom nemohl uvěřit, že ten hlas patřil opravdu Chantelle. Když mluvila s ním, byl její hlas až přehnaně sladký, a každé druhé slovo byla nějaká zdrobnělinka. K Billovi ale promluvila, jako by se jednalo o cizího člověka. Beze špetky lásky nebo něhy
„Je přece víkend. O víkendu nepracuju,“ odpověděl jí Bill tiše se skloněnou tváří a chvějícími se rty. Cítil, jak se k němu malý Sam přitulil ještě víc, jeho objetí však tentokrát nebylo přesně to, které tolik potřeboval.
„Hmm, škoda,“ Chantelle se vůbec nekontrolovala.
Líně si pohrávala se svými dlouhými vlasy, házela po Tomovi zamilované pohledy, ten se však na ni nepodíval ani jednou. Jeho pohled patřil někomu úplně jinému. A to jí provokovalo ještě víc. Nebyla zvyklá na to, aby ji kluk, kterého chtěla mít jenom pro sebe, takhle ignoroval. Tom byl vůbec první, co si k ní něco takového dovolil.
„Já raději vezmu Sama do parku, ano?“ vložil si do úst poslední kousek své snídaně. Opravdu se necítil na to, aby dokázal poslouchat její narážky. V očích jej neovladatelně štípaly slzy, on se jim přesto ze všech sil bránil. Smutně se díval na Sama, který rychle kousal předníma zoubkama svůj rohlík. Zřejmě se do parku neskutečně těšil, zatímco Bill v tom hledal jenom způsob, jak se vytratit a ušetřit se té bolesti, kterou by mu jistě způsobila.
„No vidíš to. A my budeme mít konečně chvilku pro sebe, viď, miláčku,“ mazlivě pohladila Toma po rameni, zatímco na Billa jenom ošklivě zahlídla. Bill její pohled ignoroval, nešťastně se díval do země a přál si, aby se mohl k Tomovi přitulit přesně tak, jako to udělal i tenkrát v parku. Tak rád by se opět nechal kolébat v jeho náručí, unášen něhou…
Na prstech ucítil něžné pohlazení. Ach Tome… Kéž by to všechno nebylo tak těžké.
„Hotovo,“ Sami vesele zvedl do vzduchu stisknuté pěstičky a s plnou pusou jídla utíkal do předsíně, kde si rychle nazul svoje rozkošné dětské pantofle. Bill rychle dopil svou kávu, zkřehlými prsty pohladil Simone po tváři a poděkoval jí. Pomalu kráčel ven z kuchyně.
„Chci jít s váma,“ zastavil v půli pohybu. Přímo šokovaným pohledem se otočil na Toma, který k němu rychle přiběhl a něžně se na něj usmál.
„Tome, to nejde. Co Chantelle? Prosím, neudělej hloupost,“ bezmocně si hleděli do očí.
„Potřebuju být s tebou,“ Tom mluvil tiše, přesto byl jeho hlas plný zoufalství. Udělal by cokoliv. Klidně by jej k sobě před očima Chantelle přitáhl a hladově jej políbil. Neměla vůbec žádné právo zacházet s ním takovým způsobem…
„Tohle snad nemyslíš vážně!“ tvář Chantelle pomalu dostávala nádech růžově. Ruce se jí třásly, výraz její tváře byl přímo vražedný. Tom si byl dokonce na malou chvíli jistý, že po něm hodí talířem. Postavil se tak, že chránil svým tělem to Billovo, kdyby si to Chantelle náhodou rozmyslela.
„Nech je, Chantelle. Alespoň se víc poznají,“ Simone se snažila uklidnit svou dceru a zmírnit napětí situace. Chantelle to nakonec vzdala.
„Teď jsem opravdu uražená!“ zapištěla na Toma, který jenom nenápadně trhl ramenem.
„Myslím, že to přežiju,“ usmál se na ni klidným úsměvem, který ji vytočil ještě víc. Rozběhla se ke schodům a hlasitým dupáním chtěla dát najevo, jak moc jí Bill znemožnil její plány. Už si dělala naději, jak se spolu budou konečně milovat a její plány ztroskotaly dřív, než je vůbec stihla vyslovit. Samozřejmě to všechno dávala za vinu Billovi.
„Jsi blázen,“ Bill naposled zamával Simone, která jim mávala ode dveří domu a vesele se usmívala. Konečně se Chantelle někdo vzepřel. Netušila proč, ale Tom se jí moc líbil. Netušila proč, ale v jeho přítomnosti, se jí Bill zdál šťastnějším.
Sam si ve své sedačce na zadním sedadle hrál se svými plyšáky, rozhovor Billa a Toma nevnímal skoro vůbec. Pyšně mával na svou babičku, v očích měl neskutečnou radost, a těšil se na to, jak si dnešní den všichni spolu užijou.
„Proč?“ Tomovo auto se pomalu vzdalovalo od jejich domu. Kdyby měl popsat, jak moc šťastný byl v tu chvíli, nedokázal by to. Zatímco jednou rukou řídil, tou druhou držel Billa za ruku a proplétal jeho hubené prsty. Chyběl mu… tak moc mu chyběl… Odmítal se jej pustit na jedinou vteřinku. Měli před sebou hodiny vzájemné blízkosti, kterých se nemohl dočkat…
Společný výlet si však malinko prodloužili. Místo hraní v parku odjeli z města, a alespoň na chvilku zapomněli na tíživou přítomnost toho, co je čekalo. Tom je vzal na místa, kde byl dokonce i Bill úplně poprvé. Zapomněl na práci a na Chantelle a ruku v ruce s Tomem se procházeli po přírodních cestičkách, zatímco kolem nich Sam vesele pobíhal a sbíral si nějaké kaštany, aby z nich mohl později udělat panáčky. Skoro celý den si užívali vzájemnou blízkost prostřednictvím měkkých pohledů, láskyplných objetí a několika drobných pusinek, které si stihli věnovat, když se Sami nedíval.
S návratem domů se jejich radost jako zázrakem nevypařila. Ani Chantelle by jim nedokázala ublížit natolik, aby byli smutní. Dnes večer ne…
„Podívej, jak byl unavenej,“ Bill opatrně podal malé spící klubíčko Tomovi, zatímco on vzal jeho plyšové medvídky a baťůžek plný kaštanů. Bylo kolem desáté večer, ale v domě se stejně nesvítilo.
„Odneseme jej do pokoje?“ Tom pomalu kráčel po schodech, snažil se malého Sama nevzbudit.
„Odnes jej ke mně, prosím. Stejně by za mnou přišel,“ Bill zlehka pohladil malého spícího chlapce po tváři a usmál se.
Stačila chvilka a malý Sam ležel v jeho posteli a spokojeně spal.
„Dneska to bylo opravdu krásné,“ oba stáli u kraje postele a dívali se na spícího chlapečka před sebou. Tom se odvážil promluvit jako první.
„To ano. Děkuju, Tome,“ Bill se na něj dlouze zadíval a poté plaše sklonil hlavu.
„Ještě to nemusí skončit,“ dodal téměř neslyšně. Děkoval za všechnu tu tmu, co se kolem nich rozlévala, jinak by jistě neměl odvahu říct něco takového.
„Chceš, abych u tebe zůstal?“ Tom se k němu otočil celým svým tělem a v té tmě dokázal rozeznat jenom vyděšenou touhu, zarytou hluboce v Billových očích. Vzal jej za ruku a přiblížil se k němu.
„Ano,“ Bill smutně sklonil tvář. Byl si více než jist, že jej Tom odmítne a půjde do svého pokoje k holce, se kterou by reálně měl být.
„Já chci taky zůstat,“ Tom jej k sobě beze slova přitiskl a předtím, než se vášnivě vpil do jeho rtů, jej ještě něžně políbil do vlasů.
V tu chvíli všechno kolem přestalo existovat. V opojení dravého líbání dopadli na Billovo křesílko u okna. Ten se rychle vyhoupl na Tomův klín, bezmyšlenkovitě oplácel všechny jeho polibky a líbal jeho hořící tvář. Ještě nikdy necítil to, co cítil pokaždé, když byl s Tomem. Nikdy tak moc netoužil po blízkosti druhé osoby. Tiše sténali do úst toho druhého. Už to nebylo takové jako předtím.
Bill se od Toma na malý okamžik odtrhl, přetáhl si přes hlavu svetr a hodil jej někam za sebe. Totéž udělal s tím Tomovým. V tu chvíli se zastavili a celí udýchaní se na sebe zadívali. Oba mocně lapali po dechu, přesto je v tu samou vteřinu napadla jedna jediná věc.
Právě jsem se zamiloval…
autor: B-kay
betaread: Janule
jůůůů konečně … Chantelle at jde do někam… Bill s Tomem a malým Samim .. at sou spoluuu .. plosím plosím 🙂
Toto je jedna z najkrajších poviedok ktoré som kedy čítala…je naozaj nadherná a ja ju milujem…milujem každé slovo, každý dielik…všetko v nej…
Je to niečo úžasné a kúzelné…neviem ako inak to mám povedať…
Nádhera..prostě nádhera!! Tuhle povídku tak strašně zbožňuju a nikdy se nemůžu dočkat dalšího dílu :)) Super!
Absolutně nevím,co řict….jedním slovem KRÁSA!!!!Miluju křehkost a jemnost toho,co se mezi nima odehrává,prostě je to nádherná povídka ♥♥♥
Nezvládnu, absolutně ne, to prostě…
Nádhera, krása a dokonalost nejsou slova, kterými by se dalo TOTO vystihnout!!! Jsou absolutně nicotná v porovnání s tím, čím tahle povídka doopravdy, ve skutečnosti je. Vždycky se těším, až se tu objeví další díl, protože za tu dobu, co čekám toho mám na srdci tolik… ale když si ten další díl přečtu a mám napsat komentář, tak opravdu nevím… Slova a jeden blbý komentář ode mě mě přijde absolutně nicotný a prázdný v porovnání s tím, co by tahle dokonalost zasluhovala!!! Je to čím dál víc kouzelnější a já už se teď strašně moc těším na další díl… Jsi prostě stále úžasná!!!♥
[5]: Nevím najít slova,která by dokonale vyjádřila to,co ted´ cítím:).Strašně moc ti děkuju za tvůj komentář,který sem vůbec ale vůbec nečekala a právě proto jsi mi ním uplně vyrazila dech:).
Děkuji,za každé slovíčko,které si napsala a vlastně vám všem tady,pro které se tahle povídka stala alespon malinko důležitou a zajímavou:).Moc si toho vážím:)
[6]: Nemáš vůbec zač, to já ti DĚKUJI:-D Ty jsi mě totiž k twincestu původně přivedla, nikdy ti nebudu moct být dosti vděčná za tvůj čas a práci, kterou nad psaním trávíš:-)♥
Nádhera. Tahle povídka je prostě něco nádherného!!!!!!