Taaak a je tu další příspěveček ode mě…. Teďka to období mě nutí stále psát a psát básničky. XDDDD Takže další… Vaše věrná Lauí
Okna staré konzervatoře už dávno ztemněla,
U Mořice potkal jsem Mikuláše, čerty, anděla.
Vzpomněl jsem si, jak jsme kdysi jako malí,
v tento čas u zámku sáňkovali,
stavěli sněhuláky a pak mokří celí,
solené rampouchy lepili pod postelí.
Ani sníh už není, a kde je mládí,
když máš ho, ani nevíš o něm,
ta představa tě zase a zase svádí
stříbrná cesta, sáně, třeba s jedním koněm.
A do daleka do široka, všude kolem bílo,
to už je jenom sen,
to kdysi dávno bylo.
jak nedopsané Requiem.
Ulicí studeně vítr profukuje, smetí žene,
a jen chladno připomíná zimní pohodu,
když skláněly se větve sněhem přetížené,
a já čekával tě u schodů.
Kdo ví, kde je teď mé dávné poblouznění,
oba rozdělil nás milosrdný čas,
mé kroky tu samy znějí na dláždění,
vrátil jsem se, tys nepřišel.
To bylo taky zrovna k Mikuláši,
koupil jsem Veltlínské zelené,
a přemlouval tě, odjeli naši,
jen na chvíli si sedneme.
Nejdřív ses usmál, pak zvážněl jsi,
a byl celý rozpačitý, zmatený,
lekl ses, to byly jen něčí hlasy.
já pevněji zatřásl s tvými rameny.
Nad námi, zdí modliteb a odříkání,
dotýká se mužské prádlo,
daleko bylo do svítání,
co bude dál, to už nás nenapadlo.
Šli jsme ke mně, i já se bál,
když cítil jsem tvé kůže chvění,
mrzlo, mráz mě ale hřál,
a ostatní – už dávno pravda není.
Teď přísahal bych, tvé okno září,
září, ale jen v mých snech,
zas ubyl den jeden v kalendáři,
den ztracený v jiných prázdných dnech.
autor: Lauinka
betaread: Janule
Nádherně napsaný… autorka má fakt talent… Krásný krásný krásný!
to je smutný…ale nádherné, nádherné!
Ježíš,to je opravdu úžasné,dojemné a smutné…úplně cítím,jak ta vzpomínka bolí!!!Nechápu,jak může někdo tak psát..♥♥♥
Mě to bolí s ním. Vždycky všechno prožívám s tím, co píšu. Občas i co čtu. Lauíí, to říkal Tom? Moc hezký.
bozi…to je hrozne krasny,je az skoro nemozny jakej ma ta holka talent