autor: Ainikki
Bill se ráno probral už před sedmou hodinou. Cítil se rozlámaný, a od špatného spánku a neodlíčených stínů ho teď štípaly oči. Promnul si je pěstmi, ale to nepomohlo. Jen si líčidla rozmazal po obličeji a do očí zanesl ještě více špíny. Odhrnul ze sebe peřinu a posadil se. Napůl poslepu šmátral po nočním stolku, kde tušil, že by měl být balíček papírových kapesníků. Ty se mu podařilo nahmátnout, jeden vyndal a připlácl do koutku oka. Slzy podrážděnosti se vsákly do toho hedvábného kousku papíru, v podstatě ta snaha ale k ničemu nevedla. Pálily ho pořád. Potřeboval to umýt.
Ubrousky oči protřel natolik, aby byl alespoň schopný je otevřít a nemusel tu po domě šmátrat po zdech jako slepec. Ze šuplíku vytáhl čisté spodní prádlo, ze skříně obyčejné tričko a tepláky a s uchem přitisknutým na dveře se zaposlouchal do zvuků, jež vydával dům. Nic. Ticho. Dalo se to předpokládat. Pěstoun si o víkendu rád pospal a většinou nevylézal ze svého brlohu dříve jak v deset hodin. Bill odemkl a tiše jako myš přehopkal do koupelny, kde za sebou opět neopomněl zamknout. Automaticky sáhl na poličku pod zrcadlem, kde měl své odličovací mléko a vatová kolečka. Odstranil si z tváře zbytky rozdrolené řasenky a černých stínů, pustil sprchu a chvilku čekal, než začne téct teplá.
S úlevným vydechnutím se postavil pod proud té příjemně horké vody a smýval ze sebe ulepenost a pot, které měly být pryč už včera, než vlezl do peřin. Nerad se budil špinavý. To se pak jen velice těžko zbavoval špatné nálady a rozmrzelosti. Dnes byly jeho negativní pocity navíc ještě umocněny nehezkou vzpomínkou na Breniga a jeho nechutný mlsný pohled. Bill jen doufal, že se z toho vyspí a dnes ho nenapadne pokračovat v dorážení.
Když vylézal ze sprchy, byl už nepatrně spokojenější, protože čistý a voňavý. Jeho tělo se po fyzické stránce hned cítilo o něco lépe. Mokré vlasy zabalil do ručníku, oblékl se do připraveného domácího oblečení a jal se čistit si zuby. S razancí je drhnul, aby dostal pryč ten nepříjemný povlak, který se mu na nich usadil přes noc. Z vlasů sundal ručník, pročesal je hřebenem a mokré je stáhnul do gumičky. To obvykle nedělával a vždy je rovnou vysušil. Fén ale teď zapínat nechtěl. Bylo nepravděpodobné, aby Brenig slyšel ten zvuk až ve svém pokoji, a dokonce ho to probudilo, on byl jím ze včera ale natolik vystresovaný, že se neodvážil. Ono to uschne i tak.
Stejně potichu jako sem přišel, zase vyklouzl ven a zmizel v bezpečí svého pokoje. Neměl nic lepšího na práci, proto se položil znovu na postel a zavřel oči. Chtěl si dopřát ještě pár chvil odpočinku, případně krátkého spánku, když v noci spal tak neklidně.
A nejspíš se mu skutečně podařilo usnout, protože ho z jeho lenošení probral až šramot na chodbě, a když koukl na hodinky, zjistil, že už bude za chvíli půl jedenácté. Brenig byl vzhůru. Bill bezděčně zatajil dech a zavrtal hlavu pod peřinu, pak si uvědomil, že tohle nikam nepovede. Včera přišel na to, že když se nedopustí žádného přestupku, nebude následovat ani žádná nepříjemnost. Schovávat se proto tady nic nevyřeší. Za chvíli by mu stejně přišel bušit na dveře, a to už by bylo zle. Ne, on musí zabojovat, postavit se tomu čelem. Mezi dvanáctou a jednou hodinou býval oběd, to znamenalo vstát a jít dolů začít vařit.
Bill se vyhrabal z peřin, nohama vklouzl do bačkor a odhodlaně vyšel ze svého pokoje. Navenek se mu dařilo působit klidně, ale ve skutečnosti v něm až tolik kuráže nebylo, když nakukoval do obýváku, kde tušil pěstouna, protože už tam opět běžela televize.
„Dobré ráno.“ Pozdravil, když ho našel, kde předpokládal. Na pohovce, před sebou hrnek kafe a všude po sobě i okolo sebe drobil housku tlustě namazanou máslem.
„Dobrý.“ Zahuhlal s plnou pusou a naprskal si spoustu drobků na noviny, které měl rozložené na konferenčním stolku. Ani se na Billa pořádně nepodíval a dál se věnoval jejich obsahu. To bylo docela dobré znamení.
„Co byste si dnes přál k jídlu?“ Úslužně se zajímal Bill
„To je jedno. Něco uvař.“ Mávl rukou. „Představ si.“ Promluvil na něj ve chvíli, kdy už se Bill otočil a odcházel do kuchyně. „Zase budou dávat Bingo. Dneska večer to poběží poprvé.“ Zapáleně mu líčil. To vysvětlovalo, proč nevěnoval obvyklou pozornost Billovi. Přebil ho úplně jiný zájem. Dědek byl tou hrou posedlý. Ještě teď si pamatoval, jak nadával, když ten pořad zhruba před třemi čtyřmi lety stáhli z obrazovek. „Netušíš, kam si teď v neděli mám dojít pro tiket?“ Bill se krátce zamyslel.
„Trafiky a občerstvovací stánky na všech větších nádražích rychlodráhy bývají otevřené. Tuším, že i tady u nás ve Feuerbachu. Ale úplně jistý si tím nejsem.“
„Fajn. Skočím se tam mrknout. Kdyžtak někam kousek popojedu.“ Vyskočil na nohy pomalu jako mladý vitální třicátník a hrnul se do předsíně. „Nejpozději do hodiny jsem zpátky.“ Hlaholil na chlapce a u toho si obouval boty. „Jo a Bille!“ Hulákal znovu. Dlouhovlasý klučina tedy přestal nakukovat do lednice, kde hledal něco malého k snídani, zavřel ji a došel na chodbu, aby pěstoun nemusel řvát na celý dům.
„Ano?“ Upozornil na sebe.
„Dal bych si řízek. Mrkni, jestli tam nemáme kus kuřecího, nebo kotletka by byla fajn.“ Poručil si, z věšáku vzal svou zimní bundu a odcházel.
Bill zůstal ještě pár vteřin zírat na dveře, které se za ním zabouchly. Nevycházel z údivu. Všechno bylo OK. Ať už to Brenig vypustil přes noc, a nebo teď s objevem Binga, bylo vcelku jedno. Důležité bylo, že na to zapomněl. Svou energii ventiloval dočista jinde, a to se Bill ráno tak moc bál. Teď viděl, že to nebylo třeba. Byly to jen zbytečné nervy navíc.
Poskočil si, otočil se na patě a jako na pérkách odhopkal do kuchyně. Z mrazáku vytáhl maso na řízky a americké brambory, a jako snad už dlouho ne, s chutí se pustil do přípravy jídla. Hezky toho páprdu nešťouchne, aby byl spokojený. On potom, jak míval zvykem, po obědě na dvě tři hodinky usne, až se probudí, tak Bill se vypaří před dům, kde bylo nutné odházet nově připadaný sníh, což poskytovalo další možnost, jak se vyhnout bezprostřednímu kontaktu s ním, kdyby si snad chtěl vzpomenout. A pak už bude večer, a to bude dědek natěšený viset očima na televizi a očekávat začátek té stupidnosti. Skvělé. Žádné další horory se konat nebudou. Minimálně dnes ne.
…
Bill zvolna procházel vyházenou uličkou mezi náhrobky a v ruce svíral dvě fialkové růže ovázané černou stuhou. Tuhle barvu měla máma nejraději. Přidřepnul si k náhrobku a odhrnul z něj sníh. Květiny položil před fotku vlídně se usmívající ženy.
„Ahoj, maminko.“ Zašeptal, stáhl si jednu rukavici a dotkl se bříšky prstů toho černobílého obrázku.
„Seš jí podobný.“ Přisedl si vedle něj Tom. Mluvil stejně jako Bill polohlasem. Připadalo mu nepatřičné na tomhle místě hovořit obvyklým tónem hlasu. Bill na něj kouknul, chytl ho za ruku, a pak se pohledem vrátil k fotce.
„Chtěl bych ti někoho představit.“ Promlouval dál k tomu studenému mramoru. „Tohle je Tom. Je na mě moc hodný.“ Smutně se pousmál na muže vedle sebe a ten mu z tváře setřel jednu malou zbloudilou slzičku. Těm se Bill nedokázal ubránit nikdy, když tu byl.
„Měla by tě ráda.“ Pronesl směrem k Tomovi a zabořil obličej do jeho flaušového kabátu. Tom neodpovídal. Nebylo třeba slov. Jen Billa nějakou chvíli držel v náručí, pak se zvednul a poodešel kousek stranou. Chtěl Billovi poskytnout trochu soukromí. Ten ještě nějakou dobu broukal něco, čemu Tom nerozuměl, pak si vtiskl polibek sobě na prst a ten přitiskl k obrázku.
„Miluju tě.“ Slyšel ho pronést zřetelněji, a pak se Bill postavil také.
Tom k němu přistoupil.
„Odvezu tě domů, ano?“ Nabídl se. Bill kývl.
„Nespěchám. Mohli bychom si ještě zajít na chvilku někam na kafe?“ Žádal. Nechtěl teď být sám. Potřeboval mít Toma u sebe dnes víc než kdy dřív.
„A co doma? Nebudou problémy?“ Ujišťoval se muž s copánky.
„On ví, že se dnes po práci zdržím. Dnes by měla sedmdesátiny, ale i tak sem chodím docela často.“ Tom ho vzal kolem ramen a odcházeli spolu ze hřbitova.
„Sedmdesát?“ Uvědomil si. „To ale neumřela příliš stará. Co jí vlastně bylo?“
„Srdíčko.“ Vysvětlil Bill. „Já si ale stejně myslím, že to bylo hlavně kvůli tomu, že se trápila. Stejskalo se jí po mým tátovi.“ Rozpovídal se na tohle téma Bill trochu více, než měl ve zvyku. Dnes o tom ale potřeboval mluvit a Tom byl dobrý posluchač a opora. „Víš, on nebyl moc dobrý člověk. Hodně pil. Ona ho ale i přese všechny jeho chyby milovala, a když umřel, nedokázala bez něj žít. Tenkrát se hodně upnula na mě. Ale já jí ho nedokázal nahradit. Byl jsem jen dítě. Možná jsem měl. Asi jsem se málo snažil.“ Zauvažoval Bill nahlas.
„To je nesmysl.“ Oponoval mu Tom. „Jak jsi řekl. Byl jsi jen kluk. Absolutně jsi nemohl mít vliv na to, jak jí bylo.“
„Já vím.“ Připustil černovlásek. „Já taky netvrdím, že si to kladu za vinu. Stejně se ale občas neubráním takovým těm myšlenkám coby kdyby.“
„Hmm. To asi nikdo z nás.“
Potom už jen zbytek cesty do kavárny mlčeli. Bill se potřeboval na chvíli ztratit ve svých vzpomínkách a Tom mu k tomu dával prostor. Věděl, že není potřeba udržovat nějakou družnou konverzaci. Dnes stačilo, aby byl jen obyčejně s ním, držel ho za ruku a dával mu svou účastí najevo, že je tu pro něj. A Bill mu za to byl nesmírně vděčný.
„Moc ti za dnešek děkuju. Vážím si toho, že jsi šel se mnou.“ S upřímností mu zahuhlal někde do límce, když se několik metrů od Billova domu v autě ještě naposledy objímali.
„Nemáš vůbec za co.“ Ujistil ho s pousmáním Tom a v lehkém polibku polaskal jeho rty. „Kdyby sis potřeboval třeba ještě před spaním popovídat, tak zavolej. Můžeš klidně i uprostřed noci, kdyby ses vzbudil, ano?“ Starostlivě mu Tom dával najevo, že je mu kdykoli k dispozici.
„Jasně.“ Usmál se Bill. „Ještě jednou děkuju.“ Políbil ho na rty. „Ahoj, zítra v práci.“ Vzal za kličku od dveří auta, otevřel si a vystoupil. Naposledy Tomovi mávnul a odcházel domů.
…
„Čau, kámo.“
„Ty blboune!“ Obořil se Tom na kamaráda v telefonu. „Co se ozýváš přes pracovní linku? Měl si mi volat na mobil. Co kdyby to šlo přes Billa!?“ Mathyas na druhé straně hýknul smíchy.
„Ty bláho. Ty s tím klukem děláš v práci? Tak to je gól. Koukám, že ten tě teda zasáhnul pořádně, když jsi do toho šel.“ Dobře se bavil. „Ale buď v klidu. Stejně by nevěděl, kdo a proč ti volá, no ne?“
„No… to asi jo.“ Připustil nakonec Tom značně rozladěný. Schröder měl vlastně pravdu. Plašil tu pro nic za nic.
„Tak jsme se zasmáli.“ Neodpustil si ještě naposledy popíchnout. „A teď tedy k věci.“
„Spusť. To už jsi měl dávno bez těch úvodních keců.“ Bručel Tom.
„Tak prr. Dovol, abych ti připomněl, že tys na mě vyjel jako první.“ Nenechal si Mathyas nic líbit.
„OK, OK. Přiznávám a kaju se. Tak už povídej.“ Vybídl ho. Začínal být netrpělivý.
„No… moc tě nepotěším.“ Přiznal bez výmluv. „Ten chlap je čistej, jak lilie. Ze sedmdesátéhotřetího jsem vyhrabal jen nějakou pokutu za špatný parkování. Jinak nic, co by poukazovalo na násilnický chování. Dost jsem se ti taky poptal v okolí. Sousedi toho chlapa vnímaj pomalu jako nějakého světce, kterej toho tvého Billa v podstatě zachránil před osudem v děcáku. Mluvěj o něm jenom v dobrým. Přes léto se rýpe v záhonkách a sadaří. Když se dobře urodí, tak se o ty svoje plody i nechtivě zisku podělí. A kluka si prej vždycky hleděl. Ten chodí jako ze škatulky a starýho pána má rád. Pomůže mu se vším, s čím je potřeba.“ Stručně mu vylíčil všechno to, co mu napovídaly přeochotně klevetivé babky v sousedství. Stačilo jen říct, že je od novin, pro které dělá výzkum o tom, jak si žijí děti v pěstounských rodinách, a ujistit je, že bude jisto jistě otištěna jejich citace i se jménem, nadiktoval jim název nějakého smyšleného plátku a ony byly na vrcholu blaha.
„Do hajzlu!“ Ulevil si Tom. On počítal, že Schröder vyšťourá alespoň nějakou nepatrnou prkotinu, která by ho utvrdila v jeho podezření, na kterém by mohl stavět.
„Hele, ale to se dalo čekat. Znáš přeci podobný šmejdy. Ty si dávaj hodně pozor, aby jejich případný zvrhlosti nebyly vidět. Tady nejde nic dělat. Leda ho nachytat při činu, a nebo dostat přiznání z toho kluka.“
„Hmm.“ Nezmohl se Tom na nic víc. Masíroval se v týle a kysele se šklebil. Jeho naděje, že to půjde hladce, povadly.
„Pokud ale čucháš nějakou levárnu, tak se toho drž. Tys měl na tohle vždycky dobrej nos, ale tady mi tak trochu přijde, že jak si v tom osobně zaiteresovanej, tak se bojíš cokoli podniknout, aby si nepodráždil jedovatýho hada, případně nevyplašil malou rozkošnou myšku. Tu by ti ale ten had mohl brzo zadávit, takže použij hlavu a zkus na toho kluka trochu víc zatlačit. To je totiž podle mě jediná cesta, kudy do toho.“
Tom frustrovaně zafuněl a zvrátil se do opěradla židle.
„Hmm, tak teda dík za radu, a že ses tomu věnoval.“
„No nemáš vůbec zač. Přeju hodně štěstí. Měj se a někdy se ozvi, ať můžeme jít zapařit. Klidně i s tou tvojí princeznou, až ji vysvobodíš ze spárů zlého ukrutníka.“ Nemístně zase vtipkoval.
„Debile!“ Otituloval ho Tom, což Mathyase ještě víc rozesmálo. „Nazdar.“ Štěknul na něj a zavěsil.
Zůstal civět do stropu zhroucený v židli a labilně se kousal do vnitřní strany tváře.
„Unavený nebo zamyšlený?“ Ozval se v místnosti hlas, který kdykoli ho slyšel, spolehlivě donutil jeho srdce bít rychleji. „Promiň, že jsem sem tak vtrhnul. Já klepal, ale zřejmě jsi neslyšel.“
„V pořádku.“ Ujistil ho Tom. „Potřebuješ něco?“ Zeptal se úplně scestně.
„Ne, já…“ Bill se zatvářil malinko zmateně. „Chtěl jsi kafe. Tak ho nesu.“ Připomenul mu a nadzvedl hrneček, který držel v ruce. Tom měl chuť plácnout se do čela. Samozřejmě. Jak to mohl vypustit?
„Jsi v pořádku?“ Billovi se Tom zdál být ustaraný, nebo přinejmenším rozladěný.
„Ne, chci říct jo.“ Koktnul a pokusil se o úsměv. „Moc děkuju za to kafe. To mi teď bodne.“ Natáhl se pro hrnek.
„Maličkost.“ Pousmál se Bill. „Nebudu rušit.“ Tom pozoroval Billova záda mizející za dveřmi jeho kancelářce a bylo mu nepříjemně úzko. Jak jen si s tímhle poradí?
autor: Ainikki
betaread: Janule
Přiznávám se, že teď už chodim lovit nový díly k tobě na blog, ale stejně si vždycky přečtu díl, kterej přibyde tady a znova si to vychutnávám, protože ani kdybych to přečetla tisíckrát, nemohla bych se toho nabažit.
Naprosto úžasnej styl psaní, postup děje, o nápadu ani nemluvím.
Ainikki, jsi jeden z mých spisovatelských vzorů, jestli se jednou aspoň vzdáleně přiblížim k tomu, co dokážeš ty, budu skákat 50 metrů vysoko.
a sakra ná jsem to tušila že se na toho chlapa nic nenajde =(
miluju tuhle povídku vážně,je originální a vždycky se úplně vžiju do děje♥
no neee jako vždyť na něj něco musí vyšťourat…x(
Tome, ty si nějak poradíš… jseš šikovnej… Bille, vyklop to xD
krásná to povídka…
No to by som aj ja rada vedela, čo s tímto chce teraz robiť. Myslela som si že ten Billov pestún tiež niečo vyviedol, ale dalo sa to čakať, inak by mu do opateri Billa nedali. Tomiček sa nám bude musieť poriadne posnažiť, aby to z Billa vytiahol, ale hlavne nenápadne, aj keď sa to nedá, ale Bill nebude zasa taký hlúpy aby mu to vykecal. Zostáva tam kôli jeho mame, to chápem, ale mohol by to už konečne vyriešiť a zabojovať ak tam trpí…no on tam trpí. Tom musí už konečne Billa zachrániť, lebo to nedopadne dobre…
Přiznávám,že se mi zatím daří se zuby nehty držet,abych nechodila na díly k tobě na blog,ale odolávat tomu,že tam jsou díly o čtyři díly napřed je nadlidský výkon,a nevím,jak dlouho to ještě vydržím…xD Celá tahle povídka je jedním slovem skvělá,a vždycky se na ni hrozně těším.Dneska budu tak trošku za hnidopicha,nějak mi v tomhle díle nesedí ty sedmdesátiny Billovy maminky,no když je Billovi 22,tak to by ho musela mít ve 48,a to je trochu divné..jako teoreticky možné by to bylo,ale říkám si,jestli jsi to tak zamýšlela,nebo to je nějaká chybička.Nezlob se,že se na to ptám,ale prostě mě vrtá v hlavě.
[7]: Ano 48, tak je to správně, tak to bylo zamýšleno. Moje Gastmutti měla 43, když měla druhý dítě a její kamarádka 49, takže i takové dámy existují. To jen v Čechách je to pořád spíše v oblasti sci-fi a jakmile ženská nemá dítě nejpozději do třiceti, tak už je něco špatně. 🙂
[1]: Sabčo, je možné, že jsem úplně vedle, páč jsem měla dneska bujarou noc a jetě se mi nepodařilo tak úplně vzpamatovat, ale nejsi ty náhodou autorka "Rád"?
Ha, jsi, teď jsem se byla přesvědčit. 🙂
A ty máš problém se svým psaním? Vždyť to absolutně nemá chybu. To spíš já chodím tvoji povídku obdivovat a tiše závidět. 🙂 Myslím, že v ledasčem mě i přečíš, takže klidně začni s tím křepčením. 😉
Áno, jsem to já 🙂
Já jsem se svým psaním spokojená tak na 40%. Protože pak třeba jdu a přečtu si něco od tebe a skoro si začnu kousat nehty závistí (i když si nehty z principu nekoušu), jak skvěle píšeš. Tak jak pak má bejt člověk spokojenej ? 😀
[8]:No,musím říct,že já jsem měla svou první a(jedinou)dceru ve 26.letech,a to už se na mě v porodnici dívali jako na přírodní úkaz,tak se mi nesmíš divit..=)