autor: Elusivaeangel
Tak… tohle je moje první povídka. Moje depresivní nálada nemá konce a tak jsem se potřebovala vypsat. Povídka vznikala za pomoci videa „Together…forever!“. Teda hlavně písničkou Kiss the rain… Doufám, že se vám bude líbit a rovnou mě nezavrhnete…=)
Pá Elusiveangel
Flashback
Vítr si pohrával s jeho vlasy. Roztomile je rozcuchával na všechny strany a černovlásek si je chvíli co chvíli upravoval a dával je stranou ze svých očí, nápadně podobajících se rozehřáté čokoládě.
Slunce příjemně zářilo na obloze plné nebeské modři. Občas ten nádherný pohled přerušil prolétající ptáček. Chtěl bych být jako on. Jen tak si vzlétnout a nechat se volně unášet tam, kam mě vítr zanese.
Bylo krásně. Držel jsem ho jemně za ruku, ale tak pevně, aby mi snad neutekl. Ne, to by neudělal… miluje mě. Poslední zbytek paprsků babího léta dopadal na naše usměvavé tváře. Ochotně jsem je nastavoval, aby mi neunikla ani jedna z těch posledních chvilek tepla. Šli jsme příjemně prohřátou krajinou, působíc klidně. Všechen stres z venkovního městského ruchu se tu ztrácel v němou ozvěnu. Stromy na nás vrhaly stíny různých tvarů a velikostí. Bill se usmíval. Žádné slunce, ač bylo sebekrásnější, nemohlo zastínit tu milou osůbku vedle mě, on je moje jediné sluníčko.
Jeho úsměv pro mě byl vždy tou nejsladší odměnou. Stačil snad jen nepatrný náznak, jemné zacukání koutků, a mé srdce se rozhoupalo radostí. Skákalo nahoru a dolů, jako by bylo na horské dráze…
Tak nádhernou atmosféru jsem už dlouho nezažil, i když s Billem je nádherné vše. Každičký okamžik v jeho blízkosti byl jako pohlazení nejjemnější látky na světě. Vše bylo krásné, jedině s ním. Krásné zapadající slunce, teplý větřík a dokonalá příroda všude kolem nás. On je ale to nejdokonalejší stvoření. Tak dětinsky roztomilý, tak vyspěle nádherný, tak bezbranný, až svádí k nekontrolovatelnému ochranitelskému pudu… takový je Bill.
Vyšli jsme z lesíka a kochali se krajinou s tvářemi roztaženými do širokých úsměvů. Všude, kam až oko dohlédlo, se skvěla louka, potažená zářivou zelení, a dopadající slunce jí dodávalo v dáli krásného třpytu. Jedině cesta prosekávala tu nádheru. Cesta, na které jsme stáli já a Bill, cesta, vinoucí se stále vpřed za kopce plné travnaté pokrývky.
Pustil mě a svými drobnými ručkami si natočil můj obličej naproti své dokonalé tváři. Lehce se pousmál a větřík mu zase načechral jeho uhlově černé vlásky, spletené do úzkých dredů.
„Tomi…“ začal. „Chceš něco říct?“ zeptal se a zaculil se jako dítě. S drobným úsměvem jsem pokývl, aby pokračoval. Na chvilku sklopil pohled někam k našim nohám a pak se mi těmi svými čokoládkami zadíval do očí.
„Víš… že tě moc miluju?“ dořekl a s roztomilou červení ve tvářích a nepatrným úsměvem sklopil znovu pohled kamsi do zelenkavých stébel trávy pod našima nohama. Jedním prstem jsem si ho navrátil zpět do mých očí tolik podobných těm jeho.
„To víš, že to vím…“ pousmál jsem se a pohladil ho po tváři. „Já tebe taky.“
Položil si hlavu někam na mé rameno a ruce mi obtočil kolem krku. Tiskl se ke mně tak, jako by mě snad objímal naposledy.
„Netušíš jak moc, Tome..“ vzlyknul a ještě těsněji se na mě natisknul.
„Ale vím…“
Pozvedl jsem mu tvář a jemně se otřel o ty jeho dva růžové polštářky, které ve mně vyvolávaly neskonalý pocit touhy, touhy po něm. Dotknul se lehce, snad abych se pod tím dotekem nerozplynul, k čemuž jsem neměl daleko, na důkaz, že jeho slova nelžou, že jsou pravdivá. Ponořil jsem se naplno do toho kouzelného okamžiku našeho romantického spojení. Spojení lásky, i když zakázané. Miluji ho. Tak moc, jak jen dokáže člověk milovat.
„Už se stmívá…“ řekl nakonec, když se odpojil od mých rtů. Tím mně vytrhl z mého rozjímání.
„Jo, máš pravdu, půjdeme.“ Odpovím, když se snesu z mého růžového obláčku a začnu se plně soustředit na realitu.
Ruku v ruce jsme kráčeli cestou, dál okouzlujícím okolím. Miluji tě, Bille, strašně moc…
Konec flashbacku
…
„No tak, Bille! Musíš vydržet! Lásko!“ Křičím. Je mi jedno, kolik je kolem lidí, kolik zvědavců se přišlo podívat na naše utrpení. Nevnímám, kolik lidí pomateně volá pomoc a dělá, jako by je to snad zajímalo. Je mi všechno jedno… Vnímám jen malé bezbranné tělíčko v mém náručí na ohromné krvavé louži.
„Bille, prosím!“ vytryskne mi další příval slz.
„Záchranka už jede!“ slyším, jak vykřikne nějaký hlas. Nevím, kdo to byl. Jestli žena, muž dítě… mladý nebo starý člověk. Nevnímám hmotný svět kolem sebe. Hlídám jen tělíčko zhroucené na zemi v mém náručí. Nevnímám ani, jestli auto, které mou lásku srazilo, z místa ujelo, nebo jestli je řidič nebo řidička mezi ostatními přihlížejícími a kouká se, se slzami v očích na to, co právě provedl.
„Tome…“ řekne a podívá se mi smutnýma přiklíženýma očima do těch mých. Pokouší se o úsměv, ale je pokřiven bolestí.
„Neměl bys mluvit, lásko, ať se neunavíš. Pomoc už jede, to zvládnem!“ dořeknu a dávám si další planou naději.
„Ne, Tome, já to… n-nezvládnu.“ Tlukot jeho srdíčka se nemilosrdně zpomaluje.
„Ne! Tohle neříkej! Pomůžou ti!“ moje slzy mu dopadají do vlasů, na tváře. Slévají se společně s jeho potůčky bolestných slz.
„Tome, chci, abys jen věděl, že jsem tě vždy m-miloval…“ řekne a jeho čokoládové oči se poddaly prosbám o věčný spánek…
„Ne!“ vykřiknu zbytečně a snažím se ho navrátit k životu. Probrat ho z nekonečného odpočinku. Stisknu ho ochranitelsky v náručí… selhal jsem. Slíbil jsem, že tě budu ochraňovat… nezvládl jsem to…
„Bille, neopouštěj mě…“ rozvzlykám se do jeho drobného těla.
Jsou tu pozdě. Odtahují mě od něj, ale já se snažím vytrhnout. Snažím se dostat se zpět, ale muži v uniformách mě drží moc pevně… S všemožnými prosbami se pokouším dostat z jejich železných paží… marně.
Spí dál… jako anděl…
…
Flashback
Koukám do bratrova našpuleného obličeje. Zase se urazil. Nevydrží mu to dlouho, pomyslím si.
„Dělám si srandu, je to moc dobrý,“ usměju se v domnění, že si Billa udobřím.
„Máš si uvařit sám, když ti tohle nevoní.“ Zamračí se a dál stojí přede mnou nasupený, naštvaně podupávajíc nohou. Musím se nad tímhle pohledem usmát. Když je naštvaný, vypadá nehorázně roztomile. Jemným pohybem si ho stáhnu na klín a on se i přes protesty musí posadit. Chvíli se do mě snaží mlátit svými malými pěstičkami s různými výhružkami typu, že mě zabije, ale stejně to nemá cenu. Přestane.
„Nenávidím tě…“ šeptne mi u ucha. Vím, že to nemyslí vážně. Znovu se pousměju.
„Ale já tebe miluju.“ Zašeptá téměř neslyšně, on to však slyšel nadmíru dobře. Otře se o mé rty a o chvíli později skončí v mé náruči, zasypáván drobnými polibky kamkoliv, kam je to možné.
„Odpustíš mi?“ zeptám se s drobným úsměvem.
„Ano.“ Odpoví a vyžádá si další milostný polibek…
Konec flashbacku
…
„Tome, zvedni to. Vím, že tam jsi, tak to zvedni. To jsem já, Georg. Vím, jak je to pro tebe těžké, to je pro nás všechny. Zvedni to. Nevyšels už několik dní ven. Takhle to nemůže pokračovat! Ozvi se…
„Tome, tady Gustav. Prosím… ozvi se, zavolej… cokoliv! Všichni si děláme starosti, bojíme se o tebe. Je mi to líto…
Nevnímám svět. Svět už mi nenabízí důvod žít. Vidím kolem sebe jen tmu, černotu, nicotu a smutek. Barvy už dávno zmizely, vypařily se z minuty na minutu. Zmizely společně s ním. To on byl moje jediné světlo v jinak tmavém pochmurném dni. To on byl ta barevná stránka mého jinak černobílého života.
Vrať se… jak směšné. I kdybych prosil na kolenou, křičel, nechal slzy, ať mi do konce mého zpropadeného života kanou po tvářích, nebo zabíjel… nikdy se nevrátí. Už to nejde. Neexistuje zpáteční adresa, není cesty zpět. Seshora cesta nevede… jen tam. Jen jízdenka nahoru platí, jenom ta je k mání. Jízdenka smrti…
Sedím v koupelně. Stočený v klubíčku. Mám na zemi vedle sebe jeho fotku. Nemůžu žít bez Billa…
Vzpomínám na naše šťastné chvilky plné smíchu, radosti a slunce, které nám svítilo na naši společnou cestu. Jeho smích, znějící jako nejkrásnější symfonie světa. To on byl jejím skladatelem.
Vzpomínám i na naše hádky. Život by byl bez hádek jako kyslík bez květin. Dodávají vám důkaz, že si máte ve vašem vztahu stále co říct. Naše hádky však končily vždy stejně… polibkem.
Vzpomínám na naše polibky… slzy mi tečou po tvářích jako velká voda. Slít všechny skanuté slzy do jednoho, naplnily by celý oceán.
Vzpomínám na naše milování… plné něžností a doteků jemných jako motýlí křídla, otírající se o jemnou běloskvoucí pokožku. Jako o bříško neviňátka.
Miluji tě…
Nepřítomně jsem hrábl na stolek vedle mě. Ostrou věc jsem zkoumal uslzenýma očima.
Jak lehké je skončit s pozemským životem?
Jak lehké je zbavit své tělo o 21 gramů?
Kolik vlastně váží duše?
Jak lehké je přejet kouskem ostří po zápěstí?
Jak lehké je vlastně zemřít…?
Přiložím žiletku k určitému místu a zatlačím. Bolest se line celým mým tělem jako elektrický proud, ale neubližuje mi. Naopak. Dodává mi uvolnění a odvahu. Zase ho uvidím. Jeho smějící se tvář.
Přejedu po zápěstích a odhodím věc s lesklým ostřím stranou. Tmavorudá tekutina se mi s vervou line z ran, jakoby soutěžila, kdo bude rychleji dole na kachličkách. Koukám na tu spoušť s očima plnýma slané tekutiny. Červená a bílá. Bílá se hodí ke všemu. To i černá, kdysi vždy dodával Bill.
Hmátnu vedle sebe a vezmu do rukou fotku mého milovaného brášky. Nechci jí umazat od krve, ale u sebe jí mít prostě musím.
Začínám mít temno před očima. Černé mžitky se mihotají všude přede mnou. Lehnu si, a přitom si jeho fotku položím na svou hruď, tam, kde kdysi spočívala jeho dredatá hlavinka.
Ztrácím vědomí. V závěsu tmy něco vidím. Rozmazaný obrys něčeho. Dívá se na mě jeho smějící se tvář… tak šťastná jako tehdy. Neotálím a jdu za tebou, za jasným světlem.
Ruku v ruce kráčíme dál vstříc oslepující záři…
„Nejkrásnější narozeninový dárek jsem dostal deset minut po svém narození.“
„Nemůžu žít bez Billa.“
„Děláme vše spolu, říkáme si vše, jsme neoddělitelní.“
„Nevypadáme jako dvojčata, ale jsme spřízněné duše.“
„Nikdo nesmí stát mezi mnou a mým bráškou.“
„Já nemůžu – my nemůžeme bez sebe žít. Jsme stále spolu.“
„Stále si představuji tuhle situaci: Stojíme spolu na útesu a hlas řekne, aby jeden z nás skočil. Skočili bychom spolu…“
Ty už jsi skočil, lásko. Neboj se, bráško, už skáču. Skáču za tebou…
autor: Elusivaeangel
betaread: Janule
Nádhera? Ne..tohle nejde vyjádřit slovy
Skutečně je tohle tvá první povídka? Protože je to opravdu, opravdu velmi povedené. Ač to má svůj depresivní nádech, je to neuvěřitelně nádherně napsané. A když člověku k tomu hraje písnička, kterou jsi zmínila, je to naprosto dokonalé. Užasné. Myslím, že se můžeš pustit do další povídky… :o)
Nemám slov – KRÁSA. *dojatá*
to je nádhera 😉
Jo… je to moje první=)… Jednou sem teda zkoušela něco napsat, ale to sem ani nikde nezveřejňovala…nepovedlo se..
Doufám, že se tohle alespoň trochu povedlo..^^
Je to nádherné, naprosto dokonalý! fakt klobouk dolu za první povídku takhle úžasnou! neuvěřitelně smutný, ale ty části z jejich života byly krásné 🙂 opravdu nádhera! doufám, že ještě budeš psát!
Krásné,opravdu nádherné,já nemám ráda smutné a depresivní povídky,ale to neznamená,že nejsou dobré,a ta tvoje se mi opravdu líbí.Taky doufám,že ještě něco napíšeš,třeba i veselejšího..=)
moc hezké….x) takové smutné, ale krásné..x)
Pane bože!! (necháme boha spát…)
Tak to bylo něco… jsem taková… mno i u knížky brečím… A u tohohle jsem brečela určitě!! (jinak si neumím vysvětlit mokré oči a kupu kapesníků).
Mám strašně ráda tyhle… smutné a přitom plné lásky… povídky jako tyhle… A přotom u nich poříd brečím! jsem asi idiot… XD
Mooc hezůů..
Takéto poviedky čítam naozaj veľmi rada…preto, lebo sú asi najblihšie pravdy…ale nikdy neplačem…je to len krutá pravda…ktorá tu bude vždy s nami. Stratiť najdôležitejšieho človeka je niečo strašné…ja som si to prežila a preto neplačem. Je krásne spomínať aké to bolo keď sme sa spolu smialy a rozprávali…najkrajšie chvíle…vtedy som si myslela že nikdy sa nič nemôže stať, že to bude dobré každý deň a že bude stále so mnou. Raz prišiel deň keď tu zrazu nebol, a až vtedy si človek uvedomí aké zostáva prázno keď ho nenapĺňa tá osoba. Vtedy si uvedomíme aký je človek hlúpy, keď si myslí že sa nemôže nič stať a potom príde rana z neba a všetko ti zoberie…to je to najkrutejšie na svete…preto čítam rada tieto poviedky…nikdy neplačem…je to realita…možno aj krána, lebo Tom vie, čo pre svoju láku urobí, pôjde všade za ním…
smutná… a nádherná povídka 🙂
Dočteno… a slova naprosto žádný. Neskutečná kombinace dokonalosti a smutku. A lásky. Bože… úžasné.