autor: Ainikki
Bill částečně ležel na Tomovi a poslouchal jeho pravidelné oddechování. Prstíky putoval po jeho hrudníku a sem tam ho pošimral. Byl natolik šťastný, že si ani neuvědomoval plynoucí čas. V Tomově náručí mu nic nechybělo, takže nebyl důvod zajímat se o to, jak moc je pozdě.
„Přál bych si, abys zůstal do rána.“ Povzdychl si Tom jen tak mimochodem. Zavrtěl se a natočil se víc na bok, aby mohl na Billa vidět. Něžně ho pohladil po tváři v místě, kde se chlapec údajně uhodil o kuchyňský nábytek. Nateklost se téměř ztratila. Už to měl jen malinko zarudlé.
A Tom tak plně nevěřil. Ani nevěděl, proč má ty pochybnosti, každopádně byly tady, a i když na Billa netlačil, aby mu řekl, jak to doopravdy bylo, podvědomě tušil, že z nějakého důvodu k němu není chlapec tak úplně upřímný. Nechtěl ho za to šmahem odsoudit a pod tlakem z něj vymámit přiznání, už jen proto, že tu byla i možnost, že se jen prachobyčejně plete. Slíbil si ale, že už je konec s jeho pasivním nic neděláním. Informace o Billově životě si k němu jen tak nepřipochodují a nezaklepou na jeho dveře. Je na čase, aby se začal malinko více zajímat na vlastní pěst.
„To já taky.“ Zkroušeně připustil Bill. „Ale je brzo. Možná za čas.“ On si byl totiž jistý, že až si Brenig zvykne na jeho odchody, zkusí na něj, že paní Müllerová, které údajně hlídal nezbedné ratolesti, bude chtít svůj večerní program protáhnout až do brzkých ranních hodin a rozumí se samo sebou, aby Bill zůstal až do doby, kdy se vrátí, a pak už by nemělo význam hnát se někde v noci domů.
Zatímco si tak povídali o tom, jak báječné by bylo, kdyby mohli být spolu celou noc, a ráno se vedle sebe probudit, Bill zavadil pohledem o své náramkové hodinky.
„Do prdele!“ V úděsu zaklel a vymrštil se do sedu, odhazujíc z nich pletenou deku od Tomovy babičky, kterou je mladý muž oba přikryl. Rychle se začal shánět po kusech svého oblečení, které bylo rozházené všude kolem nich.
„Co se děje?“ Napřímil se Tom také.
„Já mám být ani na za dvacet minut doma. To nestíhám.“ Zaúpěl zoufale Bill, a jak se snažil rychle nasoukat do boxerek, zamotaly se mu nohy, ztratil rovnováhu a žuchnul sebou zpět mezi polštáře.
„Klid.“ Snažil se Tom zmírnit Billovu paniku a rychle se oblékal také. „Já tě tam hodím. Autem to stihnem. Zdrželo by tě především čekání na vlak.“
„Neee!“ Chytl se Bill za hlavu. To nebyl dobrý nápad. Tom se zarazil v půlce pohybu.
„Proč, prosím tě, ne? Já myslel, že potřebuješ být zpátky na čas.“
„To jo.“ Připustil Bill a sám ustal v oblékání.
„Tak v čem je problém?“ Rozhodil právník rukama. Bill zapíchl oči do koberce.
„On nerad vidí cizí lidi.“ Zamumlal. Tom se musel párkrát zhluboka nadechnout, aby nevybuchnul. Ten chlap prostě smrděl, to už mu nikdo nevymluví. Buď tu zápornou roli v chlapcově životě zastává on, a nebo je něco špatně s Billem. Ať tak či tak, on tomu přijde na kloub, protože tyhle Billovy podivnosti už šly přehlížet jen velice stěží.
„Neměj strach. Nemám v plánu lízt k vám do baráku, a jestli tě to uklidní, tak zastavím kousek od něj, aby to vůbec neviděl.“ Se sebezapřením navrhl tuhle variantu, i když by se mnohem raději uchýlil k úplně jiné. K mnohem radikálnější. Neměl ale představu, co proti němu stojí za protivníka, takže tím, že by se u nich ukázal, utrhoval se na něj v domnění, že ten chlap utlačuje Billova základní lidská práva, by mohl černovláskovi jen přitížit. Nebyl bláhový, aby si myslel, že by se mu doznal. To by se rozhodně nestalo, a pokud by něco podobného udělal, mohl by se také dočkat toho, že Bill by v pondělí do práce nepřišel jen se zarudlou tváří. Sice by měl jasný důkaz proti němu, ale na tuhle variantu by tedy rozhodně nepřistoupil. Nehodlal z Billa dělat návnadu. Pokud se ukáže, že ho doopravdy mlátí, nebude mu zavdávat příčinu, aby na něj vztáhl ruku. Nemínil se dívat na zuboženého a trpícího Billa. Na to ho až příliš miloval, a proto se teď snažil ze všech sil, aby nepřijeli pozdě. A co se týkalo zjištění pravdy, musí to udělat nějak opatrně a nenápadně, aby pokud možno nepojal podezření ani samotný Bill.
Billovi se tahle možnost zdála vcelku přijatelná, takže na ni kývnul.
„Fajn. Posbírej si zbytek věcí. Dooblíkneš se v autě.“ Zavelel Tom a už vybíhal z bytu, sám se ještě při cestě soukajíc do mikiny. Bill dosedl na sedadlo spolujezdce přesně ve chvíli, kdy Tom už otáčel klíčkem v zapalování a kvedlal se řadicí pákou, ve snaze tam hodit zpátečku. Když se mu to povedlo, sešlápl plyn snad až k podlaze a vyřítil se z parkovacího dvorku vily ven na cestu. Následovala spojka, jednička a plyn, a už svištěli ulicemi Berlína směr místo, kde potřeboval Bill již během deseti minut být. Ten si během jízdy ještě navlékal rolák, kabát a zapínal si boty. Kabelku měl, takže nic podstatného u Toma v tom spěchu snad nezapomněl.
Naštěstí provoz v tuhle dobu na silnicích již značně prořídl, takže nebyl problém se zdržováním ostatních řidičů. Dokonce měli i docela kliku, protože na semaforech jim vždy pohotově naskakovala zelená.
„Tady vpravo.“ Navigoval Bill Toma, když už se blížili. „Tady mi, prosím, zastav.“ Vyžádal si Bill a Tom ho tedy poslechl.
„Kde je váš dům?“ Chtěl jen vědět.
„Ten třetí tady odsud.“ Odpověděl Bill, aniž by tušil, že Tom se neptá pro nic za nic.
„Dobře, tak utíkej.“ Chlapec mu ještě v rychlosti vlípnul pusu na rozloučenou a otevíral svoje dveře. „Zítra si určitě brnknem.“ Křiknul za ním ještě Tom, ale viděl už jen, jak Bill pádí po chodníku, rozráží branku a po chodníčku míří k vchodovým dveřím. Pak už se mu z dohledu ztratil.
Tom ještě chvilinku počkal, aby si Bill nevšiml, že jeho auto projelo kolem, a pomalu se rozjel. Chtěl jen omrknout číslo popisné. Nemusel ani nijak napínat zrak. 53 stálo přímo na poštovní schránce vedle branky. Poodjel ještě o kus dál a zarazil na okraji chodníku. Zalovil v kapse svých kalhot, v seznamu našel číslo, které teď potřeboval, a dal volat.
„Nazdar, Kaulitz.“ Ozvalo se z druhé strany zvesela. Jeho kamarád z vysoké školy byl noční pták, takže momentálně ho nejspíš zastihl uprostřed nějaké zábavy, což odhadoval ze spousty hlasů a hudby, která se nesla v pozadí.
„Ahoj, Mathy. Něco bych od tebe potřeboval.“ Přešel Tom rovnou k věci. Tady hodlal začít. Mathyas Schräder by mu start jeho pátrání mohl dost usnadnit. Na škole s ním dělal práva, ale pro člověka s jeho dobrodružnou povahou a duší malého kluka to pro něj byla příliš nudná práce, takže se hned jak dostudoval, vrhnul na dráhu soukromého očka.
„Tak spusť. S čím si náš velký pan právník neví rady.“ Dobíral si ho. Nejspíš byl malinko v náladičce.
„Mathyasi, nešaškuj. Je to vážný. Potřeboval bych proklepnout jednoho chlapa.“ Umírňoval ho Tom. Nebyl zvědavý na jeho srandičky.
„OK, poslouchám.“
„Jmenuje se Tobias Brenig. Jeho adresa je Feuerbachstrasse 53, Steglitz, Berlín. Máš?“
„Vydrž. Právě jsem vylovil tužku a papír. Můžeš to zopakovat?“ Tom tedy všechny informace trpělivě předříkal znovu. „Ještě mi pověz, po čem přesně mám jít, nebo chceš jen něco všeobecného?“
„S tím chlapem bydlí dvaadvacetiteletej kluk a já mám podezření, že ho ten dědek fyzicky týrá. Bill ale nic nepřiznává. Takže se zkus poptat sousedů, jestli si něčeho nevšimli, mrknout na jeho trestní rejstřík. Co já vím. Ty by sis měl vědět rady.“
„V klidu. Já si toho ptáčka podám.“ Ujistil ho a pak si neodpustil poznámku. „Bill říkáš, jo? A je aspoň hezkej?“ Tom protočil oči v sloup a než stačil zareagovat, Mathyas si odpověděl sám. „Určitě bude, když máš takovou péči.“ Chechtal se na druhé straně.
„Do mojí péče ti nic není a ty si tu svou odpusť.“ Zavrčel na něj Tom. Momentálně nebyl ve stavu, kdy by byl schopný kamarádovy narážky přijímat s nadhledem.
„Jasně. Ozvu se ti nejpozději do tří dnů a dám vědět, jak jsem dopadnul.“
„OK, moc dík.“ Tom zavěsil a promnul si kořen nosu. Doufal, že Mathyas něco zjistí, protože on ze své pozice toho mnoho podnikat nemohl, což v něm vyvolávalo pocit bezmoci, který skutečně vůbec neměl rád.
S myšlenkou, že prozatím je to maximum, které mohl udělat, se zvolna vracel domů.
…
Bill sotva popadal dech, když vsouval klíče do zámku. Neuběhl sice nějakou velkou vzdálenost, jenže na tom zkráceném dechu se odrazila nejen jeho nesportovnost, ale také určitou zásluhu na tom mělo i to nervové vypětí, které ho pohltilo v okamžiku, kdy zjistil, jak pozdě je. Cestou sem nedělal nic jiného, než že kontroloval čas a snažil se snad silou vůle tu ubíhající vteřinovou ručičku zarazit. Nebylo ale potřeba. Tom mu snad vyloženě zachránil život tím, že to stihl. Bill otevíral dveře ve chvíli, kdy hodiny odkrajovaly poslední půlminutku před dvanáctou.
„Uf.“ Odfoukl si Bill hlasitě a pověsil kabát, který si stejně ani nezapínal, na věšák v předsíni. Nadskočil úlekem, když si rozsvítil na schodišti, že půjde rovnou do svého pokoje, a o futra z obýváku na chodbu se opíral Brenig a pozoroval ho.
„Copak, copak, černý svědomí?“ Okomentoval to Billovo škubnutí s posměšným úšklebkem. I on poslední půlhodinu pokukoval po hodinách a v hloubi duše si možná přál, aby to chlapec nestihl a on měl možnost ho potrestat nějakou libůstkou. Nestávalo se často, aby byl v tomhle rozpoložení, ale dnes měl jednu z těch svých nálad. Navíc to celé i umocnil pohled na něj. Netušil, co měl na sobě, když večer odcházel. Bill se mu neukázal. Za to teď měl možnost si ho prohlédnout a musel uznat, že vypadal skutečně rajcovně. Jako malá kurva. Bylo až k nevíře, že se pod touhle fasádou smyslnosti, a zároveň nevinnosti, skrýval kluk. Byla to jeho malá cennost, hračka, kterou zdědil po staré Trümperové, a když se mu dostala do pařátů, nehodlal se jí nikdy vzdát. Proto Billa držel vždy tak zkrátka. Musel v chlapci neustále udržovat přesvědčení, že on je jeho pán, bez kterého je pouhé nic neschopné života, navíc jako milující synáček musel přeci ctít poslední přání své milované matinky, která mu ho svěřila do péče. A tohle mu neustále opakoval a připomínal, a Bill tomu ke své vlastní škodě věřil.
Billovi stačil jediný pohled, aby z jeho očí vyčetl, co za choutky mu běží hlavou. Automaticky couvl o krok dozadu.
„Já… při-přišel jsem včas.“ Koktnul, hlas podbarvený obavami.
„Já vím.“ Kývnul Brenig a založil si ruce na prsou. Bavil se chlapcovým zcela očividným strachem a čekal na sebemenší chybu z jeho strany. Stačilo by jediné špatně pronesené slovo a byl by jeho.
„Tak… mohl bych jít spát? Jsem unavený.“ Opanoval se natolik, že vyděšenost se mu podařilo téměř zamaskovat. Brenig se zamračil. Bill byl dnes pozoruhodně statečný. Obvykle se stačilo křivě podívat a ustrašený se choulil někde v rohu místnosti. Někdy mu připadal jako ubohé prašivé štěně, což ho popouzelo, ale zároveň i rozpalovalo.
„A co takhle se chvilku věnovat svému pánovi?“ Zkusil to na něj a s jistotou očekával, že tohle Billa položí a začne škemrat, že nechce. Pochyboval, že by to udělal jen po téhle výzvě dobrovolně, bez sebemenšího protestu. Měl ho sice naučeného natolik, že si kluk na jeho potřeby zvyknul, ale většinou tam nějaký ten prosík býval i tak. Dnes ale střelil úplně vedle.
Bil nasucho polknul a zhluboka se nedechnul.
„Nezlobte se… Ale vážně bych si chtěl jít lehnout.“ Samotného Billa překvapilo, co z něj vypadlo, i když v něm byla malá dušička. To Brenigovi samým překvapením klesla brada. Tomu se nedalo nic vytknout. Svrběla ho ruka, že i přes Billovo vzorné chování si vynutí to, co chce, ovšem to by on sám překročil svoje vlastní pravidla. To si nemohl jen tak dovolit. Skřípal zuby, když nechával kolem sebe Billa projít do horního patra, ale v tuhle chvíli na něj nemohl. On si ale záminku najde. Dá si pozor a neunikne mu jediná chlapcova chyba, a když to nepůjde, podnítí ji sám. Věděl o jeho slabých stránkách.
Bill za sebou zabouchl dveře od svého pokoje, otočil klíčem v zámku a zády se po nich svezl dolů na zem. Teprve nyní ta maska opadla a jemu se roztřásly ruce a z očí vyhrkly slzy. Naplno se projevil ten šok. Bylo pro něj k nevíře, že to dokázal, unikl mu. Ani netušil, kde se to v něm tam dole vzalo, ale touha zabojovat byla silnější, než se tam před ním rozsypat jako uzlíček nervů. Vysvětloval si to tím, že nebylo zbytí. Nesnesl by, kdyby se bezprostředně po tom, co se ho dotýkal a laskal Tom, měly dotknout nechutné pařáty toho stárnoucího dědka. Nejspíš by se pozvracel odporem. Brenigovi by se tak podařilo naprosto zneuctít a pošlapat to krásné, co si v srdci odnášel od Toma. To nemohl dopustit. Ty chvíle s ním byly naprosto jedinečné. Bohužel ale změnily Billovo vnímání toho, co se naučil vykonávat již absolutně rutinně, natolik, že si nedovedl představit, co si počne, až k tomu dojde někdy v budoucnu.
Nevěděl, jak dlouho tam seděl, nohy si choulíc k tělu, a plakal. Vstal teprve, když se mu podařilo uklidnit se, zbavil se strachu a tlukot vyděšeného srdce se vrátil na běžnou tepovou frekvenci. Neodvažoval se ani vyjít ven a jít se do koupelny umýt, nebo alespoň vyčistit zuby. Postavil se na roztřesené nohy a pár nejistými kroky přešel k posteli. Musel se přidržovat psacího stolu, který stál hned vedle, když ze sebe stahoval kalhoty. Triko a svetr ze sebe vysvlékal už vsedě v peřinách. Pyžamo nenosíval, takže jen v boxerkách se položil na postel a ještě notnou dobu jen apaticky zíral na tmou zčernalý strop, než ho z jeho malého trápení vysvobodil spánek.
autor: Ainikki
betaread: Janule
Ani nechci domyslet,co bude,až se Brenig dozví o Tomovi……Tome,měl bys být ráznější a rychlejší!!
oh…ošklivej chlap!! A sem ráda, že Tom konečně nějak zakročil…x)
no hlavní ze je Bill s tím Brenigem nemusí spat…to by me asi dostalo…bych to nerozdejchal
Tome, opravdu jednej rychle než se Billovi stane něco horšího!
a ja to v komentarich minuliho nabo prdminuliho dilu psala ,to je tak nec nechutnyho ale ja verim ze tom ho ochrani a vysvobodiho a potom budou spolu
Och..mě je Billa líto čím dál víc a víc…Doufám, že Tomův kamarád na toh Breniga něco vytáhne a zachrání tak Bila…;-)
aa konečně se začíná něco dít,jsem mooc zvědavá co ten Tomův kamarád vypátrá 🙂
uff uz aby s tym tom nieco spravil ..
Ja sa na to možem vysrať!
Konečne Bill trošku zabojoval, ale aj tak nič moc teda…stejne sa to raz stane a on s tím nič neurobí, pokiaľ ho Tom z toho nevyslebodí. Bolo by lepšie ale keby mu to povedal sám, nezdá sa mi pekné, aj keď chce Tom Billovi pomôcť, aby sa mu špáral v súkromí. Ako poznám Billa, vezme si to naozaj zle, nepochopí to a dopadne to zle! Jaj no dosť mojich hypotéz, nechám sa prekvapiť tvorivou autorkou a teším sa na ďalší dielik…
Chudáček, už aby s tím Tom něco udělal.