autor: Áďa & Bitter
„Notak, něco sníst musíš…“ naléhal Tom na Billa a držel mu před nosem misku skořicových cereálií. Bůhvíco to nebylo, ale přece nebude Bill o hladu. Má před sebou náročný den, musí se přece posilnit a jeho oblíbené cereálie s mlékem na něj vždy zabíraly… až doteď.
„Nemám hlad,“ ozvalo se tiše a Tom si s povzdychem sedl naproti němu. Bill se na něj jen provinile podíval a sledoval misku s puntíky. Ne, to nedá, je tak nervózní, že by to za pár okamžiků vyzvracel… nemůže jíst, ne teď. I kdyby chtěl.
„Promiň Tome, ale vážně to nejde…“ broukl a promnul si spánky. Tak moc ho bolela hlava.
„Ale miláčku, neomlouvej se. Já to chápu, jen nechci, aby se ti tam pak udělalo slabo nebo tak… víš, že o tebe mám pořád strach. Já vím, že jsi přibral a váha se ti vrací do normálu, ale stejně jsi moc slabý,“ obhajoval se hned Tom a sklíčeného brášku si stáhnul do náručí.
„A víš ty co? Zajedeme si na něco dobrýho, až to skončí. A oslavíme to, jo?“ navrhl a usmál se na Billa, ten kývl, úsměv mu opětoval a přitulil se k němu.
„Ale víš, že nemůžu pít, kvůli těm práškům…“ upozornil ho a Tom kývl.
„No to je samozřejmost, kdo by mě nes domů.“
„Zapomeň, zas všechno zebleješ, jako když jste s Geem slavili naposled,“ zavrtěl Bill hlavou a Tom se musel smát. Ani jeho matka by mu nedala takový kázání jako druhej den Bill.
„Neboj, miláčku, dáme si jen jednu skleničku na přípitek, to budeš moct i ty,“ usmál se, líbl ho do vlasů a hodlal ho objímat až do konce života.
Jak krásná myšlenka, jen kdyby ji nepřekazil zvonek, signalizující, že už je načase opustit bezpečí.
„Zatím to vypadá velice dobře… pokud vše vyjde a svědectví bude bez komplikací, půjdou oba sedět nadoživotí,“ chválila si právnička a Tom stiskl bratrovi povzbudivě ruku. Ten jen těžce vydechl a kývl.
„Bille, hlavně se nesmíte bát… oba sedí dostatečně daleko a jsou spoutaní… hlídá je ochranka,“ mluvila na chlapce, ale i přes její slova se Bill tvářil, jako kdyby šel na smrt.
Jako kdyby někde hluboko v něm něco vědělo, co se stane…
„Soud předvolává Billa Kaulitze jako korunního svědka…“
Dál Bill nevnímal. Úzkostlivě stiskl Tomovu ruku a vstal.
„Neboj se, jsem tady, Bille,“ šeptl mu Tom a jeho dlaň stiskl ještě víc.
„Tak už běž… ať to máme za sebou,“ dodal a Bill kývl. Ještě mu stihl šeptnout, že ho miluje, a pak už si sedal na nepohodlnou židli vedle soudce. Zarputile se díval na dřevo, a teprve když ho vyzvali k přísaze, se podíval na lidi v místnosti.
Oči jeho a Hanse se střetly a Bill se trhaně nadechl.
Už už se nadechoval k přísaze, když vtom se Simon zvedl.
„Zkus jen ceknout, ty děvko a něco zažiješ! Dopadneš jak ta ruská kunda!“ zařval dřív, než ho kdokoliv stihl zadržet a Bill přestal vnímat realitu kolem sebe.
Roztřásl se jako osika a celý svět se s ním začal točit.
Ublíží mu, věděl to, neměl sem chodit. Oni ho zabijí, když něco řekne. A zabijí i Toma. Oba dopadnou jako Nadyn, a to jenom v tom lepším případě, v tom horším bude jejich smrt o mnoho delší, pomalejší a bolestivější, pokud něco teď řekne, doplatí na to oba. Ne, to se nesmí stát…
„Bille, jste v pořádku?“ staral se starší právník a podával mu sklenici vody.
Soudce se omlouval, ale to Bill nevnímal. Jen seděl, díval se před sebe a mlčel.
Ani pár čokoládových očí, které se na něj s nadějí a podporou dívaly, nevnímal… nebylo nic, jen ten rozkaz…
„Tak, pane Kaulitzi… slyšíte mě?“ naléhal právník, ale žádné reakce se mu nedostávalo.
Až když Billa snad pošesté vyzval, aby vypovídal, Bill se prudce zvedl a v příštím okamžiku už byl schovaný v Tomově náruči…
„Tak co je mu?“ vyštěkl Tom na doktora, který právě opouštěl jejich ložnici a odvedl ho do obýváku.
„Po fyzické stránce je v pořádku, ale co se psychiky týče, je na tom opravdu zle. Přijde mi, že snad má v sobě nějaký blok…“
„Ale dá se s tím něco dělat? Uzdraví se, že jo?“ strachoval se hned Tom a pozorně doktora sledoval.
Ten jen bezradně zakroutil hlavou.
Byl bezradný. Myslel si, že to snad byl jen kolaps po tom nevydařeném soudu, ale chlapec vůbec nereagoval. Jen ho poslouchal, díval se na něj, ale nereagoval. Mlčel a díval se skrze něj.
„Já vůbec netuším, do nemocnice ho nechci brát, to by pro něj bylo ještě horší, pokud je až na to mlčení v pořádku. Nebo se snad děje ještě něco?“
„Ne… on… po tom soudu celou noc probrečel, ale ráno se pak choval úplně normálně… šel si udělat snídani, oblékl se, jen… jen prostě nemluvil… ani slovo… on poslouchá, kývne nebo zavrtí hlavou, ale mlčí…“ šeptl Tom a zadíval se směrem k pokoji.
Byl to třetí den od soudu a Tom už to nevydržel a zavolal psychologa. Ten mu nejdříve vynadal, že Bill měl s terapií začít daleko dřív a tohle se ani nemuselo stát, ale Bill se choval naprosto normálně a Tom si to vyložil tak, že se z toho vzpamatovává, ani ve snu ho nenapadlo, že skutečnost je jiná. Teprve doktor Herer mu vysvětlil, že Bill to potlačoval, všechny ty hrůzy prostě zapomněl a žil dál, ovšem pak se mu to všechno vrátilo v jeden jediný okamžik, a ten způsobil šok…
„Já nechci dělat předčasné závěry, říkáte, že jinak se chová úplně normálně, ale zatím nemůžu říct, zda je to dobře nebo ne. Začnu sem chodit pravidelně a doporučuji, aby se omezily návštěvy. Je teď důležité, aby byl v naprostém klidu a byl jen s lidmi, před kterými může dělat cokoli… ne nějaké focení nebo televize nebo já nevím…“
„To jistě, rozhodně se postarám, aby se sem nikdo nedostal, chtěl jsem s ním někam odjet a…“
„Vyloučeno! Když budete cestovat a utíkat z místa na místo, jen ho to vyděsí. Bude ve stresu, protože si bude podvědomě myslet, že mu hrozí nebezpečí, a proto utíkáte… na to pozor,“ zadržel Toma doktor a Tom jen provinile kývl.
„Je to moje vina, kdybych ho poslal za doktorem hned, nemuselo se to stát…“ povzdychl si a zakroutil hlavou. „Myslel jsem si, že se zlepšil, a že to, že je v klidu a sám, mu pomůže, že si to urovná v hlavě sám a… Já nevím…“
„Nic si nevyčítejte… lidská mysl je komplikovaná… nikdy nemůžeme s jistotou říct, co pomůže… teď hlavně buďte s ním, nemohl jsem si nevšimnout, jak blízko k sobě máte, jako každá jiná dvojčata, ale vy snad ještě víc, potřebuje vás jako oporu, mluvte na něj, chovejte se jako vždycky, ale netlačte ho, nedávejte mu otázky, na které by musel odpovídat jinak, než zakroucením hlavy, alespoň zezačátku ne, já budu chodit dvakrát týdně a uvidíme, co se bude dít,“ povzbudil Toma doktor a Tom, stejně jako Bill, zbytek rozhovoru jen mlčel a kýval…
o týden později
„Pojď ke mně, ty strašpytlíku,“ usmál se Tom na Billa, který co chvilku bojácně vykoukl z okna a pozoroval blesky na obloze. Viditelně se chvěl a Tomovu nabídnutou náruč okamžitě přijal. Položil se mu do klína a Tom ho začal hladit po vlasech.
„To nic, jen bouřka, to přejde,“ šeptl Tom a Bill jen pokýval hlavou.
Trochu se zavrtěl a spokojeně vydechl. Jeho ústa zůstala pootevřená, jako by snad chtěl něco říct, ale neozvala se ani hláska. Zarputile mlčel už přes týden a jen občas si, jako třeba teď, tiše povzdychl.
„Asi už půjdem spát, ten film je stejně nezáživnej,“ navrhl Tom a Bill jen kývl.
„Tak dobře, běž první do koupelny, já zatím rozestelu, ano, miláčku?“
Bill znova přikývl a Tom se jen usmál a líbl ho na čelo. Ani si neuvědomil, že jeho ruce sklouzly z Billova pasu nebezpečně nízko.
Bill si to ovšem uvědomil velice brzo, mozek mu ihned vystřelil do smyslů děsivou vzpomínku a najednou už stál na nohou a vyděšeně se na Toma díval.
Ten jen zmateně zamrkal.
„Bille, já…“ zakoktal se, ale nevěděl, co říct. Bill jen naprázdno otevřel ústa, jako by chtěl vykřiknout, ale pak se jen otočil a utekl do svého pokoje.
„Já nechtěl…“ šeptl Tom a zdrceně se složil na polštář, který byl v okamžiku mokrý od jeho slz…
autor: Áďa & Bitter
betaread: Janule
Mě se to hned zdálo podezřelé,že by se z toho Billí tak lehce dostal…Jizvy na duši po takových zážitcích zůstávají po celý život,nedovedu si představit,že ještě někdy bude schopen navázat nějaký vztah,Toma nevyjímaje.Je mi jich obou neskutečně líto,ale myslím,že tohle už se nikdy nespraví….
prosím honem dál tohle čekání nevydržim 😀 moc hezký úžasný
Tto už nevydržím…je to strašné čo si tí dvaja už prežili…vždy keď sa zdá že to bude už dobré, skončí to katastrofou!!! To čo si prežil Bill bolo strašné a neviem si predstaviť nikoho, kto by sa z toho ešte aj spametal, a už vôbec nie tak rýchlo, ako mu to zo začiatku išlo. Je to zlé, lebo sa mu to celé znova vrátilo a na to sa proste nedá v živote zabudnúť, bude to mať pred sebou už celý život.
Aj tak sa mi ale zdá, že najviac trpí Tom, má pevné nervy a trpezlivosť, veď to je na prvý pohľad vidno, ale trpí ešte viac ako Bill. Tom sa ho nesmie ani dotknúť, pobozkať, milovať. Pri živote ho udržuje len láska ale aj tak sa to stále nedá vydržať. Stále sa pozerať na Billa v takomto stave je strašné aj pre nás čo to čítame, ne keď to prežívame ako on:D
Musí to byť pre nich ťažké a ešte aj bude!!! Dúfam že sa ale raz všetko na dobré obráti….alebo sa stane niečo, čo začína byť dosť pravdepodobné…táto poviedka skončí veľmi zle a smutne…