autor: Rachel
Tomovy ruce pomalu sjely po kuchyňské lince a jejich majitel se pohledem svých očí zaměřil na myčku před sebou. Po paměti otočil knoflíkem, spustil program a spokojeně zaznamenal činnost toho velkého pomocníka. Spokojeně se odtáhl a očima vyhledal hodiny na stěně. Ukazovaly mu něco málo před desátou hodinou večerní, dobou, kdy měl Tom obvykle všechny povinnosti z krku, a konečně si po dlouhém, náročném dni udělal čas sám na sebe. A i dnes jej hodlal využít.
Jeho kroky zamířily k malé, kuchyňské skříňce a zastavily se před ní, zatímco jejich majitel otevřel dřevěná dvířka. Několik dlouhých rozhodujících minut jen zkoumal obsah skříňky před svýma očima, po chvilce váhání však rozhodně sáhnul po své oblíbené značce vína. Do rukou si vzal ještě dvě sklenice a pomalu zamířil do obýváku.
Jeho rty opustil úlevný výdech, když se po celém dni konečně usadil na pohodlném gauči a zaklonil hlavu dozadu, přivírajíc svá víčka. Dnes už měl práce opravdu dost… a raději ani nechtěl pomyslet na to, co jej čeká zítra. Rázně zavrtěl hlavou, aby z ní vyhnal ty protivné myšlenky, otevřel si láhev vína a za několik okamžiků už smočil své rty v lahodném, nazlátlém víně.
Jeho oči pozvedly svůj pohled a on se znova, dnes večer už poněkolikáté rozhlédnul kolem sebe. Netušil proč, nemohl se však na to, co jej obklopovalo, vynadívat. Tak dobře a příjemně se tu necítil už dlouho. Samozřejmě, měl to tu rád, jeho dům se mu líbil… tak proč na něj dnes působil tak jinak, tak zvláštně hezky? Přitom se na něm nezměnilo vlastně vůbec nic… až na…
Tomovy oči vzhlédly a Tom se jejich pohledem upřel k hornímu, už několik minut ztichlému patru. Zdálo se mu to… nebo byl ten zvláštní, černovlasý chlapec opravdu důvodem a odpovědí na všechny jeho otázky, které si Tom pokládal už od chvíle, co vešel do domu? Znova se rozhlédnul po místnosti a neubránil se malému úsměvu. Všechno tu najednou vypadalo a působilo tak pečlivě, tak čistě a krásně, až Tomovi přecházel zrak. Ani v nejmenším si tu zvláštní, přesto však krásnou změnu, nedovedl vysvětlit. Jako by byl někde úplně jinde, přesto však byl stále tady doma. Přivřel víčka a naposled svým pohledem spočinul na čistém, pečlivě uklizeném skleněném stolku. Tak příjemně a krásně se tady dlouho necítil. Vlastně od doby, kdy…
Tok jeho myšlenek přerušily něčí tiché krůčky, tiché odkašlání a otázka, která se dolinula k Tomovým uším. Pomalu opustil své myšlenky, vzhlédl… a setkal se s pohledem hlubokých, čokoládových očí, které na něj černovlásek upřel.
„Ehm… pane Kaulitzi… ehm… šéfe Kaulitzi…,“ vykoktal nesouvisle a nesměle přešlápnul na svém místě. Netušil, jak by měl svého nadřízeného oslovit, proto jen stydlivě sklopil pohled svých očí… takže nemohl vidět úsměv, který se rozlil na Tomových rtech.
„Tome,“ odvětil prostě, a když zaznamenal tázavý pohled dvou mandlových očí, uvolněně se usmál. Nikdy se mu nelíbilo, a ani v práci si nedovedl zvyknout, na tolik formální oslovení, které se používalo spolu s jeho příjmením. A ani teď si nepřál a ani nevyžadoval, aby jej Bill takhle oslovoval. Vždy se mu líbila spíše uvolněnější a přátelštější atmosféra… mnohem víc, než ta tichá až snobská. A to poznal i Bill.
„Tome,“ špitl na druhý pokus a vzhlédl k oříškovým očím. „Chtěl jsem… chtěl jsem se zeptat, jestli… jestli ještě ode mě budete dnes něco potřebovat,“ zeptal se, vzápětí mu však bylo odpovědí Tomovo zavrtění hlavou.
„Ne ne, to je v pořádku. Děkuji,“ odvětil a s úsměvem se zadíval na černovlasého chlapce před sebou, v duchu přemýšlejíc. Už už se otáčel… přeci jen však jeho činnost přerušilo něco, co ani v nejmenším neočekával.
„Počkej… Pojď sem a posaď se,“ Tomovy oči se střetly s těmi Billovými a Tom odložil svou sklenici vína na stůl, kývajíc tak černovlasému chlapci před sebou. Viděl překvapení, zračící se v jeho očích, když o pár kroků popošel až ke gauči a na jeho kývnutí se usadil naproti němu.
Tomovy ruce se natáhly pro další sklenici a Tom uchopil láhev do rukou.
„Dáš si víno?“ zeptal se, automaticky si však prázdnou sklenici přisunul k hrdlu láhve. Černovlásek krátce zamrkal a skousnul si spodní ret. Nikdy na alkohol příliš nebyl, netušil, jestli se smí napít nebo ne, přišlo mu však hloupé a nevhodné odmítnout.
„Neboj se, mám rád jen opravdu pestré a kvalitní odrůdy,“ Tomovy rty se zvlnily do úsměvu a Tom krátce zamrkal směrem k osobě naproti. Všiml si černovláskovy nejistoty a ostychu… a právě ten chtěl vyhnat pryč. Přál si vytvořit pohodovější atmosféru, a o to se chtěl také v následujících chvilkách pokusit.
Pomalu přisunul sklenici k sedícímu Billovi a sledoval, jak si vychutnává první doušek a nechává tu dokonalou, nezaměnitelnou chuť, aby si získala všechny jeho chuťové pohárky. Napodobil jej… a po chvilce odložil svou sklenici na čistý stolek. Pohled na něj mu připomněl to nejdůležitější, a zároveň i to, co měl už od chvíle, kdy se vrátil domů, na jazyku. Pomalu vzhlédnul k Billovým očím a otřel své dlaně o sebe.
„Bille, já… Chtěl jsem ti poděkovat, moc poděkovat. Nevím, jak jsi to dokázal, jestli jsi to udělal, ale… Od chvíle, co jsem se vrátil domů, mám pocit, že tohle je úplně jiný dům, než ten, ze kterého jsem ráno odcházel. Změnilo se tu tolik věcí, je to tu mnohem hezčí než předtím. Takhle příjemně už mě dlouho nikdo nepřekvapil. A už dlouho nikdo nedokázal Hailii opravdu rozesmát a udělat ji tak šťastnou, jako byla právě dnes. Vím, že za to vděčím tobě, Bille. Děkuji,“ poslední slovo téměř zašeptal a vděčně se zadíval do Billových očí, které se na něj usmály. Tak přece. Přeci jen si toho všiml a pochválil jej… a právě to bylo to, co teď vykouzlilo Billovi na rtech úsměv. Přeci jen celé to překvapení nebyl tak špatný nápad.
„Nemáte mi zač děkovat, to je v pořádku. Neměl jsem dopoledne co dělat… a když jsme se s Hailie vrátili ze školy, rozhodla se mi pomoci s večeří,“ přes Billovu tvář přelétnul úsměv a on si okamžitě vybavil zářící, rozesmátý kukuč malé princezny.
„Je velice šikovná a má i talent. Určitě spolu budeme dobře vycházet. Hailie je neuvěřitelně milá, hodná a poslušná holčička, jen…,“ Billovy oči sklopily svůj pohled a Bill se na okamžik zamyslel. Přeci jen tu jedno ale bylo. A Tom si jej všiml.
„Jen co?“ dodal tázavě a očekávajíc dokončení jeho myšlenky, zadíval se na Billa před sebou, jehož pohled teď směřoval někam do neznáma.
Od té chvíle uplynulo už několik desítek minut… přeci jen ji však stále měl před očima jako živý obraz. Z nepochopitelného důvodu ji nemohl pustit z hlavy. Zhluboka se nadechl a stisknul dlaně k sobě. Netušil, jestli by bylo správné říci o tom Tomovi… pohled do jeho očí však Billovi jasně zračil, že chce slyšet jen jediné. Odpověď.
„Chvilku před večeří… jsme spolu byli v Hailiině pokoji a… zatímco se Hailie upravovala v zrcadle, já jsem si začal prohlížet fotografie v rámečcích na její poličce,“ Billova poslední slova zanikla v tichu a Bill se odmlčel, vybavujíc si v mysli ten okamžik. Stačilo však jen pár jeho slov… a Tom začínal tušit ten důvod Billova ale. Moc dobře tušil jeho následující slova… která se k němu během několika vteřin dolinula.
„Do oka mi padla jedna, na které je Hailie ještě s jednou dívkou, která se jí hodně podobá a… Nemohly mi uniknout slzy, které se objevily v jejích očích, když jsem se zeptal, kdo…“
„Ann. Její matka… a moje manželka,“ Tomova slova tiše doplnila ta Billova a Tom se upřeně zadíval do prázdného místa před sebou. Věděl, že k tomuto dříve či později dojde. Ona nedokázala zapomenout… stejně, jako nedokázal zapomenout ani on. Tiše složil hlavu do svých dlaní a přivřel víčka… jeho myšlenky však přerušil tichý hlas.
„Omlouvám se, vím, že mi do toho nic není,“ Billův pohled se sklopil téměř v tom samém okamžiku, kdy k němu vystřelil ten Tomův. Jeho majitel tiše vydechl, nato však zavrtěl hlavou. Nemělo cenu si odpírat a tajit skutečnost a realitu… když se s ní denně setkával a žil.
„Ne, t-to… to je v pořádku, nemáš se za co omlouvat,“ odvětil a vzhlédnul k Billovým očím, které se na něj upřely.
„Celý ten příběh je hodně zapletený a dlouhý, je možné, že nepochopíš všechny skutečnosti,“ dodal ještě, vybavujíc si tak všechny ty dlouhé dny jeho života, ty dlouhé roky, odpovědí mu však byl rozhodný pohled dvou očí, ve kterém se mísila zvědavost s očekáváním.
„Povídejte,“ odpověděl Bill a pohodlně se usadil na měkkém gauči, připraven naslouchat chlapci naproti sobě, který teď odložil svou sklenici s vínem na stůl. Pohled jeho očí se upřel někam do neznáma a on si pomalu začínal vybavovat všechny vzpomínky, skutečnosti… i den, kterým celý jeho příběh začal…
„Vlastně si ani nepamatuju, jak jsem se na tu cestu dostal a kdy… faktem ale je, že jsem dospěl z dítěte a změnil se hodně brzy, dříve, než mí vrstevníci, nacházel jsem se jinde, než oni. Bylo mi tehdy skoro šestnáct, byl jsem mladý a nerozumný a sám o sobě jsem si myslel, že jsem ve světě dospělých. Měl jsem velkou partu, chodil do školy, která pro mě znamenala zabíječ času, chodil jsem na všechny možné akce a párty, které byly kolem. A právě na jedné takové jsem se seznámil s Ann,“ Tom se tiše odmlčel, vybavujíc si však do detailů první seznámení se svou dívkou, pokračoval.
„Dodnes nevím, proč jsem si vybral právě ji. O holky jsem nikdy neměl nouzi a i když pro mě neznamenaly víc, než uspokojení, žádná nebyla nehezká. A ani Ann nebyla výjimkou. Zaujala mě hned po pár minutách, za nějaký čas se však pro mě a v mých očích stala obyčejnou, tuctovou holkou, kterých byly všude tisíce. Ano, měl jsem ji rád a znamenala pro mě víc, než ty před ní. Nikdy jsem jí ale nedokázal do očí říct, že ji miluji. Nikdy jsem jí to neřekl, protože jsem věděl, že by to nebyla pravda. Náš vztah postupem času ochaboval, udržovalo jej jen to jediné. Bylo to uspokojení a dlouhé noci, které jsme spolu trávili,“ dopověděl a znova se nadechl. Vzpomínky z té doby si vybavoval až moc dobře, přesně a živě… bylo to, jakoby to všechno prožil teprve včera… a ne před sedmi lety.
„Po jedné z našich nocí se mi Ann ale neozvala. Volal jsem jí, psal, ptal se jejích kamarádek, nikdo o ní ale nic nevěděl. Jít k ní domů – to bylo to poslední možné řešení, které mě napadlo. Pamatuji si, když mi její matka otevřela a já Ann konečně uviděl. Po chvilce naléhání mi prozradila důvod, proč se ani neozvala. Právě byla ve třetím měsící a čekala dítě… se mnou,“ Tomovy ruce se otřely o sebe a Tom se znova nadechl.
„Nechtěl jsem být zbabělec a sobecký idiot, protože takový nejsem. Proto jsem se v šestnácti letech poprvé zachoval jako dospělý. Přerušil jsem školu, našel si práci, oženil se s Ann a po několika měsících postavil dům. A potom přišla Hailie…
Všechno, celý můj život, se změnil od základu z minuty na minutu. Zatímco mí kamarádi měli akce i holky v jednom, já měl úplně jiné zájmy a povinnosti. Nicnedělání a užívání si vystřídala práce, starosti a denní stres. Konečně jsem poznal ten pravý svět dospělých, byl jsem jedním z nich… a trvalo dlouho, velmi dlouho, než jsem se vypracoval až sem. Za tu dřinu to ale stálo. Měl jsem svou rodinu a práci jsem si našel novou, sice časově náročnou, ale finančně dobře ohodnocenou. A právě tehdy, kdy jsem si myslel, že všechno zlé je za mnou, přišlo to nejhorší. Ann…,“ tiše, téměř neslyšně zašeptal poslední slovo, Bill jej však dobře slyšel.
„Odešla od vás?“ zkusil opatrně, odpověď však neočekával ani v nejmenším.
„Umřela mi,“ Tomův pohled uhnul před tím Billovým a Tom tiše vydechl, snažíc se pokračovat dál.
„V ten večer odjela autem na oslavu narozenin jedné její kamarádky. Hlídal jsem Hailii, když u nás zazvonila policie a řekla mi, že… že nehodu zavinil náklaďák, jehož řidič byl pod vlivem. Všechno se tím dnem změnilo. Přestože jsem Ann nemiloval, měl jsem ji velmi rád, byla mojí manželkou a matkou mého dítěte, stála při mě v nejtěžších chvílích mého života. Jako by s ní něco odešlo… a já to dlouho, dlouho nemohl nalézt. Nesl jsem to těžce, mnohem hůře to však nesla Hailie.
Bylo mi jasné, že něco se teď, po smrti Ann, musí změnit. A také, že změnilo. Až teď, když tu Ann nebyla, jsem si uvědomil, jak moc jsem Hailii zanedbával, jak jsem promarnil těch pět let, kdy rostla. Byla to moje dcera, já ji ale vůbec neznal. Většinu času, kdy jsem byl v práci, trávila s Ann – a ta tu teď nebyla. Hailie se uzavřela do sebe, byly dny, kdy jen plakala a odmítala se mnou a s ostatními komunikovat. V té chvíli jsem se rozhodl pro řešení. Začali jsme znova, společně a ruku v ruce. Náš vztah začal a posouval se po velmi malých krůčcích, ani to však nedokázalo nic narušit… a nepozměnilo skutečnost, že jsem poznal tu nejúžasnější dceru, jakou jsem si mohl přát,“ Tomova slova se ztratila v tichu, rozprostírajícím se všude kolem a Tom vzhlédnul od svých dlaní k osobě před sebou.
„Ann je po smrti, to ano… v Hailii ale neumřela. Je tu pro ni vždycky, když ji Hailie potřebuje. Ann je mrtvá a nikdy už se nevrátí… nikdy jí ale nepřestanu děkovat a být vděčný. Odešla… nechala mi tu však to nejkrásnější a nejdražší, co mohla… moji Hailii. Nevím, co bych si bez ní počal, asi bych tu dnes ani neseděl. Ona mě vede dál, ona je mým světýlkem ve tmě. Ona je to jediné, co mi zůstalo. Ona je to jediné, co mě udržuje při životě. Ona je středem mého vesmíru. Bez ní bych nebyl tam, kde jsem teď. Miluju ji… a nenechám si ji nikým a ničím vzít, nikdy. Je to nejdražší, co mám,“ dopověděl tiše… a poprvé vzhlédnul k černovlasému chlapci před sebou.
První slza si našla cestu po jeho líci a Bill ji jen letmo setřel bříškem svého prstu. Netušil, co říct. Tomův příběh jej dojal a rozplakal zároveň… a on se jen přerývaně nadechl, hledíc do oříškových očí.
„Jste velice statečný,“ šeptl tiše a obdivně se zadíval do Tomovy tváře. Ani z poloviny by psychicky nezvládnul a neustál to, co právě chlapec před ním.
„Nemám na vybranou,“ odpověděl po pravdě… a až teď se pozorně zadíval na osobu před sebou.
Jako by se najednou probral ze snu nebo snad z opojení, ve kterém se v několika posledních minutách nacházel. Vyplašeně vzhlédnul… a když mu byla odpovědí tvář černovlasého chlapce, teprve teď se zamyslel nad tím, co všechno tu vlastně řekl. Chlapci před sebou otevřel celé své nitro.
„Bille, j-já… já tohle ještě nikdy nikomu neřekl,“ přiznal, odpověď se však dostavila téměř vzápětí.
„Ale já to ani nikomu neřeknu, slibuju,“ černovláskovy oči vzhlédly k těm Tomovým a Bill na důkaz svých slov pozvedl dva prsty k přísaze.
A Tom mu věřil. Koutky jeho úst se zacukaly… a on obdařil chlapce před sebou úsměvem. Viděl upřímnost v jeho očích… a i jemný úsměv, který přelétnul přes Billovu tvář, dokud ji její majitel nesměle nesklopil… a vyvolal tím na Tomových rtech další úsměv. Nevěděl to jistě… cítil však, že tomu zvláštnímu černovlasému chlapci před sebou začíná důvěřovat…
autor: Rachel
betaread: Janule
Ač je tento díl sice poměrně smutný a my, ti, co čtou tuto povídku, máme možnost poznat, jak to všechno je, i přesto je tento díl opět nádherný. Je tu první vzájemné oťukávání se Billa a Toma. Krásný díl..
No tak to je dost Tome že začínáš duvěřovat! xD
Dobře že Ann umřela, kdyby byla živá jen by překážela…. počkej Tome až pro tebe bude střed vesmíru Bill! xD Na to se já těším… bude první bolibek brzo? Pls!
[2]: Nejsi ty nějaká nedočkavá?
Jinak moc krásný dílek, ale tahle povídka je krásná celá, jinak to ani nejde! Honem pokračuj a já už budu muset taky…
No ale rýchlo lidičky…som tak nedočkava…ako budú spolu???
No dôvera je dôležitá áno a začína sa to prebúdzať…bude to ešte dosť zaujímavé…heh
krásné… sem zvědavá, kdy už to dají dohromady a budou spolu…jinak je dobře, že už Bill získává Tomovu důvěru, to je dobrý znamení 🙂
[2]: Jak znám Rachel,tak na to půjde pěkně pomalu,než ty dva k sobě trochu popostrčí…=)
Mě se tahle povídka strašně líbí,líbí se mi na ní úplně všechno,námět,charaktery postav,i jak je napsaná,prostě moc chválím,chválím,chválím!!A doufám,že má hodně dílů,představuju si tak ideálně kolem šedesáti…:D
nádherné, hodně rychle dál, sem hrozně nedočkavá 🙂
Krásný díleček, jen ať se to pěkně protahuje, mě to vůůůůbec nevadí. Aspoň nebude hned tak konec… 🙂
Děkuju vám moc moc za komentáře, holky, pokusím se teď aspoň z části odpovědět na vaše nejčastější dotazy xD
Vidím, že jste všechny nedočkavé, ale musím dát zapravdu některým těm, co mě už znají… takže si budete muset ještě chviličku počkat. Jsme teprve na začátku… takže to ještě chviličku potrvá, přesto ale věřím, že nebudete o nic ochuzeny:-D
Jinak na dotaz Janči: Jani, neboj, sice si ještě vůbec netroufám odhadovat počet dílů, ale myslím, že tak do konce školního roku bych se s tím crcat mohla xD
Těším se na vaše komentáře zase ve středu a taky se těším, jak se celý tenhle příběh bude odvíjet.
Děkuji vám všem moc, ženete mě dál xD
Vaše R. xD