autor: Janule
TOM
Dneska bych vraždil. Takhle zadkem nahoru už jsem nevstával ani nepamatuju. Nejdřív Dejv šíleně brzo hulákal, že chce čůrat, tomu jsem se ještě vyhnul, šel to zařídit Bill, ale pak do toho zavolal praštěnej Filip, bůhví, co mu ruplo v kouli, a to už nikdo Dejva na řetězu neudržel. Copak může člověk spát za doprovodu jeho nadšenýho pokřikování, že přijede strejda? Já vím, že za to taky můžu, neměl jsem ho nechat skočit, jenže byli jsme domluvený, že skočí až na tři… to pako se vrhlo dolů, ani jsem nestihl říct dva, a než jsem se vzpamatoval, bylo pozdě. Bill měl nejdřív hysterickej záchvat paniky, co se mu stalo, a když se probral ze šoku, vylil si to samozřejmě na mně. Ještě tejden jsem to poslouchal den co den, od rána do večera, nosil Dejva všude, kam potřeboval, hrál si s ním a šílel z něj… a teprve včera jsem si Billa definitivně udobřil skvělým sexem… No… a místo, abych se po zasloužený práci pořádně vyspal, řítí se na nás bláznivej blonďák Filip s nějakou kravinou. Bůhví, co z něj zase vypadne.
Naposledy, je to asi dva měsíce, se nám trefil do sexu nočním telefonátem o tom, že bude mít syna, a bude se jmenovat Mathyas, že to právě Vall zjistila nějakým genetickým testem či co. Myslel jsem, že ho praštim, jenže copak jsem mu to mohl říct? Ten by čuměl, kdybych mu řekl, že jsem byl až po kořen zaraženej v Billovi a těsně před tím, než jsem se stihl dokonale udělat, zazvonil jeho telefon a já se tak lekl, že bylo po všem. Měkkej jak houba… měl jsem z toho nervy ještě tejden, bál jsem se, aby mě to nějak nepoškodilo napořád. Nakonec mě Bill dodělal, ale bylo to celý v háji. Vědec jeden bláznivej… až se zjeví za půl hodiny ve dveřích, hned ho sprdnu na dvě doby. Jsem zvědavej, co tak důležitýho má, že to nemohlo počkat do odpoledne.
„Strejdo?“
„No?“ vytrhnu se ze zamyšlení, a ukousnu si další sousto. Bill udělal výborný wafle, nejspíš proto, že když viděl můj ranní výraz, bylo mu jasný, že bude dusno, až přijede Filip. Docela se mu daří mi spravit náladu, ale náš synáček si teď určitě vymyslel zase něco, čím mi ji zkazí. Od tý doby, co má sádru, jsem z něj na mrtvici. Kdyby tak neřval bolestí, mohli jsme s ním rychle sjet k Filipovi, strčit ho do budky a žádnou sádru by neměl, jenže to nešlo… brečel, že to šíleně bolí, tak jsem ho naložil do auta a frčeli jsme na pohotovost. Byli jsme tam za debily, protože milej pan doktor se nezeptal nás, co se mu stalo, ale přímo pacienta, a tím bylo vymalováno. Ten to samozřejmě okamžitě vykecal a my byli v háji. Dáreček…
Jak nemůže celej den běhat, má neuvěřitelný energie, kterou není kde vybít. Nikdy bych neřekl, že budu ve funkci strejdy někdy vyflusanej, ale asi to muselo přijít. Čím víc se blíží k věku, kdy má jít do školy, mám hrůzu z toho, jak ho zvládneme, je to šídlo. Teď se mu ale zase musím věnovat… nějak jsem se zamyslel.
„Cos říkal?“ zeptám se ho znovu.
„Jéžiš, strejdó,“ protočí oči to drzý dítko. „Ptám se, jestli budem dneska lítat s Monzunem,“ zopakuje mi milostivě.
„Dneska? Já nevím, jak má bejt? Nemá pršet, náhodou? Bille, nevíš, jak dneska bude?“ zahulákám na svý dvojče, který zmizelo někde v obýváku.
„Nemám tušení!“ zakřičí Bill zpátky. „Mrkni se na internet,“ poradí mi, jako bych to sám nevěděl… ach jo.
„A když nebude pršet, tak jo?“ vyptává se dál Dejv, zatímco mu z plný pusy lítaj drobky.
„Jestli budeš mluvit při jídle, tak těžko,“ zašklebím se na něj, výchova mi nikdy moc nešla, ale občas musím zapůsobit. „Krom toho, mám dojem, že budou dneska padat trakaře, takže budem zavřený doma,“ informuju ho, když se mrknu z okna na oblohu. Je tam nějak podezřele tmavo na to, že bude devět.
„Trakaře nepadaj,“ vysvětlí mi zcela vážně synovec. „Táta říkal, že padaj dešťový kapky, a že si ze mě zase děláš srandu. Trakaře prej jezděj. Ukážeš mi někdy trakaře?“ Chytne se zase prvního tématu, co mu vrtá hlavou.
„Sám jsem ještě osobně trakař neviděl, tak netuším, jak ti ho ukážu. Leda tak na fotce, to možná,“ zamyslím se nad touhle děsně důležitou otázkou, ale z uvažování mě vytrhne zvonek. Filip! A! Jdu ho přerazit rovnou k brance!
„Pojď dál, zabiju tě až uvnitř, na zahradu už tě pak jenom pohřbím,“ pozdravím Filipa přesně tak, jak si za to ranní probuzení zaslouží.
„Nono… jen počkej, až ti povím, co nevíš, to budeš krotkej jak beránek, ty vrahoune,“ odpoví mi Filip sebevědomě. Jasně, to zase bude nějaký jeho další moudro, jako třeba, že jsme měli s klukem přijet a strčit ho do budky… bez něj bych to fakt nevěděl. „Je malej doma?“ zeptá se, když vejdeme do domovních dveří.
„A kde by jako byl? Myslíš, že jsme ho s tou zlomenou nohou dali do ústavu nebo co? Máma je nachcípaná, Sabine je na služebce, tak jsme s ním doma. Od rána huláká, že přijedeš, nemůže se tě dočkat,“ odseknu mu.
„On má zlomenou nohu? Chudinka malej, co se mu stalo?“ zeptá se vyděšeně a já se zarazím v půli kroku a otočím se na něj. Taky se zarazí, div nezakopne.
„Děláš si ze mě prdel?!“ obořím se na něj, to snad nemyslí vážně… včera mu to Bill půl hodiny vyprávěl do telefonu.
„Ne, proč?“ diví se Filip a hraje blbýho. Co je tohle za divadlo?
„Spadl jsi z Marsu nebo co?“ zírám na něj, vypadá naprosto nevinně.
„Ale né, promiň, já jen… potřebuju vám něco říct, ono to tak trochu souvisí s tímhle… výpadkem…“ vzpamatuje se, vypadá to, jako by mu něco v tu chvíli došlo… divný, fakt divný. „Ale že je Dejv doma, to je blbý… potřebuju s váma mluvit, aby nás neslyšel, jde totiž o něco, co nesmí vědět,“ vysvětlí mi Filip.
„Tak to řekneš jenom mně, půjdem dolů do zkušebny, Bill už se o Dejva postará.“
„To nejde, musíte u toho bejt oba, týká se to vás… vašeho… no prostě vás dvou. Nemáte někoho jinýho na hlídání? Nebo nejde ho nějak uspat?“
„Jo, leda paličkou po hlavě. Od tý doby, co má sádru, tak chodí spát v deset a vstává v půl sedmý. Toho se jen tak nezbavíme, leda bychom mu pustili film, to možná, ale nepočítej s víc jak půl hodinou, dýl to nevydrží,“ informuju ho.
„Ahoj, strejdó!“ vykřikuje Dejv z kuchyně, už slyšel naše hlasy.
„Čau, špunte,“ hrne se k němu Filip. Od tý doby, co ví, že bude mít syna, je jak divej si s naším klukem hrát, aby se prej naučil, jaký to je. To si počká, chlapec, než s tím jeho Mathym bude moct takhle blbnout, nejdřív bude pěkně kojit a přebalovat, čehož my byli naštěstí ušetřený.
„Hele, jakou mám sádru,“ chlubí se Dejv, jako by to byla nějaká přednost. „Jsem skákal ze skříně a strejda mě nechytil.“ Udavač malej, každýmu to musí vykecat… „Budeš s náma pouštět Monzuna? Strejda říkal, že bude pršet, ale já myslim, že nebude.“ Rozumbrada, ten toho tak ví. Je zataženo, za chvíli se spustí déšť. Je listopad, bodejť by bylo krásně.
„Hele, co kdybys teď skouknul nějakej supr film,“ rovnou začíná Filip. „Potřebuju mluvit s tátou a strejdou o něčem děsně důležitým, tak aby ses nenudil, víš? Pak s tebou půjdu klidně pouštět letadýlko, jo?“
„Nooooo… já bych radši nejdřív lítal, filmy jsem viděl včera dva, když jsem nemohl usnout.“
„Jo, ale ten druhej jsi nedokoukal, usnul jsi v půlce,“ upozorním ho. „Odnášel jsem ho spát, tak to musím vědět,“ dodám směrem k Filipovi spiklenecky.
„No vidíš, tak to dokoukáš, my to tady zatím proberem, a pak půjdem na to letadýlko, jo?“ nadšeně prohlásí Filip, a aniž by se s ním dál vybavoval, utře mu pusu od waflí, zvedne ho ze židle a už ho nese do ložnice. Bill je pořád ještě v obýváku, ani snad neví, že je Filip tady… co tam dělá?
„Bille?“ oslovím ho na prahu pokoje, je mi divný, že nepřišel uvítat Fila. Když ho spatřím s ovládáním v ruce, jak se dívá na televizi, je mi to jasný. Už zase… na obrazovce je táta, opírá se o zábradlí lodi, vedle něj Hana, a společně nám oznamují tu úžasnou novinku, zatímco si užívají svatební cestu kolem světa. „Zase na to koukáš?“ sednu si vedle Billa. „Filip je tady, neslyšels ho?“ vezmu mu ovládání z ruky a stopnu to. Hana nám právě oznamovala, že budeme mít sestřičku nebo bratříčka. Vždycky, když se na tohle dívá, má takovej zasmušilej výraz, ze začátku míval slzy v očích. Pořád si to ještě vyčítá.
„Už je tady?“ udiveně na mě mrkne. „Nějak jsem chvilku nevnímal, něco jsem hledal a omylem jsem to zapnul,“ podívá se na mě, a já ho obejmu kolem ramen.
„Nemůžeš za to, Billí,“ snažím se mu už asi posté vysvětlit. „Nemohl jsi tušit, co se stane, nikdo to nemohl vědět,“ dodám po pravdě.
„Ale já je na tu cestu poslal. Měl jsem se na to vykašlat, Hana by dneska ještě žila,“ položí si hlavu nešťastně na mý rameno. „Byla to hodná holka, nezasloužila si to,“ dodá, a přitulí se ke mně. Už je to měsíc, co jsme se dozvěděli, že se Hana utopila někde na druhým konci světa, a on pořád nechce uznat, že to nebyla ničí vina. Měla srdeční vadu, o které nikdo nevěděl, a při potápění do větší hloubky se jí zastavilo srdce. Než ji odvezli do nejbližší nemocnice, bylo pozdě. Doktor říkal, že by se to nikdy nemuselo projevit, kdyby nebyla v tak velkým tlaku, ale na to už je pozdě. Táta se zhroutil, a Bill si zase bere vinu na sebe. Chtěl jim udělat radost, i přesto, že s jejich svatbou nijak zvlášť nesouhlasil, a svatebním darem všem vyrazil dech, ale nakonec to dopadlo špatně. Nedá se nic dělat… hladím Billa po vlasech, snažím se ho utěšit, když se za námi ozve hlas:
„Měli byste si dávat pozor, vy dva, nebo vás za chvíli někdo nachytá.“
FILIP
„Cože?“ ozvou se dva hlasy současně, a za moment se na mě upřou dvoje překvapený oči. Stejný, ale jedny zvlášť smutný, skoro slzavý. „Jé, Bille, ty máš kratší vlasy?“ překvapeně na něj zírám. „Docela ti to sluší,“ dodám, aby si nemyslel, že je to blbý. Vypadá v tom účesu dobře, skoro jako kluk.
„Cos to říkal předtím? Nezamlouvej to!“ udeří na mě Tom, je na něm vidět, že ho moje poznámka překvapila.
„A nedělej blbýho,“ dodá Bill. „Ten účes mám už od začátku turné.“
„Vážně? No jo… nějakej čas jsem vás neviděl…“
„Filipe! Už zase hraješ to divný divadýlko?“ zarazí mě Tom. „Poslal tě někdo z televize nebo co? Nesnaž se to zamluvit a vyklop, při čem nás někdo nachytá,“ skoro zle na mě spustí. Budu asi muset s pravdou ven dřív, než mě Tom zmlátí, vypadá nebezpečně.
„Zadrž, Tome, zadrž, já jsem nic špatnýho neudělal, nebij mě, jo?“ sednu si na sedačku a v obranným gestu napřáhnu proti němu ruce, zatímco se šklebím. „Jsem posel dobrých zpráv, a ty se nezabíjejí, jen musíš poslouchat, co jsem vám přijel tak naléhavě říct.“
„Tak spusť,“ vyzve mě Tom s výrazem, který by se dal lehce nazvat výhrůžným.
„Dobře… tak… jak začít,“ váhám, a najednou zjistím, že místo abych si tuhle řeč připravil a nekoktal při každým druhým slově, jen jsem se těšil, až jim to všechno vyklopím. Vytáhl jsem radši z kapsy dopis, který jsem ráno přepsal z paměti na svém laptopu, když jsem nemohl usnout, a položil jsem ho na stůl. Tom se po něm hned natáhl, protože zahlídl svoje jméno, ale zadržím ho. „Ještě ne, až vám řeknu, co se stalo, jinak bys tomu stejně nerozuměl.“
„Tak se nenech prosit a spusť. Ještě jsem ti pořád neodpustil, žes mě probudil tak brzo ráno,“ zavrčí Tom a stáhne ruku zpátky. Mezitím Billa pustil z objetí, dokonce si od něj asi dvacet centimetrů nenápadně odsedl, a zřejmě si myslí, že jsem si toho nevšiml. Ještě před měsícem by to tak ovšem bylo, to je jasný… maj to zmáknutý celkem dobře.
„Jsem posel z jiný reality,“ začnu dost razantně. „Dneska jsem v tý samý situaci jako Bill, když se tady loni v červnu zjevil nahej v koupelně,“ řeknu nakonec, asi bude nejlepší to moc nenapínat, jinak po mně Tom vážně skočí, je nějakej napruženej. Odpovědí mi je ale naprostý ticho. „Co nic neříkáte? Je na tom něco nepochopitelnýho?“ zeptám se a čekám, co z nich vypadne. „Béda, Áda… pořád nic?“ snažím se o nápovědu, vypadaj fakt zaraženě.
„No…“ začne Bill. „Jestli jsem to dobře pochopil, byl jsi něco změnit v minulosti, je to tak?“ váhavě se zeptá a čeká na mou odpověď, zatímco si prsty projíždí svý polodlouhý vlasy. Vážně je to divný vidět ho takhle, byl jsem na to jeho háro zvyklej.
„Přesně,“ jenom kývnu. Konečně někdo, komu to secvaklo, Tom se pořád tváří jako retardovanej. „Bylo potřeba něco změnit, tak jsem znova vyrobil Bédu, sednul do něj, jedný červencový noci vytáhl nebezpečnou konev ze zásuvky, malinko počochnil elektriku u dědy a zase se vrátil. A teď jsem tady, abych vám všechno vyprávěl.“
„Elektrickou skříň?“ zpozorněl Bill. „Tos rozflákal ty? A proč proboha?“ Tom stále jen zírá.
„Aby se nestalo to, co ta pitomá konev zavinila,“ snažím se to vzít nějak popořádku, ale je to těžký si uvědomit, co oni vědí a co ne. V tom se konečně probere Tom a ušklíbne se, asi mu něco došlo. No už bylo na čase.
„Víš, jakou hysterickou scénu jsi tenkrát ztropil, když jsi přišel na to, že někdo rozmlátil tu elektrickou skříň?“ probere se Tom a kulí na mě oči. „Volal jsi dokonce poldy, trval jsi na tom, aby sejmuli otisky prstů, jako by to byla nějaká vražda, a když ti řekli, že tam nic nenašli, trval jsi na tom, že se s Vall okamžitě musíte odstěhovat, že je to tam pro ní nebezpečný. Měli nás tehdy za idioty, protože ses oháněl tím, že je to Billův dům, a že je slavnej, a tudíž to byl nejspíš atentát na něj. To bylo tenkrát pěkný haló, fakt perfektní,“ rozchechtá se Tom.
„Tejden jsem vás musel přemlouvat, abyste tam zůstali. A nakonec jsi to byl ty sám?“ rozchechtá se konečně i Bill. „No to je gól!“
„Fakt úžasný!“ baví se dál Tom. „Sám sebe honil jako zločince!“ Oba se smějou, div se za břicha nepopadaj.
„Fakt? No jo… to já ještě nevím,“ přiznám, a čekám, až se ti dva šašci zklidněj. „A co se tenkrát stalo, to vás nezajímá, vy blbouni?“ vyjedu na ně trošku naštvaně, dělaj si ze mě srandu, a přitom vědí prd.
„No… tak povídej, mně to jen přišlo srandovní, když jsem si vzpomněl, jak jsi tenkrát ve dvě ráno volal, že vás přepadli,“ vysvětluje mi Tom.
„No jo, furt, dělat si srandu, to by vám šlo, co? Ale počkejte, až vám budu vyprávět, co se stalo vám, vy tupci,“ už jsem na ně skoro naštvanej. Člověk by čekal, že budou vděčný, jak je tady zachraňuju, a oni se mi chechtaj.
„Co se stalo?“ zvážní najednou Bill, když si uvědomí, co jsem řekl. Jak se to týká jich, tak to najednou není sranda. Ten bude koukat.
„Ten den v půlce července shořel do základů dědův dům. Vallerie mi umřela, ty ses z toho nervově zhroutil, protožes cítil vinu a pak už se katastrofy hnaly jedna přes druhou,“ řeknu a v pokoji nastane hrobový ticho. „Neměli jsme ani jedno auto, ani budku na posun časem, všechno lehlo popelem a vypadalo to naprosto beznadějně…“ říkám už do absolutního ticha.
„Promiň,“ kuňkne Bill a je jasný, že mu konečně došla závažnost situace.
„Nic se nestalo, ale teď už mě vy dva holoubci vnímejte. Nemusíte si přede mnou dávat pozor, všechno o vás a vašem vztahu vím,“ dodám ještě, když už jsem v tom sdělování jobovek. „Ostatně jako celý Německo v říjnu 2015,“ dodám. Oči těch dvou jsou absolutně vyděšený, ale asi to byl jedinej způsob, jak je přimět, aby to všechno brali vážně. Tak… začátek jsem zvládnul, tak teď už jen dovyprávět, co se stalo, aby se to už nikdy nestalo. Vzhůru do práce, File…
autor: Janule
betaread: Áďa
Normálně otevřená pusa a zírání…to bych viděla v zrcadle. 😀 😀 Žasnu nad promyšleností příběhu, fakt. Nechápu, jak jsi to mohla tak dokonale promyslet, aby to všechno do sebe zapadalo a neztratit se v tom. Já bych už po čase nevěděla, kde se nacházím. Upřímně tě obdivuju. A začíná nám vyplouvat na povrch,že s cestováním časem asi není radno si zahrávat. Následky se daly čekat. 🙁
Myslím, že to jak pro Toma, tak pro Billa, budeš šok…
já sem tak ráda, že už sme v tý nový realitě, bez problémů:-) a když umřela Hana, tak né že bych jí to přála, ale dvojčata sou prostě dvojčata a jejich štěstí je pro mě přednější:-)
aaa Miluju šťastnou Kaulitz familii xDXD Už se nemužu dočkat neděle až jim to dovypravý a ty z toho budou vykulení jak bulvi v mrazaku xD
Filip je borec. Povedlo se. Teď jenom doufám, že budou mít chvilku pokoj a nic se znova nesemele, kromě té Haniny smrti. Ale někde se ta změna projevit musela.
mno můžu jen doufat, že tomu Filip zabrání…..
no wow…po dlouhý době jsem se dostala k dočtení posledních asi pět dílů a jen zírám… jak psala tenshi88, taky žasnu nad tím, jak je ten příběh geniálně promyšlen do sebemenších detailů…už aby byla neděle ;D
😮 páni! já jsem tak trošku v lehkým šoku! nevím, co říct, nebo spíš co napsat… krása, dejv je sluníčko, toho bych poňuchala, jak je roztomilej 😀 naprostý pako a živě si ho dokážu představit a fil je prostě něco ♥ neuvěřitelně se těším na další díl a doufám, že bude tak skvělej, jako tenhle a předešlej ♥
Dílek byl opět perfektní. Totálně jsem se tady klátila smíchy z těch Tomových úvah a myšlenek×DD to mě prostě vždycky dostane×D on je ten Toman takový fajný pako×D ale jsem zvědavá, jak jim to bude všechno vyprávět na jejich reakce atd.
tak ono se to nakonec bez těch smrtí asi neobejde… no uvidíme, snad to nebude mít ještě další následky.
Ale jsem ráda že s dvojčatama je už zase všechno v pohodě… a s Filipem a Vall taky 🙂 Bill sice zas bude mít výčitky kvuli tý Haně, ale ať už do toho proboha hlavně nerejou nebo podělaj zas něco jinýho 😀
Tohle je prostě skvělý…:)
Moc se těším na další díl jak se naše dvojčata budou tvářit nato, co se jim stalo a doufám, že už si teď daj pozor..;-)
A ten Davídek mě prostě pořád dostává…:) Jen ať dá strejdovi pořádně zabrat, když má tu sádru kvůli němu…:D
Janulko v takové části to utnout?? Davídek a jeho sádra mě pokaždé donutí se aspoň usmát a na konci nechápavost dvojčat mě dojímá a dovádí k takové roztomilé náladě…úžasnýýý 🙂 Hlavně ať se netráápííí…nikdo :(:( Už jen štěstííí 🙂
Sto sedmdesát jedna dílů a já se pořád ještě nepoučila, že u Časoprostoru se nejí… Samozřejmě mi zaskočilo už v prvním odstavci, jak jsem se rozesmála představě telefonátu od Filipa těsně před Tomovým velkolepým koncem:-D Ještě teď se chechtám jeho obavám, aby to nemělo trvalý následky:-D To je takový roztomilý pako, nic jiného na to nemůžu říct:D
Zamrazilo mě, když tam byla zmínka o smrti Hany… on se ten čas asi nedá obelstít, aniž by si to vybralo daň jinde… jak už někdo psal, ne že bych byla ráda, že umřela, ale jejich štěstí je pro mě prostě přednější… zní to sice hnusně, ale je to tak. A já už to zase začínám řešit, jako by to bylo doopravdy:-D
Filip si konečně získal jejich pozornost, tady asi není jiný způsob, než léčba šokem, jinak by ti dva nedávali pozor a dělali by si srandu. Jsem zvědavá, jak to vstřebají… tuším, že se pomalu začíná blížit cílová rovinka… ačkoliv nevím, jestli tam nebude ještě pár dalších zápletek, samozřejmě:-) Já bych to brala, ale s ohledem na ně už bych jim přála něco ve smyslu: A žili šťastně až do smrti… samozřejmě v originálnější formulaci od tebe:-) Ještě dodneška si pamatuju, jak mi samovolně vyhrkly slzy při závěrečných slovech Show must go on… úplně jsem slyšela Mercuryho, jak to zapěl:-) Jej, kam jsem se do dostala? Vypadá to, že zkouším nové literární směry jako je asociativní proud vědomí, ale není to tak:-D Radši končím, pro jednou jsem byla správný čtenář, co čte včas, snad se mi to povede i příště:-)
Ha, já věděla, proč to kopíruju… zase se mi to smázlo. Poslední dobou je to nějak často…
I já se přidávám k nadšeným ohlasům na novou realitu. V okamžiku, kdy u Kaulitzů je nevětší problém to, jestli se půjde pouštět Monzun nebo ne, mi k spokojenosti už skoro nic nechybí 🙂
Tom byl roztomilej, když se na Filipa rozčiloval, ovšem pravdou je, že když vás někdo vyruší v nejlepším, je to prostě na zabití 🙂 Ovšem nedá se svítit, Fil těm dvěma hrdličkám musí osvětlit situaci a šoková terapie je v téhle situaci zřejmě nejlepší postup. Alespoň já bych asi zřejmě začala svoje vyprávění jako Filip.
Přemýšlela jsem, jak to vlastně tenkrát Mark navlíkl. Tehdy vlastně využil žalu a zloby Valliina táty, jelikož je ale v téhle realitě Vall naživu, Mark nemá prostředníka. Alespoň prozatím… Uvažovala jsem nad tím, že by ten anonym mohl vlastně poslat klidně sám Mark, ale chápu, že chce být důsledný a nezanechávat stopy. Ovšem věřím, že časem by se stejně našel někdo, kdo by měl zájem kluky zničit a byl by novým ideálním prostředníkem pro Markův plán. V téhle realitě se to zatím ještě díkybohu nestalo, navíc budou kluci o krok napřed, když budou vědět, co všechno by se vlastně mohlo stát (respektive co se stalo) a kdo za tím stojí. Proto jsem nesmírně zvědavá jestli a jak budou kluci tuhle situaci řešit a zdali vyjde můj tajný tip ohledně tohoto, který už jsem kdysi zmiňovala 🙂 Protože přece jenom – byli by tak trochu hloupí, kdyby po tom, co jim Filip řekne, jenom čekali, kdy přijde rána. No uvidíme…
Těším se zase na příště, neděle jsou tak hned příjemnější 😉
Takže napravování minulosti odnesla Hana? No, ráda jsem ji neměla, ale takový konec… je mi jí líto. A samozřejmě i Billa, pro toho její smrt musí být obzvláště těžká. Být v jeho kůži, asi bych si to také kladla za vinu. Ale zase na druhé straně, co my víme, třeba by ji stejně jednoho dne porazila tramvaj. 🙂 Černý humor, to je moje. Chudák Hana. 🙂
Musím se opakovat, Filipův pohled na celou tu změť pohrom je velice osvěžující. Baví mě sledovat děj jeho očima. I když Tomovy postřehy… škoda mluvit, pokaždé se ohromně bavím. 🙂 Z tohoto dílu ovšem vyšel jako vyložený smolař. 🙂 Filipův noční telefonát a Davídkova sádra, chudinka Tomí. 🙂
Ohromně se těším na další díl. Milá Janule, tohle tak ráda píšu, teda myslím to, že se těším. 🙂 Ovšem, jestli nám tam nepřihodíš nějakou tu malou katastrůfku. 🙂
No kurňa ! Já se na to vykašlu .. To mi děláš Janule naschvál ! já už se těším jak jim to všechno povypráví a ono zase prt :D:D:D.
Chudák jejich tatínek ale stejně se v té minule realitě rozešli .. .Jen teď to skončilo trochu jinak :D.
Smála sem se při tom začátku … Jak Tom jedl s Dejvem xD. Oni sou fakt dobrá dvojka :D. A taky sem se smála Tomovi jak je Fíla vyrušil telefonátem :D:D Heh ty jeho hlášky :D.
Strašně mooc se těším na další tejden … Snad to nebude poslední díl téhl krásné povídky.
Ja teda čumím ako to máš vymyslené. Ty si sa dokonca zbavila aj tej Hany 🙂 je mi jej ľúto, ale nie je podstatná 🙂 a teším sa, že konečne počúvajú a snáď si dajú vysvetliť čo sa stalo a budú sa toho Tomovho dopisu držať.
Geniálna poviedka ja skrátka nemôžem odísť len tak spať. Tak ešte jednu 🙂
Já se tady směju ještě teď 😀 😀 Když Filip pořád hony sám na sebe kvůli rozmlácené elektrické skříňce 😀
A napřed jsem byla ráda, že si Hana nakonec jejich otce vzala..protože jsem ji měla ráda. Jasně, chvíli jsem se jí bála, aby kluky neodhalila, ale jinak byla fajn. A ona nakonec umřela. No, je jí škoda!
Ale tak mě taky napadá, že to teď bude pro kluky pěkný šok, když jim bude Filip vyprávět, co všechno se jim dělo. Celou dobu mě vlastně nenapadlo, jaký šok to pro ně bude a že ej to divné, když oni si žijí pěkný pohodový život a najednou dojde Fil s tím, že Vall byla mrtvá, Davídek zase v Bambulce, Bill ženatý..Fuj, vážně bych teď nechtěla být na jejich místě.