autor: Becs
„Do leva. Do leva. Přihraj mi ji sem,“ vřeštěl nadšeně Georg a lehce přijal moji přihrávku. Vraceli jsme se domů z nedaleké hospody a kopali si při tom prázdnou plechovkou od piva.
Večer s klukama probíhal v překvapivě příjemné atmosféře. Přivítali mě mezi sebou jako dávno ztraceného bratra a po nepříjemných počátečních otázkách, kde jsem byl a jak to, že jsem na tak dlouhou dobu zmizel, jsem se začal bavit jako už dlouho ne.
Byl jsem překvapený, kolik věcí mi za pouhý měsíc uteklo. Luke se zasnoubil se svou krásnou přítelkyní, a přestože si z něj kluci dělali srandu, nedokázal v očích potlačit ten zamilovaný lesk. Usmíval se jako měsíček na hnoji, kdykoliv někdo zmínil jeho snoubenku. Když do něj Chris rýpal, že je podpantoflák a už nikdy nezažije spontánní sex, se jen culil a kroutil hlavou.
„Vy ani netušíte,“ odbyl všechny, jako kdyby přišel na něco, co nám nezadaným zůstává skryto. Nemohl jsem si pomoct, abych ho po očku nesledoval a tiše mu ten přitroublý úsměv nezáviděl. Znovu mi před očima probleskl obraz Billovy tváře. Rošťácký úsměv na rtech, které jsem zlíbal tak, až byly červené a napuchlé. Nestihl jsem zastavit povzdech, který opustil mé hrdlo. Luke sedící po mé levici se na mě otočil a povytáhl obočí v nevyřčené otázce. Zakroutil jsem hlavou v odpověď a kamarád měl tolik slušnosti, že se mě na nic nevyptával. Poplácal mě po rameni a řekl: „To bude dobrý.“ Jeho vědoucí poloúsměv mi napověděl, že tuší, co se mi honilo hlavou. O Billovi jsem nikomu z nich nevyprávěl, i když Georg samo sebou nemohl odolat a prásknul, že jsem ojel kluka. Nikdo z nich však netušil, jak mě ten blonďatý ďábel pobláznil. Luke tedy nemohl vědět, na koho myslím, ale chlapa ztrápeného láskou rozhodně dokázal poznat.
Večer příjemně plynul a já jsem si po dlouhé době dovolil pár panáků navíc. Ne, že bych na Billa přestal myslet, jen už to nebylo tak úporné. Když se Georg nabídl, že mě doprovodí domů, ani jsem se moc nebránil, a dokonce jsem přijal i jeho výzvu na mini fotbálek s plechovkou.
„Jóó, góóól,“ hulákal do teplé noci, když proti mně kopnul plechovku. Ta mi proletěla mezi nohama a vletěla až do cesty, kam jsem se za ní rozhodně nechystal, takže jsem poraženě sklopil hlavu a zvedl ruce, jakože se vzdávám.
„Seš slabej,“ popichoval mě kamarád. „Měl bys se sebou začít něco dělat, jinak tě rozdrtím v každé chlapské hře, která na téhle planetě existuje.“
„Jen klídek, ty terminátore,“ neubránil jsem se smíchu, když jsem ho sledoval, jak jako opičák skáče po chodníku a předvádí vítězný taneček. Strčil jsem ruce do kapes a rozešel se trochu rychleji, takže Geo musel trochu popoběhnout, aby se mnou srovnal krok.
„Cos říkal na tu kočku, co mi dala číslo? Pěkný kousek, ne?“ Věděl jsem, že neodolá, a nakonec zabrousí i k tomuto tématu.
„Myslíš tu, co ti dala falešné číslo, aby se tě zbavila po tom, cos do ní půlhodiny hučel?“ rozchechtal jsem se. Dělat si z Georga srandu rozhodně patřilo k mé nejoblíbenější zábavě. Tolikrát mi nahrál na přímou smeč a já bych byl blázen, kdybych toho nevyužil.
„Hele kámo,“ ozval se dotčeně. „Takhle to teda rozhodně nebylo.“
„Byla z tebe úplně znechucená, jen měla tolik slušnosti, že tě prostě rovnou neposlala do prdele.“ Jo, tohle rozhodně stálo za to. Nedokázal jsem potlačit smích, když jsem viděl kamarádův uražený výraz.
„Jak chceš. Já to číslo klidně teď hned vytočím a uvidíš, že mi to zvedne sladká Bianca a ještě ráda se nechá někam pozvat,“ řekl a lovil v kapse kalhot svůj mobil. Zastavili jsme se na rohu ulice a já trpělivě čekal. Georg vytočil číslo a nastavil telefon na hlasitý odposlech. Okamžik bylo slyšet jen šumění větru ve větvích stromů, když ticho prořízl ženský hlas: „Volané číslo neexistuje.“
Výbuch smíchu, který projel mým tělem, mě donutil zlomit se v pase a zapřít se rukama o kolena. I já jsem si udržoval malou naději, že slečna Bianca nakonec zvedne telefon a jen Geovi poskytne nějakou trapnou, ale zcela jasnou výmluvu. To, že si celé číslo vycucala z palce, byla pecka.
„Do prdele,“ zamumlal Georg, zatímco si vkládal mobil zpět do kapsy.
„To nevadí, kámo. Budou jiné holky,“ pokusil jsem se o jakousi útěchu. Bublající smích tomu však ubíral na věrohodnosti.
„Hmm, dík,“ zabručel kamarád. Znovu jsme vykročili do noci a chvilku šli mlčky. Georg se evidentně ztrácel v myšlenkách a rozebíral si v hlavě, kde asi udělal chybu. Trvalo mu pár minut, než si všimnul, že už nejdeme k mému bytu.
„Tome?“ ozval se.
„Hmm?“ zahučel jsem nepřítomně a dál rozhodně kráčel ulicí.
„Neodbočili jsme. Tudy se nejde k tobě,“ zkusil to, ale myslím, že už mu bylo jasné, kam mířím. Myslím, že to věděl, už když jsme odcházeli z hospody, a proto se rozhodl mě doprovodit. Ano, bylo to tak. Nemohl jsem si pomoct, abych do baru nezašel aspoň na chvilku. Moje posedlost mi nedala pokoj ani na jediný večer. Musel jsem se ujistit, že tam není. Jen si to omrknout, jestli se nekrčí na barové židličce a neupíjí ten svůj modrý koktejl, nebo jestli nevrtí svým malým zadečkem uprostřed parketu. Při představě, že by se mi dnes konečně zadařilo, se mi žaludek sevřel nervozitou. Ještě pořád jsem byl naivní. Ještě pořád jsem doufal, že se na mě usměje štěstí.
„No tak. Slíbil jsi mi jeden večer bez té tvé šílenosti,“ přemlouval mě Georg, ale nebyl schopný mě donutit zastavit. Právě naopak. Čím blíž jsme byli, tím víc jsem přidával do kroku. Když jsem zahlédl zelené dveře, skoro jsem běžel a Geo se rozmrzele šoural za mnou.
Vletěl jsem do baru jako velká voda a zběžně se rozhlížel. Bylo už po třetí, takže tu zůstávalo jen velmi málo zákazníků. Bohužel tím pádem bylo přímo do očí bijící, že tady Bill není. Na parketu vrávoral jeden postarší chlápek, který vypadal, že už toho má dneska hodně za sebou. V jednom z boxů seděla nějaká blondýna a tvářila se zdrceně, zatímco k ní kamarádka promlouvala chlácholivým hlasem. Kromě dvou malých hloučků lidí tady nikdo nebyl. Na baru už pak seděli jen dva mladí kluci a upíjeli pivo. Jenny odměřovala alkohol v lahvích, a pak je rovnala do řady na polici.
„Není tu,“ oznámil jsem Georgovi, když mě konečně dohnal.
„Fajn. Chci se napít,“ odbyl mě a zamířil k baru, aniž by na mě počkal. Teď jsem to byl já, kdo se za ním neochotně ploužil a plácl sebou vedle něj na židli. Nevím, co jsem si myslel. Tak dlouho se tu neukázal. Nebyl jediný důvod, proč by tady dneska večer měl být.
„Poslední drink, pánové. Budeme zavírat,“ pronesla svým zpěvavým hlasem Jenny, když se k nám otáčela. „Do prdele, Tome,“ vykřikla, když mě zahlídla. „Do prdele. Carol, je tady Tom.“ Absolutně jsem nechápal, co tenhle její výstup znamená. Odněkud se ozvalo cinkání lahví, pak třesk rozbíjeného skla a následné: „Kurva.“ To už se k nám přidala Carol a ve tváři měla podobně dychtivý výraz jako Jenny.
„V pohodě, holky?“ zeptal jsem se s obavou v hlase. Očividně tady propuklo nějaké hromadné šílenství.
„Tome, on byl tady. Viděly jsme ho,“ začala blekotat Jenny a divoce při tom gestikulovala. „Přišel sem a my s ním mluvily. Ptaly jsme se, jestli to je on, a on řekl, že jo. Že je to on.“
„Ty jí rozumíš?“ otočil se na mě Georg a tvářil se úplně stejně jako já.
„Byl tady Bill,“ objasnila Carol a mně v tu chvíli zatuhla krev v žilách. Jako by se svět na moment přestal otáčet a v jednom úderu srdce mi proběhl před očima celý život.
„Byl tady?“ naladil jsem se s holkama na stejnou vlnu. Div, že jsem nezačal radostí poskakovat.
„Jo, byl tady. Ptaly jsme se, jestli tě zná, a on řekl, že jo. Byl to on. Zcela očividně věděl, že myslíme tebe,“ mlela páté přes deváté Jenny.
„No a co říkal? Řekly jste mu, že ho hledám?“ pálil jsem na ně své otázky. V ten moment se obě zarazily, pohlédly jedna na druhou a pak znovu na mě.
„No mluvte. Před chvilkou vám pusy jen jely.“ Pomalu ale jistě jsem s nimi ztrácel trpělivost. „Nechal tady svoje číslo? Daly jste mu moje? Tak co?“
„No, Tome, víš…“ ujala se slova Carol a já začínal tušit, že je něco špatně. Kdykoliv někdo řekne „víš“, nenásleduje po tom nic pěkného.
„On se netvářil, že by se s tebou chtěl sejít. Vlastně vypadal dost vyděšeně,“ přiznala nakonec.
„Vážně?“ posmutněl jsem. Nechtěl jsem si připustit tuhle variantu.
„Já nevím. Možná jsme to na něj vybalily moc rychle, ale byl dost v šoku. No a pak, než jsme stihly něco říct, tak utekl i s kamarádama pryč.“
„Aha,“ svěsil jsem ramena. Musel na mě být fakt žalostný pohled. A co teď? Tolik jsem se na setkání s ním upínal, a teď když už jsem byl takhle blízko, se to všechno pokazí. On mě nechce vidět. Byl vyděšený.
„A byl to určitě on?“ zkusil to pochybovačným hlasem Georg.
„Oh, já ho vyfotila,“ vyskočila Jenny jako čertík z krabičky a hledala v zástěře telefon. Honem nalistovala na fotku a pak mi přístroj podala. Bez pochyb to byl Bill a tvářil se dost polekaně. Nedokážu si představit, jak to tady mohlo probíhat. Nejdřív na něj vybalí, že ho hledám, a pak mu strčí před obličej mobil a vyblejsknou ho? Není divu, že má na tváři tak překvapený výraz. Pár okamžiků jsem se vpíjel do těch hnědých ustrašených očí, než jsem jí mobil vrátil.
„Je to on.“ Můj hlas mi zněl naprosto cize. Nikdo z přítomných nevěděl, co říct, a tak jsme tam s Geem seděli a trapné ticho se mezi námi rozpínalo jako jedovatý plyn.
„Možná jsme ho fakt jen zaskočily. Určitě přijde, až se mu to rozleží v hlavě,“ zkusila to opatrně Carol.
„Co přesně jste mu řekly?“ obrátil se na holky Georg. Na to, že mě od všeho odrazoval, se teď ptal až moc zapáleně.
„No, nejdřív jsme zjišťovaly, jestli to je teda fakt on. A pak jsme mu řekly o Tomovi. Že ho hledá a že na něj tady každý večer čeká.“ Její vyprávění jsem přerušil zoufalým zaúpěním. To snad ne. Vážně mu řekly, že tady na něj jako blbec každý večer čekám? Musí si myslet, že jsem nějaký blázen. Magor, úchylák, šmírák.
„To už je jedno. Nechte to být,“ přerušil jsem hovor mezi Georgem a Jenny, když se začal dohadovat, co měly udělat jinak.
„Co tím myslíš?“ nakrčila Carol dokonale upravené obočí.
„Je konec,“ pokrčil jsem rameny.
„Tome,“ začala Jenny, ale já ji přerušil.
„Ví, že sem chodím. Ví, že na něj čekám, ale i tak utekl. Očividně to pro něj neznamenalo to, co pro mě.“ Vyslovit tohle všechno pro mě bylo těžší, než jsem čekal. Jako by část mě umřela. Teď už to nebylo o tom, že jsem na něj čekal a on nepřicházel. Tohle už bylo odmítnutí. Byl to pro něj jen šuk. Chtěl si užít a zapomenout. Možná to tak dělal běžně. I když mi nepřipadal jako ten typ, co má zásuny na jednu noc, ale co já jsem mohl vědět? Třeba to spojení, které jsem mezi námi cítil, nebylo nic výjimečného. Bylo tak těžko uvěřitelné, že ty hluboké hnědé oči mohly lhát.
Zvedl jsem se, až židlička hlasitě zavrzala.
„Kam jdeš?“ vyhrkla Jenny. Chtěl jsem jí říct, že jdu skočit pod autobus, ale na morbidní vtípky bylo asi brzo.
„Domů,“ zahučel jsem nepřítomně a vlekl jsem své ztěžklé tělo pryč. Takhle jsem si dnešní večer teda nepředstavoval.
autor: Becs
betaread: J. :o)
Ale nééé, ty mě tak trápíš, zlatíčko. Jako tohle byla jedna z variant, která mě napadla, ale tak nějak jsem doufala, že to takhle nedopadne 🙁
Tom se tam už neukáže, taky kdo by se tam po tomhle fiasku ukazoval, když má pocit, že byl jenom dalším zářezem na posteli 🙁 a Bill, to pako vybobkované, ten si to nejspíš nechá projít hlavou a po půldenním čančáním do baru dorazí a ono h…o h…o zlatá rybko, Tomi už tam přestal chodit… teda, kde ti dva na sebe nakonec narazí?
Ty bobí, jestli se ty dva paka budou míjet až do posledního dílku, tak se seberu a jedu k tobě domů 😛 a nějak tě přesvědčím, že takové týrání, to jim ani nám nemůžeš dělat 😛
ale dílek teda zase špičkovní 🙂
Luki mi ukradla výstižný začátek komentáře – Ale nééééé! 😀
Jestli to znamená, že od teď do toho baru Tom ani nepáchne a naopak tam teď každý večer bude vysedávat Bill, tak mně asi klepne! Myslím, že Georg by se měl spolčit s Jenny a stěma ostatníma holkama, a prostě ty dva dát dohromady, třeba násilím. Bo kdo se má na ně furt koukat…
Ty nás pěkně napínáš kdy už se setkají a Toma mi je moc líto.
Odmitam ti od ted psat cokoli jineho nez "fck" dokud se nepotkaj. A nemysli si, ze se pocita treba jen zahlidnuti nez Bill vrme roha nebo neco. Jsi na me zla a vis ze ja jsem hrozna cita 😀
Jo a trapis i Gea. Zla Becs… 😀
No jo, zase to nemají jednoduchý, to jsem tedy zvědavá, jak se to vyvine….
Chudák Tom… Má zlomené srdiečko. Dúfam, že už ho dlho trápiť nebudeš…
Teraz som strašne zvedavá ako a kde sa stretnú:) Veľmi pekne ďakujem za kapitolu.
Bože, mně je Toma tak ohromně moc líto! Celou dobu se na něco upínal, tolik v to věřil a teď zjistí, že šance, že ještě potká Billa a zkusí s ním jít na rande, je téměř nulová. Je mi to tak moc líto!!!
Nějak doufám, že se to Billovi rozloží hlavou a bude chtít Toma znova vidět a zkusit zjistit, proč na něj tak čekal. Ačkoli si nemyslím, že by tam Tom teď chodil vysedávat každý den. Jak jen tohle bude pokračovat?! 🙁