autor: Elis
Musím říct, že jsem se zachoval pěkně hnusně. Ale já za to opravdu nemohl! Byl to… reflex. Co byste udělali, kdybyste byli na mým místě? Co byste udělali, kdyby vás políbil vlastní brácha? Polibek mu oplatili? Blbost!
Prostě jsem udělal, co jsem udělal. To, co jsem musel – Odtáhl jsem se od něj s nevěřícným výrazem v očích.
Kdybych teď řekl, že mi srdce bilo jako splašené, tak by to byl nejspíš ten stav před tím, v kterým se ocitalo teď. Možná jako v mixéru… ne. Blbá představa. Hmm… Asi jako kdyby skákalo bungee jumping z vysokánskýho mrakodrapu, povolilo mu lano a mělo se rozplácnout někde desítky metrů pod ním na vedrem rozškvařené vozovce. Hezká představa, nemyslíte? Ale zpátky k tomu, co se vlastně stalo. To, kvůli čemu jsem tu sáhodlouze popisoval události mýho srdce. Udělal jsem jednu z dalších obrovitánských chyb.
Myslel jsem na své srdce, ale ne na srdce někoho dalšího. Na srdce, jež se v tuhle chvíli roztříštilo na milion malinkatých kousíčků, které rozfoukal vítr do všech stran.
Billův výraz obrovského zklamání, utrpení se mi vpaloval do kůže.
„Bille…“ začal jsem, ovšem bratr mě přerušil.
„T-tome. Já-já… myslel, že ty…“ Dál už nic neřekl. Beze slova si z kapsy stále ležícího chlapa vytáhl klíče, odemkl si jimi pouta a rozběhl se ven.
„Bille!“ zavolal jsem na něj. Neozval se mi, a tak jsem se, stejně jako před chvílí on, osvobodil a vyběhl za ním.
Proč jsem to zase musel takhle zvorat? Proč? Proč mě, Bože, tak nenávidíš? Co jsem ti udělal? Vždycky. Vždycky se rozhodnu špatně. Vždycky udělám nějakou blbost! Vždycky všechno pokazím!
Seděl venku na trávě. Hlavu v dlaních.
„Bille, já…“
„Spoutej toho chlapa. Musíme vypadnout.“ Zahuhlal do dlaní.
„Ale…“
„Tak sakra dělej, co ti říkám!“ Zvedl hlavu a podíval se na mě. Oči se mu leskly rozhořčením, smutkem, bolestí. Po tvářích stékaly proudy slz…
Dlouze mi hleděl do očí, stejně jako já jemu. Bolelo mě to. Tak strašně mě bolelo, když jsem ho takhle viděl. Nevěděl jsem, co říct. Nevěděl jsem, co udělat, abych ho ještě víc neranil. A tak jsem ho prostě poslechl. Odběhl jsem zpátky dovnitř a nechal ho sklíčeného venku, aby si mohl uspořádat myšlenky. Stejně jako já.
Nebylo to pro nás dobrý. Vlastně to vůbec nebylo dobrý. Byly dvě hodiny a pět minut odpoledne (alespoň na hodinkách toho chlapa). Pro jistotu jsem ho připoutal za ruce k nějaké staré rouře. Na stole jsem našel plán rozsáhlé budovy. Na jednom z mnoha papírů byly napsány chemické vzorce, na dalším neznámé telefonní číslo, dále postup předání s časem 20:00.
Měli bychom si pořádně máknout. Musíme vypadnout dřív, než se vrátí ostatní, a včas říct o všem policii. Jo, správně… Policii! Ať konečně jednou ukáže, co umí.
Jak plán, tak i zbylé papíry jsem narychlo složil a strčil do kapsy. Škoda, že jim nefunguje ten mobil. To už jsem ale vyběhl ven a zakřičel na Billa, ať běží za mnou. Měl jsem takovej pocit, že se zbytek únosců každou chvíli vrátí…
Brácha, ještě pořád se zarudlýma očima, ihned vystartoval. V těsným závěsu s ním jsem utíkal po jedné z vyježděných stop od auta skrz les.
Cítil jsem na krku Billův horký dech. Ještě jsem zrychlil.
„Stačíš?“ Křikl jsem za sebe.
„Hm.“ Houkl brácha v souhlas.
Naše kroky jako by duněly a rozléhaly se celým krajem. Stromy kolem nás se míhaly.
„Aaaaaa!“ Projel mnou Billův výkřik. Prudce jsem zabrzdil a otočil jsem se. Seděl na zemi. Znovu zaúpěl bolestí a chytil se za teď už nateklý kotník.
Vzápětí se ozval známý hukot motoru….
autor: Elis
betaread: Janule
Woe to je napínaví jak malý gatě xDxD honem dál xD… Je to moc povedený 🙂 ostatněš jako vždy žeo 🙂
honem dál, kdo má tohleto vydržet takhle to utnout 😀
Tak toto nemyslíš vážne…Toto nie!!
Nechytnú ich teraz už nie keď sú tak ďaleko…ale možno by bolo lepšie keby si to vyriešili…všetko…
Hlavně ať je nechytí..! Prosííím…!
a dopr** rychle utíkejte!!!
pitomej kotník…