autor: Rachel
Tomovy oči pomalu zamrkaly a Tom mírně pootevřel svá ústa překvapením. Nejistě přešlápnul na svém místě, stiskl ve své potící se dlani kliku domovních dveří… a znova vzhlédnul k čokoládově hnědým očím, které se na něj upíraly. Oplatil jim pohled svých očí a nato jej upřel na osobu stojící mezi dveřmi.
Očekával dívku či postarší paní… jaké však bylo jeho překvapení, když jeho oči spatřily vysokou štíhlou postavu černovlasého mladíka s velkým kufrem po jeho boku. Jen překvapeně zamrkal a znova na něj upřel svůj pohled. V prvním okamžiku měl dojem, že se skutečně jedná o dívku… stačil však jen jediný pozorný pohled a on poznal v mladíkově, až velmi jemné a dívčí tváři, i chlapecké rysy. Jeho účes, tvář i neobvyklý outfit o něm leccos vypovídaly.
„Dobrý den, omlouvám se, že jdu pozdě, ale ve městě byla velká zácpa,“ mladíkův hlas protrhl až hrobové ticho mezi nimi a chlapec opět vzhlédnul k těm zvláštním, oříškovým očím, které se na něj upíraly, zatímco v mysli jejich majitele se honila jedna myšlenka za druhou. Znova nervózně přešlápnul na místě a snažil se vyhnat ten zmatek ze své mysli. Buď to byla skutečnost… nebo jen nějaký omyl.
„Ehm… já… očekával jsem někoho z agentury, se kterou jsem se domlouval a…,“ Tomův hlas se zlomil v půli věty a Tom znova vzhlédnul k očím černovlasého chlapce před sebou. Stále ještě celé téhle situaci úplně nerozuměl… na rozdíl od mladíka, který jen přešlápl mezi domovními dveřmi a omluvně upřel na Toma před sebou svůj pohled. Moc dobře věděl, co má na mysli… a právě to mu chtěl v několika následujících minutách vysvětlit. Důvod, proč sem vlastně přišel právě on.
„Omlouvám se, j-já… Vím, že jste očekávali někoho jiného, ale… bohužel nastaly komplikace a agentura vybrala na místo mé kolegyně mě, abych ji v její práci zastoupil. Mimochodem, jmenuji se Bill. Bill Trümper,“ dodal černovlasý chlapec a přes jeho rty přelétnul slabý úsměv, když nesměle vztáhnul svou hubenou štíhlou ruku k té opálené, která stále ještě svírala kliku domovních dveří. Její majitel jen párkrát zamrkal a tiše vydechl. Konečně už celé této situaci začínal rozumět… a byl si pevně jistý, že tohle není jen omyl. Veškerá nervozita a strach několika posledních hodin z něj nadobro opadl, když úlevně vydechl a s úsměvem vztáhnul svou dlaň k té bílé se štíhlými prsty.
„Já jsem Tom. Tom Kaulitz,“ slabě se pousmál a cítil, jak černovlasý chlapec stiskl jeho ruku v té své.
„Těší mě,“ odvětil zdvořile a vůbec poprvé oplatil tomu zvláštnímu mladíkovi s černými copánky, širokým úsměvem na rtech a XXL oblečením svůj úsměv. Viděl, jak Tom popošel o pár krůčků dál, k malé osůbce, jejíž oči se na něj v několika posledních minutách upíraly. Párkrát zamrkal… a setkal se se dvěma nádherně modrými studánkami, které k němu znova vzhlédly.
„A tohle je moje dcera Hailie,“ Tomovy rty se znova zvlnily do úsměvu a Tom dlaní přejel po Hailiiných vlasech. Věděl, že nesmí zapomenout na to, kvůli čemu se k tomuhle celému odhodlal… a právě proto teď upřel pohled svých očí na svou malou Hailii, jejíž dětská dlaň se teď ocitla v té Billově.
„Těší mě, malá princezno,“ odvětil rozzářeně a obdařil děvčátko svým širokým úsměvem. Miloval dětskou roztomilost… a právě ta z malé Hailie přímo čišela.
„Mě také… ehm… mladý muži,“ odpověděla zdvořile a asi už posté přeletěla vysokého chlapce svým zvědavým pohledem, dívajíc se, jak se po jejím oslovení jeho rty opět zvlnily do úsměvu – stejně, jako Tomovy, když se jejich majitel zadíval na svou dcerku před sebou.
Pomalu přešlápl na místě a nato pohledem přeletěl po svých hodinkách na levém zápěstí. První seznamování už měli za sebou, přeci jen však Tomovi přišlo trošku nevhodné stát na chodbě… zvláště vzhledem k tomu, proč sem Bill vlastně přišel.
„No… tak pojďte dál, Bille, nebudeme tu stát na chodbě,“ pousmál se a na chlapcův souhlas mu podržel domovní dveře, zavírajíc je za ním. Viděl, jak si odložil svůj kufr bokem a nato pomalými krůčky zamířil k nedaleké kuchyni, kam mu Tom ukázal cestu.
Pomalu otočil klíčem v zámku, otočil se a až teď si opravdu pozorně prohlédl chlapce před sebou, jehož kroky směřovaly dál do domu, až do dalších dveří, vedoucích do kuchyně. Už jen jediný pohled, pouhé zamrkání na něj, naznačovalo, že se černovlasý mladík ani v nejmenším nepodobá svým vrstevníkům. Tenhle kluk byl něčím zvláštní… a Tom to poznal už v první chvíli, v prvním okamžiku, kdy se zadíval do jeho hlubokých, mandlově hnědých očí, zvýrazněných řasenkou a černými stíny. Z tohoto člověka vyzařovalo něco zvláštního, něco, s čím se až dosud ještě u nikoho nesetkal. Možná to bylo tím, jak se už od prvního okamžiku choval a jak mluvil, Toma však mnohem víc než cokoli jiného zaujal jeho vzhled.
Ještě nikdy neviděl nikoho, kdo by se oblékal tak zvláštně, avšak přitom tak elegantně, jako právě ten černovlasý chlapec před ním. Černá, kožená bundička mírně poodhalovala jeho štíhlé boky, když kráčel ztichlou chodbou, a perfektně ladila s černými botami na nízkém podpatku. Jeho nohy, obepnuté v perfektních šedých kalhotách, směřovaly po malých krůčcích dál a dál… až se zastavily a jejich majitel se zadíval na velký obraz po své levé ruce. Jeho účes už jen z boku působil Tomovým očím neobvykle, avšak velmi propracovaně. Uhlově černé vlasy byly pečlivě vyfoukány do vrchu a spolu vytvářely na mladíkově hlavě velký mohawk. Jen několika málo pramínkům bylo dovoleno spadat do chlapcovy tváře a dotvářet tak celý jeho účes i outfit, po kterém teď přejížděl Tomův pohled.
Na okamžik se jeho majitel soustředil pouze na něj… když mu však černovlasý chlapec zmizel z očí a z myšlenek jej vytrhlo Hailiino volání, párkrát zamrkal a nato zamířil ke kuchyňskému pultu.
„Děkuji moc,“ přes Billovy rty přelétnul děkovný úsměv a Bill si pomalu přisunul sklenici džusu blíž k sobě. Jeho oči neustále těkaly po více než moderně zařízené kuchyni, propojené s obývacím pokojem… až spočinuly na mladíkově tváři a tváři malého děvčátka, jejíž oči se na Billa stále zvědavě upíraly. Pousmál se, nato však mírně sklopil svůj pohled a na okamžik se zadíval do desky stolu.
„Omlouvám se ještě jednou za tuto vzniklou situaci, ale bohužel nebylo v silách agentury jí zabránit. Paní Schneiderová, která k Vám měla nastoupit, měla v poslední době velké osobní i zdravotní problémy, a proto agentura pro toto místo vybrala mě. Nikoho jiného k vám poslat nemohla, všichni už měli své místo a svou práci… kromě mě,“ Billovy rty se o sebe jen nepatrně otřely a Bill trošku nesměle vzhlédnul k těm oříškovým očím, jejichž pohled na sobě stále cítil. Za vzniklou situaci sice nemohl, stále měl však potřebu se omlouvat. A právě to bylo to, co bylo podle Toma úplně zbytečné.
„Ne, to ne, nemusíš se omlouvat, Bille, to vůbec nevadí. Mimochodem, nevadí, že ti tykám?“ prohodil tázavě, odpovědí mu však během vteřiny byl úsměv a rázné zavrtění hlavou.
„Ne, to je v pořádku,“ Billovy rty se pousmály a Bill si poposedl na pohodlné, kožené židli. Moc dobře věděl, co teď přijde… a to jej činilo přeci jen trošku nervózním. Stejně jako Toma vedle něj, který svými prsty přejel po orosené sklenici a zhluboka se nadechl. I on cítil, jak jej ovládá nervozita, přesto to však nechtěl déle protahovat. Chtěl mít nějaké informace o nové součásti jejich neúplné rodiny… alespoň pro začátek.
„Bille, já… nebudu to dlouho protahovat a asi půjdu rovnou k věci. Chtěl jsem se tě zeptat na pár věcí, mám pár otázek, na které bych chtěl znát odpověď,“ začal opatrně, a když mu bylo odpovědí souhlasné pokývání hlavou, zhluboka se nadechl.
„Chtěl jsem se tě zeptat, jestli… jestli už jsi v tomto směru někdy pracoval a zda-li máš nějaké zkušenosti,“ vyslovil svou první otázku a tázavě vzhlédl k čokoládovým očím, které se na něj upíraly. Párkrát zamrkaly a jejich majitel souhlasně pokýval hlavou.
„Ano, mám několik zkušeností. Děti jsem měl vždycky rád a táhlo mě to k nim, proto jsem se rozhodl v tomto směru pracovat. Nejdřív jsem jen občas hlídával děti po telefonické domluvě s jejich rodiči, po škole jsem si ale našel práci v jednom dětském domově kousek od Berlína. Pracoval jsem tam čtyři roky, nabral zkušenosti s dětmi a byla to velmi dobrá práce, pak jsem se ale rozhodl pro změnu. Proto jsem se před dvěma týdny přihlásil do agentury a čekal, až mi dají vědět o dobré pracovní nabídce. Za pár dní mi opravdu zavolali a nabídli mi práci paní Schneiderové,“ odpověděl Bill popravdě a pevně si pod stolem stisknul mírně roztřesené ruce. Byl nervózní, přeci jen však i zvědavý, jak jeho přijímací pohovor dopadne.
„Aha, tak… to by možná mohlo stačit,“ odvětil Tom, přeci jen si však ještě nebyl úplně jistý. Červíček pochybností v něm stále hlodal… a on chtěl vědět na čem je.
„Víš, Bille, jde mi hlavně o Hailii. Moje práce je na vyšší úrovni a kvůli pracovnímu vytížení se s ní někdy i celý den nevidím, protože kolikrát se z práce vracím až večer. A právě proto bych potřeboval někoho, kdo by s ní mohl být pořád a nepřetržitě, kdykoli to bude potřeba. Hailii bude teprve sedm, potřebuje dohled, kontrolu a pomoc, zvláště teď v první třídě. Přichystat snídani, zavést ji ráno do školy a odpoledne ji vyzvednout, nebo i později, pokud bude mít nějaké kroužky, dohlédnout na ni při učení, zabavit ji ve volném čase a mít za ni plnou zodpovědnost – to všechno bych si od tebe přál. Nevím ale, zda-li bys byl ochoten na tyto podmínky přistoupit a splnit mé přání a požadavky,“ dodal a tázavě se zadíval do Billovy tváře, odpověď však byla mnohem lepší, než jakou ji očekával a na pár vteřin mu dokonale vyrazila dech.
„Proč bych neměl být ochoten na ně přistoupit? Tato práce mě bavila a baví odjakživa, a pokud bych ji opravdu mohl dělat, byla by spokojenost jak na vaší, tak i na mé straně,“ přes Billovy rty přelétnul úsměv a Bill souhlasně pokýval hlavou. V tomto neviděl žádný problém, nebylo tu nic, co by se mu nelíbilo a s čím by nesouhlasil. Pomalu vzhlédnul k Tomově tváři, ve které se zračil neskrývaný úžas a překvapení.
„T-ty… t-ty bys o tuhle práci opravdu stál, Bille? Nebude tě to obtěžovat?“ zeptal se stále ještě nevěřícně, přesto však věděl, že tahle otázka byla úplně zbytečná. Billova následující odpověď jej v tom jen utvrdila.
„Samozřejmě, že nebude. Miluju děti, a pokud bude Hailie chtít, můžeme být spolu i dobří kamarádi. Klidně jí budu pomáhat s úkoly, hrát si s ní a i po škole kupovat zmrzlinu v cukrárně, pokud si to bude přát. Nastoupit bych mohl bez problémů už zítra ráno, v pondělí. Záleží jen na vás, jak se rozhodnete,“ dodal a tázavě vzhlédnul k Tomovým očím, které se na něj upřely a jejich majitel si jen váhavě skousl spodní ret se dvěma kovovými kuličkami, v duchu přemýšlejíc nad svým rozhodnutím.
„Nabídka je to lákavá a vůbec nezní špatně, takhle jsem si to představoval a takhle by se mi to i líbilo,“ přemýšlel nahlas, nato však vedle sebe uslyšel tichou odpověď.
„Tak v tom případě tedy nikde není problém,“ šeptl Bill tiše a viděl, jak k němu Tom vzhlédnul. Už už se nadechoval, málem by se i rozhodl… stačil však jen jediný pohled po své levici a on v duchu sám sebe fackoval. Málem zapomněl na to nejdůležitější… a právě proto se teď rozhodl to napravit.
„Ne tak docela. Nejdřív se musím poradit se svou dcerkou,“ odvětil a pokusil se si v hlavě urovnat všechny své myšlenky. Věděl, že to hlavní, nejdůležitější rozhodnutí závisí na jeho malé dcerce… a právě proto se teď otočil k Hailii a zadíval se do jejích pomněnkově modrých očí.
„Hailie…“
„Tati, ber to!“ Hailiiny oči vzhlédly k těm Tomovým a Hailie se zářivě usmála, vzhlížejíc ke svému tatínkovi s nadějí i očekáváním ve svých studánkách. Její rozhodnutí bylo jasné, nepotřebovala o ničem přemýšlet – stejně jako Tom, jehož rty se teď zvlnily do úsměvu.
Ani on už nemusel nad ničím přemýšlet a dlouze se rozhodovat. Veškeré myšlenky i pochybnosti jej opustily v jediném okamžiku, kdy se zadíval do Hailiiných nadšených očí, v jediné vteřině, kdy se k jeho uším dolinul ten nádherně zvonivý, dětský hlas, který tolik miloval… a on už znal svou konečnou odpověď.
„Tak… v tom případě mi nezbývá nic jiného, než s mou malou princeznou souhlasit,“ šeptl s tajemným úsměvem, který se však rozšířil během jediného zlomku vteřiny, kdy ucítil kolem svého krku dvě dětské paže a na tvář mu přilétla ta nejsladší dětská pusa.
„Jupííí!!! Děkuju, tatínku, děkuju, děkuju, děkuju,“ Hailiin smích se roznesl celým domem jako cinkot tisíce zvonečků a Hailie šťastně objala svého tatínka kolem krku. Nic víc už si nemohla přát.
„Tak dobře, dobře. A víte co? Já teď zavolám do té nejlepší pizzerie v Berlíně, objednám nám večeři… a ty, Hailie, teď půjdeš s Billem a ukážeš mu náš dům a jeho pokoj. Už je připravený,“ otočil se na Billa a oplatil mu jeho úsměv, kterým Bill obdařil jeho a následně i Hailii, která v mžiku slezla z Tomova klína a šťastně vložila svou dětskou dlaň do té jeho, vedouc jej k začátku jejich velké prohlídky.
„Doufám, že se ti u nás bude líbit, a že budeš spokojený stejně jako my, Bille,“ Tomovy rty se zvlnily do úsměvu a Tom vstal ze své židle od příjemně vonící večeře, aby mohl vzít sklenici vína do svých prstů.
„Tak… na nás. Na začátek naší spolupráce,“ dodal o něco slavnostnějším tónem svého hlasu a jeho sklenice se setkala s tou Billovou v lehkém cinknutí. Zadíval se do Billových očí, plných zvláštních odlesků a přes jeho rty přelétnul úsměv, dokud je nesmočil v lahodném, nazlátlém víně – stejně, jako černovlasý chlapec naproti němu.
Oba věděli, že nová éra jejich životů právě začíná, oba věděli, že vykročili vstříc novým cestám… jejich směr a cíl byl však ukryt v budoucnosti a svěřen do rukou neznámého osudu, zahaleného závojem sladkého tajemství.
autor: Rachel
betaread: Janule
Ahojky Rachel.Ráda tohle čtu. Tvoje povídka mě tahá na nápady další povídek, který pak prodávám. Určitě pokračuj. Vždy mám úsměv na tváři a vždy žiju jenom tím okamžikem v povídce. Chci další díl a to okamžitě. Jinak nebudu moct spát.
Nééééé,to jsi mu musela dávat na hlavu ten přišerný kokrhel??!!Doufám,že bude Hailii hodně zlobivá a svoji novou chůvu,až bude spát,opižlá nůžkama xD!!Ale ani ten kokrhel nemění nic na tom,že tuhle povídku už teď miluju,a hrozně se těším na další díly,a přeju si,ať je jich aspoň tak šedesát ♥!!
Prej Tati, bero ho! xDDD
Ta je dobrá xD
Já být Tomem tak ho nevemu xDD Přece ten jeho vzhled xD Je moc mladej, navíc kluk… bych si spíš myslela že je to uchyl xDD Bála bych se o to dítě xD
Jsem takhle musela čekat !!!! Pche! xD Jako těším se zase na další… kdy přelétne jiskrááá xD
žjůůů^^ úžasné!!! rychle dál,tohle je dokonaléé ♥♥
si představuju Billa s tím kokrhelem jako chůvu XD páni to by byl obrázek XD rychle dál 😀 ať vím co se tam děje 😀
Oh, malá Haile je opravdu roztomilá. Jak bych to převedla do angličtiny – So cute! :o) Myslím, že tahle povídka se mi už po druhém dílku dostává "pod kůži". Což je, myslím, jedině dobře. Těším se, až se tu objeví příští díl. A jsem velmi zvědavá na to, zda je Haili malý andílek nebo malá čertice…
zvláštní to obrázek Bill jako chůva s mohawk no nwm nwm jako kdyby měla mít moje chůva pankáče tak bych se asi dlouho rozhodovala jeslti jí vzít 😀
No krásne…a cítim že to bude ešte veľmi zaujímavé…
Děkuju vám moc za komentáře, holky, budu se snažit vás nezklamat:-D♥ No, Bill jako chůva… to se nechte překvapit. Doufám, že se vám to bude líbit, budu se snažit.
Ještě jednou moc díky xD
Vaše R. xD
no na tohle sem teda zvědavá…x)
Kto by Billa nechcel 🙂 ten musí očariť každého. A teší ma, že ho malá prijala tak krásne. Prekvapilo ma, že jeho vlásky sú práve z obdobia mohawk, mne sa s tým účesom strašne páči, ale chůvičku by som si predstavila skôr s dlhými vláskami.