autor: B-kay
„Ještě pořád jsi tady,“ z přemýšlení jej vytrhl kouzelně měkký hlas. Vůbec si neuvědomil, že už několik minut seděl na verandě před jejich domem, a zoufalou tvář ukrýval do dlaní. Nechtěl, aby jej Bill takhle viděl. Vlastně vůbec nedoufal, že by za ním ještě přišel.
Ve tváři mírně překvapený zvedl hlavu k příchozímu chlapci, zadíval se na něj svýma hlubokýma očima a všiml si, jak se Bill klidně tiskl do teplé mikiny, kterou na sobě ještě před chvilkou neměl. Bledá tvář mu přímo zářila ve svitu měsíce. V tu chvíli mu jeho viditelná křehkost a krása na malou chvilku zabránila promluvit.
„Myslel jsem, že už nepřijdeš,“ zašeptal nesmělým hlasem. Posunul se, aby si Bill mohl sednout vedle něj, tak jako před chvílí, Bill však zůstával stát.
„Byla mi zima,“ odpověděl jednoduše. Nelhal, ale také mu neřekl celou pravdu.
Chtěl si jít lehnout, ale když uviděl ve své posteli spokojeně spícího Sama, uvědomil si, že dnes nebude potřebovat pohádku. Ospalý nebyl, a proto si jenom vzal teplý svetr a vrátil se zpátky. Netušil, že jej tam ještě najde. Chtěl jenom chvilku o samotě popřemýšlet. Nic víc. Když jej však spatřil, srdce mu v hrudi poskočilo zvláštní rychlostí. Cítil se znovu jako před chvilkou. Vlastně se takhle cítil pokaždé, když Toma potkal. Pokaždé, když se mu zadíval do tváře a mohl slyšet jeho hlas.
„Nějak se mi nechce jít domů,“ Tom se zadíval do vzduchoprázdna před sebou, vzápětí však smutně sklonil tvář. Chtěl nějak navázat konverzaci, tohle však nebyla nejlepší věc, kterou mohl říct. Billa to však zaujalo. Chtěl se o něm dozvědět víc. Když se nad tím zamyslel, nevěděl o něm vůbec nic. Považoval jej za stejně nevychovaného a povrchního, jako byli i ostatní kluci jeho sestry.
„Proč?“ zeptal se tiše. Nechtěl, aby to působilo tak, že se moc vyptává, nebo že je příliš zvědavý. Když si byl jistý, že se na něj Tom nedívá, zhluboka se nadechl a posadil se vedle něj…
Chvilku se díval stejným směrem, jakým hleděl i Tom, poté však pomalu obrátil tvář a zadíval se do té jeho. Trošku jej překvapil výraz Tomovy tváře. Byl smutný, rty měl trpce skousnuté a téměř prázdnýma očima hleděl před sebe.
„Bydlím s tátou,“ začal po chvilce tiše. „Ale moc nám to nefunguje,“ přiznal a obrátil se na Billa. „Myslím, že ten pocit znáš,“ jejich pohledy se setkaly.
„Znám,“ přikývl a víc se k mluvení neměl.
Nikdy nebyl příliš výřečný, raději poslouchal. A když poslouchal Toma, moc se mu to líbilo. Zvuk jeho hlasu jej zvláštně uklidňoval. Cítil se s ním opravdu hezky, jako už dlouho s nikým ne.
„Můj táta vydělává hodně peněz. Je úspěšným podnikatelem a všichni si myslí, že půjdu v jeho šlépějích. Stačí, když odněkud uslyšíš příjmení Kaulitz, a už tušíš, že jeho dítě, bude hezky rozmazlené kvítko.“ Billovi se stáhl žaludek. Kdysi si to o něm opravdu myslel. Když se na to však díval teď, styděl se za to, že jej zaškatulkoval dřív, než jej stihl skutečně poznat. Možná se v něm spletl.
„Že sis to myslel i ty?“ Tom se na něj šibalsky usmál. I kdyby Bill přikývl, nedokázal by se na něj zlobit. Bill si skousl rty, potlačil nutkání začervenat se a poraženě svěsil ramena.
„Ze začátku možná,“ přiznal po chvilce. Myslel, že to Tomovi jako odpověď postačí, ale Tom se celým svým tělem otočil k němu a zkoumavě se mu zadíval do tváře. Tenhle pohled u něj Bill neznal. Cítil se hloupě.
Bál se zvednout tvář k jeho očím. Bál se, že by se mu začal vysmívat tak, jako i ti ostatní. „A co se změnilo?“ tmavé mraky nad nima se hrozivě přibližovaly. Sem tam dokonce dopadla na zem drobná kapka deště, oni to však nevnímali.
„To nevím,“ Bill v sobě sesbíral všechnu odvahu a opět se na něj podíval.
„Bojíš se mě?“ Ve chvíli, kdy Bill opět sklonil tvář, Tom neudržel na jazyku otázku, která jej už dlouho trápila.
„Ne,“ zněla jednoduchá odpověď.
„Tak proč se mi pořád vyhýbáš?“
Billovi se nelíbilo, jakým směrem se jejich rozhovor zvrtl. Utéct by však bylo až příliš zbabělé.
„Jsi kluk Chantelle,“ bylo to to jediné, co jej v tu chvíli napadlo. A co mu měl říct? Že se na něj odmítá dívat proto, že by se zbláznil? Že by mu prasklo unavené srdce z rychlosti, kterou by v něm Tomův pohled vyvolal? Nebo že mu přijde naprosto nádherný a bojí se, že by se v něm jenom zbytečně zklamal?
„Ale nejsem její majetek. Chantelle se někdy chová jako můj táta,“ zatímco se Bill nedíval, využil chvilku a opatrně se přisunul blíž.
„Tak proč s ní jsi?“ Bill si samozřejmě jeho přisunutí všiml, ale překvapivě neudělal nic. Nebál se jej. Neměl strach, že by mu mohl ublížit. Zahleděl se mu do očí, které náhle působily přímo zoufale.
„To kvůli tobě,“ znělo Tomovi v hlavě, přesto to nevyslovil nahlas. Místo toho jenom pokrčil ramenem a chabě se na něj pousmál.
Na tvář mu dopadla první kapka deště. Byl natolik nervózní, že jej ledová kapka příjemně překvapila. „Chantelle mi nabídla společné bydlení,“ promluvil opět po chvíli a pohledem zabloudil k Billovi, který smutně stiskl víčka. Bylo mu jasné, co se stane. Přišel by tím o svého synovce i o možnost sblížit se s Tomem. „Chtěla, abych se přistěhoval k vám,“ trpké stisknutí Billových víček najednou povolilo. Vystřídalo jej překvapené pootevření rtů a tichý vzdech.
„To bys bydlel tady? Tady s náma?“ vůbec si neuvědomovali, že se pomalu blíží bouřka. Mnohem větší a mocnější bouřka se totiž odehrávala uvnitř obou.
„Ano. Od táty mám nějaké peníze. Pomohl bych vám s placením účtů. Nemusel bys tak tvrdě dřít, mohli by z nás být třeba přátelé,“ Tom by v tu chvíli řekl cokoliv, jenom aby Billa nějak obměkčil.
„My ale nepotřebujeme žádné peníze. Nechci, abys nám platil účty! Nechci… abys tady bydlel,“ řekl potichu a v tu chvíli si připadal, jako ten největší hlupák pod sluncem.
Lhal. Lhal jako ještě nikdy předtím. Tom mu nabízel něco, v co nikdy ani nedoufal. Chtěl mu pomoct. Chtěl pomoct jemu a jeho mamce, aby nepřišli o dům. Zachoval se mnohem šlechetněji než Chantelle. A on jej přesto tak surově odmítl.
Pohled na Tomovu zničenou tvář jej bolel mnohem víc než rány, které mu daroval jeho vlastní život.
„Popřemýšlej o tom,“ zkusil to Tom ještě jednou. Bezvýsledně.
Bill s trpce semknutými rty a pevným pohledem zavrtěl hlavou. Nesnesl by, kdyby se měli potkávat na chodbě. Kdyby spolu snídali a večeřeli. Kdyby je dělila jedna jediná stěna. Tak málo, a zároveň moc.
Tomovi nezůstávalo nic jiného, než přijmout skutečnost, že Bill o jeho pomoc a zřejmě ani přítomnost nestojí. Přikývl. Byl rozhodnutý smířit se s tím, přesto odhodlaný bojovat dál. Když kolem něj procházel, na malou chvilku se dotkl jeho studené dlaně, na které přistávaly desítky kapek. Oba pokorně mokli v dešti. Tom sledoval něžné rysy Billova obličeje. Bledou kůži, po které stékal déšť, neskutečně zářivé oči, růžové rty a podmanivou vůni. Všiml si však i bolesti a trápení, které se v jeho očích ukrývalo. Cítil, jak jsou konečky jeho prstů sedřené od nekonečné práce. V tu chvíli dokázal Chantelle nenávidět.
„Dobrou noc,“ rty krátce přitiskl na Billovy líce a dřív, než Bill stihl jakkoliv zareagovat, odcházel pryč…
autor: B-kay
betaread: Janule
Jak já tohle miluju ♥♥♥!!!!Nádherný díl,jak se tomu Bill brání,a zároveň si nic jiného nepřeje..
ať si nechá pomoct!! x(
Tome, Tome. Bill o tebe nestojí jako o spolubydlícího a kamaráda a už vůbec ne, jako kluka svojí ségry. Nabídni mu svoje srdce a přijme tě s otevřenou náručí. 😉
moc hezké. a ta pusa na konec, juj. Moc se mi to líbí. Doufám že ta povídka bude hooodně dlouhá
Bože to je nádherné!!!
Dúfam že s nimi bude Tom bývať a tak sa zblížia…je to prekrásne…
no doufam že to Tom nevzdá a budou s Billem, ale tam se určitě ještě něco semele 😉 xD
Krása.. začíná se nám to rýsovat.. 🙂 těším se na zbližování, to jsou vždycky moje nejoblíbenější části.. Bill je tak hrozně nejistej..
Těším se na pokráčko :))