autor: MußiQ-May
Bill
„Tomí, to jsme nemohli jít někam jinam? Třeba do restaurace?“ Kňourám už asi po šesté.
„Tobě se tady nelíbí? Taková romantika je tady.“ Ušklíbl se.
„Tome, já jsem chtěl opravdovou romantiku, a ne sedět s hambáčem v ruce v mekáči!“ Zvedl jsem obočí, a smutně na něj koukl.
„No ták.“ Přisunul ke mně tácek s jídlem. Chvíli jsem to jídlo hypnotizoval očima, ale potom jsem se podíval na Toma, jak přede mnou sedí, a cpe se hambáčem, a natáhl jsem se po hranolkách.
„No, a co kdybychom si zašli na nákup, Tomí?“ Začal jsem konverzaci, a strčil jsem si dvě hranolky do pusy.
„Už zase? Máme už plnej byt těch tvých nesmyslů!“
„Narážíš na tu mou žirafku?“
„Žirafku? Vždyť je větší než já! A do šířky taky!“
„Tse… Tak promiň, ale za těch sedm let je spousta nových věcí, všechno ještě neznám.
„Jo, jako ten lubrikant včera večer, že?“
„Já to opravdu nevěděl!“
„No jistě, hlavně že předchozí dva dny jsi to věděl.“
„Jsem zapomněl.“
„Ale Bille! Nemusíš se za to stydět!“
„Za co jako?“
„Seš úzkej, lásko!“
„Úzkej?“
„Jo, úzkej.“
„Ne, to nejsem!“
„Hele, si pamatuju, když jsme to zkoušeli s kondomem, jak si ječel, když jsem se do tebe pokoušel dostat. Nejen to, že seš úzkej. Prostě celkově…“
„Celkově, co?“
„Máš malý zadeček, Billí“
„A nebo ty velkého ptáka!“
„Jo, to mám, a jsem na to pyšný, ale zůstaňme raději u té první verze, okaj?“
„Buď rád, že jsem se nepokoušel dostat já do tebe!“
„Jo, to by bylo hned…“
„Počky, tím narážíš na ‚to‘ moje, nebo na svůj zadek?“
„Já narážím jenom na ten tvůj, lásko“
„Yeah, a taky je to nejpříjemnější za celý den. Ale moc dobře víš, jak jsem to myslel!“
„No, neřeš to…“
„Řeším!“
„Neřeš…“
„Tím chceš říct, že… TOMANE!“
„Ne, tak jsem to nemyslel. Rozhodně jsem nemyslel tvé eh… přirození!“
„V to doufám, jinak si mě nepřej!“
„Copak? Zřídíš mě tak, jak ještě nikdy?“
„Jo.“
„Těším se.“
„Tomí!“ Kopl jsem ho do nohy pod stolem. Oplatil mi to, a vstal ze židle. Šel ke mně, a zezadu mě objal, a položil mi hlavu na rameno. Položil jsem hranolky, které jsem držel v ruce, a na židli, na které jsem seděl, jsem se přetočil obličejem k němu. Přitáhl jsem si ho k sobě, a políbil jsem ho na rty. Usmál se.
„Ne-nechceš už jít?“ Pousmál jsem se, a pohladil ho po ruce.
„Jo, pojďme.“ Vzal mě za ruku, a mířil pryč, jenže když jsem se zdvihal ze židle, spadl jsem, a nějak si pokroutil nohu. „Au!“ Pípl jsem. Tom ke mně přiskočil.
„Jsi v pořádku, lásko?“ Pohladil mě po tváři.
„B… Bolí mě noha.“ Ukázal jsem na pravou nohu.
„Ukaž…“ Vyhrnul mi trochu nohavici.
„Au! To bolí…“ Sykl jsem. Tom se na mě usmál, a stoupl si na nohy. Vykuleně jsem na něj koukal.
„Tak pojď, princezno.“ Naklonil se ke mně, a vzal mě do náruče. Uculil jsem se, a políbil ho na tvář.
Před domem
„Už mě můžeš pustit na nohy, tak moc už to nebolí.“ Zasmál jsem se, a Tom mě postavil zpět na zem. Nesl mě celou cestu domů.
Tom odemkl hlavní dveře, a pustil mě dovnitř. Přicupital jsem k výtahu. Chvíli jsme mlčky čekali, než dorazil do přízemí, a potom jsme nastoupili. Tom zmáčkl ten ‚čudlík‘ do našeho patra. Přitulil jsem se k němu, a ruce mi zabloudily pod jeho triko. Na jeho kůži padaly mé mokré pusinky, a druhá ruka se vydala pod jeho kalhoty. Lehký a tichý sten vyšel z jeho úst, když má ruka přejela po jeho boxerkách. Chytil jsem jeho boxerky za lem, a chystal jsem se do nich vniknout, ale jeho ruka mě zastavila.
„Počkej, už jsme skoro doma.“ Usmál se, a vytáhl mou ruku z jeho kalhot. Otevřely se dveře výtahu, a my jsme vystoupili. Tom odemkl byt, a já jsem cupital do kuchyně i v botech.
„Billí, nebyl jsi to ty, kdo mě seřval, když jsem přešel v botách po tvým oranžovým koberci?“ Zaječel na mě od dveří. Jen jsem přetočil oči, a zkoumal ledničku. Hm, nic moc. Otočil jsem se, a šel jsem na chodbu, kde jsem si nechal boty, a pak jsem mířil do obýváku za bráškou. Posadil jsem se vedle něj na pohovku. Jeho ruka se přemístila na mé koleno, a postupovala výš a výš.
„Tomi, nemám náladu…“ Koukl jsem na něj.
„Ale ještě v tom výtahu…“ Usmál se, a začal mě líbat na krku.
„Prostě teď ne. Nějak mě to přešlo.“ Odtáhl jsem se od něj, ale on nepřestával, a zase si mě přitáhl. Sundal ze mě tričko, a líbal mě na bříšku.
„Tome!“ Vyskočil jsem z pohovky, a hnusně se na něj podíval.
„Co-co je?“ Vykulil na mě očka.
„Říkám, že ne! Nemám na to náladu. A myslíš ty vůbec na něco jiného?“ Vzal jsem si tričko, které mi sundal.
„Ještě před chvílí bys mě klidně udělal ve výtahu, a teď. Nechápu, co se s tebou děje!“ Vstal, a chystal se někam jít.
„Srabe!“ Křiknul jsem za ním.
„Srabe? A to jako proč?“
„Bojíš se se mnou hádat? Hm?“ Dal jsem ruce v bok.
„Ne, nebojím, jen nechci!“
„A co když já chci?“ Ušklíbl jsem se.
„Tak se běž hádat třeba s vysavačem, ale já o to nestojím.“ Otočil se, a v klidu zase šel pryč.
„Můžu za to, že prostě myslíš jenom na to, jak se mnou co nejdřív šukat, hm?“ Rozkřičel jsem se. Muselo to jít slyšet i k sousedům.
„Bille, prosím, nech toho!“
„No jistě. Prostě myslíš jenom na sebe! Jen na to, jak se s někým vyspat, že? Já od života nechci jen sex, víš? Chci mít rodinu, chápeš to?“ Šel jsem s křikem za ním. Seděl na židli u stolu v kuchyni. A smutně na mě koukl.
„Co když já o žádný to dítě nestojím?“ Šeptl. Do očí se mi nahrnuly slzy.
„Ty… Ty to opravdu nechceš?“ Šeptl jsem, a po tváři se mi kutálela jedna slza.
„Ne, nechci…“ Vstal, a odešel do pokoje.
„Tak… Tak doufám, že budeš spokojenej!“ Utíkal jsem na chodbu, obul si boty, a oblékl mikinu.
„Počkej, Bille, kam jdeš?“ Ozvalo se za mnou.
„Někam, kde mě aspoň někdo pochopí.“ Vzlykl jsem, a zabouchl za sebou dveře. Po schodech jsem utíkal do přízemí, a pak ven. Stále jsem utíkal, ani jsem nevěděl kam. Ocitl jsem se v dětském parku. Už byla tma, a bylo prázdno. Posadil jsem se na lavičku, a kolena přitáhl k bradě. Po tváři mi stékaly černé slzy, a z úst mi vycházely hlasité vzlyky.
Tom
Skočil jsem na pohovku v obýváku, a nahlas jsem se rozvzlykal. Proč jsem to tak řekl? Proč? Vím přece, jak je Bill strašně citlivý. Jedno jediné špatné slovíčko, a zhroutí se jako domeček z karet. Mám o něj strach, ale nejdu za ním. Nechci se zase hádat. Jsem si jistý, že se za chvíli vrátí.
„If we can’t live in peace than fuck it let’s die…“ Ozvalo se z Tomovy kapsy, z které vyndal zvonící mobil. Nechtělo se mu s nikým mluvit, ale když viděl, kdo volá, zvedl to.
„Ano?“ Pípl.
„Dobrý den, pane Kaulitzi, máme nové informace o tom pachateli, který opravdu unesl vašeho bratra, před sedmi lety.“
„Mluvte…“
„Je to muž, asi 190 cm vysoký. Hnědé delší vlasy, většinou svázané do culíku. Na levé ruce má tetování draka.“
„A-a víte, jak se jmenuje?“
„Jo, Brick.“
„Děkuji za informace.“ Začínal jsem mít divný pocit.
„Ale je tu ještě něco. Jo, se momentálně pohybuje ve vašem okolí, tak bych doporučoval, abyste svého bratra nespustil z dohledu, než ho najdeme. Už je po něm vyhlášeno pátrání.“
„C-co? V našem okolí? Sakra, sakra!“ Stoupl jsem na nohy, a utíkal na verandu.
„Musím vás poprosit, nevycházejte z domu. Ani jeden z vás! Posílám k vám jednoho z policistů, aby vám byl v případě nouze na blízku, ano?“
„Na to už je pozdě… Bill… Pohádali jsme se, a odešel pryč! Někam ven!“ Začal jsem křičet. Z očí se mi spustil proud slz, a nekontrolovaně jsem vzlykal.
„Prosím, zůstaňte doma, pošleme vám tam jednoho kolegu, jak už jsem říkal. Musíte zůstat v bezpečí, my se o bratra postaráme.“ Položil telefon.
Utíkal jsem zpět do pokoje, a prošel jsem si celý byt. Snažil jsem se tak nešílet, třeba už je u domu, nebo na cestě domů, a nic se mu nestane. Sakra, musím s tím něco udělat. Šel jsem zpět na chodbu, obul jsem si boty a mikinu. Otevřel jsem dveře, a tam stál nějaký muž v uniformě.
„Dobrý den. Bohužel vás nemohu pustit.“ Spustil hlubokým hlasem.
„Musím! Musím najít brášku! Prosím!“ Brečel jsem, a snažil se dostat ven. Nepustil mě. Snažil jsem se přes něj nějak přejít, ale nešlo to. Zabouchl jsem dveře, a zády po nich sjel dolů. Vzlykal jsem tak nahlas, jak jen to snad šlo. Opět mi zazvonil mobil.
„Ano?“ Vzlyk jsem.
„Jo se pohybuje někde okolo dětského hřiště, vrátil se už váš bratr?“
Dětské hřiště… Bill… Tahle slova. Ne, ne, ne… S prázdným a vyděšeným výrazem v očích, a otevřenou pusou mi upadl mobil z ruky.
autor: MußiQ-May
betaread: Janule
ne to ne!!!!!!!!to se nesmí stát!!!!!!booože bojim se!!!!rychle dál!!!!
noo výborný…že by nám zase zmizel na pár let?
To je maso, jen doufám, že ho nenajde. Bojím se bojím.
Ta jejich koverzace na začátku neměla chYbu..:D
A prosííím…ať se billovi nic nestane..:(
Jestli ho najde,tak ho pěkně zřídí,ani nechci pomyslet….
ježiš už ho zase chtějí unášet je to s váma možný xDxDxD
brick je krycí jmeno davida josta….no chtel jsem bejt vitpnej..doufam ze vse dobre dopadne
hahaha. Ty we ja nevim proc, ale ja z toho chytla chlamu. Jako takovy maso zase najednou :DD JInak teda ten jejich pocatecni rozhovor jsem nepochopila 😀 Asi mam dneska blbej den. A co se tyce toho extempore, tak teda Billa taky nechapu. Je naladovej jak moje fuska. Navic to byl on kdo zacal provokovat v tom vytahu a pak najednou nema naladu a jeste je Tom ten nadrzenec. To me docela nakrknul hosan jako. A pokud jde o to dite…chapu ze on o nej stoji, ale taky by mel vzit v uvahu Tomovo nazor a jeho rozhodnuti. A ne ho do toho tlacit. Takovej trochu hysterka. No ale ted jsem zvedava jak to tam bude dal.
woow hustééé =pokračkooooooooooooooo