autor: Sajü & Lorett
Bill
Je tady příjemně teplo. Z repráčků v rožcích na stropě se linou melodické písně, které si nejen Tomi tiše prozpěvuje, ale i nějaký kluk, který znuděně stojí za dívkou s mahaganovými vlasy, která si nadšeně nanáší červenou barvu na rty, si tiše brouká její melodii. Usměju se a snažím se dostihnout Toma, který se po chvilce poplašně otočí a úlevně přivře oči. Jednou rukou mě obejme okolo ramene a přitiskne si mě k sobě.
„Jsem se lekl, že ses mi ztratil, nějak jsem se zamyslel,“ vtiskne mi pusu do vlasů.
„Co je tamhleto?“ ukážu prstem k oddělení se samými různými lahvičkami. Liší se tvarem i barvou, velikostí a i celkovým designem. Některé jsou křiklavé, jiné průhledné. Většinou jsou ty lahvičky v krabičkách, které jsou sladěny do stejných barev a stejných motivů jako samy lahvičky. Připomenou mi podobné, jaké jsem viděl v koupelně, které používal Tom, ale vždycky jsem se na ně zapomněl podívat a prozkoumat si je, a taky jsem se vždycky zapomněl zeptat, na co slouží.
„Jo ty myslíš ty parfémy… ehm voňavky?“
„Voňavky? Voňavky jako vůně?“ špitnu nedůvěřivě.
„Jsi hlavička,“ usměje se. „Přesně tak. Však víš a znáš různé vůně. Třeba když babička vaří, nebo když voní peřiny, ve kterých spíš, nebo…“
„Nebo tvoje vůně,“ zasněně ho doplním a neváhám si stoupnout trošku na špičky, abych na chviličku zabořil nos někam k Tomovým copánkům a vdechl opět tu charakteristickou Tomovu vůni.
Zasměje se. „Nebo ta tvoje!“ Chytne mě za ramena a trošku mě zakloní, svým nosem šimrá ten můj, až zaboří hlavu do mých vlasů a nenasytně vdechuje. Šimrá to. Směji se bublavým smíchem jako ta miminka v televizích.
Tom mě nuceně upustí a uhne se mnou trošku na stranu, když naší uličkou prochází maminka s malou holčičkou, která sotva pajdá, jako kdyby se teprve nedávno naučila chodit, zato se ale tváří velice rozumně. Holčička je oblečená v růžové kombinézce, v puse má ještě bílý dudlík a v pravé ručce si hrdě nese malou hadrovou panenku, jejíž hlava je z porcelánu. Stydlivě se usměji na tu paní, která mně i Tomovi úsměv opětuje a rozhlédne se přes celý obchod. Její pohled je tak rozsáhlý, že snad bloudí přes obchodní ulici, až ke kašně s výtahem! Její dcerka má však jiné starosti. Se zájmem vrávoravým krokem dopadá až ke mně a začne se po mně buclatýma ručičkama natahovat. Přes průhledný dudlík vidím, jak se široce usmívá. Má prstýnkovaté blonďaté vlásky a vypadá jako andílek, svojí mamince jako kdyby z oka vypadla. Neváhám a kleknu si na kolena k ní. Je tak krásná a roztomilá. Neodradí mě ani fakt, že v ruce drží jednu z porcelánových panenek. Když se k ní sehnu a omámeně ji pohladím po jemné tvářičce, holčička radostně zatleská ručičkama, vytáhne si dudlík z pusy a začne mi s ním mávat před obličejem, druhou rukou začne hladit moji tvář.
„Jak se jmenuješ, holčičko?“ zašeptám k ní.
„Lilly! Copak to děláš?! To nemůžeš takhle!“ její maminka se po holčičce rychle ohne a vyzvedne si ji do náruče. „Copak tohle se dělá? To nemůžeš takhle obtěžovat lidi. Omlouvám se,“ podívá se teď pro změnu ona omluvně na mě i na Toma, „tohle ještě nikdy neudělala. Obyčejně se lidí spíše bojí. Ale když vy vypadáte jako porcelánová panenka a ona je už od malinka zbožňuje,“ opět se tak pěkně usměje a já se zmůžu jen na to, abych jí s nedbalým úsměvem přikývl a dál sledoval toho malého andílka.
„Máte překrásnou holčičku,“ zašeptám.
„Děkuji,“ vděčně se usměje. „Vypadá jako andílek, ale je to malý čertík, který nám dává zabrat. Tak tedy…“ zhluboka se nadechne, „my se s Lilly půjdem podívat po tatínkovi, který se nám někde ztratil, viď, Lilly?“ ještě jednou se na nás na oba usměje, společně s Lilly nám zamávají a zmizí v jiném oddělení. Ještě chvíli se za nimi s otevřenou pusou dívám.
„Tomi,“ zašeptám chraptivě a rychlostí blesku se k mojí lásce otočím. „Ta byla tak krásná,“ vzdychnu. „Taky chci mít takovou roztomilou holčičku anebo to jedno malé miminko z reklamy,“ koukám na něj opět bez mrknutí a s hlavou zakloněnou, abych mu viděl lépe do obličeje. Jeho obličej se změní. Během dvou vteřin se jeho grimasy změní na pouhý náznak nebo úplně lehoučký a strašně zvláštní malinký úsměv. Možná je to spíš jen semknutí a vodorovné držení rtů s nepatrným pozdvihnutím koutků. Možná. Přesto to ve mně vyvolává zvláštní pocity.
Pohladí mě po tváři a přitulí si mě k sobě. „To nemůžeš,“ špitne chraptivě a nakloní se ke mně.
„A proč ne?“ namítnu s chvějícím se hláskem jako konipáskem.
Skloní pohled k zemi a trochu si povzdychne. Chvíli jen tak kouká do země a nervózně si olízne vrchní ret. „Protože máš mě,“ koukne mi upřeně do očí. Přivřu oči a nechápavě zavrtím hlavou.
„A já taky nemůžu mít děti, protože mám tebe, víš. Protože moje srdce bije jen pro mou Polárku a to její zase jen pro mě, víš,“ šeptá tak tiše a upřeně mi přitom kouká snad až do duše.
„Ale… ale… To je tak nespravedlivé!“ zašeptám smutně a otřu si jednu drobnou slzičku.
„Jo. V životě je hodně nespravedlivých věcí. Je to taková daň za to, že jsi tady se mnou mohl zůstat, že tě tady napořád mám,“ pohladí mě opět po tváři. „Ale pojď se už radši podívat po nějaké té kosmetice, hm?“ skloní se ke mně a jemně se přitiskne na ty mé rty. Přikývnu, a když si uvědomím, že jsem tu teď už nemusel být, jsem šťastný, že tomu tak není, že tady se svým Tomem mohu dál žít a že už jen pouze vypadám jako porcelánová panenka, ale že jí už skutečně nejsem!!!
… ale stejně je to nespravedlivé! Tiše si povzdychnu.
Tom
Když se tak skláněl k té malé holčičce, která k němu natahovala ručičky, a hladil ji jemně po tvářičce, snad se mi i na chvíli zastavilo srdce. On sám vypadá jako malý andílek, ke všemu když byl s tím děvčátkem… Strnul jsem a čekal, co moje Polárka udělá, když k němu ta malá dopajdala. A když se k ní sklonil a pohladil ji, s těma jeho zvídavýma a překrásně obrovskýma očima, kterýma jí hltal pohledem, vše ve mně se zmrazilo a já bych v tu chvíli přísahal, že jsem krásnější obrázek v životě neviděl. A když se mě s tak zaskočeným a smutným výrazem ptal, proč taky nemůže mít miminko, ostře jsem zalitoval, že mu tohle jako jedno z mála přání vlastně splnit doslova nemohu. Všiml jsem si drobných slziček, které ještě chvilku poté stékaly po jeho tváři, leč on je statečně setřel a dál mžoural na barvy stínů před sebou. Nepřekvapilo mě už ani to, že když jsem mu řekl, na co ty barvičky všechny jsou, hmatal jen po tmavých, šedých či tmavě modrých, až černých stínech. Tohle už mě opravdu nepřekvapilo.
Ty stíny, co jsem dal do takovýho malýho košíku, co tady všude jsou pro zákazníky, jsou většinou ve stejných tóninách, které měl ještě včera dokonale vystínované na víčkách. Taky dvě řasenky tady leží, uculím se, nemohl se rozhodnou mezi těma dvěma a tak si vzal radši obě – což je ale asi jediné z toho všeho tady, co umím kromě toho make-upu pojmenovat. Nějaká prodavačka si tady Billa vzala a strká mu do rukou všechno, co by měl ve své kosmetice mít… jako je toho požehnaně a nechápu, proč těch věcí je tolik, když… no ale to je vlastně stejně fuk, vždyť to nikdy nepochopím, tak proč si zatěžovat hlavu, no ne?
„Tomi, dííívej!“ šermuje mi před očima s čímsi průhledným, a pak ještě se dvěma bílýma páskama, ze kterých ke mně jde příjemná vůně.
„Co to je?“ zamžikám, snažím se zaostřit pohled, protože s tím mává fakt zběsile.
„Tohle je podkladový, matný lesk na rty! To si protiřečí, že? Ale ona to tak říkala. Jenže mně se líbí i jako normálně… A voní! Jo a zkoušel jsem to a chutná jako ty jahůdky, co jsem měl se šlehačkou! Dívej…“ snaží se to otevřít a natřít mi to na rty, než se však stihne vyhoupnout na špičky, se smíchem zavrtím hlavou, přitisknu si ho k sobě a jemně ho políbím na rty.
„Hmmm… Chutná fakt dobře,“ zavrním spokojeně a usměju se do našeho polibku. Bill se trochu našponuje v zádech a zakloní hlavu, jak se hlasitě culí.
„To lechtá,“ špitá tiše a chabě mě od sebe plácajícíma ručkama odstrkuje. Má smůlu, chlapeček jeden. Mám o dost větší sílu než on, tudíž mi to moje zlobidlo, které se tady cítí jako v sedmém nebi, nemůže nikam utéct.
„Už tě nechala být?“ zašeptám mu do úst. Ještěže je tady ta kosmetika rozdělena do různých oddělení a nikdo nás takhle nemůže očumovat, bylo by to jinak celkem trapný.
Přikývne. „Říkala, že pokud budu potřebovat další služby, ať se na ní anebo na nějakou jinou tady obrátím. Ale já si myslím, že už to celkem stačí, nebo ne?“ koukne do přeplněnýho košíku.
„Oh…“ koukám na ty haldy předmětů, kterým nerozumím. „Myslím, že jo. A přinejhorším si to zajdeš dokoupit,“ mrknu na něj a pustím ho z pevného sevření. Ladně okolo mne probruslí a ten papírový pásek, co drží v ruce, mi zapíchne do břicha, tak jako kdyby to byl meč. Zasměju se.
„Co to děláš, probůh?“
„Na tom papírku,“ začne nesměle, „je vzorek takové pěkné vůně, víš… Ta by se ti určitě taky líbila…“
S úsměvem protočím oči. „A kde ji máme teda hledat?“
(…)
„Už spinkáš?“ zašeptám k posteli a klubíčku schouleném pod peřinou. To cosi se zavrtí, zakňourá a vystrčí zpod deky načepýřenou hlavu.
„Ale ne… jen jsem poslouchal ten šum polštáře a přemýšlel, jaké to zítra o Vánocích bude,“ usměje se a kouká na mě. Zavrtím hlavou, abych si vytřepal ještě nějaké ty kapky vody z vlasů. Ručníkem si naposledy přejedu po krku a odložím ho na teplý radiátor. Zhasnu světlo a rozsvítím jen lampičku, která pokoj ihned zahalí do příjemné atmosféry. Sednu si do postele a mlčky pozoruju to svoje kuřátko. S přivřenýma očima se ke mně přitulí a položí mi hlavu na rameno.
„Děkuji, Tomi,“ zašeptá.
„Za co?“ nechápu.
„Za všechno.“ Odpoví prostě. Jeho hlas je mělký a trochu chraptivý. Trochu přivřu oči a musím se zhluboka nadechnout, abych dostatečně vstřebal to Billovo roztomilé pyžamko. Vždycky se mu přes noc vyhrne nebo mu nějak sjede a mně to po ránu tak nepřirozeně rajcuje, ten pohled na jeho maličký pevný zadeček anebo odhalené bříško, které bych nejraději zulíbal milimetr po milimetru.
„Těším se tak na zítřek, když jsou ty Vánoce,“ špitne, ale já ho snad ani nevnímám. Přetočím se nad něj, ruce si zapřu u jeho spánků a nakloním se, abych ho jemně políbil. Tiše a měkce vzdychne do našeho polibku. Zavřu oči a prudčeji vydechnu. Bill nemá potuchy, jak moc mě ty jeho vzdechy, byť jen ze spaní, dorážejí. Otevře široce oči a se stále pootevřenou pusou na mě fascinovaně kouká, jako kdyby mě viděl poprvé, načež se široce usměje, jako kdyby svým úsměvem říkal, že ví moc dobře, co se mnou dokáže udělat za kotrmelce. Skloním se k jeho jemné kůži na krku, která mě už dobrou půl minutu neovladatelně vábila, a začnu ji požitkářsky laskat. Na rameni si svoje kuřátko dnes poprvé označím! Srdce se mi silně rozbuší a všechno ve mně se rozechvěje. Silnýma rukama si ho stulím do objetí a za jemného líbání si ho tisknu k sobě. Je můj. Jenom můj. Byl jako ta největší dokonalost stvořený jenom pro mě. Objímá mě okolo pasu, jemně se zachvěje a vypne, když ho pošimrám pod tričkem na bříšku. Rozechvělými prsty se mu snažím z čela odhrnout pramínky vlasů a ještě pořád se s ním v objetí už tak automaticky kolíbám. Skloním se k jeho oušku.
„Pořád nemůžu uvěřit, že jsem první, kdo se tě směl takhle dotýkat, Polárko,“ vydechnu přiškrceně a položím ho pod sebe. Vyhrnu mu pyžamko a třesoucíma se rukama se dotknu jeho alabastrové, jemné kůže na hladkém bříšku, ke kterému se v zápětí skloním a začnu ho posypávat motýlími polibky. Chvěje se. Tak zvláštně jinak, než před pár dny. Tulím si ho k sobě a dlaní přejíždím po jeho podbřišku, je mi tak odevzdaný, což mě naplno vzrušuje, tolik mi věří, a přeci si myslím, že kdyby se mě bál, či se mu něco nelíbilo, řekl by mi to. Své ruce svěsí pryč z mého krku a zaboří je do prostěradla hned, jakmile se prohne. Tím svým měkkým hlasem hlasitě vzdychne a víčka silně přitiskne k sobě. Řasy se mu silně zatřepotají.
„Nejenom první, ty jsi jediný.“ Prudce za sebe vymáčkne a tiše vzdychne moje jméno. „Nikdy… nikdy si asi nezvyknu na tu elektřinu sálající z tvých dlaní a rtů… nebo pohledů,“ povzdychne si a napne se, „co mě ovládá a hraje si se mnou pořád, jako kdybych byl stále hračkou.“ Zrychleně dýchá, hlavu odvrátí na levou stranu k mým pažím, do nichž se za chviličku začne otírat svými hebkými rty. Usměju se a pohladím ho po tváři, abych si ho v příští chviličce mohl přitulit ke svým rtům a vniknout do jeho úst svým jazykem. Současně vzdychneme.
„Pořád mě překvapuje hebkost tvých rtů,“ svěřím se mu a polibek mu vrátím s takovou vervou, jako kdybych tu svojí lásku neviděl několik let.
„A-a mě,“ chvěje se mu hlas, „tvoje čokoládové oči, které když se na mě dívají, jsou jako nejjemnější pohlazení.“ Pošimrám ho svým nosem a řasy a čelem se otřu o jeho tvář, dlaněmi pevně sevřu jeho malý zadeček. Jemně ho začnu mnout.
„Líbí se mi, když vzdycháš,“ přiznám se zahanbeně a sotva to dořeknu, Bill trochu víc nahlas zasténá, protože mu stáhnu pyžamkové kalhoty.
„Mně… mně taky,“ zasípe.
Zbloudilýma dlaněma rejdím po jeho chvějícím se těle. Sundám mu i to tričko, takže se snáz dostanu k jeho krku a nevyspělé, dětské hrudi. Jazykem si nejdříve navlhčím a několikrát obkroužím jednu jeho bradavku, se kterou si po chvíli hraju a saju ji, občasně jí zastudím piercingem v mém rtu, načež po stále hlasitějším Billově vzdychání uznám, že bych jako třešničku na dort mohl přidat malé skousnutí, tudíž si ji opatrně vezmu mezi zuby. Nechci ho kousnout moc silně, to by bolelo a já žádné sadistické sklony, tedy doufám, nemám, ale je to těžké, protože to moje kuřátko sebou mele z jedné strany na druhou, téměř se zmítá. Ne však odporem. Neustále vzdychá, a když nejen pohledem zabloumám trochu níž, povšimnu si, jak tvrdne. Usměju se. Stačí pár doteků a moje láska je celá bez sebe, i když není na tom sám, brouček můj. Sám mám občas dost velký problém udržet se v klidu, a to jen, když se na něj dívám. Je to těžký, když vím, že se ho teď smím dotýkat kdykoliv se mi zlíbí, ale pomalu a jistě se s tím vždy přítomným chtíčem a touhou začínám učit žít… Nic jinýho mi taky nezbývá. Je to nutnost!
„Tomi,“ zakňučí a hlavou hýbe ze strany na stranu, boří si ji do polštáře čím dál tím víc. Skloním se k jeho stehnům, jež z vnitřní strany začnu hezky laskat. Opět vzdychne a jeho ruka se samovolně dostane k jeho černým boxerkám, ve kterých zmizí. Tohle znám, usměju se. A ten malý ďáblík mě už několikrát vyprovokoval k tomu, abych nevěděl, co dělám a nechal své tělo jednat tak, jak uzná za vhodné. Sleduji ho. Se zavřenýma očima, zakloněnou hlavou a pootevřenými rty vzdychá. Tenhle pohled, jako kdyby mě nabyl dalšími elektrickými výboji. Odstrčím jeho ruku, a ještě předtím, než jí zkroucenou položím vedle něj, jí jemně políbím na vnitřní stranu zápěstí. Všichni motýlci v mém břiše si poletují sem a tam, jsou pěkně sobečtí a nenechají v mém podbřišku jediné volné místečko. Všude se jejich křídla otírají o sebe a tvoří řetězovou reakci šimrání. Sundám Billovi boxerky a vezmu jeho úd do své ruky. Zapohybuji a on se prohne, nohy mu vystřelí do výšky, takže se zastaví asi někde u mého pasu, kde mě taky stehny silně sevře a přitiskne k sobě. Saju jeho varlata, která jazykem polaskám. Rukou ho kmitavě uspokojuji a sám mám co dělat, abych se jen při pohledu na něj neudělal. Zasténám.
„Tome,“ křikne a já jako když na povel přestanu, neboť vím, že pak si vrchol všeho užije mnohem líp. Nakloním se k němu a krátce ho políbím. Má co dělat, aby i tenhle polibek ustál, i když mi ho hladově opětuje, jeho plíce jsou maximálně zaneprázdněné. Vrátím se zpátky, mezi jeho štíhlé sexy nohy. Ten zabudovaný počítač v mé hlavě zaznamená Billův rozostřený pohled. Vše se ve mně tedy sevře, tudíž raději nečekám a beru ho do úst. Je natolik vydrážděný, že po chvíli měkce zakňourá a hlasitě vzdychne a má ústa zaplní jeho teplé sperma. Třese se jako osika a nohy si ihned přitiskne k břichu, obejme si je rukama a schoulí se do klubíčka, přepadne na levou stranu a do polštáře s otevřenou pusou rychle a těžce dýchá. Vím, že je teď v jiné dimenzi a doufám, že se cítí krásně, proto se na to moje unavené neviňátko rozněžněně dívám. Jedině Bill ve mně dokáže vyvolat škálu všech možných, nemožných i abstraktních ne snadno popsatelných pocitů. Probudil ve mně lásku a já mu jsem vděčný za to všechno, co pro mě svou existencí dělá. Jsem vděčný za to, že moje láska smí dýchat a cítit. Jsem vděčný za to, že pro něj jsou i obyčejné věci tolik pestré a nevšední. Jsem vděčný, za něj samotného, za mou Polárku, za to moje neviňátko. Pořád má zavřené oči a celý se chvěje, i ty jeho dlouhé řasy se chvějí. Obléknu mu zpátky to sladké pyžamko, kterému jsem se teď už ubránit nedokázal, lehnu si vedle něj a stulím si ho k sobě. Rukama ho hladím po zádech, tiším jeho prudký dech a třas a poslouchám, jak tiše vrní.
Všechna má živočišná touha jde teď stranou a já ho teď chci jedině utěšit, zklidnit. Vzrušení sice mým tělem koluje pořád, v Billově blízkosti je těžké se dostatečně zklidnit, přesto to jde všechno mimo mě.
„Pšššt… broučku,“ pohladím ho jemně po vlasech, do nichž mu se zalíbením vtiskávám jemné polibky.
„Zdálo se mi to,“ dostane ze sebe a zamotá se do mě. Vezme si mou ruku a proplete s ní prsty, snad se bojí, že mu odejdu. Skloním si ho k sobě a ještě jednou ho lehoučce políbím.
Pohledem se podívá na digitální budík na nočním stolku a široce se usměje. „Moje první Vánoce, Tomi,“ zašeptá a mou tvář, která se polekaně otočila na budík, si otáčí zpátky k sobě, aby se mi do očí mohl opět tak pronikavě zahledět. Jakýkoliv pohled mého Billa má hloubku a osobitost, skrytou a přesto neznámou jedinečnost. Jeden protiklad za druhým, který tvoří dokonalost, můj pátý element, moji posedlost a můj hřích.
„Víš, Billi, to já každičkou volnou minutu děkuji za to, že tě mám… lásko.“
autor: Sajü & Lorett
betaread: Janule
ach bože, nádhera! naprosto úchvatné! jak si říkali, co na sobě mají rádi, to bylo tak krásný 😀 dokonalost, nád-her-né!!!
Může se člověk rozpustit z nádherně něžných slov? Protože se mi to asi právě stalo. 😀 😀 Na tohle mi už ani slova nestačí…prostě naprosto dokonalé.
Já se z téhle povídky asi zblázním,umřu,rozpustím se…..nemám slov,je tak překrásná,až se mi u čtení chce vždycky brečet,jako teď.Je to tak něžné a křehoučké,miluju to!!!!To prostě ani nejde pořádně okomentovat,jak úžasné a dokonalé to je..můžu se jenom opakovat,miluju to…♥
ohhh…. tohle prostě nejde popsat 🙂 zkrátka jedna z nejpovídek 🙂 miluju jí a někdy si zkrátka říkám 'Ať tohle nikdy nemá konec' 😀
Ja neviem prečo, ale vždy keď túto poviedku čítam mám v sebe pocit úplného šťastia a radosti…chce sa mi až plakať nad tou dokonalosťou nad každým slovom nad celou touto poviedkou lebo je neuveriteľná…
Stále a stále rozmýšľam, či sa niečo takéto dá vôbec vytvoriť…je to nádhera a to hovorím každý jeden dielik…prosím nekončie ešte nie…potrebujem ju lebo mi dáva silu ktorú teraz potrebujem…nádhera…
táto poviedka je úžasná,nežná a plná citov milujem ju a obdivujem vás že dokážete takto písať.
Tohle je fakt tak dokonale napsaný! Wždycky mě to upe rozněžní a já se hihňám jak blbeček.
krásný dílek..