Midnight Sun 14.

autor: Bubbly

Ale teď už posílám další dílek a ještě jednou se mocky moc omlouvám a pokusím se polepšit. Vaše Bubbly 🙂

Tom nechal Billa samotného. Než odešel z pokoje, chvíli pozoroval plačící klubíčko u dveří, a pak prostě odešel. V hlavě měl přitom zmatek. Nevěděl, co očekával. Snad si myslel, že Bill od jejich milování taky nebude očekávat nic víc. Jenže opak byl pravdou. Bill měl křehké srdíčko a Tomova slova ho do něj zasáhla víc než nůž.

Tom bloudil po chodbách a přemýšlel. Snažil se uvědomit, co cítí k bratrovi. Miloval ho, to ano, ale ne víc než jako bratra. Nikdy v životě k němu víc necítil a sám byl zmatený, když došlo k té události v Billově ložnici. Najednou zalitoval, že Billovi takhle ublížil.

Čím více přemýšlel, tím více ignoroval okolí a málem se srazil s vampýrkou, která mu zkřížila cestu. Zřejmě byla stejně překvapená jako on. Zírala na něj, a když si uvědomila, na koho hledí, usmála se.

„Eternity,“ pronesl její jméno, jako kdyby ji znal už léta.

V jejím úsměvu se zablýskly zuby. „Snad nejsi Billův bratr? Ten, kvůli kterému Vania přišla o život.“

Tom poznal, že se mu vysmívá.

„Nebyla to moje vina.“

Eternity ho obešla. Prohlížela si každý záhyb jeho bezchybného těla a téměř nedýchala nad krásou, kterou mu Vania dala, když ho proměnila. Najednou před ní stál dokonalý muž, téměř k pomilování.

Tom se po ní naštvaně podíval. Cítil její myšlenky a i z jejího pohledu dokázal vyčíst, na co myslí, a ani trochu se mu to nelíbilo. Ustoupil o krok, aby se vzdálenost mezi nimi zvětšila. Eternity, jako kdyby si jeho odstupu ani nevšimla. Udělala stejný krok jako on, takže se od sebe nevzdálili.

„Máš ze mě strach?“ zeptala se ho tichým hlasem.

„Měl bych snad? Patříš k Massenovi a Massena se taky nebojím. Tak proč tebe?“

Znovu se objevily její ostré zuby. „Bylo by pro tebe bezpečnější, kdyby ses bál.“

„Proč?“

„Protože Massen ví, kdy přestat, aby nedošel ke smrti. Já tu hranici neznám,“ zavrněla mu u ucha a něžně mu ho olízla. Tom se ani nepohnul, jen zatínal ruce v pěst, až mu na předloktí vyběhly žíly a krev v nich se mu skoro vařila vzteky.

„Co se mi tím snažíš říct?“ zeptal se jí. Jeho hlas zněl poměrně klidně na to, co se v něm odehrávalo.

„Massen mi to dovolil. Jsi teď můj,“ usmála se a podívala se na něho zpod řas.

Tom stáhl obočí. „Nikdy.“

„Nemusíš souhlasit.“

Tomovo obočí se ještě víc stáhlo. Mírně se naklonil k vampýrce a zasyčel. „Špatně jsi mě pochopila. Nikdy nebudu patřit ani tobě, ani Massenovi.“

„Správně,“ usmála se. „Protože Massenovi už patří Bill.“

Tom zaťal pěsti a měl co dělat, aby se ovládl. Věděl, co Massen s Billem provádí a bylo mu neskonale líto, že tomu nezabránil dřív. A Eternity mu nedovolila na to zapomenout. Jako kdyby mu viděla do hlavy. Jako kdyby znala všechny jeho touhy, bolesti i slasti. Věděl, že vampýrka cítí pouze jeho pocity.

Eternity ho znovu obešla, jako kořist kolem své oběti. Tom se neobtěžoval ji následovat pohledem. Pozorně naslouchal jejím myšlenkám, aby si byl jistý, co očekávat. Věděl, jak moc dokáže být Eternity zrádná.

Postavila se před něho, postavila se mírně na špičky a přiblížila se k jeho obličeji. Jejich rty se téměř dotkly, když znovu promluvila a její dech ho pošimral na tvářích. „Nebraň se mi, stejně bys prohrál. Já totiž vždycky vyhrávám.“

„A já se vždycky bráním,“ odstrčil ji od sebe, skoro surově.

Eternity se mírně nahrbila, vycenila zuby a zasyčela jako podrážděná kočka. Tom ji jen klidně sledoval a čekal, co udělá. Viděl, jak jí vibruje celé tělo, každý sval si přeje prokousnout mu krk za jeho neurvalé chování. Skoro by se zasmál jejímu hloupému vzteku, ale nebyl si jistý, jestli by ho zrovna smích udržel naživu. Neměl z Eternity strach, ale ani nechtěl skončit s otisky jejích zubů v kůži.

„Myslím, že bys toho měla nechat. Tvoje hry na mě neplatí, Eternity.“ Vyslovil její jméno s mírou pohrdání. A vampýrka si toho všimla.

Tom se najednou ocitl zády nalepený na zdi, aniž zpozoroval Eternitin pohyb. Tak nepříjemně vrčela, zuby cenila kousek od jeho krku. Chlapec polkl, čímž podnítil dívčiny smysly. Eternity cítila jeho vůni mnohem intenzivněji. Jazykem mu přejela přes krční tepnu.

„Doufám, že chutnáš stejně dobře, jako vypadáš,“ zavrněla spokojeně a chystala se sama ochutnat jeho krev.

Najednou se odněkud s šíleným křikem vyřítil Bill a oderval vampýrku od bratrova krku. Eternity dopadla na zem, prudce zvedla hlavu a její vztek se obrátil na Billa. Ten se jenom ušklíbl.

„Tomovi můžu ubližovat jenom já,“ zavrčel a vycenil zuby.

Eternity zasyčela a co nejrychleji se stáhla. Dvěma skoky zmizela za rohem a nechala bratry o samotě.

Tom stál na místě jako přikovaný a s klidným výrazem sledoval Billa. Ten se chvíli díval kamkoliv jinam, jen ne do tváře bratra. Trvalo mu několik úderů srdce, než se odvážil zvednout oči k těm jeho a ukázat mu svou zlomenou hrdost a zármutek.

„Nemusel jsi to dělat,“ promluvil Tom jako první.

Bill vydechl. „Musel jsem.“

„Proč?“

„Možná proto, že mi na tobě záleží!“ zvýšil Bill hlas. „Kdybys nebyl takový sobec, všiml by sis toho!“

Tom na pár vteřin uhnul pohledem. „Bille…“ zašeptal jeho jméno.

Bill vyčkával.

„Nechtěl jsem tě zranit. Záleží mi na tobě.“

„Ale ne tak, jak bych chtěl já,“ dokončil Bill už jeho konečnou větu.

Tom ještě víc ztišil hlas. Mluvil na hranici slyšitelnosti, ale byl si jistý, že ho Bill slyší, jako kdyby mu svá slova šeptal přímo do ucha. „Mrzí mě to, ale zrovna teď, v tuhle chvíli, to nedokážu.“

„Nemrzí,“ odsekl bojovně Bill. „Říkáš to jenom tak.“

Tom se zamračil. „Možná jenom tak, ale jenom tak, protože tě mám rád a nechci ti ubližovat.“

„Lháři,“ prsknul Bill a otočil se k Tomovi zády.

Tom neváhal ani vteřinu. Popadl Billa prudce za ramena a přišpendlil ho na studenou zeď, až to Billa zabolelo. Přimhouřil oči a pak se podíval Tomovi přímo do obličeje. Ten vypadal rozzlobeně, div nebyl žhavý do běla.

„Podívej se mi do očí, Bille,“ řekl mu. „Podívej se mi do očí a řekni mi, že jsem lhář!“

Bill mlčel a ani nebyl schopný podívat se mu do očí. Tolik mu to chtěl říct, aby ho ranil, ale lhal by mu a to nechtěl. Přál si jen jediné – aby to mezi nimi bylo takové, jaké si to vysnil. Aby ho Tom miloval a byl ochoten pro něho i umřít.

„Bille?“

Bill bratra odstrčil. „Nech mě být. Běž odtud pryč. Vrať se domů,“ snažil se ho od sebe odstrčit co nejdál, aby si dokázal, že na něm není tak závislý, ale čím víc se o to snažil, tím víc ho chtěl mít u sebe.

„Víš, že to nejde. Massen by tě zabil.“

„Tak ať!“ vyštěkl Bill.

Tom zakroutil hlavou. „To sám nechceš. Vím, že z něho máš strach, Bille. Cítím to. A cítím i to, co ty cítíš teď. Mě prostě neoblafneš.“

Bill zahanbeně sklopil oči a snažil se potlačit veškerou chuť se Tomovi vrhnout kolem krku. Ačkoliv by si to moc přál, nechtěl, aby se mu Tom zase vzdálil, nebo aby ho nechal samotného, ztraceného a opuštěného. Chtěl stát po jeho boku, dokud to bude možné.

Tom ho vzal za zápěstí a přitáhl si ho k sobě. Paže mu omotal kolem ramen a pohladil ho po vlasech. „Já vím, co bys chtěl. Ale dej mi čas. Chci po tobě tak moc?“

Bill cítil v očích slzy. Rychle polkl a zamrkal, aby je zahnal. „Ne,“ řekl potichu.

„Tak vidíš. Jenom mi věř. Já umím milovat, Bille a tebe budu milovat víc, než vlastní život, ale potřebuju jen trochu času. Nic víc, nic míň.“

Bill přikývl a odtáhl se od něj na délku paží. „Čas,“ řekl potichu a pak se rozběhl pryč. Během chvíle zmizel Tomovi z dohledu.

Tom zůstal stát na chodbě a díval se do míst, kde Billa viděl naposledy. V hlavě měl ještě větší zmatek, než když Billa opouštěl v jeho ložnici. Cítil, jak mu srdce tluče mnohem víc a rychleji, když je s bratrem, ale nedokázal říct, že je to láska. Mohl jen doufat, že jí brzy pozná a bude se za ní prát, dokud bude mít dost dechu a sil.

Eternity doběhla až k Massenovi, který byl v místech, kde byla naposledy spatřena Vania jako živá bytost. Stál vedle pranýře a upíral na něj zrak. V jeho očích se mihlo cosi, co vypadalo skoro jako vzpomínky a šatný pocit ze sebe sama. Pocit viny.

„Můj pane,“ doběhla k němu.

Massen se k ní otočil. Nemusela mu ani nic říkat, její výraz mluvil za vše. Viděl v její tváři směsici rozhořčení, vzteku a naléhavosti.

„Dovolil jsem ti, aby sis ho vzala,“ řekl potichu.

„Já vím, můj pane, ale Bill…“ nedořekla větu.

Massen se zamračil. „Dovolil jsem ti, aby sis ho vzala,“ zopakoval. „Ale nedovolil jsem, aby mi on bral mou největší trofej. Můj malý poklad.“

Naštvaně zavrčel a rychlými kroky odkráčel ven z místnosti, karmínová kápě za ním vlála jako závoj zabarvený od čerstvé krve…