autor: Janule
FILIP
Sedím v Bédovi, zírám před sebe a najednou nějak nejsem schopen vystoupit. Přes sklo vidím na dveře laboratoře, kterýma za pár chvil vyjdu do světa, o němž vůbec nic nevím. Teď teprve si uvědomuju, jak se musel cítit Bill, když dědovi nic neřekl, a vrhnul se do neznáma… a jak potom, když zjistil, že děda kvůli jeho rozhodnutí zemřel… Měl bych si odepnout helmu, a slavit, že jsem přežil cestu zpátky, ale neustále mi hlavou šrotuje, co jsem to vlastně udělal. Změnil jsem běh osudů… a bůhví, kolik lidí to vlastně zasáhlo. Všichni ti dělníci, co v naší skutečnosti přišli díky požáru domu o práci, by mi asi poděkovali, protože budou v klidu pokračovat, ale co třeba hasiči, kteří na tom požáru dělali… nezměnil někomu z nich život tak zásadně, že jsem ho o něco připravil? Je to zvláštní pocit, hrát si tak trochu na Boha, rozhodovat o lidských osudech, jenže můj motiv je láska, a o tý už v pohádkách říkali, že je nejmocnější ze všech emocí, který člověk má. Když si teď promítnu, proč Bill poprvé změnil minulost, bylo to vlastně taky z lásky… z lásky k Tomovi. Celou dobu jsem to nevěděl, myslel jsem, že jen chtěl zpátky svoje dvojče, svýho bráchu… a on chtěl hlavně lásku. Dá se to tímhle omluvit? Snad jo… musím doufat.
Pomalu si sundám helmu, odepnu pás, v klidu vystoupím a zabouchnu dveře Bédy… měl bych se s ním rozloučit. Tím, že jsem změnil minulost, jsem ho vlastně odsoudil k zániku. Takovou práci mi dal, a já ho teď musím opustit. Nebude existovat. Zmizí, stejně jako tahle dočasná laboratoř, a bude tady zase ten binec a haraburdí, co jsme s Tomem nedávno vyklízeli. Nebude ho potřeba… budeme mít zase ty dva starochy, Bédu a Ádu, v podstatě nemoderní křápy, který za pár let nepoužívání zrezivěj…
Všechno tam venku se změnilo ve chvíli, kdy jsem vytrhl konvičku ze zásuvky, jak snadný to bylo… postaru je všechno už jen v tomhle malým prostoru… za těmi dveřmi je jinej svět, vůbec netuším jakej… taky tam může být pusto po jaderný válce, když to vezmu do důsledku, může tam být v podstatě cokoliv. A hlavně to může být svět, kde už žádný Filip Ledgerns neexistuje. Jediný, co mě uklidňuje, je fakt, že to už se nikdy nedozvím. Rozplynu se ve chvíli, kdy opustím dveře laboratoře, a nejspíš prostě jen přestanu existovat. Nikdy jsem moc nevěřil ani na peklo, ani na nebe, takže budu radši předpokládat, že prostě nebude vůbec nic. Uklidňující pocit.
No… tak do toho, Filipe, běh dějin už jsi stejně změnil, teď s tím nic nenaděláš, tak nebuď sralbotka a jdi na to…
Pomalu ze sebe stáhnu kombinézu, ta tu taky musí zůstat, ale co tu naopak nesmím zapomenout, je Tomův dopis. Hmátnu do kapsy, abych si naposledy ověřil, jestli ho tam pořád ještě mám, a celkem si oddechnu, když mezi prsty sevřu obálku. Fajn… tak teď už ji jen doručit pisateli, a budu to mít z krku. Počkat… teď mi ale něco podstatnýho došlo… jak mi to Bill vyprávěl, že to proběhlo, když prošel po svém návratu na dvůr dědova domu? Ocitl se v koupelně jejich berlínského domu… nahý…jen s ručníkem kolem pasu, v ruce fén… no do prkvančic! Vždyť já na sobě nebudu mít svoje oblečení… a vlastně nebudu mít ani tohle tělo. Já jsem vůl… taková základní věc, a mně to nedošlo… takže já vlastně Tomovi nemůžu doručit vůbec nic. A to všechno jen proto, že o tom všem nechtěl říct Billovi… toho by to nejspíš napadlo, jenže my dva jsme to nikdy nezažili. Byli jsme jen v budoucnosti, a vraceli se zpátky do přítomnosti, kde jsme měli na sobě věci, ve kterých jsme odcházeli…
Ale co teď? Co budu mít vlastně s sebou, až se objevím v novém životě? Jedině vědomí a svou paměť… no jistě! Paměť! To je ono! Vždyť já můžu ten dopis „ofotit“ svojí pamětí, a budu ho tak mít s sebou. Uff… to jsem si oddychl. Fotografická paměť mi vždycky pomáhala, díky ní jsem proplul nezáživnými předměty, které mě ve škole nebavily, a mohl jsem se věnovat tomu, co jsem dělal rád. Nikdy jsem se s ní před nikým nevytahoval, spíš jsem lidem říkal, že mám v hlavě extra šuplíky, do kterých si ukládám informace a oni to brali… lidi mají tendenci závidět, a mohli by mě klidně prohlašovat i za podvodníka, ale ono to není tak jednoduchý, jak to vypadá… k čemu by mi bylo mít v hlavě celou učebnici matematiky, kdybych probíranou látku nepochopil? Nejspíš bych si s příkladem stejně neporadil, ale to by lidi nevnímali. Pro ně bych byl podvodník, který má všechno zadarmo. Ano… spoustu věcí mi to ve škole ulehčilo, ale nebylo to jen tím. Všechno, co jsem si přečetl, jsem pak mohl bez potíží doslova zopakovat, aniž by mi to dělalo sebemenší problémy. Sice mi to v hlavě nevydrželo dlouho, ale minimálně po měsíci jsem tam měl ještě každé písmenko. Díky téhle paměti jsem vlastně mohl postavit i Bédu… i když mi to dalo vážně práci si to všechno správě poskládat. Uff… ještěže jsem si na to vzpomněl. Tomovi by se to sice asi moc nelíbilo, že mu budu číst jeho dopis, ale nedá se nic dělat. Jediná cesta, jak ho zachovat, je moje paměť. Doufám, že tam Tom šoupnul i něco, co mi nevyprávěl, aby mi uvěřil, že to psal skutečně on. No… bude to ještě zábava. Tak jo… chvíli si sednu, a mrknu se, jakej má Tom literární talent.
Bože… to je pako, nasmál jsem se, jeho hlášky jsou vážně vtipný, ale současně bych nad tím dopisem nejradši brečel. Jeho pocit viny je tak strašnej… jsem rád, že si tohle nebude pamatovat. V životě by mě nenapadlo, že tenhle suverén bude mít tak šílenou potřebu se obviňovat z neštěstí, který se jim stalo. Vypadá pořád tak v pohodě, ale uvnitř se skrývá někdo úplně jinej. Ještě jednou si těch pár stránek oskenuju očima, a dopis nechám na stole. Neexistuje možnost, že by ho tu někdo našel. Ve chvíli, kdy projdu dveřma ven, všechno zmizí a nezůstane žádnej důkaz o tom, co se tady dělo. Tak jo… měl bych jít na věc. Naposledy pohladím Bédu po kapotě, v duchu mu poděkuju za jeho spolehlivý služby, rozhlídnu se po laborce, pomodlím se, ačkoliv jsem ateista, a stisknu kliku… obrovský záblesk světla je to poslední, co si uvědomím…
Jsem… nebo nejsem? Mám zvláštní pocit beztíže, trošku jako když se ráno probouzím, a ještě nejsem schopen všechno normálně vnímat. Jako by mě obklopoval zvláštní mlhavý opar. Mám vůbec tělo? Třeba jsem jen duše, co se vznáší někde v prostoru… Měl bych to asi vyzkoušet… jak jinak to zjistím? Tak schválně… zkusím otevřít oči, co to udělá. Hmm… sice jsem měl pocit, že byl můj příkaz splněn, ale nic než černočernou tmu nevidím. Vtom si ale uvědomím, že slyším dýchání. Jsem to já? Soustředím se, a zhluboka si oddechnu. Jo… dýchám, takže mám tělo. Tak co ta tma kolem mě? Kde to jsem? Mlha ustoupila a já se konečně pořádně proberu. Asi jsem spal… no jistě. Vždyť musí být něco kolem třetí ráno. Není důvod, abych byl vzhůru. Moje duše skočila do spícího těla, a proto chvíli trvalo, než jsem si uvědomil, co se děje. Mozek se se mnou odmítal zabývat, nejspíš se mu něco pěknýho zdálo, a já ruším. Ale smůla, milý mozku… teď jsem tu já, a ty se budeš muset probrat a začít makat.
Takže jsem přežil… Filip Ledgerns je stále ještě součástí dějin. Měl bych mít možná větší radost, ale tím, že jsem a mám tělo, se ještě zdaleka nic nevyřešilo. Zkusím se pohnout… nejdřív jednou rukou, potom cuknu nohou… fajn, všechno funguje, jak chci. Ale kde jsem? Je tady tma jak v ranci, a já si nejsem jistý, jestli to tu vůbec znám… co když ne? Zvednu se do sedu, trošku zamrkám, abych se přesvědčil, že vidím, a pomalinku začínám rozpoznávat alespoň obrysy kolem sebe. Vtom se vedle mě něco pohne. Leknutím jsem málem nadskočil, ale v tu samou chvíli mi došlo, že tu nejsem sám. Ten dech, co jsem slyšel, nebyl jen můj… vedle mě někdo leží. Ale kdo? Co když… co když to není ona? Co když jsem s někým jiným… co já vím… někým, koho vůbec neznám. Pomalu se natočím směrem, z kterého jsem zaslechl pohyb, a už podruhé se leknu, když se ozve unavený hlas: „Co se děje? Něco se ti zdálo?“
Bože… mně snad praskne srdce štěstím… Vallerie, moje Vallinka… je tady a všechno je v naprostým pořádku. Usmívám se do tmy jako blbeček, a nejsem nějak schopen promluvit, jak mi bije srdce. Cítím ho až v krku, ale musím se vzpamatovat… Vall nic neví, je noc, určitě je rozespalá, a já ji teď nehodlám budit, abych jí vyprávěl celou tu hrůzu, co se nám stala… teď ne. Zítra je času dost. Teď si jen užiju tu krásu, ten pocit, že můžu být vedle ní, držet ji v náručí, dýchat ve stejném rytmu jako ona a líbat ji do vlasů, kdykoliv se mi zachce.
„Spinkej, lásko,“ zašeptám, když se přišoupnu blíž k ní. Spí na boku, je ke mně otočená zády, nejspíš už zase usnula, jen jsem ji vyrušil tím, jak jsem se prudce posadil. Opatrně nadzvednu její peřinu, pod kterou je zakutaná jako vždycky, a přitisknu se na její záda. Je krásně teploučká a voňavá, jen se zavrtí, aby se uvelebila, když se k ní přitulím. „Tak moc se mi stýskalo, koťátko moje,“ šeptám jí do vlasů, „ani nevíš, jak strašně jsi mi chyběla, lásko.“ Líbám ji na rameno a rukou hladím její paži.
„Prosimtě… vždyť už jsi pomalu čtrnáct dní nikde nebyl,“ ozve se rozespalým hlasem moje láska… aha, takže nespí.
„To nevadí, stejně se mi stýskalo,“ odpovím naprostou pravdu.
„Jsi blázínek,“ zašeptá, a já z jejího hlasu cítím úsměv.
„Stýská se mi po tobě, i když jedu jen nakoupit do Hamburku.“
„Nám se taky stýská, když jsi pryč víc než hodinu,“ odpoví mi Vall a zívne si. Nám? Co to? On tu s námi ještě někdo bydlí? Nedá mi to, abych se nezeptal… je to divný.
„Komu vám?“
„Mně a Mathymu, přece,“ usměje se, najde moji ruku a přitiskne si ji na břicho. Mathymu? Bože, kdo je Mathy? To je nějaký kamarád nebo co? Najednou strnu, když si uvědomím, že hladím bříško, které se nějak zvláštně vyboulilo… to je… Mathy je… Bože… Mathy bude můj syn? Nebo dcera? Vypadá to spíš jako jméno pro chlapečka, určitě to bude syn. Do očí mi vyhrkly slzy, když jsem si konečně pořádně uvědomil, co skrývá ten úžasný kopeček, který hladím.
„Lásko… bože můj… já budu mít syna…“ vypadne ze mě, aniž bych si uvědomil, že ji tím nejspíš vyděsím.
„My budeme mít syna, my,“ zamumlá, aby mě opravila… „Kdy se konečně naučíš, že už nejsi jen ty, ale my… my tři?“ zamumlá, zřejmě už byla skoro zpátky ve snu, a já ji pořád ruším. Samozřejmě, že my… no jistě. My budeme mít syna!
„Děkuju… děkuju ti, lásko, ani nevíš, jak jsem teď šťastnej,“ zašeptám potichounku, skoro vzlyknu, už nějak nemůžu udržet emoce na uzdě a první slza mi vyklouzne z oka. Za posledních pár hodin jsem toho zažil tolik, že se to ve mně nahromadilo, a teď to musí všechno ven. Přitisknu si svou ženu pevněji do náruče, a potichu, abych ji už nebudil, brečím jako malý dítě… Mám tak neuvěřitelný štěstí. Takže jsem nezachránil jen jeden život, ale hned dva… život své lásky a našeho nenarozeného syna. Myslím, že v tomhle momentě není na světě šťastnější člověk, než jsem já…
BILL
„Tatííííííí, čůráááááááááát,“ ozve se z chůvičky na nočním stolku řev, a já se pomalu probírám. Bože… půl sedmý ráno, za co mě trestáš?
„Už jdu!“ zavolám, aby mě Dejv v pokojíčku slyšel, a přitulím se ještě na chvilku k Tomovi. Jeho včera umyté dredy krásně voní, a já bych do nich nejradši zabořil nos a spal dál, ale bohužel, to naše šídlo mi to nedopřeje.
„Tak tatííííííí! Já se vážně počůrám!“ huláká na mě. No jo… tak jo, musím, nedá se nic dělat.
„Jdeš, nebo mám jít já?“ zamumlá Tom zpod peřiny, kterou si předtím přikryl hlavu, aby nic neslyšel. Jeho obvyklá taktika, když něco nechce dělat.
„Ne, ne, spi dál, já už letím,“ ujistím ho, líbnu na tvář a zase ho přikryju zpátky. „To je děs, tohle, už aby mu to sundali,“ ještě si po cestě potichu nadávám.
„Tak už jsem tady, ty zvíře…“ usměju se na našeho maroda, když se doštrachám do pokojíčku.
„Já už to nevydržím,“ zamračí se na mě Dejv.
„Opovaž se to pustit, vydrž, dokud tě neodnesu na záchod, jinak uvidíš,“ vyhrožuju, zatímco to naše zlatíčko beru do náruče, abych ho doručil na záchod. „Já za to nemůžu, že máš tak blbý nápady. Měl by tě nosit ten, kdo ti poradil, že máš skákat ze skříně bez padáku. Proč já tady mám za něj otročit, nevíš?“ stěžuju si, ale moc dobře vím, že ten dobrák, co mu to poradil, je můj vlastní bratr, a toho jsem právě zprostil povinnosti se o svého zraněného synovce postarat. Moc ho miluju, to bude ten problém. Místo, abych ho nechal vylízat si následky svojí praštěný výchovy, tak tady ještě makám za něj. Pak mu půjdu udělat snídani, milostivě ho polibkem vzbudím, div ho nenakrmím, a pak se divím, že má tunu energie vymýšlet s mladým pánem hovadiny. Kdo to kdy viděl, skákat ze skříně do madrací… já vím, dělali jsme to, když jsme byli malí, ale my se na rozdíl od tohohle malýho paka trefili a nespadli jsme vedle.
„Hotovo,“ nahlásí náš „sádrovej trapslík“, jak mu říká Tom, tak mu zase navlíknu zpátky kalhoty od pyžama se speciálně rozstřiženou nohavicí, aby se mu na nohy vůbec daly navlíknout, nechám ho ještě zatáhnout za splachovadlo, což se mu samozřejmě líbí, a nesu ho zpátky do postele. „Ne, tam ne!“ brání se, když vidí, že ho chci vrátit do pokojíčku. „Já chci k vám,“ poroučí si a já jen protočím oči. Ale jo… proč ne, aspoň bude mít strejda nějakou zábavu, až ho mladej kopne tou sádrou do holeně jako minule. Řval jako tygr, ale nedovolil si nic moc namítat, protože ví, že ta Dejvova zlomená noha je jeho vina. Měl ho chytat a ne stát jako tvrdý y a čekat, že se mladej trefí sám. Netrefil… Na pohotovosti jsme museli přiznat barvu, a výraz doktora, kterej mu dělal rentgen, byl vážně na mašli. Nejspíš nás oba považoval za idioty, kterým svěřit dítě by se dalo kvalifikovat minimálně jako trestnej čin. Ještě nás práskne na sociálce, a kluka nám seberou… Tu sádru dali mladýmu nejspíš nám za trest. Sice tvrdili, že na ortézu je to moc komplikovaný, že je to nějaká spirálová zlomenina, že je ta sádra nutná, ale já jim nevěřím… prostě nám to udělali naschvál. Zabavit celej den hyperaktivního kluka, jako je náš Dejv, když nemůže chodit, to je očistec na zemi…
„A spi, ne, že budeš vyvádět, jinak tě šoupnu zase zpátky k tobě,“ vyhrožuju preventivně, když si lehám a přikrývám nás. „Je děsně brzo.“ Dejv nic neříká, nejspíš nechce slibovat, co nemůže splnit, ale já ho stejně uspím… přitisknu si jeho hubený mrňavý tělíčko k sobě, až mi funí pod bradu, a přitom mu jezdím nehty po zádech, lehce ho škrábu přes pyžamko a snažím se ho uspat. Většinou to do pár minut zabere, tak snad dneska taky. Doufám, že pak na chvíli usnu i já, potřebuju to. Šli jsme s Tomem spát pozdě, byl včera pěkně aktivní. Jsem z něj utahanej jako kotě…
Pane! Bože! Člověka nenechaj spát ani dvacet minut… kterej vůl mi volá takhle brzo? Ať je to, kdo je to, zabiju ho!
„Filipe, doufám, že máš hodně dobrej důvod mi volat v sedm ráno!“ utrhnu se na našeho vědce otráveně. Asi se zbláznil… přece ví, že vstáváme nejdřív v devět.
„No to si piš, Bille, to si piš. Hele… jste doma?“ zeptá se, jako by to nevěděl. Včera jsem s ním měl půlhodinovej rozhovor o tom, že máme dneska volno a strávíme ho pokud možno doma a v klidu.
„Seš divnej? Vždyť jsem ti to včera říkal… jsem v posteli, ty cvoku, a dokud mi nezazvonil mobil, spal jsem, představ si to,“ odpovím mu nabroušeně. Si snad ze mě dělá srandu…
„Fajn, jen jsem si to potřeboval ověřit, abych nejezdil zbytečně, tak se hned nečil. Jsem v Linau, za chvíli vyrážím do Berlína, tak ať jste za dvě hoďky připravený, přestaňte se muchlovat, jedu k vám na návštěvu. Mám něco fakt důležitýho, co vás dva bude zajímat. Tak čau,“ vydrmolí a zavěsí… No co to bylo? Chvilku ještě čumím na displej mobilu, jako bych dostal ránu po hlavě. Co že to říkal? Přestaňte se muchlovat? Jak to myslel, pane bože? Copak tu má někde špehovací kameru, aby viděl, že jsme všichni tři v jedný posteli?
„Kdo to byl?“ ozve se vedle mě totálně probuzenej Dejv…
„Strejda Filip, přijede se na nás podívat,“ nepřítomně mu odpovím, a prásknu sebou zpátky na polštář. Co tohle mělo znamenat?
„Jů, strejdá! To musíme vstávat, že jo?“ nadšeně huláká to strašidlo a už se hrabe do sedu. Bože můj… já se vážně už asi v životě nevyspím…
autor: Janule
betaread: Áďa
Jupííí…jupííí…! Já jsem tak šťastnhá, že to nakonec všecko klaplo! Filip je s Valerii a ti tři jsou spolu…
Ten Tomův nápad, aby Dejv skákal ze skříně mě vážně pobavil..:D Co Strejda Tom ještě nevymyslí…Tak teď ať kluci dávaj pozor aby zase o Davídka nepřišli a aby se Bill nemusel ženit..:-)
Tenhle díl mě moooc potěšil..^^
To bylo perfektní .. 🙂 zase je Kaulitz rodinka celé a vpohodě Toman je aktivní Bill mi přijde jako ráznej taťka a ten náš Davidek no cvo to zase s tím Strejdou vyváděli 😀 moc krasný jako vždy 🙂
Doufám, že se té "aktivity" zase jednou dočkáme i my. 😀 😀
Přesně takhle to má být, všechno ok a rodinka pohromadě…snad teda.
dosť som sa na tej kapitole pobavila, ako Bill hundral, to s tým skákaním zo skrine, proste úžasný diell 🙂 A nehovoriac o tom, že sa to všetko na dobré obrátilo, aspoň dúfam teda…
Vážně nechápu, jak jsi odhadla, že se mi tenhle díl bude líbit?!? Ale kupodivu ses trefila, bylo to úžasné čtení, předla jsem jak kotě :)))))))
Jsem ráda, žes před časem do vyprávění zapojila i Filipa, sledovat změnu času jeho očima bylo působivé. Těší mě, že se o svém nenarozeném synovi dozvěděl právě touto cestou. 🙂
No a moje milovaná Kaulitz rodinka. Opět ve vrcholné formě! Trošku mě zarazila ta Davídkova sádra, ale čert vem sádru, hlavně když budou spolu. Z tohoto hlediska mi věta "Ještě nás práskne na sociálce, a kluka nám seberou…" přijde jako drsný humor, řekla bych, ten nejčernější. :)))
Tak Janule, to bychom měli, a teď pěkně takových deset až patnáct láskyplných a něžných dílů, kdy největší drama bude to, že Bill připálí večeři a nebo Tomovi budou pomalu schnout dredy!!!! Prostě abych tak nějak pozapomněla na ty děsy a hrůzy, co téhle idylce předcházely. Jo a Simone si klidně může vzít Franka, proti tomu nic nemám, ale jakmile se ještě jednou podívá Billovým směrem, bude zle! :))))
Jo a na závěr jsem se chtěla zeptat, jestli "sádrovej trapslík" je nějakej Tomův novotvar, nebo se jedná pouze o přehozená písmenka. Já jen, že se mi ten "trapslík" líbí, klidně bych ho zařadila do svého repertoáru. :)))
😀 No tak to ses trefila, Kattys, to je čistě omyl betareadu, kterej na to nepřišel … takže šlendrián 😀 Ale nechám to tam, ono je to fakt roztomilý. 🙂 Jinak s těm patnácti dílama to moc nevidím, odhaduju to na míň. 🙂
Ano, ano, ano! Takhle se mi to líbí, takhle to má být!
Jo, napravovat omyly, to je moje. 🙂 Ale ten trapslík je vážně milej, tímto zdravím Áďu :)))
Konečne je všetko zlé zažehnané a ja som si po dlhej dobe zasa čítanie užívala a usmievala sa pri spokojnej Kaulitz rodinke.Dúfam že to je už isté a nebudú žiadne komplikácie a Filip to dotiahne do šťastného konca!
Ha, jen počkej co na tebe wybalí, to teprw budeš čumět.
Chudáček Bill :D. Uááá já se tak těším na další díl … Co si ten Tom napsal do dopisu mě nejvíc zajímá. A sem ráda že to takhle dopadlo a doufám že už se nic hrozného nestane !
Na tohle jsem se strašně těšila, až se napraví minulost a oni budou žít v sladké nevědomosti, zabývat se banalitami a přitom budou šťastní. Skákání ze skříně je fakt skvělej nápad, na Toma sedí jak vyšitej. Nejlepší je ovšem dodatek, že oni to taky dělali, jenom se při tom nepřizabili:D To je tak vždycky, rodiče zakazujou, co sami dělali. My jsme teda neskákali ze skříní, ale ve stodole z trámů do sena, samozřejmě si ségra jednou zlomila ruku, takže něco obdobného se děje asi všude:D:D
Když jsem četla o Fillově návratu rovnou do postele, měla jsem za něj ohromnou radost. Dokonce se mi chvilkama rozmazávala písmenka, jak to bylo dojemné:-)
Těším se, co jim Fillip popovídá a jak to vezmou… já bych si tak chtěla přečíst Tomův dopis, to muselo být dílo:D Ale i Fillova interpretace bude stačit, je mi jasný, že by se to asi blbě psalo… aspoň teda mně.
Ještěže už je pátek, nemusím čekat dlouho:)
Užasneeej dííl 🙂 jsem moooooc šťastná, že to dopadlo tak dobře…doufám!! 🙂 Já se bojím, že se to čím dál víc zamotá 🙁
Teraz je to krásne a prosím nech sa to už nezmení, na tie posledné dieliky sa asi pôjdem vyspať. Možno. Alebo zvládnem ešte jednu kapitolu?
Som strašne zvedavá na ten dopis, ktorý si Tomi napísal. Ale vrním blahom nad týmto dielom, takto to má byť a žiadne hnusné reality už nebudú 🙂
Mě se chce pomalu brečet štěstím!!!
Já jsem tak strašně šťastná, že ani nevím, co na tohle napsat. Konečně je všechno tak, jak má být! 🙂 Teď jenom aby si kluci dávali pozor a to co se stalo v jiném čase, se neopakovalo!