autor: Becs
„Takže Tome,“ narovnal se zničehonic a upřeně na mě pohlédl. „Jak dlouho mi budeš ještě zírat na pusu, než mě políbíš?“
Jeho slova mě naprosto připravila o dech. Nejenže jsem se nevzmohl na žádnou odpověď, ale celé mé tělo ztuhlo. Bill si pobouřeně odfrkl, popadl mě za předek mikiny a násilím přitáhl k sobě. Než se naše ústa střetla, ucítil jsem lehkou citrónovou vůni a taky závan hranolek. Pak už jsem se nedokázal soustředit na nic než na měkkost jeho rtů. Bill líbal něžně a sladce. Vzhledem k jeho povaze bych očekával, že se na mě vrhne, ale nic takového se nestalo. Ruce se mi automaticky zvedly a já si ho k sobě přivinul. Bláznil jsem z něj. Každá jednotlivá buňka v mém těle toužila po jeho doteku. Propadal jsem se do míst, ze kterých nebylo návratu.
„Já ale za pár hodin odjíždím,“ namítl jsem chabě, když jsme se od sebe odtáhli.
„Carpe diem, Tome,“ usmál se na mě, ale veselost do jeho očí nepronikla. Byl to úsměv smutného klauna. Přitáhl jsem si ho znovu blíž k sobě, protože se celý roztřásl. Položil si čelo na moje rameno a rukama mi žmoulal lem mikiny.
„Opravdu musíš odjet?“ kníknul tiše. Ukazoval mi naprosto novou část své osobnosti. Křehkou a zranitelnou.
„Musím. Je to studijní pobyt. Já i všichni ostatní zítra nasedneme do letadla a letíme domů. Musím se vrátit do školy,“ vysvětlil jsem.
„Aha,“ posmutněl o maličko víc.
„Kdybych tu byl na dovolené, ani vteřinu bych neváhal,“ pohladil jsem ho po zádech, ale byla to jen slabá útěcha.
Narovnal se a zadíval se mi do tváře. „Tak si pojďme užít to málo, co máme,“ pronesl trochu veselejším tónem a pak mě znovu políbil. Neodolal jsem a polibek prohloubil, takže byl mnohem vášnivější. Stačilo pár chvil a Bill mi zoufale zakňučel do pusy.
„Musíš přestat, nebo se neovládnu,“ zarazil mě se zavřenými víčky.
„Možná to byl můj záměr,“ vrátil jsem mu to, ale už ho dál netrápil. Pustil jsem ho ze svého objetí, aby se mohl pořádně nadechnout.
„Půjdeme někam do tepla,“ rozhodl a vstal. Automaticky propletl prsty s mými a přitiskl se ke mně celou délkou paže.
Vraceli jsme se stejnou cestou, jakou jsme přišli, ale najednou mi všechna světla připadala zářivější a vzduch už nebyl tak nevlídný a chladný. Právě naopak. Stačilo se podívat do Billova rozzářeného obličeje a nic mě netrápilo. Hrudník se mi svíral podivným novým pocitem a já se tomu nebránil. Už zase mi vykládal nějakou veselou historku a já jej dokázal vnímat jen napůl. Většinu času jsem dokázal jen zírat na ty dokonalé rty a přemýšlet o tom, co dokážou.
„Chtěl bys poznat mé kamarády?“ zeptal se mě Bill a zastavil před dalším z mnoha londýnských podniků. „Určitě tu budou, ale pokud chceš dělat něco jiného, není to problém.“
„Rád se s nimi seznámím,“ ujistil jsem ho a bylo znát, že ho to potěšilo. Vešli jsme dovnitř a přivítal nás příjemný lokál, kde bylo v pozadí slyšet brnkání na kytaru. Příjemné šero tvořilo intimní atmosféru, takže pro mě nebylo překvapení, když jsem v koutu zahlédl líbající se dvojici.
„Tahle hospoda je anglická,“ informoval mě Bill s jiskřičkami v očích.
„Haha,“ odpověděl jsem a měl sto chutí na něj rozpustile vypláznout jazyk.
„Sedí támhle vzadu,“ kývnul bradou a prováděl mě mezi stoly až do zadní části k prostorným boxům z tmavě červené kůže. Po celou dobu mě držel za ruku a vypadalo to, že ji v dohledné době ani nechystá pustit.
„Hele, Bill je tady,“ vzhlédl klučina s pískově žlutými vlasy, který k nám byl nejblíže. „A někoho si vede.“
„Určitě další amík,“ zavtipkoval ten, co seděl naproti, a nacvičeným gestem si prohrábl černé vlasy, takže vytvořily dramatický rozcuch.
„Ahoj kluci, tohle je Tom,“ představil mě a jejich poznámky a pochechtávání ignoroval. „A tohle jsou kluci. Tohle je Colin,“ ukázal na toho blonďáka. „Jack,“ černovlasý vtipálek. „Daniel,“ obrýlený kluk, který zatím jen hleděl do svého mobilu. „A Chris,“ očividně největší macho z celé party, protože seděl s koleny široce rozkročenými a ruce měl přehozené přes opěrky sedačky. Hleděl na mě podezřívavým pohledem, který jasně říkal, že on je tady šéf.
„Oni jsou něco jako pravá anglická kapela,“ vysvětlil Bill a u slova kapela udělal ve vzduchu uvozovky.
„Ach, jako Beatles,“ nadhodil jsem, když nám udělali místo a my si mohli přisednout.
„Proč každého jako první napadnou Beatles?“ odfrkl si pobouřeně Daniel, aniž by vzhlédl a dál něco urputně ťukal do telefonu.
„Jo, proč nikoho nenapadnou Sex pistols nebo Motorhead. To jsou taky anglické kapely a my jsme spíš jako oni než jako Beatles,“ pokračoval v jeho myšlence Colin, ovšem s poněkud menší záští v hlase.
„Co takhle One direction? Jak by se vám líbilo tohle?“ vyprskl smíchem Bill. „Protože podle mě se nejvíc podobáte právě jim.“
Bill se mi musel schoulit v objetí, aby na něj nedopadla sprška facek, přilétajících ze všech stran. S chechotem se posadil a promluvil ke mně: „Musíš je omluvit. Zasekli se ve fázi zkoušení a zatím je nikdo neobjevil, tak jsou z toho trochu rozmrzelí.“
„Nemůžu za to, že ten koncert v Camden Assembly nevyšel,“ bránil se okamžitě Daniel a konečně odložil mobil. Sundal si z nosu brýle a protřel si oči.
„To nikdo neřekl, Dane,“ klidnil ho Chris a ležérně upil ze své sklenice.
„A Bill k vám taky patří?“ zeptal jsem se se zájmem. Slyšel jsem ho zpívat, takže by mě to nepřekvapilo. Všichni však vybuchli hlasitým řehotem.
„Ten? A co by tak dělal? Vrzal na housličky?“ dostal ze sebe Jack mezi jednotlivými záchvaty.
„Pískal na flétnu,“ přisadil si Daniel.
„Tančil národní tance,“ dodal Chris.
„S takovými loserama nemám za potřebí se zahazovat,“ vrátil jim to bez problému Bill. Čekal bych, že se urazí, ale celou dobu se smál s nimi a očividně se ho jejich slova nedotkla. Ještě chvilku se mezi sebou pošťuchovali a bylo znát, že jsou kamarádi už hodně dlouhou dobu.
Jack se zvedl a protáhl se kolem nás. Pak se zapřel rukama o hranu stolu, aby k nám byl blíž, a sugestivně se mě zeptal: „Dáš si Jacka, Tome?“
Jeho návrh mě zaskočil naprosto nepřipraveného, takže jsem dokázal jen otvírat a zavírat pusu jako kapr na suchu. Copak mu nedošlo, že jsem tu s Billem? Jeho ruka položená na mém stehně nebyla dost výmluvná?
„Jack myslí Jacka Danielse,“ zachránil mě Bill. „Myslí si, že je vtipný, víš.“
„Je to vtipný,“ rozesmál se černovlásek a odešel k baru pro zmíněné panáky.
„Na to si zvykneš,“ ujistil mě můj blonďáček a mě v břiše bodlo zklamání. Nebyl jsem si jistý, jestli budu vůbec mít možnost si zvyknout. Vždyť za pár hodin odlétám. Nechtěl jsem tím Billovi kazit náladu, takže jsem se na něj jen usmál. Naklonil se ke mně a věnoval mi malou pusinku, která ale rychle přerostla v mnohem hlubší polibek. Kdybych měl být upřímný, byl jsem trochu rozpačitý z líbání se před tolika lidmi a sborové „Fuj“, které zaznělo, mi moc nepřidalo.
„Sklapněte, debilové,“ odbyl je Bill, nicméně už se znovu nepokoušel o žádné projevy náklonosti.
Jack se vrátil a donesl s sebou ne šest panáků, ale rovnou plný tác.
„Nebudu tam chodit desetkrát,“ umlčel veškeré brblání a přelezl zpátky za Chrisem.
Nejdřív jsem se mezi nimi cítil docela nesvůj. Zvlášť, když začali mluvit rychlou britskou angličtinou, kterou jsem občas jen těžce stíhal. Po té, co je Bill okřikl, aby se nepředváděli, se vcelku zklidnili a už mi nedělalo takový problém se s nimi bavit. Colin byl ze všech nejpřístupnější, takže jsme se brzy zakecali o rozdílech v americkém a evropském fotbalu. Panáky do nás padaly jako Němci do krytu a já se cítil příjemně uvolněný. Po hodině nás Chris i Jack opustili a vydali se oblbovat skupinku holek, která se posadila do boxu jen kousek od nás. Daniel už se zase věnoval svému mobilu a okázale nás ignoroval.
„Půjdeme tančit?“ navrhl zničehonic Bill. Kytarista už byl dávno pryč a nahradila ho svižnější hudba linoucí se z reprobeden. Interpreta jsem nepoznával, ale znělo to mnohem moderněji než cokoliv předtím. Postřehl jsem menší hlouček lidí, kteří už se vlnili do rytmu. Atmosféra se zdála být mnohem živější, než když jsme přišli.
„Já na tancování moc nejsem,“ bránil jsem se, protože jsem si sám sebe nedokázal představit, jak tancuju v tak malém davu lidí. Všichni by se určitě dívali a já bych se cítil totálně trapně.
„Ale no tak, nekecej,“ nechtěl Bill slyšet žádné výmluvy. „Můžeš jen stát a já budu tancovat kolem tebe,“ navrhl se smíchem.
Zdálo se to jako přijatelný kompromis, takže jsem neochotně vstal. Nicméně se to ukázalo jako naprostá nemožnost. Nešlo jen stát a koukat, když se kolem mě Bill začal vrtět a poskakovat. Přistihl jsem se, že pokládám ruce na jeho boky a přidávám se k němu. Nálada byla tak nakažlivá, že jsem zapomněl na všechny okolo a jen si užíval probíhající okamžik. Kdykoliv mi Bill pohlédl do očí nebo zaklonil hlavu a zapáleně zpíval spolu se skladbou, v břiše mi vybuchl ohňostroj. Kdyby jen ohňostroj. Byla to přímo atomovka. Ačkoliv se to zdálo naprosto neuvěřitelné a bláznivé, uvědomil jsem si, že jsem se do něj zamiloval. Já, Tom Kaulitz, který se s holkami stýkal jen povrchně a hlavně proto, že to dělali i všichni ostatní, jsem se naprosto zbláznil do irského kluka. A navíc ho znám jen pár hodin. Neuvěřitelné.
Nepochyboval jsem o tom, že je na tom Bill podobně, protože se na mě díval stejně blaženým pohledem a každou chvilku mě políbil. Každopádně mi hlavou vrtala jedna věc. Už tři lidé, nezávisle na sobě upozornili na to, že jsem další Američan. Dělal to takhle Bill běžně? Seznamoval se s cizinci, protože doufal, že ho dostanou do Států? Byl tak spontánní a upřímný, že jsem nechtěl věřit tomu, že by tohle všechno byl jen předem promýšlený plán. Na to působil moc nevinně. Zatlačil jsem chmurné myšlenky do pozadí a přitáhl si Billa pro další polibek.
„Co kdybychom šli ke mně?“ navrhl Bill zvláštním tónem, při kterém mě zamrazilo. Dychtivý plamen v mých očích byl dostatečnou odpovědí, takže mě chytil za ruku a chystal se mě znovu odtáhnout pryč. Prvních pár kroku udělal zády, takže si nevšiml muže za ním, který nesl v obou rukou sklenice plné piva. Dost nešťastně do něj vrazil, takže muž nápoje upustil a tmavá tekutina se spolu s třesknutím skla rozprskla po podlaze.
„No to si děláš prdel,“ vyjel muž okamžitě na Billa. Byl dost velký, takže před ním blonďák ustrašeně couvl.
„Byla to nehoda,“ pokusil jsem se ho hned bránit, ale vzteklouna to očividně nezajímalo.
„Nemůžeš čumět na cestu?“ řval znovu na Billa a zatínal ruce v pěst.
„Omlouvám se,“ vykoktal ze sebe.
„Tvoje omluvy mi kurva nepomůžou,“ křičel dál a přibližoval se k němu. Mým přirozeným instinktem bylo Billa schovat za sebe a postavit se mu.
„Ale no tak. Neudělal to schválně,“ zkusil jsem to znovu.
Pěst, která mi přistála na obličeji, byla to poslední, co jsem si pamatoval. Probudily mě až nějaké rozrušené hlasy a studený hadr za krkem.
„Už se probouzí,“ řekl někdo. Bezděčně jsem si přejel rukou po obličeji a ucítil pulzující bolest pod okem.
„Nesahej si na to. Colin už nese led.“ Rozpoznal jsem Billa a chtěl mu říct, že je to v pohodě, ale moje hlava odmítala dát dohromady slova.
„Dej to sem,“ instruoval Bill kamaráda a pak už mi půlku obličeje přikryl utěrkou plnou ledové drtě.
Podařilo se mi otevřít jedno oko a zahlédl jsem asi deset lidí, co se nad námi sklánělo.
„Kámo, to byla teda pecka,“ ohodnotil to muž s dredy, kterého jsem už dřív viděl za výčepním pultem. „Nikdy se nedávej do křížku s ragbistou,“ radil mi moudře, i když tak trochu s křížkem po funuse.
„Chci si sednout,“ oznámil jsem čumilům, takže se rozestoupili a nechali mě sednout si zpět do našeho boxu. Bill si klekl přede mě.
„Jsi v pořádku?“ ujišťoval se se starostí vepsanou do tváře a přitom si hryzal spodní ret.
„Jo, budu v pohodě,“ pokusil jsem se o úsměv, ale ve tváři mi škublo, takže jsem od toho upustil.
„Děkuju, že ses mě zastal,“ vydechl s naprostým oddáním. „Byl jsi tak odvážný.“
Jeho slova mě potěšila, nicméně jsem se necítil jako nějaký hrdina. Spíš jako blbec, který vleze do rány rozzuřenému chlapovi. Ale pokud jsem to místo Billa schytal já, dokážu to ponížení nějak překousnout.
„Pojď. Teď už vážně půjdeme ke mně,“ postavil se a podal mi ruku. Byl jsem jeho kamarádům vděčný, že nepřidali žádné dvojsmyslné poznámky. Pohledy, které si vyměnili, byly všeříkající.
Vyšli jsme ven a mě překvapilo, že obloha začíná blednout. Blížilo se svítání.
„Kolik je hodin?“ obrátil jsem se na Billa, který se nedokázal zbavit toho ustaraného výrazu.
„Řekl bych, že po páté. V kolik musíš být zpátky?“
„Nejpozději v devět.“ Sundal jsem si z obličeje pytlík s ledem a shledal, že už to není tak hrozné. Jack Daniels úspěšně tlumil mou bolest. Za pár hodin, až obličej přijde k sobě, budu pravděpodobně zpívat jinou písničku.
„Má vůbec cenu, abychom šli ke mně?“ pronesl Bill smutným hlasem. „Víš, vzhledem k tomu, jak málo máme času a tomu obličeji.“
Zastavil jsem ho a podíval se mu zpříma do očí. „Má to cenu.“
Odměnou za tato slova mi byl široký úsměv a vřelý polibek.
„Tak pojď,“ podal mi Bill ruku a přitáhl si mě co možná nejblíž k sobě.
Procházeli jsme se tichými ulicemi a celou cestu mlčeli. Neměli jsme potřebu vyplňovat ticho prázdnými slovy. Rozuměli jsme si i bez nich.
„Tak jsme tady,“ oznámil Bill, když jsme zastavili u cihlového patrového domu a šátral v kapsách, aby našel klíče.
„Bille, než půjdu nahoru, musím se tě na něco zeptat,“ načal jsem téma, které mě v hlavě strašilo celý večer. Blonďák na mě jen hleděl těma svýma obříma očima a čekal, co ze mě vypadne.
„Všiml jsem si, jak se každý ptá, jestli jsem další Američan. Vím, že jsi říkal, že se s nimi,“ zarazil jsem se a pak se opravil: „s námi často bavíš. Ale je to jen povídání? Nechci být jen další v řadě tvých amerických úlovků. Já mám pocit, že k tobě něco cítím a nemůžu jít k tobě, pokud by to bylo jednostranné.“
Billovi se na tváři promítlo tolik emocí, že jsem nevěděl, kterou si vybrat.
„Bavím se s Američany,“ začal opatrně. „A lhal bych, kdyby mě někteří z nich nepřitahovali, protože pro ně mám přirozenou slabost. Seznamuju je s rodinou i kamarády. Ale s tebou je to jiné. Žádného z nich jsem nelíbal. Žádného z nich jsem si nevzal k sobě domů. Do žádného z nich jsem se nezamiloval.“
Víc jsem slyšet nepotřeboval. Překonal jsem vzdálenost, která nás dělila, a chytil ho za pas. Do polibku jsme si vyšli naproti a setkali se někde na půl cesty.
„Zamiloval jsem se do tebe,“ zopakoval Bill, když jsme polibek přerušili.
„A já do tebe,“ oplatil jsem mu a z náruče jej nepustil. Bill si povzdechl a z kapsy konečně vytáhl své klíče. Odemkl a pustil mě dovnitř jako prvního. Vyšli jsme po rozviklaných ošoupaných schodech do prvního patra až k zeleným oprýskaným dveřím.
„Není to nic exkluzivního,“ zatvářil se omluvně, jako bych snad byl nějaká státní návštěva.
Vešli jsme do podkrovního bytečku, který, jak jsem mohl hádat, Bill obýval sám. Obývák nepochybně sloužil i jako ložnice a k němu byla připojená malá kuchyňka. Skrz pootevřené dveře jsem zahlédl i koupelnu vykachlíkovanou černobíle. Bill očividně nebyl zrovna pořádkumilovný typ, ale nic jiného jsem ani nečekal. Všude se povalovaly různé kousky oblečení a podobné věci. Na malém kuchyňském stole jsem zahlédl strojek a malé kelímky s barvami. Ty jediné působily srovnaně.
„Ty tetuješ?“ ohlédl jsem se na něj překvapeně.
„Snažím se,“ přikývl. Vysvlékl si bundu i mikinu a teď si rozepínal knoflíčky své černé košile s dlouhým rukávem. Odhalil tak paži potetovanou odshora až dolů. Pár obrázků jsem si všiml i na boku, hrudi a břichu. Přešel jsem k němu blíž a některých se dotkl.
„To sis tetoval sám?“ Nemohl jsem věřit svým očím.
„Jen některé z těch na ruce,“ přiznal mi. „Nejsem si jistý, jestli bych dokázal dělat rovné linky, kdybych si sám tetoval břicho.“ Nechal mě, ať si je prohlédnu všechny a já měl možnost se ho při tom dotýkat. Jeho kůže byla hladká a voňavá.
„Jednou bych si chtěl otevřít vlastní tetovací salón. Zatím si na něj šetřím a zkouším, na kom se dá. Chris i Colin už ode mě mají každý po jednom tetování. Snažím se zlomit i Jacka,“ vykládal dál.
„Vytetuješ mi taky něco?“ vyhrkl jsem zničehonic, dřív než jsem se stihl zarazit. Bill se mi už tak vryl do srdce, bylo jen přirozené, že mě označí něčím, co uvidí i ostatní.
„Vážně?“ zatvářil se pochybovačně. „Máš už nějaké tetování?“
„Nemám, ale už dlouho nějaké chci.“ Lež jako věž. Nikdy jsem ani nepomyslel na to, že se nechám tetovat. Rodiče se z toho určitě zblázní.
„Jsi opilý. Až se ti Jack dostane z krve, budeš toho litovat,“ odbyl mě a přehodil si košili přes ramena.
„Nejsem. Opravdu to chci, Bille,“ přesvědčoval jsem ho. Myslel jsem, že bude nadšený z toho, že to po něm chci, ale očividně nebyl úplně nezodpovědný.
„A co ti mám vytetovat? Srdíčko se svým jménem na zadek?“ dobíral si mě.
„To nevím,“ přiznal jsem upřímně.
„Tady máš sešit s návrhy, ty hrdino,“ přišoupl ho ke mně po stole a očividně se dobře bavil. Zašel do malé koupelny a chvilku tam šramotil. Já mezitím otevřel blok s jeho kresbami. Některé byly propracované a detailní a jejich tetování by pravděpodobně zabralo spoustu hodin. Potřeboval jsem něco jednoduchého, co bude hned hotové. Pohled mi padl na jednoduchý obrázek kotvy a kormidla a napadl mě skvělý nápad.
„Už jsem si vybral,“ houkl jsem na něj, aby mě slyšel.
„Nějak rychle,“ zašklebil se, když se ke mně vrátil převlečený do trička s krátkým rukávem a volnějších kalhot. Klepl jsem do papíru, abych mu obrázek ukázal.
„Co z toho?“ nakrčil čelo.
„To kormidlo, sem,“ klepl jsem si do místa nad palcem a ukazováčkem. Chtěl jsem ho mít na viditelném místě, abych na Billa mohl myslet pořád. „A kotvu mi vytetuješ, až se uvidíme příště.“
„A bude nějaké příště?“ posmutněl blonďáček.
„Bille, nechci o tebe přijít jen proto, že nás dělí oceán. Chtěl bych v tomhle pokračovat i dál. Ty ne?“
„Jasně, že jo. Jenže Tome, já nemám dost peněz na to, abych odešel do Ameriky, a ty máš školu, takže nemůžeš sem. Jak chceš tohle vyřešit?“
„Carpe diem, Bille,“ použil jsem jeho slova. „Všechno spolu vyřešíme. Máme mobily a skype. Můžeme spolu mluvit denně.“
„Mluvit ano, ale tohle dělat nemůžeme,“ naklonil se a věnoval mi polibek. „Ale ani já o tebe nechci přijít. Takže tipuju, že nám nic jiného nezbývá.“
Doslova jsem z něj cítil tu pochmurnou náladu, takže jsem si ho přitáhl do náruče a líbal ho jako o život.
„Pojďme na to tetování,“ rozhodl o poznání veseleji.
Nevím, co jsem si myslel, když jsem mu to navrhl, ale absolutně mě nenapadlo, jak moc bude tetování bolet. Posadili jsme se v kuchyňce naproti sobě a já mu odhodlaně podal ruku. Už při prvním bodnutí jehlou jsem měl chuť vzít nohy na ramena. Po celém těle se mi rozběhla nepříjemná husí kůže a na zádech jsem cítil ledový pot. Zuby nehty jsem se držel, abych nevykřikl, a modlil se, ať to skončí co nejdříve.
Bill si mého nepohodlí buď nevšiml, nebo měl tolik taktu, že to předstíral. Pekelně se soustředil a vystrkoval při tom špičku jazyka. Rozptyloval jsem se tím, že jsem zkoumal každý detail jeho tváře. Od krásných plných rtů až po chvějící se víčka. Byl dokonalý. A byl můj.
„Proč se usmíváš?“ zvedl ke mně na moment Bill oči, zatímco si jehlu máčel v barvě.
„Jen jsem si něco uvědomil,“ mlžil jsem.
„A to?“ vyzvídal, než mě zase začal mučit.
„Že jsi teď vlastně můj přítel.“
„A co je na tom tak úsměvného?“ zeptal se, i když se už zase úplně soustředil na práci.
„Nikdy by mě nenapadlo, že pojedu do Londýna, abych si tu našel přítele. Naše z toho trefí,“ objasnil jsem mu to.
„Bude jim to vadit?“ narovnal se a vyděšeně na mě pohlédl. „Tys předtím nikdy s klukem…?“ Zbytek věty nechal nevyřčenou.
„Rozhodně jim to bude vadit míň než to tetování,“ zazubil jsem se na něj.
„Oh, tak hlavně neříkej, že je ode mě,“ oplatil mi zaculení a dokončil pár posledních tahů. Chvilku obdivoval své dílo a pak mi ho opatrně pohladil prstem. „Buď na něj teď opatrný.“
Zvedl jsem se a tentokrát jsem to byl já, kdo ho chytil za zápěstí a táhnul k pohovce. Jeho manýry jsem dokázal pochytit rychle. Nerozpakoval jsem se a rovnou si s ním lehl. Vrhli jsme se na svá ústa a hladově se líbali, při tom jsme prsty zkoumali všechny křivky našich těl.
Lehl jsem si na záda a nechal Billa, ať se uvelebí na mně. Teď to byl on, kdo zkoumal mou tvář. Neodolal jsem a konečně mu z očí odhrnul neposedný pramen vlasů.
„Jsi krásný,“ zašeptal jsem. Bill mi za to poděkoval dalším polibkem.
Takhle jsme tam spolu leželi ještě hodně dlouho. Mazlili se a líbali. Čas od času naše hrátky začaly být žhavější, ale pokaždé jsme je zase dokázali zkrotit. Jako bychom mezi sebou měli nevyřčenou dohodu, že mezi námi nic nebude. Na jednu stranu mi to bylo líto, protože jsem si z něj pro sebe chtěl urvat co možná nejvíc. Na druhou stranou jsem si první sex s ním chtěl vychutnat pořádně, a ne unavený a tak trochu opilý. Naše pohyby začaly být pomalejší a klidnější, až nakonec ustaly úplně. Zaznamenal jsem, že Bill začal pravidelně oddechovat. Než jsem ho stihl upozornit na to, že nemůže spát, protože budu muset brzy odejít, přelila se i přese mě vlna nevědomí.
Ze spánku mě vytrhlo naléhavé vibrování v mé kapse. Zavrtěl jsem se a doufal, že to brzy přestane. Pak mi v mozku pomalu začaly docházet souvislosti a já sebou polekaně škubnul. Div, že jsem ze sebe Billa neshodil. Nahmatal jsem protivný přístroj a přiložil si ho k uchu. Byl to pochopitelně Georg a pořádně vyšiloval. Seřval mě na tři doby, kde celou tu dobu jsem, a že pro nás za dvacet minut přijede auto, které nás má odvést na letiště. Ujistil jsem ho, že už jsem na cestě. Bill ze mě mezitím slezl a rychle se sháněl po nějakém oblečení.
„Doprovodím tě,“ oznámil mi a já mu nemohl být vděčnější. Sám bych na ubytovnu trefil jen velmi těžko. Musel jsem se hodně ovládat, abych si ho k sobě znovu nepřitáhl, protože rozespalý a s rozcuchanými vlasy vypadal naprosto k sežrání.
„Takhle neupravený jsem venku nebyl ani nepamatuju,“ bručel si pro sebe, zatímco jsme rázovali ulicí. Ukázalo se, že to na ubytovnu není moc daleko, za což jsem byl velmi rád. Když jsme k ní doklusali, Georg zrovna táhl svůj kufr ven.
„Tome, kde jsi kurva…“ zbytku věty jsem se nedočkal, protože Georgovi očividně došla slova při pohledu na můj pocuchaný ciferník a ruku, ve které jsem držel tu Billovu.
„Počkej tady na mě,“ požádal jsem Billa a rychlostí blesku vyběhl do patra. Do tašky jsem naházel všechen svůj majetek, abych o minutu později vyběhl zase ven. K mé velké nelibosti už tu stálo naše auto.
„Doufal jsem, že budeme mít na rozloučení trochu víc času,“ přiznal jsem, když jsem hodil zavazadlo do kufru a nechal vyjukaného Georga, ať si nastoupí jako první.
„Slibuju, že se vrátím,“ řekl jsem Billovi a vtiskl mu polibek na rty. Cítil jsem, jak se celé jeho tělo začíná otřásat vzlyky. Naposledy jsem ho pohladil po tváři a pak už neochotně nastoupil do auta. Ujeli jsme sotva pár metrů, když jsem si něco uvědomil.
„Zastavte,“ křikl jsem na řidiče a ten v šoku skočil na brzdy prudčeji, než bylo nutné. Vystřelil jsem z auta ven k Billovi, který už mi běžel naproti.
„Nevyměnili jsme si čísla,“ dostal jsem ze sebe bez dechu. Podal jsem mu svůj mobil, aby do něj mohl naťukat číslo a prozvonit se.
„To mohlo mít docela rychlý konec, co?“ pokusil se Bill o úsměv, ale kvůli slzám se mu to moc nepodařilo.
Objal jsem ho pažemi a on se mi poslušně schoulil v náručí.
„Zavolám ti, jakmile přistaneme v L. A.“ slíbil jsem. Když jsem ho pouštěl, doslova jsem cítil, jak se mi láme srdce.
Nastoupil jsem zpět do auta a setkal se s Georgovým pohledem: „Tohle mi budeš muset vysvětlit, kámo.“
Já ale neměl na mluvení chuť. Právě jsem opouštěl lásku svého života.
O nějaký čas později
Vstoupil jsem do teď už dobře známě hospody a byl vděčný, že je tu pořádně narváno, takže si mě Bill nemohl hned všimnout. Posadil jsem se na kraj baru tak, aby mě nikdo ze zaměstnanců nemohl zahlédnout. Opatrně jsem se rozhlížel a zaznamenal svého blonďáčka, jak se s tácem plným prázdných sklenic vrací za bar. Odložil ho a okamžitě do ruky popadl svůj mobil. Párkrát do něj ťuknul a pak ho s bolestným zasténáním zase odložil.
„Co je s tebou?“ houknul na něj zrzavý vousáč. „Vzdycháš tady jak na divadle.“
„Tom se mi už dva dny neozval. Začínám z toho být na prášky,“ přiznal mu a znovu vzal mobil do ruky. „Měl bych mu napsat? Já mu napíšu,“ rozhodl se odhodlaně, ale na poslední chvíli se zarazil. „Ne, nechci vypadat moc dychtivě. Možná, že o mě ztrácí zájem, a když budu vypadat jak stíhačka, ukončí to rychleji.“ Pohlédl na výčepního, který svým výrazem dával jasně najevo, že je mu to naprosto ukradené.
„Až vyřešíš to své srdcervoucí drama, dones tohle dozadu,“ poplácal ho zrzek po rameni. Bill znovu zavzdychal, ale poslechl ho. Zkušeným pohybem si nahodil tác na jednu ruku a odešel s ním do zadní části hospody. Tohle byla moje jedinečná příležitost. Vstal jsem a postavil jsem se tak, aby mě v žádném případě nemohl minout, až půjde zpátky.
Bill se šoural zpět s prázdným tácem a hlavou skloněnou k zemi. Na moment jsem si pomyslel, že kolem mě projde a ani si mě nevšimne, pak přece jen pohled zvedl a výraz, který měl v obličeji, byl k nezaplacení. Otevřel pusu a tác mu vypadl z ruky. Udělalo to takový kravál, že se celým prostorem rozhostilo ticho a všichni se po nás ohlédli.
„Pane bože,“ přitiskl si Bill ruce na pusu a vypadal, že si není jistý, jestli se mu nezdám.
„Šmarja, na co čekáš?“ zahřměl vousáčův hlas. „Běž přece tomu klukovi dát pusu.“
Bill další pobízení nepotřeboval. Rozběhl se ke mně, div že mě nesmetl. Objal mě rukama kolem krku a nohama kolem pasu. Políbil mě s takovou intenzitou, s jakou se žíznivý vrhá na sklenici vody. Hlasitý jásot a tleskání nám jen dokreslovaly tenhle dokonalý okamžik. Nemohl jsem se ho nabažit. Líbal jsem ho nazpět a tiskl k sobě, jako by to mělo být naposledy. Těch několik měsíců bez něj bylo čiré utrpení. Měl pravdu. Smsky a skype tohle nahradit nemohly.
„Co tady sakra děláš?“ plácl mě po rameni, jako bych se snad něčím provinil.
„Přijel jsem se na tebe podívat,“ zubil jsem se na něj nadšeně. Měl jsem strach, že se mezi námi kvůli odloučení něco změní a spadl mi velký kámen ze srdce, když jsem zjistil, že to tak není.
„Jak dlouhou zůstaneš?“ vyzvídal. Na tenhle okamžik jsem se těšil jako malý, takže jsem si ho patřičně vychutnával.
„Víš, o jedné věci jsme nikdy nemluvili. Nikdy jsem ti neřekl, proč jsem vlastně v Londýně byl,“ řekl jsem záhadně a užíval si jeho zmatený výraz. „Jedna z místních škol každý rok přijímá pár zahraničních studentů a projevili o mě velký zájem. Byl jsem se sem podívat, jestli by to bylo pro mě.“
„Ne,“ vykulil Bill oči a už zase si přitiskl ruce na pusu. „Ty tady zůstaneš?“
„Nejdřív jsem tak trochu váhal,“ napínal jsem ho na oko, ale má odpověď byla předem jasná. „Ale našel jsem tady něco, co se hrozně těžko opouští.“
„Ty tady zůstaneš,“ začal poskakovat na místě, pak se otočil k hostům a zakřičel: „Zůstane tady.“
Myslím, že ani není nutné popisovat nadšený ohlas, který jeho prohlášení získalo.
„Příští čtyři roky se mě nezbavíš,“ slíbil jsem mu. „A kdo ví? Možná se pak do Států vrátíme oba dva.“
autor: Becs
betaread: J. :o)
Proste jsem hrouda rozteklyho zele… Masochysticka Bitter zruzovela a roztekla se. Konec pohadky. Dokonale Becs, tohle je proste dokonale. Vuuubec bych se nezlobila za nejakou exkurzi do skoly Toma? Vyletu do statu? Cokoliv!
Jsem úplně naměkko… To bylo tak krásné. Sladká romance, která pohladila mé srdéčko. 😀
Díky moc.
To byla tak kráááásnááá pohádka! Jen kdyby to takhle pokaždé fungovalo i ve skutečnosti, to by byla nádhera. Hned mám chuť se rozjet přímo do Irska a najít si tam stejně bláznivého, krásného a úžasného Billa!!! A Tomovi ho samozřejmě moc přeju! 🙂
To bylo tak krásné jako pohádka************.
Pecka:-* Hele Tomi jako totálně šarmantní princ obránce, jak se Billa zastal a chudák dostal na budku 😀 romanťárna
Hele, bobí: "Bude jim to vadit?" narovnal se a vyděšeně na mě pohlédl. "Tys předtím nikdy s klukem…?" Zbytek věty nechal nevyřčenou.
"Rozhodně jim to bude vadit míň než to tetování," zazubil jsem se na něj.
"Oh, tak hlavně neříkej, že je ode mě… co mi to připomíná 😀 parááááda, koukám ses nechala trochu inspirovat skutečností, kdy Bill prohlásil, že opravdu od někoho dostal tetovací strojek a hodlá to zkoušet na svém dvojčátku 🙂
a ten konec. bože, to jsem myslela, že tě udusím, chudák Bill, ještě že ten tác měl prázdný 😀
parádní pohádka 🙂 děkuji moc :-*
Teda Tom, celý čas si vedel, že vaše odlúčenie je s veľkou pravdepodobnosťou len dočasné a tajil si to? Potvora jedna! Ale to prekvapko pre Billa bolo dokonalé. Teraz musí byť šťastný ako blcha v kožuchu. Perfektná poviedka, len čo je pravda. Ďakujem.
Stačí jedno jediné slovo – nádhera!!!!
Oh, proč jsem to jenom nepřečetla dřív! Pořád na to myslím:D
Když Tom jmenoval ty kamarády, tak mi jako první skočilo Colin Creevey a Jack… samozřejmě Daniels…:D Hezky jim to Bill vrátil s těmi One Direction, muahaha!;D
"Panáky do nás padaly jako Němci do krytu":DDDDDDDDDDDD no já nemám slov, super přirovnání, opravdu výstižný!:D
Stejně jako vidět Tom stát a Billa tancovat kolem něj, ta představa, ne… velice vtipnéé:D
Naražení do toho chlapa bylo dost nešťastný, zrovna v takovou krásnou chvíli:( Někdo jim to nepřál!
Po tom, co si navzájem sdělili, že se do sebe zamilovali, se mi na tváři vyloudil jeden z těch debílkovských úsměvů, jakých mám v zásobě víc druhů přeeeesně pro takovéhle scény:D To bylo tak TAAAAAAAAK romantické, sladké a upřímné, zahřívající tamten orgán nalevo v hrudi, awww^^ Och a to loučení:( Jak to předtím bylo krásné, tak tohle nemohlo být beznadějnější. Nesnáším loooučenííí… A o to víc bylo intenzivnějí jejich shledání a vousáčovo koment! Dokonalé překvápko!!!;D
Ježiš marjaaaaaa mam slzičky štěstí v očích, jaká scéna se ti podařila udělat na konci! Tleskající hosti, celá atmosféra, srdce zaplesalo, když to takhle krásně skončilo! Jen to čekání muselo být příšerný! Jsem ráda, že se nepotvrdilo, že si Bill vodí amíky na jednu noc, ono to totiž tak trochu působilo i na mě, když to Tom slyšel už potřetí – "další amík", trochu jsem obávala! Opravdovost zůstává, postava nemusí bejt prolezlá hříšností, o který se neví, aby to stálo za drama:)) Tady bylo taky, i když zase jiným způsobem, ale bylo dramátečko a já si ho moc užila. Becs, klaním se, zase jsi nezklamala. Tvoje umění budovat napětí, nejistoty, že člověk nikdy neví, jak to vlastně celé dopadne, a hlavně E-MO-CE, to je to, co mě u tvých povídek drží. Drž to na týhle úrovni a twincest blog zůstane nesmrtelnej^^
DĚKUJU!!!:***
Tak tahle povídka tedy neměla chybu! Užila jsem si ji od začátku až do konce a rozhodně to není poprvé a naposled, co ji čtu. Hrozně moc mě pobavila, rozesmála a celkově přinesla strašně dobrou náladu. Je plná energie, a řekla bych, že to všechno jen díky tomuhle blázínkovi irskému Billovi. O:-) Vážně jsem si tohohle Billa užila plnými doušky! Úplně Toma chápu, že mu stačila jen jedna jediná noc, aby se do něj zamiloval, protože i já jej mám plnou hlavu. 😀
Tak strašně moc pozitivní povídku jsem už dlouho nečetla. Opět něco nového od Tebe a já prostě zas a znova musím napsat, že jsi pro mě paní spisovatelkou! Máš opravdu perfektní smysl pro neuvěřitelně čtivé a vtipné psaní. všechno, co napíšeš, je živé, barvité a já jsem většinou Tvých povídek plná ještě pár dní! 😀
Strašně MOC děkuji za tuhle dokonalost!!!!