autor: Elis
Nenávidím se! Prostě se nenávidím! Jsem blbec. Jsem úplnej magor!
Jak jsem na to mohl zapomenout? Jak jsem mohl zapomenout na to, že můj jedinej bráška si nesmí dát ani jedno pitomý sousto jablka? Jak? Jak? Jak? Proč jsem to jen tak přehlídl? Proč jsem si toho nevšiml? Ale hlavně – Proč to sakra udělal?
„Bille! Bille, prober se! Slyšíš?“ Poplácával jsem ho po tvářích. Pitomý pouta!
Srdce mi tlouklo na poplach. Slyšel jsem jen hlasitý Buch! Buch!
„Pomoooc!“ Křičel jsem, jak nejvíc jsem mohl. Nic se nestalo. „Pomoooc!“ Málem jsem si vyřval hlasivky. Sakra, Bille, vydrž!
Rozlétly se dveře a v nich se objevil jeden z těch chlapíků. „Co tu proboha řveš?!“ vyjel na mě. Skoro jsem nebyl schopen slova. V hlavě se mi honily tisíce myšlenek. Zmateně pobíhaly sem a tam. Jak se mám na něco soustředit? Proč mě vždycky ve chvíli, kdy je něco nebo někdo v ohrožení, má mysl zradí? Proč?
„Dělejte něco! On umře!“ ječel jsem, jak nejhlasitěji to šlo, i když stál ten chlap pouhý dva metry ode mě.
Bráško!
„Co jste vyváděli?!“ zrudl muž a namířil na mě pistol.
Co-co to proboha dělá?
„Běž ke zdi a opovaž se přiblížit.“ Nařídil. Okamžitě jsem ho uposlechl. Teď nebyl čas na nějaký přemýšlení.
Správně. Nebyl čas.
>>> * <<<
„Přesně ve 20:00 přijedete ke starému armádnímu cvičišti. Přesněji k letišti hned vedle něj. Bude tam přichystaný zelený kontejner. Do něj vložíte tašku s penězi. Ovšem teď máme oba vaše syny. Chceme čtyři miliony eur. Jinak zemřou.“
„Ale…“ paní Kaulitzová se málem zhroutila. Bedlivě naslouchala a dle pokynů policistů se snažila volající co nejdéle zdržet. „…já nevím, kde to… armádní cvičiště je.“
„Nedělejte si ze mě blázny!“
„Ale… tolik peněz neseženu. Ne do več…“
„Jestli neuděláte, co říkám, už své syny nikdy neuvidíte. Slyšíte? Nikdy!“
A hovor byl ukončen.
„Ne do večera…“ Šeptala paní Simone a slzy jí kanuly po lících.
Stejně tak, jako slzy jednoho z jejích synů…
>>> * <<<
Neochránil jsem ho. Jel jsem takovou dálku, abych ho našel. Abych ho přivedl zpět, domů…
Byl tak rád, když mě viděl. A já? Přehlédl jsem něco, co jsem přehlédnout neměl! Neviděl jsem nebezpečí! Udělala jsem chybu. Pitomou chybu! Jak jsem ho mohl nechat jen tak si v klidu jíst jablko? No jak? Protože jsem měl hlavu plnou svýho mistrovskýho plánu, jak se odtud dostat. Plánu? Nebyl to plán, jen nějaká záloha, kdyby bylo nejhůř. Ale ne takhle hrozně! Jestli nějakej plán budeme vůbec potřebovat…
Propadal jsem beznaději a depresi. Už nemám sílu! Už ne!
Zase a znovu se ti něco stává.
Zase a znovu já nestihl ti pomoci.
Zase a znovu si vinu za svou dávám.
Jako měsíc za mraky, co kleje do noci.
A nemůže nic udělat…
Můžu! Já můžu něco udělat. Já se můžu o něco pokusit!
Únosce s Billem třásl. Nepomohlo to. Vím, že tohle nepomůže. Musí… musí do nemocnice. Nebo alespoň dostat první pomoc.
„Vždyť nedýchá…“ zuřil muž.
„Má alergii.“ Vysvětlil jsem. Bylo mi jedno, jak to vyznělo. Bylo mi jedno, že mám oči rudý a obličej vlhkej od slz.
Muž se natočil směrem k Billovi. Proč mu nepomůže?
Už jsem na nic nečekal. Nepřemýšlel jsem nad tím, co dělám. Prostě jsem náhle vyskočil, aniž by si toho dotyčný všiml, a vystartoval jsem k němu. Skočil jsem po něm a povalil ho na zem. Nečekal to. Vůbec to nečekal. Pistole mu vypadla z ruky.
Co mám dělat? Co mám proboha dělat? Už se zvedal a natahoval po zbrani a já jsem ho reflexivně udeřil do obličeje. Ještě by to nebylo tak hrozný, kdybych na sobě neměl ty řetězy. Hodně tvrdý řetězy. A tak se ten chlap svalil na zem přesně jako před chvílí Bill. Ale nebyl čas zkoumat, jestli je opravdu omráčenej. Klekl jsem si k bratrovi, který ležel bez jediného hnutí.
„Bille!“
Tak jo, Tome. Pohni si sakra! Hlava mi třeštila a píchalo mě u srdce. Třásly se mi ruce.
Zaklonil jsem bráškovi hlavu a přitiskl svoje rty na ty jeho. Vdechl jsem do něj vzduch ze svých úst s nadějí, že spolu s ním se do něj opět dostane život. Jednou. Marně. Podruhé… Potřetí…
Bille, bráško. Tak se sakra prober!
Počtvrté… Hruď se mu začala opět zvedat.
„Bille!“
Zhluboka a se zasípáním se nadechl. Na chvilinku zamžoural očima.
„Bille, ach Bille, jsi v pořádku?“ Vždyť jednu dobu přece vůbec nedýchal. Byl bez kyslíku!
„Musíme pryč.“ Zašeptal. „Jinak tohle všechno bylo zbytečný.“
autor: Elis
betaread: Janule
mhm…myslim, že se jim nepodaří utéct…
Ne ne nebude to také ľahké…myslím že sa niečo dosere ako vždy keď nie terz tak potom keď si budú myslieť že je všetko v poriadku a oni sú v bezpečí sa niečo stane!!!
Ja se neodvazuju hadat zda se jim povede utect, nebo ne. Ale jsem napnuta jak ksandy
tyyyyjoo … to je tak napínavý … sem zvědavá jestli jo nebo neee ale byla bych radči kdyby jooo … tak to asi všichni … jinak moc krásná … opravdu moc napínavý další dílek šup šup … 🙂
Tak a teď zbývá jenom doufatž, že se jim podaří utéct…prosííím..:-)
Celá tahle povídka je úplně napínavá, to je hrozný..:D A moc se mi to líbí!