autor: Lea
Pro vysvětlení… věci psané kurzívou v první osobě, které nejsou označeny flashbackem jsou Billovy sny a představy, které ho děsí během pobytu v nemocnici, nebo taky Tomovy myšlenky x)
Život na vlásku
Tom jel volným tempem po dálnici, která vedla do Berlína. Potřeboval si vyčistit hlavu, a tak zajel až za hranice města. Někdy měl dojem, že Berlín nesnáší.
Stýskalo se mu po relativně snadném životu v Americe. Měl tam všechno, co chtěl.
Peníze, luxus, spoustu holek…
Tady mohl mít na každém prstu holek i dvacet. Ale on nechtěl ani jednu. Proč taky? Nikdy mu nešlo o nic jiného než o sex. A od toho tu byl přece jeho bratr.
Skousnul si ret, když se mu v hlavě vynořil obrázek z dnešního odpoledne. Bill, který otevírá ústa v němém výkřiku bolesti, jeho hnědé oči, které se protáčí v sloup, ty krásné oči, které zahaluje čím dál tím větší tma…
Musel si zkrátka přiznat, že měl strach. A to docela velký. Strach z toho, že Billovi snad ublížil tak, že je… mrtvej? Potřásl hlavou, aby se zbavil těch dotěrných myšlenek. Ani takový chcípák jako byl Bill, přece nemůže umřít jen z pár ran pásku a trochu tvrdšího sexu. To je pitomost. Proč o tom vůbec přemýšlí? Přijede domů a dá si se svým laciným bráškou druhé kolo. Ano, přesně to udělá.
Jak snadno zapomněl na myšlenky, které by leckterý chápavý člověk považoval za výčitky svědomí…
Černé auto vyjelo zpoza rohu. Tom se mírně pousmál a trochu zrychlil s vidinou svého domova.
Najednou zvedl hlavu a zamračil se. Blízko jejich domu stála sanitka. Blízko jejich domu… to bylo u jejich domu!
Sešlápl pedál až k zemi a smykem zastavil u domu. Nevěřícně zíral na doktory, kteří rychle vynášeli nějakou postavu na nosítkách z domu… sevřelo se mu srdce, když za nima vyběhla jeho vzlykající matka. Táta… něco se mu stalo!
Vyskočil z auta a hnal se k sanitce, do které právě doktoři strkali nosítka a člověka, který na nich ležel, napojovali na přístroje. Tom se zastavil a ohlédl se. Najednou ztuhl jako solný sloup.
Z jejich domu vycházel táta a po tvářích mu stékaly slzy. Jeho táta brečel. To znamenalo jediné.
Bill.
„Mami!“ vyjekl a přiskočil k zoufalé Simone, která nahlas vzlykala a téměř si rvala vlasy. „Mami, co se stalo… co se stalo…“
„Bill!“ zakvílela bezmocně žena a zhroutila se svému synovi do náruče. „On… On…“ nedokázala ze sebe vypravit ani slovo.
„Maminko, uklidni se, prosím, mami,“ konejšil ji Tom a hladil po vlasech. Celé tělo se mu svíralo strachem a nejistotou. Chtěl vědět, co je s Billem, ale zároveň nechtěl. Bál se.
„On… Bill… podřezal si…“ nedopověděla Simone. Nedokázala dokončit tu hrůznou pravdu. Otočila se od svého syna a vrhla se k svému bývalému manželovi, který ji pevně sevřel v náruči a hladil po zádech. On sám se ani nesnažil zakrývat slzy, které mu tekly po tvářích.
„Přišli jsme domů,“ sděloval Tomovi chraplavým hlasem. „A Simone vás volala. Bylo jí divné, že se Bill neozývá, když má dole boty a bundu. Šla do jeho pokoje a tam uviděla krev na posteli. Vyděsilo ji to. Šla do koupelny a Bill…“ odmlčel se Jorgen a ztěžka polkl. Simone se rozvzlykala ještě víc.
„P-Pojď,“ vypravila ze sebe s obtížemi, a zatahala Jorgena za rukáv. Ten jí obmotal ruku kolem pasu a nechal ji brečet na svém rameni.
„Jedeme za Billem… budou ho oživovat nebo operovat… nevím,“ zašeptal.
„Přijedu za vámi,“ slíbil tiše Tom a volným krokem se rozešel ke svému domu. Všechno mu docházelo hrozně zpomaleně. Matně si uvědomoval všechny věci kolem. Jen jednu věc viděl jasně. Bylo to, jako by mu děsivý červený nápis blikal v mozku.
Bill spáchal sebevraždu.
Třeba to nebylo kvůli němu. Třeba to bylo kvůli něčemu jinému. Něco udělal a vyčítal si to. Nevydržel výčitky svědomí. Někdo mu ublížil ještě víc než on… Povzdechl si. Nemělo cenu si nic namlouvat. Bill to s největší pravděpodobností udělal kvůli němu. Byl to… těžký pocit. Těžký. Jinými slovy nešel popsat. Bylo to, jako by vláčel na zádech pytel cihel.
Dopadla na něj tíha výčitek, které celé týdny potlačoval.
Zmateně zamrkal, když si uvědomil, že stojí v koupelně. Nevnímal, kam jde. Rozhlédl se kolem. Žaludek se mu zhoupl, když viděl na bílých kachličkách stříkance krve a na zemi velkou kaluž té jasně červené tekutiny, která patřila Billovi. Zalapal po dechu, když uviděl malý, kovový předmět celý od krve. Byla to žiletka. Ta, kterou se Bill chtěl sprovodit ze světa.
Najednou si všiml ještě něčeho. Byly to tři obálky, které ležely na zemi, nedbale poházené. Na každé bylo něco napsané. I přesto, že písmo bylo celé kostrbaté a rozmazané, bylo poznat, že to je Billův rukopis. Sevřelo se mu srdce. Nepochyboval, co to je.
Klekl si na zem a obálky si prohlédl. Mamka a taťka… jistě, musel jim přece nějak vysvětlit, proč se rozhodl zabít. Ani nepomyslel na to, jestli Bill v dopise řekl, že to bylo kvůli němu. Bylo mu to jedno.
Andreas. Ach ano, ten kluk, ke kterému se chtěl odstěhovat. Jeho nejlepší kamarád. Několikrát už zvažoval myšlenku, že Andreas o všem ví. A také tušil, že mu Bill zakázal cokoliv říct. Znal ho moc dobře.
Prsty se mu roztřásly, když uchopil třetí obálku. Bylo na napsané jediné slovo. Jediné jméno.
Jeho jméno.
Bill mu nechal dopis na rozloučenou.
Trvalo mu skoro minutu, než se mu podařilo obálku otevřít. Ruce se mu neovladatelně třásly. Při pohledu na své třesoucí se končetiny si vybavil vzpomínku na Billa… Bill ležící na posteli, jeho tělo stlačené a zkroucené pod tíhou druhého těla. Bill, který se zoufale třásl, když do něho Tom přirážel. Bill, který zoufale obracel oči ke stropu, tiše naříkajíc přes šátek, který měl utlumit jeho výkřiky bolesti a strachu…
Vzal papír do ruky a začal číst dopis určený pro něho. Byl stručný.
Nenamlouvej si, že to bylo kvůli něčemu jinému. Tohle se stalo kvůli tobě. Budeš mít na krku mou smrt, pamatuj si to. Nikdy nepochopím, proč jsi mi tak ubližoval, ale už se to nedozvím. Už mi bude dobře, protože odejdu tam, kde nejsi ty. A řeknu ti ještě jednu věc, Tome. Já tě měl i přesto v hloubi duše pořád trochu rád. Nepřiznej se mamce. Neunesla by to. Drž to, co se dělo za zdmi mého pokoje, do konce života v tajnosti.
Bill
S hlasitým výdechem upustil dopis na zem a opřel se o stěnu. Zhluboka dýchal a cítil, jak ho pálí oči. Nedokázal to držet dlouho. Zrádné, slané kapky si stejně našly cestu skrz jeho řasy. Nechal je volně stékat po svém bledém obličeji. Třásl se.
Takže je to pravda. Bill spáchal sebevraždu kvůli němu. Kvůli bolesti, kterou mu způsoboval.
Ale tak to mělo být. On měl mít převahu nad svým bratrem. On mu musel působit bolest.
Tak proč tu teď sedí a pláče? Proč pláče kvůli bratrovi, který možná… umíral?
Z jednoduchého důvodu. Konečně nalez odpověď na otázku, kterou si někdy pokládal.
Protože ho měl rád.
Píp… píp… píp…
Co to je za zvuk? Chci, aby zmizel. Zabodával se mi do hlavy. Bylo to hrozné.
Píp… píp… píp…
Oh, už ne! Ať to přestane! Bolí mě z toho hlava, mám pocit, že se mi rozskočí…
„Bille…“ ozval se tichý hlas. Snažil jsem se otočit, ale viděl jsem před sebou jenom tmu. Co se to děje?
Vždyť mám být mrtvý…
„Bille,“ promluví na něj znovu ten tichý, sametový hlas.
Frustrovaně jsem zasténal. Chtěl jsem vědět, kdo to na mě mluví.
A pak jsem ho uviděl.
Díval se na mě. Díval se na mě nebezpečně tmavýma očima, rty pevně semknuté, ruce sevřené v pěst.
„Proč, Bille? Proč jsi se chtěl zabít? Myslel sis že mi utečeš?“ promlouval ke mně až příliš sladce.
„Ne…“ vydechnu a škubnu sebou. Nemůžu se hýbat… nejde to. Chci utéct, ale nemůžu.
„Ach Bille, Bille,“ zavrtí Tom hlavou, a pak se usměje… nebezpečným, zlostným úsměvem. „Mně přece nemůžeš utéct. Nikdy mi neutečeš. Budu tě pronásledovat navždy,“ ztišil hlas a upřeně se na mě zadíval.
„Nechci… ne…“ zasténal jsem zděšeně.
„Pojď ke mě, Billí,“ vábil Tom. „Já ti přece neublížím.“
Nevěřil jsem sladkým slovům. Všechno to byla faleš a přetvářka. Ukonejší mě ke klidu, a pak si mě tvrdě a nelítostně vezme.
„Přece se mě nebojíš,“ nyní připomínal dravce, který se chystá k útoku. Najednou byl úplně u mě. Zalapal jsem strachy po dechu.
„Jdi… nech mě,“ prosil jsem zoufale. Tom se samolibě usmál.
„Ale no tak. Sám víš, že prosby a nářky nikdy nepomáhají, bráško,“ šeptnul a jeho úsměv se rozšířil.
Vykřikl jsem, když jsem spatřil Tomovy velké špičáky, ostré jako břitva. Krásné, medové oči se mu rychle zabarvovaly do ruda. Bylo to děsivé… tak děsivé.
„Mám hlad, Billí,“ sdělil mi bratr a zkřivil tvář v odporném šklebu.
Otevřel jsem pusu a hlasitě zakřičel, když jsem ucítil bodavou ránu na předloktí a cítil, jak mi Tom vysává krev z těla…
A pak vše ustalo. Tom zmizel. Všude se rozhostilo ticho. Jen to otravné pípání nepřestávalo. Ale už ho téměř nevnímal. Cítil se najednou tak klidně a bezpečně. Jako by věděl, že přes tmu, která ho zahaluje, se Tom nemůže dostat.
„Je to v pořádku, Bille… odpočiňte si,“ slyšel laskavý hlas. Byl tichý a zněl z velké dálky. Přesto ho slyšel a měl nutkání vyhledat osobu s tím uklidňujícím podtónem v hlase.
Ale až jindy… teď už byl moc, moc unavený…
Jeho mysl dostihla černočerná tma.
Chlapec šel dlouhou chodbou a jeho tenisky vrzaly o naleštěnou, nemocniční podlahu. Rozhlížel se kolem, ale vůbec nevěděl, kam jít. Bylo to tu jako labyrint.
Kolem něj prošla mladá, atraktivní sestřička. Neváhal.
„Počkejte, prosím!“ zavolal na ni. Otočila se, když zjistila, že na ni volá přitažlivý kluk, svůdně se usmála.
„Přejete si?“ zašveholila sladce. Tom si toho ale skoro vůbec nevšímal.
„Hledám Billa Kaulitze… přivezli ho sem zhruba před hodinou…“ najednou zmlkl. Nedokázal dopovědět důvod, proč tu Bill je.
Sestřička se začala hrabat v papírech. Pak pokývala hlavou.
„To je ten chlapec, co si podřezal žíly?“
„Ano,“ zašeptal Tom ztěžka. Znovu na něho udeřila vlna výčitek.
„Ale informace můžu podávat jen rodině,“ usmála se lítostivě dívka. Tom netrpělivě podupával nohou. Zamračil se.
„Jsem jeho dvojče,“ řekl ledově, i když bylo jasné, že to sestřička nemohla tušit.
„Ach… omlouvám se… nevěděla jsem to… je ve 3. patře… zeptejte se na recepci,“ usmála se a pohodila vlasy ve svůdném gestu. Tom jen rychle poděkoval a vydal se najít svého brášku.
„Tome,“ vydechla uslzená žena a chlapec ji objal. Opřela se o něho a máčela synovi tričko svým pláčem.
„Jak mu je?“ zeptal se tiše. V srdci ho bodl střípek zděšení. Co když je mrtvý…?
„P-Podařilo se jim ho oživit,“ sdělila mu matka a on se div nezalkl úlevou. „Je napojený na přístrojích a doktoři čekají, jestli se nevyskytnou komplikace.“
„Komplikace?“ zeptal se ostře Tom. Simone přikývla.
„Ztratil hodně krve. Naštěstí měli jeho krevní skupinu, takže mu dali transfuzi. Ale je stále v ohrožení života…“ vzlykne. Tom smutně sklopí oči. Až teď mu došlo, že svým konáním neublížil jen Billovi. Ale i svým rodičům.
„Bude v pořádku, mami. Uvidíš,“ uklidňoval ji. Musel mamku nějak uklidnit, i když mu byl bratr lhostejný… nebo spíš si to jen namlouval.
„Tomi,“ vysmrkala se žena a upřela na něho zoufalé oči. „Jsi jeho bratr. Netušíš, proč to udělal?“
Toma polilo horko. Ach mami, kdybys jen věděla, že se Bill zabil kvůli mně. Jen kvůli mně. Mrzí mě, že jsem ti ublížil.
„Netuším, mami. Bill mi toho málo říkal. Byl uzavřený do sebe.“ Jistěže byl uzavřený do sebe. Strach mu nedovoloval mluvit.
„Víš… on se tolik změnil. Byl vždycky plný životu, elánu… pečoval o sebe, byl to jeden z nejkrásnějších chlapců široko daleko… a teď… vychrlí, zbědovaný, utrápený… někdo mému synkovi ubližuje, já to vím,“ rozpláče se znovu Simone.
Toma zase začnou pálit oči. Rychle zamrká a začne svou matku hladit po vlasech. Děsilo ho, jak to Simone odhadla. Ubližoval mu on. Jeho bratr.
Věděl, že i když si namlouval, že je mu jedno, co s Billem bude, nepřežil by, kdyby umřel. Kvůli němu.
„Mami… kde je?“
„Ukážu ti ho, ale za ním nesmíš… jen… přes sklo,“ šeptne Simone a vstane. Kývne na Toma hlavou a jde na konec chodby. Vejde do malé místnosti a ukáže rukou ke sklu, přes které je vidět do pokoje plného přístrojů.
Tom si stoupl ke sklu a srdce se mu sevřelo. Na posteli, mezi všemi hadičkami a dráty, ležel Bill. Vypadal tak malý… tak bezbranný.
Chlapec sklonil hlavu, aby zamaskoval slzy, které už nedokázal zadržet.
Kam jsem tě to dostal, Bille… takhle to nemělo dopadnout. Měl jsi být dál moje děvka, ale nikdy bych ti tak neublížil. Takhle ne. To je už moc. Nikdy by mě nenapadlo, že se pokusíš zabít. Vlastně… napadlo, ale myslel jsem si, že na to nemáš dost odvahy. Myslel jsem, že ti to svým způsobem nevadí, že mi rád podržíš… že ten tvůj pláč a prosíky jsou jen na oko… panebože tohle ne. Ne, ne. Nechci, abys umřel. Už kvůli mamce ne. Bille… prober se, bráško. Musíš se probrat. Nesmíš zemřít.
Opět zvedl hlavu a zadíval se na své ubohé dvojče, které leželo v bezvědomí na nemocniční posteli, kam ho dostal on. Poprvé za dlouhou dobu ucítil to, co už dlouho ne.
Lítost.
Všechno jenom přetvářka a náhlý cit… snad smutek z toho, že ho měl opustit člověk, který s ním vyrůstal od dětství… anebo opravdu Billova sebevražda probudila v chlapci toho Toma, který Billa nadevše miloval?
Tomu snad ani Tom sám nevěřil…
autor: Lea
betaread: Janule
Nádhernej dílek! Děsně smutnej.. Tom by si už měl přestat namlouvat, že mu na Billímu nezáleží..
Nádherná kapitola.Těšim se na pokračování.
Wow… Nádhernej dílek… Přísahám, že kdybych neměla v očích čočky, bulím jako želva… :'( :))
a nakonec to ještě dopadne tak, že si to Tom nějak odůvodní a Bill bude pořád jen děvka….x(
krásný, těšíms e moc na další! x) sice je to takový zvláštní že z takovýho parchanta je najednou takový lítostivý člověk,a le což! parádní povídka ♥
perfektny diel, aj ked iny ako vsetky doteraz, no aj tak super!
moc hezké 🙂 těším se na pokřáčko 🙂 ten Tomův "obrat" mi sice moc nesedí, ale i tak, krásná povídka 🙂
Toto nie!
Konečne si ty pako Tom Kaulitz uvedom čo si spravil!!! Bill spáchal samovraždu a ty stále len rozmýšľaš prečo je ti to tak ľúto????
Miluješ ho!!! uvedom sa konečne!!!
Teraz budeš mať hodne práce lebo keď sa Bill zobudí (a on sa zobudí)bude ťa nenávidieť a ty sa uvedomíš bude ti to ĺúto viec ako inokedy…Bože ako ťa ja nenávidím…Bill ti nebude veriť a ty si ho budeš chcieť získať spet ale to tak ľahko nepojde on ti tak ľahko neodpustí(aspoň dúfam) možno ti neodpustí vôbec a priala by som ti až trpíš minimálne aspoň tak ako Bill…zaslúžiš si jeho nenávisť a zaslúžiš si trpieť!!!
Viem že mu Bill odpustí veď o tom je tento blog ale to je skoda…lebo si Billovu čistú lásku nezaslúži!!!
No ja sa zasa rozpisujem…sorry ale mám nervy…z tochto no čo už…ďakujem, nádherná poviedka milujem ju!!!
Papa
Dost se mi ulevilo,že ho zachránili.Doufám,že bude v pořádku honem dááál
No jasně Tome, Bill se bránil naoko a to čerwený w koupelně je kečup… Kreténe!
krasnny ale velmi smutny diel a uplne krasna FF tesim sa na dalci diel
tak tady to mas Kaulitzi starsi….dobre ti hec. Jen se taky tak trochu obavam, ze ted bude Tom v haji…bude si to vycitat, ale jakmile se Bill dostane domu….bude to zase na novo. Jinak ovsem dil to byl moc hezkej.
Omg… on leží na smrtelný posteli a Tom myslí na to, že měl být dál jeho děvka…kretén jeden…Až (pokud) se Bill vzbudí, už bych mu v životě nedala šanci… ale přeci jen jsou zase dvojčata, takže je to těžký no.. Uvidíme 🙂 už se těším na pokráčko ;D
:'(:'( To je tak.. krásně nepopsatelný..
Těším se na pokačování, na to jak se to bude vyvíjet, jestli nakonec budou spolu, jestli se Tom polepší a spousta otázek, které musíš zodpovědět… Doufejme že se dočkáme brzy, my nedočkavci a že tebe nebude tížit krize jako mě…Takže se těším a nedočkavě vyhlížím! 🙂
ooooo já tady pomalu brečím … achjooo ciii aby byli spolu a aby si Tom přestal namlouvat že mu na Billovi nezáleží .. achjooo sá zblázním rychle pokráčo
Oh…ano..prosím..já chci, aby se Tom změnil, aby si uvědomil, že má bráškuý rád…
A Billa je mi strašně líto..nechci, aby už trpěl..on si to nezaslouží…
Už se těším na další dílek..! 🙂
Já ti dám lítost,ty zmetku!!!!Jestli mu to Bill odpustí,tak od zlosti rozmlátím komp,a protože na nový nemám,tak mu nesmí odpustit!!!Nechápu,jak někteří tady můžou chtít,aby byli spolu,při té představě se mi chce zvracet.Připomíná mi to Bez duše,tam jsem ten konec opravdu nestrávila,tady pořád doufám,že tady to dopadne jinak,že Tom bude potrestaný,a hlavně,že neskončí s Billem jako zamilované hrdličky,vždyť to je absolutně zcestná myšlenka,po tom všem!!!!!
Tak že by přece jen usmíření…? Nádherný dílek, úžasný!
Co dodat dokonalost miluju tu povídku úplně se mi zamlouvá
Aaaa, konečně je to tady!!!! 😀 Svědomí hryže dost nepříjemně, co Tomíku? 😀 Jen mu to přeju, ať se za to nesnáší, pro to co mu udělal ….
báječnéé 😀 fakt úžasné.. miluju tuhle povídku… doufám že Tom dostane rozum a nějak se to v dobré obrátí :))
aji sem se z toho rozbrecela ze sem mela kruhy pod ocima :-(:-(