Lutte pour l’amour 15.

autor: Lady Kay

„Ty jo, rozumíš tomu?“ Tom se na mě dívá, jako by opravdu očekával, že mu můžu dát odpověď na právě vyslovenou otázku. Můžu jen děkovat Bohu, že nemá páru, jak blízko je pravdě. Že já jsem vůbec něco dělal! Teď si pomoz sám, Bille. Jen si hezky sněz, co sis nadrobil. Rychle, rychle, musím něco říct, jinak mu to začne být podezřelé. Tom přece neví, že je mi jméno odesílatele textovky známé, a podle toho se musím i zachovat, aby nic nepoznal.

„Copak se starám o tvoje obdivovatelky?“ pokusím se o tón podobný tomu, který jsem používal vždycky, když se hovor stočil k některé z těch jeho slepic.

„Ale…“

„Nechápu ani slovo z toho. Stačí ti to takhle?“

„O to nejde…“ pokusí se dvojče znovu dostat ke slovu. Musím se držet role, nikdy jsem ho nepustil ke slovu, nesmím to udělat ani teď.

„Co je to vůbec zač ta… ta…“

„Violett.“ Jak to tak vypadá, Tom mi to spolkl i s navijákem.

„Jo, Vivian.“

„Ne, Vivian, ale Violett,“ opraví mě a zatváří se, jako by se ho to snad nějak dotklo, že jsem spletl její jméno. Udělal jsem to sice schválně, o čemž přirozeně neví, ale i kdyby záměr nebyl, co je mi po tom, jak se ta holka jmenuje.

„Vždyť to říkám. Co je to zač?“

„No, to je jedna…“

„Další z lásek na jednu noc, že jo?“

„Bille, nechal bys mě domluvit?“ Pohled dvojčete mě přinutí, abych zavřel pusu a dal mu prostor pro vysvětlení.

„Violett je jen kámoška. Pamatuješ se na Mathiase? Určitě jo, kamarádil jsem se s ním už na gymplu. No, to je jedno, Violett je jeho přítelkyně.“ Panebože, ať se země rozestoupí a spolkne mě. Tohle jsem zřejmě podělal. Ale je to Tomova vina! Kdo se v těch ženských, co se kolem něj pořád motají, má vyznat?! Copak jsem mohl vědět, že je to jeho kámoška a ne další, co se mi ho snaží vzít? A co mu má co říkat Tomíku?! To jsem vždycky mohl jen já, tohle výsadní právo náleželo jen mně!

„Mohl bych tě s ní seznámit. Chceš?“ nabídne mi velkoryse. „Bydlí kousek odsud. Mohli bychom se za ní stavit. Aspoň bych se přeptal na tu bláznivou SMSku, co mi poslala.“

Ježiši, to ani za nic! Tom by se asi divil, jakou krásnou zprávu svojí kamarádce poslal a myslím, že by mu netrvalo dlouho, než by se dovtípil, odkud vítr vane. Vůbec, žádná návštěva se konat nebude. Takže nezbývá nic jiného než lákavou nabídku odmítnout a vymyslet si důvod, proč tam nechci.

„Nemohli bychom to nechat na jindy?“ zkusím to na něj.

„Jsi unavenej?“

„Docela jo,“ zalžu. Zatvářím se, jako bych byl na pokraji sil, přitom jsem ale plný elánu.

„To je škoda. Určitě byste si padli do oka, ona je taky takový kreativní jedinec jako ty.“

„Jako já?“

„No, taky maluje, krásně maluje. Kdybys ji poprosil, určitě by nějaká svoje díla ukázala, má fakt talent holka. Ale ty máš větší,“ složí mi poklonu. Docela rád bych se s ní setkal, ale poté, co jsem ji div neposlal do háje zelenýho, slušně řečeno, se jí raději budu vyhýbat a modlit se, aby do doby, než se ti dva setkají, vypustili tu zatracenou textovku z hlavy. Je mi ze mě samotného zle. Lžu osobě, která pro mě znamená všechno. Kolem Toma se točí celý můj svět, je středem mého vlastního vesmíru a já místo, abych ho dělal šťastným, mu takhle ztrpčuji život.

„Tak se s ní domluvím na jindy, určitě tě ráda pozná. Takže návrat domů, hm?“ Tom nečeká, až mu odpovím, vstane a po chvilce vyrazíme.

..::Tom::..

„Změna plánu…“ oznámím Billovi na prahu, načež se pár očí odlepí od obrazovky a stočí se k mojí osobě. „Právě jsem mluvil s mamkou, zítra ji máme tady.“

„Tak brzy?“ I slepý by si všimnul, jak jeho obličej ještě více posmutněl. Sice se ani po našem návratu domů netvářil nějak přešťastně, ale teď se tváří, jako by matčin návrat byla ta největší tragédie, co nás dva mohla postihnout. Člověk by očekával, že bude mít radost, vždycky k ní měl užší citový vztah než já. Bill na ni byl odmalička strašně moc fixovaný, a co si budeme povídat, uměl to s ní. Vždy dosáhnul toho, co si umanul. Jako děcko jsem žárlil jak blázen, s přibývajícími roky jsem mu jeho schopnost manipulovat s matkou záviděl. Stačil mu jeden jediný pohled, kterým obměkčil její srdce, a ona mu na žádost kývla. Zatímco já musel vynaložit mnoho úsilí, aby mi něco dovolila. Ono se ani není čemu divit. Bill byl vždycky hodný synáček, skoro celý život trávil doma, nikdy s ním nebyly problémy, mamka kvůli němu nemusela skoro každý týden do školy, aby s učiteli řešila, co provedl. Ten zlobivý jsem byl vždycky já. Na mě chodily stížnosti, že se neumím chovat, jsem drzý k učitelům a ani mimo školu to nebylo jinak. Zatímco Bill seděl doma na zadku, já vyhledával zábavu, kde se to jen dalo. Vrcholem bylo, když mě domů dovedli policajti s tím, že jsem posprejoval vagóny na nádraží. Mamka nás nikdy nebila, ale ten večer mi přilítla taková facka, že jsem div nechytil druhou o zeď. Místo toho, abych se nad sebou zamyslel, začal jsem dělat ještě větší naschvály. Chodil jsem za školu, flákal jsem se po okolí, ani jeden večer jsem nebyl doma a vracel se až k ránu. Ne vždy střízlivý…

Až moje rozhodnutí odstěhovat se a postavit se na vlastní nohy mě, dá se říct, zachránilo. Z mé strany to byla spíše rebelie a touha ukázat matce, že se bez ní a jejich milostí klidně obejdu. Očekával jsem, že mě bude přemlouvat, abych zůstal, ale nestalo se tak. Mamka mi nějak nebránila, spíš mě v tom povzbuzovala a mně později docvaklo proč. Chtěla, abych dostal za vyučenou a zjistil, jak se věci mají. Poznal jsem, že postavit se na vlastní nohy není tak snadné, jak jsem si myslel. Že můj vysněný život dospěláka není tak úžasný, jak jsem si plánoval. Čekal jsem, že si budu užívat a bavit se, místo toho jsem se musel parádně ohánět, abych utáhnul byt a uživil sám sebe. Nakonec jsem to zvládnul a poprvé jsem na sebe mohl být opravdu pyšný!

„Brzy? Copak nejsi rád, že se mamka vrací?“ posadím se na okraj sedačky.

„Jsem, ale…“

„Ale?“

„Mamka přijede a to znamená, že odejdeš. Už tě tu nic nebude držet.“

„Ty jsi pako, viď? To, že se mamka vrátí, přece neznamená, že zmizím nadobro,“ sevřu dlaň dvojčete. „Je jedno, jestli jsem tady nebo o pár kilometrů dál, vždycky tu budu pro tebe. Jen se nastěhuju zpátky k sobě a budu za tebou chodit. V každé volné chvilce budu s tebou a něco podnikneme… Společně.“

„Slibuješ?“

„Ať se na místě propadnu, jestli kecám. Co je?“ spustím ruku, již jsem měl zvednutou na znamení přísahy, zase dolů a pozoruji Billa, který si se zájmem prohlíží místo pode mnou.

„Ale nic… Jen čekám, kdy se rozestoupí země a spolkne tě. A kde nic, tu nic. Zvláštní, co?“

„Brašule, co si to o mně myslíš?“

„Jen to nejlepší přece,“ zazubí se Bill a hned na to nasadí svůj svatouškovský výraz, dík němuž byste roztáli, i kdybyste byli sebevíc naštvaní. Jak on to jen dělá? Mohl bych se to od něj naučit a v některých situacích upotřebit. Bohužel si myslím, že by to nemělo takový efekt jako u něj.

„Máš štěstí, jinak…“

„Jinak co?“ provokativně na mě špulí pusu.

„To nevím, ale bylo by to jistě strašný,“ významně se na něj podívám a vyskočím na nohy. Původně jsem chtěl říct něco zatraceně cool, ale nějak mě nic nenapadlo, což přirozeně nezůstalo bez odezvy z Billovy strany. Satan s tváří anděla se mi vyloženě směje do očí a pošklebuje se mi, což se snažím přecházet bez povšimnutí. S rukama v bok se kolem sebe rozhlédnu. Ještě že jsem tu celou dobu udržoval pořádek, v rámci možností samozřejmě, jinak bych se z toho teď zbláznil.

„Kam jdeš?“ vyzvídá Bill, když se odlepím z místa a zamířím nahoru. Zarazím se uprostřed pohybu a s rukou na zábradlí se k němu otočím.

„No, sbalit si…“ přiznám, a když si všimnu jeho nešťastného výrazu, hned dodám: „Abych se tím pak nemusel zdržovat a mohl být jen a jen s tebou.“

Skvěle, Tome! Sám sebe musím pochválit, Bill se totiž spokojeně usmívá a zase se věnuje ději na obrazovce, takže si můžu v klidu sbalit svoje saky paky.

Sotva otevřu dveře, děkuji sám sobě, že jsem si s sebou nebral tolik věcí, tohle bych mohl mít snad sbalený do deseti minut, když sebou tedy mrsknu. Jedno po druhém začnu skládat trička a rovnat zpět do cestovky. Neřeším, co jsem měl na sobě a co ne, na to nemám čas a náladu už vůbec ne, hodím to do pračky všechno a je to. Když se chystám složit tepláky, všimnu si, že z jejich kapsy něco vypadlo. Očima bloudím na zemi, točím se kolem dokola, až konečně zahlédnu to něco. To je přece ten papír, co jsem našel u Billa v pokoji! Naprosto jsem ho vypustil z hlavy. Hodím tepláky na zem, dřepnu si a začtu se do textu psaného bratrovou rukou. Vypadá to na básničku. Že bych konečně dostal příležitost přečíst si něco z jeho pokladů, co přede všemi tak úzkostlivě střeží? Naposledy vrhnu pohled ke dveřím, ačkoli mě nemá kdo vyrušit a pročítám první řádky.

„Mé srdce do ticha bolestí křičí, toužím mít víc, než nás dva spojuje… To nechápu,“ zamumlám si pro sebe a pokračuji dál. S každým dalším řádkem se moje hrdlo stahuje víc a víc a můj zmatek narůstá. S větou ‚miluji toho, koho však nesmím‘ se mě zmocní hysterie, která je umocněna Billovými vyznáními, že za jeden dotyk té osoby by dal cokoli, že si přeje jen mít ji u sebe a podobně. To, co mě napadlo, je naprosto vyloučené, ale potřebuji mít naprostou jistotu, že jsem se spletl, že to všechno je jen výplodem mojí fantazie. Nechám tedy balení balením, vystřelím z pokoje jako neřízená střela a rozhodným krokem kráčím směr Billův pokoj.

„Ty už máš sbaleno?“ slyším zavolat bratra, když už sahám po klice a chystám se otevřít.

„Jo… Vlastně ne, chybí mi pár kusů oblečení, tak se jdu podívat, kde jsem je nechal ležet. Znáš mě. Kde mi to od ruky upadne, tam to zůstane,“ pokusím se usmívat, ačkoli to moc dobře nejde. Vypadá to, že se Bill s mojí odpovědí spokojil, protože se dál nevyptává a nevěnuje mi pozornost.

Když se ocitnu uvnitř jeho pokoje, okamžitě se vrhnu ke stolu. Prohledávám jeden šuplík za druhým, ale nikde nic. To samé provedu i se skříní a dalšími místy, o kterých si myslím, že by mohly sloužit jako skrýš nebo něco podobného. Ale najdu jen samé blbosti… Prázdné papíry nebo staré sešity ze školy. Nechápu, proč to skladuje?! Dál fotoalba s fotkami z našich narozenin, Vánoc a dalších rodinných sešlostí. Ve skříni jen oblečení a doplňky. Nic neobvyklého… Co jsem vlastně čekal? Za koho jsem Billa měl? Za nějakého cvoka, co se zamiloval do svého sourozence? No, zase jsem si moc fandil!

Koukám na tu spoušť, co po mně zbyla. Ještě že to Bill nevidí, zabil by mě a nevím, jak bych mu to vysvětlil. ‚Sorry, brácha, ale měl jsem tě za úchyla.‘ nebo ‚Bille, omlouvám se, ale hledal jsem něco, co by mi dokázalo, že seš do mě zabouchlej.‘ No, raději si ani nepředstavovat jeho reakci. Nejprve nějak srovnám jeho svršky, co jsem rozházel, když jsem se vrtal v jeho skříni. Musím si dát záležet, Bill má ve všem zavedený systém, pro mě nepochopitelný systém, a pořádek, nechutný pořádek! Ale co se dá dělat, přidělal jsem svou zvědavostí práci jen sám sobě a nadávat můžu jen na svou blbost.

Když s úlevou zaklapnu dveře od skříně, přesunu se ke stolu. Měl bych si pohnout. Bill za mnou sice nemůže přijít, ale bude mu jistě divné, co tu tak dlouho dělám. No, přinejhorším se vymluvím, že jsem mu tu uklízel. Papír po papíru vkládám zpět do zásuvky, rovnám je do úhledného štosu, stejně tak sešity a bloky, a připadám si u toho jak naprostý idiot. Tak hotovo! Takový pořádek, jaký tam má teď, tam nebyl nikdy, na to dám krk. S hlasitým oddechnutím se zvednu a chystám se k odchodu, když v tom si všimnu jakési šňůrky vykukující zpod matrace. Můj vnitřní hlas mě nabádá, abych vypadnul z pokoje, nebo toho budu litovat, ale co on může vědět?! Nadzvednu matraci a uvidím desky, nachlup stejné, co jsme měli s Billem do výtvarky, a podle jména a třídy zjistím, že to jsou dokonce ony. No, neškodné desky, co by mi asi mohly udělat? Uvelebím se na židli, desky položím do klína a několikrát na ně poklepu prsty, než se odhodlám rozvázat je a nakouknout, co uvnitř sebe skrývají. Bill by se mi nikdy nepochlubil, přestože ví, že se mi odjakživa líbilo, jak maloval. Takže se teď jen pokochám jeho umem, pak desky vrátím tam, kam patří, a odejdu.

Co jsem říkal? Obrázky krajin ještě nikomu neublížily! Nechápu, jak někdo může zachytit na papír tak věrně to, co vidí před sebou. Po nich následuje podobizna jakési ženy, kterou neznám… Je ale krásná, opravdu krásná, asi ideál krásy mého bratra nebo jeho láska. No, dal bych si říct, slečna neznámá by mě nemusela dvakrát pobízet. Hned za ní je můj portrét. Nutno podotknout, že jsem se mu opravdu povedl. Na papíru jsem stejně krásný jako ve skutečnosti. Každý rys mého obličeje vystihl dokonale! Po něm následuje zase můj portrét, tentokrát mě ale Bill nakreslil ve spánku. Odsunu všechny obrázky, na nichž jsem já, a že jich je požehnaně. Moje oči teď mají možnost obdivovat podobiznu nás dvou jako malých dětí. Při pohledu na ni se usměji, vybaví se mi ta krásná doba, bezstarostné dětství a to hezké, co jsme spolu prožívali. Děti vystřídáme my jako dospělí ve vzájemném objetí. Tady si nemůžu nevšimnout, jak zvláštně Bill opět ztvárnil výrazy našich tváří, jako bychom oba dva trpěli. Jak můžeme trpět, když se spolu objímáme a jsme si tak blízko? Máme přece jeden druhého, tak jakýpak smutek!

Když se mi odkryje další výtvor mého sourozence, zatmí se mi před očima. Tohle přece… Ne, to nejsem já! To je jen někdo, kdo vypadá jako já. Určitě je to tak… Přece by Bill nenakreslil sám sebe nechávajícího si od mé osoby dělat něco takového!